19. srpna 2010
Moje osobní přesvědčení, že kapitalismus je zralý na systémovou změnu, nevychází jen z toho, že kapitalismus „jenom“ porušuje principy trvale udržitelného života, že je principiálně nerovnovážný, že závisí existenciálně na růstu „dluhu všeho druhu“, že závisí na růstu Růstu, jak říká Bělohradský i jiní…
To jistě…
Jenže kapitalismus staré vyspělé země právě z důvodu kapitálové saturace porušuje i své vlastní vnitřní zákony…
-.-.-.-.-
Kapitalistický zisk je v rámci kapitalistické legitimity určen k čisté akumulaci, k rozšiřujícím se investicím. A teprve jako „vedlejší produkt“ má přinášet kapitalistovi přinášet TAKÉ zbytkový (i když třebas i velmi slušný) osobní blahobyt.
Ne aby to bylo právě naopak…
A právě proto zisk a kapitál ztrácejí svou systémovou legitimitu natolik, nakolik kategorie kapitalistického zisku, systémově určená k akumulaci, není k této akumulaci dominantně užívána. A proto i sám kapitalismus, který je právě výrazem dominantní historické role jak (kapitalistického) zisku jako formy přebytku, tak kapitálu jako mechanismu prvotního rozdělování a zhodnocování, je legitimním společenským řádem natolik nakolik čistý přebytek v kapitalismu dominující – tedy čistý zisk – slouží akumulaci dostatečně, řádně, zkrátka „nadkriticky“…
Tedy pokud slouží k rozšiřování kapacit. Ne k modernizační obnově – obnovu na vyšší technické úrovni má v podstatě na starosti amortizační část hrubé ziskové marže nad přímými náklady – když se nahrazuje dosluhující kapacita, tak se tak děje beztak něčím modernějším. Kdo ví, jestli to původní by vůbec ještě bylo na trhu…
Na reálné produkci doma nevyděláš…
Zdá se, že destrukcím se vyhýbající a zejména ke konci umělými penězi a dluhem vyživovaný šedesátiletý vývoj ekonomicky starých vyspělých zemí umožňuje říci, že ani v případě samotného vytváření zisku v reálné výrobě a reálných službách reálné ekonomiky starých vyspělých, kapitálově saturovaných zemí skutečnosti to už není žádný zvláštní zázrak (pokud stát masivně nepomáhá jako například v případě General Motors).
A proto, že existují i možnosti globálního využití kapitálu, stává se nakonec pozice kapitálu, který „zůstal doma“, konkurenčně neřešitelná…
Levicová aktivistka, ekonomka Ilona Švihlíková, známá z levicových internetových diskusních webů a fór, která působí na univerzitní půdě, hovoří o tom, že zisk v reálné ekonomice vyspělého státu příliš schází a proto ho nahrazují různé umělé finanční konstrukce. V článku „Finanční krize – systémový pohled“ uveřejněném v Britských listech z 3. 11. 2008 píše o hazardu, který odstartoval současnou krizi:
„…Takové chování není jen znakem neopatrnosti a morálního hazardu, ale může vést k úvaze, zda převaha finanční sféry nad reálnou ekonomikou není základním znakem naší ekonomiky. Situace, kdy objem různých finančních instrumentů (opce, deriváty, futures atd.) několikanásobně převyšuje hodnotu „reálných“ statků. Ukazuje, že se globální ekonomika stále posouvala do své virtuální, kasinové podoby. Přetržení vazeb mezi finančním a reálným sektorem je velmi varující a zpochybňuje udržitelnost celého systému (nejen amerického).“,
a pak dodává:
„Není to ale pro to, že dosahovat vysokých výnosů – tak jak je požadováno a kriticky hodnoceno „racionální“ burzou v reálném světě – je čím dál těžší? Není skutečnou příčinou této krize prostě klesající míra zisku a nutnost si je „uměle vyrobit“ ve světě virtuálním, který byl pro tyto účely dalekosáhle deregulován?“
…a když přece ano
Jenže i když čistý zisk – zejména u oligopolních monster – přece jenom nějak vzniká dokonce i v té reálné produkci užitečných statků a služeb v reálné ekonomice na území starých vyspělých a kapitálově saturovaných zemí (tedy nejen ve finanční kreaci), není s čistým ziskem nakládáno tak, jak by podle shora uvedených zákonitostí kapitalismu být mělo…
Ve starých vyspělých zemích zůstává a roste problém s použitím takto naždímaných zisků. Ve starých vyspělých zemích se kapacity spíš jen obnovují – i když, pravda, na vyšší technické úrovni – ale od toho tu je ta už zmiňovaná amortizační složka celkové hrubé marže nad přímými náklady.
