Retro: Úvahy o elitách

16. 6. 2012

Přeložil Hamilbar, převzato odtud. Zlehka, ale skutečně jen zlehka, kráceno.

Z teorie řízení je známo, že i ten nejskvělejší jedinec nedokáže efektivně řídit skupinu složenou z více než 6 – 7 lidí. Z toho plyne, že celá ta politická “mašina”, skládající se z desítek a možná stovek tisíců lidí je funkční pouze v tom případě, že ji řídí lidé ideově blízcí, s podobným nastavením hodnot a cílů. A právě blízkost hodnot a cílů je tím kritériem pro výběr administrativní a řídící elity. A je třeba říci, že tento výběr je procesem dlouhodobým, spíše než roky trvá desetiletí. Proto je každá politická a státní mašina strašně konzervativní. Pro její zrychlení se někdy vytváří “systém více stran” (nemusí být nutně legalizován, například v politbyru ÚV KSSS nebylo o nic méně stran než je dnes ve Washingtonu), ovšem cíle a hodnoty musí mít stejně společné – jinak následuje nebezpečný rozkol.

A teď si představte, že vnější podmínky, ve kterých tento systém funguje, se dostatečně rychle změnily. Například tak, jak se to stalo právě v průběhu posledních několika let, kdy ekonomický model fungující stovky let (pravda, několikrát adaptovaný, a to dosti podstatně, naposledy počátkem 80. let 20. století) přestal efektivně fungovat! Celá ta politická a administrativní mašina dále pracuje na dosahování cílů vytyčených před mnoha lety, o to více, že všichni zúčastnění si zvykli dělat kariéru právě plníce tyto úkoly a dosahujíce těchto cílů. Navíc se systém stává ještě nepružnějším a netolerantnějším k “disidentům”, protože zdrojů viditelně ubývá a žádná nová kritéria “svůj-cizí” nejsou na obzoru. Tudíž ti, kteří se snaží změnit politiku, jsou ze systému vyháněni ještě rychleji než dříve. A čím výše se nachází člověk v mocenské pyramidě, tím je konzervativnější. Protože žil déle v rámci starých principů, a také proto, že má více “svých” lidí rozesetých po různých mocenských pozicích, lidi, které si sám vybral na základě dvou hlavních kritérií: jejich věrnosti principům (k dnešku již zastaralým) a věrnosti jemu osobně. Může jim nyní sdělit, že principy se mění (kterým směrem?) a zároveň se spolehnout na to, že zachovají věrnost jemu osobně? Toť otázka.

Dějiny nás učí, že při radikální změně vnějších podmínek existence takového konzervativního a stabilního systému, jakou je společnost velké země, postupná a poklidná změna cílů a principů není možná, děje se vždy pronikavou změnou skladby elity. Přicházejí noví, změněné situaci odpovídající lidé, přitom jich musí být hodně naráz, kteří mají tyto nové, situaci odpovídající principy takříkajíc “zažité”, a tito lidé začínají reformovat státní aparát a systém společenských vztahů. Stačí se podívat na náš vlastní stát: do teď jsme ještě nevykořenili systém socialistických vztahů a při tom částečná výměna elity proběhla již před dvaceti lety. U nás. Na Západě zatím ještě neproběhla. A počítat s tím, že by “staré” západní elity přijaly nové principy a nové teorie by bylo naivní. Musí pochopit, že dál to takhle nepůjde a projít si “katarzi” podobnou té naší na počátku 90. let. Poznamenejme, že i my si tím budeme muset projít ještě jednou, protože naše současné elity, to je “slepenec” ze “starých” a západních elit, ještě méně adekvátní a ještě méně náchylný ke změně.

O konzervatizmu elity

V předcházejícím textu jsem psal o tom, že elity jsou velmi konzervativní, ať už administrativní, politické, nebo komerční. Zkusím nyní vysvětlit, proč. Představte si, že jste jedním z nejvýznamnějších kapitalistů ve svém oboru. V oboru pracujete již 40 – 50 let, ovládáte značnou část finančních toků, vypěstoval jste celé pokolení politiků, kteří hájí zájmy vaše, vašeho odvětví i odvětví příbuzných, a tak dále, a tak podobně. A najednou cítíte, že věci již nejdou tak dobře jako dříve.