Autoři kritického amerického sborníku „Velká finanční krize – příčiny a následky“, který vyšel v češtině na jaře 2009 v průbojném vydavatelství Grimmus na Turnovsku, o tom píší toto:
„…Hansen se zaměřil na specifické historické síly, které poháněly kapitalistickou ekonomiku a dovolovaly jí po určitou dobu dosahovat vysokých úrovní růstu. Tyto bytostně historické síly měly pouze přechodný charakter a časem ztrácely dynamiku. Tendence k „dlouhodobé stagnaci“ mohou být mimoto z části připsány na vrub „zralosti“ kapitalistických ekonomik. Hlavní pilíř průmyslu byl během prvních fází industrializace vybudován od píky. Investice tudíž stále více směřovaly do pouhé náhrady dosavadních kapacit (ačkoliv s modernějším a výkonnějším technologickým vybavením) a stále méně do zcela nových výrobních kapacit. Výsledkem bylo to, co Joseph Schumpeter v polemice s Hansenem označil jako fenomén „mizejících investičních příležitostí“ (termín, který si posléze osvojil i sám Hansen)…“ (John Bellamy Foster, Fred Magdoff, Velká finanční krize – příčiny a následky, Grimmus, Všeň 2009 /dále též jen „sborník“/, str. 13-14)
Autoři citovaného sborníku v této souvislosti především připomínají – mimo jiné – i obrovský, čím dál rostoucí zahálející kapitál světových firem a velkých vlastníků, který leží neschopen nalézt dostatečnou investiční příležitost dokonce i v rámci globální ekonomiky bez hranic. Globální kapitál bývá v této souvislosti u jiných autorů někdy přirovnáván k včelímu roji, kroužícímu nad planetou, která nabízí čím dál méně míst, kde by existující rozsah roje mohl výnosně spočinout… Autoři sborníku s odkazem na údaje z roku 2005 uvádějí, že na účtech a v trezorech amerických korporací odpočívají nečinně 2 biliony dolarů, se kterými se neděje nic a které mohly být tak asi šestinásobek éry předkrizových, „tří- a čtyřprocentních“ Bushových amerických ročních rozpočtových deficitů ze stejné doby (předtím za demokrata Clintona znala Amerika dokonce přebytkové rozpočty). Foster a Magdoff například citují finanční analytičku mozkového trustu MacroMavens Stephanii Pomboyovou, která v této souvislosti konstatuje:
„Na celé věci nejvíc šokuje, že na těch penězích jen tak sedí a nic s nimi nedělají … není to přitom tak, že by sedět na penězích a čekat bylo za současných podmínek obzvlášť výhodnou investiční ideou. Vypovídá to spíše o skepsi výkonných ředitelů firem, kteří se obávají přetrvávajícího převisu kapitálu, jenž se nahromadil během období následujícím po předchozí bublině.“
(citovaný sborník, str. 37)
Protože se kapitáni na velitelských můstcích reálné produkce bojí – a oprávněně – že akumulační investice by skončila ztrátou, tak váhají a váhají s aplikací zisku do akumulace, třebaže jim tak velí systémová role těch, co kapitálem vládnou. A pokud s penězi, které zbydou po splnění úkolů obnovy všeho druhu, přece jen něco dělají, dávají přednost tomu, co není akumulací produktivního kapitálu v reálném smyslu – anebo akumulačně investují v zahraničí, což nadbytečnost domácího kapitálu jenom zvyšuje.