No, zatím se to tedy týká hlavně vašich konkurentů. Vy, vzhledem k vašim možnostem přístupu k důvěrným informacím, vlivu na státní aparát, přístupu k úvěrům, podílu na trhu a tak dále, a tak dále, a tak dále, se zatím cítíte dobře a dokonce získáváte podíl na trhu, který ztrácí bankrotující menší konkurenti. Ale přesto ve vás hlodá určitá obava.

A v tom se vám dostane do rukou analytický materiál jednoho z vašich analytiků. Píše v něm, že to, co se děje, je jenom část nějakého globálního procesu, jehož zastavení není ve vašich silách, a který nevyhnutelně způsobí do pěti let váš bankrot, pokud neprovedete celou řadu závažných strukturálních změn. Konkrétně: zrušit část oborů vašeho podnikání, do jiných investovat velké peníze za účelem přeprofilace výroby, přehodnotit úvěrové mechanismy a tak dále, a tak podobně.

Toho analytika jste si vyhlédli vy sami (jinak by se jeho papíry nikdy nedostaly na váš stůl) a dokonce mu v něčem věříte, jenomže v tomto okamžiku začínají závažné problémy. Za prvé, ty obory podnikání, které navrhuje zrušit, řídí vaši staří spolupracovníci, někteří z nich se stali mladšími partnery, a jeden se dokonce oženil s vaší příbuznou. Jestliže přitáhnete vašeho analytika na poradu ředitelů, nebo dozorčí radu, tak ho zničí. Přitom výroky o tom, že člověk, který si nevydělal ani jeden milión (i když to do náplně analytikovy práce nepatří), nemá co mluvit o obchodech za stovky miliónů – to je to nejměkčí z toho, co ho čeká. Spíše se ho zeptají, jak si hodlá zodpovědět svoji případnou chybu, najdou jeho spojení s korupčními strukturami, a vůbec najdou leccos. A ať je rád, že druhý den po tom zasedání ho na ulici neporazí auto, nebo mu nějaký opilec na ulici nerozbije hlavu lahví.

Teoreticky byste mohl zkusit přijmout rozhodnutí samostatně, to ovšem znamená vyhlásit válku VŠEM. A to může být velmi drahé, tím spíše, že vám začnou telefonovat spřátelení politici a úředníci, kteří vám začnou vysvětlovat, že vaše jednání je v rozporu s jejich oficiálním stanoviskem, a tudíž vám budou muset v nejbližší době začít házet klacky pod nohy, protože mají konsolidovanou odpovědnost a vy nemáte žádné argumenty. A nastrčit svého analytika nemůžete, z důvodů uvedených výše.

Poznamenáme, že analytik, pokud není úplný idiot, žádný takový text nenapíše, protože záruka, že ho budete číst pouze vy, neexistuje, a jestli se text dostane do rukou těch, jejichž zájmů se dotýká, za jeho život nikdo nedá ani zlámaný grejcar. Přitom organizátoři jeho problémů budou naprosto v pohodě. Kdo bude obtěžovat miliardáře kvůli takové ptákovině, jako je smrt nějakého bezvýznamného analytika? A když se nám nebude chtít ho zabíjet, tak je například možné obvinit ho z firemních ztrát. On je samozřejmě nevinný, ovšem soud v západních zemích, to je svérázná mašinerie, a ten analytik jednoduše nebude mít dost peněz na to, aby takový proces vyhrál. Chudý a uštvaný bude zapomenut a skončí v nějakém zapadákově.

No dobře, a co když jste třeba ministr přes ekonomiku? A vám také kdosi cosi vysvětlil o krizi a vy jste to pochopili? Nebo jste dokonce sami, z vlastního zájmu o věc, problém analyzovali a pochopili. Máte zase problémy. I když trochu jiného druhu. Za prvé, nejste sám – jste členem týmu. Za druhé, jestliže jste úředník, postrašit nestačí, je třeba ukázat, jak z toho ven. A k tomu je například nutné změnit finanční politiku. Jenomže ministr financí zastupuje ve vládě jiné uskupení. A on nebude rozebírat vaše argumenty věcně, ale prostě přijde k premiérovi, nebo presidentovi a vysvětlí mu, že se snažíte rozbourat vládní konsensus z jednoho jediného důvodu – ovládnout všechna klíčová místa, abyste mohl nahradit Samotného… Reakce bude přirozená – celkem rychle přijdete o svou funkci, aniž byste udělal cokoliv konstruktivního… Za třetí, máte osobní závazky k určitým byznysmenům a nutné změny se závažně dotknou jejich zájmů…

V politické elitě je situace ještě méně flexibilní, tam vůbec nikdo nemůže mluvit sám za sebe.