Jinak ale volí operace na finančních trzích, volí spekulace, atd. Ve shora citovaném sborníku Magdoff s Fosterem například mimo jiné upozorňují na to, jak rentabilní bývají finanční divize velkých firem – na rozdíl od těch divizí spojených s reálnou výrobou. Připomínají, že např. automobilka General Motors byla ve ztrátě i v roce 2004, ale finanční operace této firmě vynesly ve stejném roce skoro 3 miliardy dolarů (citovaný sborník, str. 54).
Rébus?
Systém ale „kapitalistovi“ nesvěřuje zisk ani proto, aby na něm seděl, ani proto, aby si s ním „hrál“ v nějakém světovém finančním kasínu, kde se nic užitečného nevyrábí, ani proto, aby se topil v extrémní nadspotřebě v době, kdy široké většině, včetně středních vrstev se neúprosně utahuje kohout. Systém kapitalistovi zisk v simultánním koloběhu svěřuje a při neustálé reprodukci Systému v každém cyklu, oběhu vždy a znovu propůjčuje právě proto, aby z něj kapitalista prováděl co nejvíc čisté tedy akumulační investice.
Jenže ta pak hrozí ve starém vyspělém světě ztrátou…
Co teď?
Když na otázku jednotlivce „co mám ale tedy dělat?“ nelze odpovědět nebo jen nějakým „vytloukáním klínu klínem“, jedná se o systémový problém.
Jednotlivec za to už nemůže…
Prostě je tu něco špatně.
Něco je tu špatně, jestliže ve starém vyspělém světě nelze s pořád ještě značným objemem zisků vesměs z oligopolních zdrojů naložit jinak, než na nich buď sedět, nebo si s nimi hrát ve světovém finančním kasinu, kde žádná užitečná produkce nevzniká, nebo se – obrazně řečeno – koupat v tom šampaňském.
Ale kdyby se se ziskem nakládalo akumulačně, kdyby kapitáni výroby tu akumulaci produktivního kapitálu přece jen prováděli, tak by s čím dál větší pravděpodobností končili ve ztrátě. A neřešitelnost celé situace navíc v konečném ohledu jistí výsledek konkurence toho kapitálu, který odplynul mimo staré, kapitálově saturované země a který tu kapitálovou saturaci činí proto ještě těžší a horší – pokud jí vůbec nevytváří v rozhodujícím rozsahu…
Absolvent a lidský kapitál
Pokud jde o možnosti čisté akumulační investice, jsme na křižovatce I TEHDY, pokud jde o tzv. lidský kapitál a jeho saturaci.
Životní úroveň širokých vrstev starých vyspělých, kapitálově saturovaných zemí ještě jakž takž umožňuje vzdělání všem, kteří o to skutečně usilují a jsou tomu schopni obětovat něco, co je ještě v jejich moci obětovat (tak vypadá dosavad ještě existence reálné, nikoli formální volby – i ve 30. letech XX. století nikomu nebránili právní překážky studovat, ale jistě bychom odhalili velmi účinné sociální bariéry). Systém umožňuje bezesporu zdravotní péči v rozsahu dříve nebývalém a i ten přístup k podnikatelskému úvěru dlouho byl – a možná dosud je – v západní zemi odlišný (lepší) než tam byl před třemi čtvrtinami století. Ale výsledkem je, že stále rychleji spěcháme do míst, kde se pomyslně „boří nohy do písku“…
Tedy i rozšířená reprodukce toho, čemu se říká lidský kapitál, produkuje saturaci, a už dávno drancuje sociální postavení absolventa. Nepřináší výhody – stává se podmínkou, která ale nezaručuje zhola nic. Do soukolí sociální zdviže padá písek, skřípe to… Kdysi aktuální naděje, že vystudovaný synek bude „pánem“ je pochopitelně směšná už dávno.
Ale že školy produkují nezaměstnané i mimo nejhlubší suterén hospodářského cyklu, mimo kulminující krizovou fázi?
Spravedlnost a etiku lze v legitimním systému prosazovat reformou
Samotnou legitimitu jen revolucí…
Systém nemusí být spravedlivý, a přesto může vydržet staletí.