Zbývá jediná možnost: dojít až za Samotným, ať už je to kdokoliv. Ale jak to udělat? Přístup k “tělu” je tvrdě kontrolován velkou skupinou lidí (poznamenám, že pro předcházející případy to platí také, ale tam je přece jenom alespoň malá šance), kteří se ze všech sil snaží o to, aby se “nesprávné” informace k “tělu” nedostaly. Jestliže nepatříte do okruhu těch, kdo má stálý přístup, nemáte žádnou šanci, jestliže tam patříte, nebudete riskovat z něho vypadnout. Ale dokonce i když si “tělo” něco přečte, nemá žádnou šanci to realizovat, protože společenská a politická váha experta je velice nízká. “Tělo” může pouze vydat instrukce – načež na problém lze navždy zapomenout. A dokonce i když ty instrukce vydá přímo vám, ministrovi nebo poradci, stejně narazíte na tatáž omezení.

Je jediná šance na podstatné změny – jestliže se začnou měnit “pravidla hry” a v politické elitě se začnou objevovat noví lidé, od počátku oddaní těmto novým pravidlům. Ale taková věc se stává pouze při velmi vážných krizích, kdy už všichni chápou, že je nutné něco změnit. K tomu jsme zatím nedospěli, takže reakce na všechny teorie krize zatím nebude žádná. Ani nemůže být. Zbývá jenom čekat a dívat se, jak pomalu sklouzáváme do propasti.

O roli osobnosti v dějinách

Protože “do třetice všeho dobrého”, texty o roli elit je třeba zakončit třetí částí, kterou bych chtěl věnovat roli jednotlivé osobnosti. A konkrétně, pokusit se odpovědět na některé otázky, jako například: měl Jelcin možnost zachovat socialismus, nebo určit jiné oligarchy? Proč Kennedyho zabili, Nixona “impíčmentovali” a Reagan se stal národnim hrdinou? Jde samozřejmě o můj osobní expertní názor, v žádném případě si nedělám nárok na absolutní pravdu.

Abychom pochopili, jak se elita chová k osobnosti, je třeba si připomenout, že existující, stabilní model řízení, založený na určitém ekonomickém systému je strašně konzervativní. Poté, co se stabilizoval, zaujímají v něm různá uskupení elity různá místa. Některá jsou “výživnější”, jiná méně, ale každý hraje svou roli. Například pravidla ekonomické hry v USA a ve světě dnes určuje Wall Street, tedy společenství největších bank, ale nejbohatšími lidmi jsou představitelé jiných odvětví: Buffett a Gates. Ovšem každé elitní uskupení si velice tvrdě háji “svůj dvorek”, ať už komerční, nebo administrativní.

Pokud stávající ekonomický model zajišťuje všem zúčastněným dostatečné zisky, mohou po libosti bojovat jeden s druhým, ať už proto, že konkurence je základ života, nebo proto, že lokálně dochází k nějakým změnám, což vyžaduje přijímání nějakých rozhodnutí. V takové situaci vedoucí státníci nebo politická uskupení, nebo prostě vlivní jedinci musí hlídat pouze to, aby zúčastnění nepřekračovali určité hranice – na nic jiného nemají pravomoci. Klíčový okamžik nastupuje v tom případě, když ekonomický model začne vážně skřípat.

V tom okamžiku začíná aktivní práce celé elity, která se pokouší najít v rámci konsensu nějaké řešení. Ještě jednou zopakuji – v rámci konsensu. Klasický příklad popření tohoto principu je Rusko na počátku 90. let, kdy elita ještě nebyla zformována a byly možné různé nesystémové kroky, od pokusů ustavit “údělná knížectví” až po vyvádění konfliktů mezi jednotlivými uskupeními elity na veřejnost (záležitost pro elitu kategoricky nepřípustná). Organizovat blokádu Transibiřské magistrály horníky je velice nebezpečná věc, elita to celkem rychle pochopila.

Existují dvě varianty. První je, že formální vůdcové jdou “za” procesem, druhá, že se ho snaží “předstihnout”. Kennedy chápal, že “štěstí” padesátých let brzy skončí a snažil se něco vymyslet dříve, než si elita nadcházející krizi vůbec uvědomila (kromě toho jeho mladý tým neustále porušoval tradiční stabilní pravidla – prostě z přílišného entuziasmu). Nixon – v situaci, kdy už všichni chápali, že katastrofa již nastala, začal ji řešit samostatně, nečekaje na schválení svých idejí a rozhodnutí. Ale například takový Reagan – tak ten šel právě “za” situací, jenom jeho činnost a schopnost vybrat vykonavatele, učinila politiku vypracovanou úplně někým jiným efektivnější.

Z tohoto hlediska, nebyl směr pohybu Ruska na počátku 90. let natvrdo určen. Již elita SSSR přijala konsensem rozhodnutí, že musí za každou cenu vyřešit dvě otázky: Jak předat svým dětem v dědictví svá privilegia a jak se zbavit odpovědnosti před společností. Právě tyto úkoly řešil Jelcin, který přitom samozřejmě pronášel slova o “svobodě” a “demokracii”. A kdo se při tom stane hodně bohatým, kdo jenom bohatým a kdo nic nedostane, nebylo až tak důležité (pro jednotlivé lidi bylo, samozřejmě). Takže “Rodina” měla k dispozici všechny možnosti, kterých využila naplno.

Zde je třeba říci několik slov o “konspirologii”. Tajní “páni nad osudy” a “šedí kardinálové” byli vždycky, ovšem jejich role byla vždy velmi omezená. Nikdo nevěděl, proč Koržakov a Soskovec vybrali toho nebo onoho člověka za oligarchu, ale jakmile se rozhodli, že mohou rozhodovat o osudech samotných oligarchů – smetli je. Když se v USA rozhodli, že je třeba vymýtit “levé” hnutí, vytáhli dva lidi, jejichž jména mnohým naháněla hrůzu, tedy senátora  McCarthyho a šéfa FBI Hoovera, ale jakmile byl úkol splněn, hned je odklidili. Zcela v rámci konsensu elit. Zhruba řečeno, když je třeba řešit konkrétní úkol, nebo vypracovat konkrétní plán, je klidně možné vytvořit “tajný” výbor nebo organizaci, ale když dojde na změnu “pravidel hry”, pak musí takováto organizace sladit svá přání s ostatními, nebo uskutečnit revoluci. Poznamenejme, že Koržakov a Soskovec nejsou jedinými obětmi konsensu elit. Úplně stejně “smetli” dva, zdálo by se “své”, oligarchy – Berezovského a Gusinského. Právě za to, že si mysleli, že mohou sami určovat pravidla.

Ve kterém okamžiku se pro vůdce otevírá možnost, aby se předvedl z té nejlepší stránky? Odkud se berou Stalinové a Rooseveltové, Napoleonové a Mao Ce-tungové? Objevují se také v rámci konsensu elit, jenom – jiného.

V první etapě hledá elita mezi svými člověka, který by dokázal “uřídit” krizi v rámci stávajících pravidel hry. Nuance jsou, ano, mohou se lišit, ale základní pravidla jsou pevná jako skála. Ze začátku je zájemců ochotných vzít na sebe zodpovědnost a “zavládnout si” mnoho, ale se stoupajícím počtem neúspěchů a rozčarování se jejich počet neustále zmenšuje. A tady se může objevit buď ne úplně “svůj” (který ale prokázal svoji efektivitu, jako např. Napoleon), nebo svůj, který ovšem vyžaduje “mandát” na změnu pravidel. Jako například Franklin D. Roosevelt. Rozsah takového mandátu je otázka, mnohé Rooseveltovy reformy byly v průběhu několika let zrušeny, ale právě v tomto okamžiku se na scéně dějin objevuje člověk, který se stane buď hrdinou, nebo zloduchem.

Na závěr zdůrazněmě: Změna pravidel hry je možná buď v rámci revoluce (která je demonstrací neschopnosti elity přijmout rozhodnutí), nebo v rámci mandátu od elity, ale až poté, co elita konsensem přijala rozhodnutí, že krizi nelze vyřešit beze změny pravidel. A specifikum dnešní situace spočívá v tom, že my, coby experti, chápeme, že taková změna pravidel je nevyhnutelná, ovšem světová elita na to ještě není připravena. A z toho důvodu není zatím jasné, zda se v tom dokáže vyznat včas, nebo jestli to dotáhne až k revoluci.

Převzato z ostrova Janiky