Může být nespravedlivý a dokonce krutý – ale měl by být vždy alespoň legitimní z hlediska vlastních předpokladů.
V dobách Johna Stuarta Milla a Karla Marxe bylo velké utrpení proletariátu – ale akumulovalo se horem dolem. Z Marxovy korespondence vyplývá, že vousatý patriarcha proletariátu zejména od poloviny 50. let mnoho let čekal konečnou „poslední bitvu“ doslova každým dnem.
Nikdy se pochopitelně nedočkal – přes krizová vlnobití, netlumená aplikací dostatečně rozsáhlého lidského ekonomického poznání.
Systém byl značně legitimní…
A pokud je systém legitimní – i když nespravedlivý – jako tomu v uvedených dobách bylo, potom je namístě reforma iniciovaná humánním, etickým hnutím, aby ten legitimní, ale jinak „zlý“ a nespravedlivý systém byl spravedlivější, etičtější a lidštější…
A to všechno – ať už germanofonní (a čeští) marxisté i reformisté, anglosaští fabiánci, odboráři, levicoví liberálové, frankofonní sociál-syndikalisté, radikálové i latinská křesťanská levice – dlouhá léta dělali.
A dělali to dobře…
Alespoň do jisté doby…
-.-.-.-.-
Pokud zisk neslouží k akumulaci – kvůli strachu ze zvýšení kapitálové saturace a snížení zisku, kdyby se kapitálová zásoba rozšířila, a je lhostejno, že ten strach je oprávněný – a pokud se proto na účtech povaluje v jistém nadkritickém množství objem peněz, který by měl patřit do čistých akumulačních investic, kam ale nesmí patřit, aby nesrazil zisky „pro futuro“, tak je onen objem peněz vygenerovaným (super)blahobytem čím dál užšího okruhu lidí, který ani nelze racionálně zužitkovat…
A za co je odměnou tento (super)blahobyt mocných ?
Co dnes vlastně fakticky riskuje ten, kdo skutečně vládne?
Nic.
Riziko kapitalisty je už dávno přesunuto na soukromozhodnocovací otroky – OSVČ, drobné satelitní firmičky vesměs dodavatele oligopolů. U finanční elity může sice i dnes dojít ke krachům s těžkými osobními následky, jako je odsouzený a uvězněný Bernard Madoff, provozovatel dosud asi největšího soukromého Ponziho schématu v dějinách. Ale jde o výjimky – už tu na rozdíl od 19. století prostě těžko nalezneme řady krachů, které by vedly k ožebračení skutečné elity a těžko zde nalezneme „poslední výstřely“ jak vystřižené z posledních záběrů původního francouzského filmu „Hrabě Monte Christo“ s Jean Maraisem v roli známého mstitele Edmonda Dantese…
Zisk sice ještě vzniká i v reálné výrobě starého vyspělého světa (zvlášť je-li mu z veřejných zdrojů „umetána cestička“)
Ale svou roli čisté akumulace (už) neplní, protože plnit nemůže…
Z hlediska kapitalistické legitimity zisk zůstává na ocet – a hromadí se jako zplodina jako nádor, jako extrémní blahobyt mocných tam, kde je i nyní blahobytu takříkajíc po okraj…
Pak se ovšem musíme ptát:
Kam tento vygenerovaný „jalový“ zisk, tedy „blahobyt mocných“ tedy patří …?
Snad – když do investic „nesmí“, protože hrozí ztráta – skutečně patří do toho pomyslného bazénu šampaňského, do nekonečného přepychu hrstky, do kasín a rulet finančních kreací, do extrémní nadspotřeby v době, kdy rozdíly mezi příjmy bohatých a chudých za posledních 30 let extrémně narostly?
A to má tedy být to správné – nebo dokonce jediné možné – místo „blahobytu mocných“ v souřadnicích kapitalismu?
Jenom proto, že z hlediska souřadnic tohoto systému je to logické?
A že ho, co nevidět, nebudeme už jinde nacházet?
Neakumulovaný blahobyt patří celé společnosti !
Nakolik byl kapitalismus legitimní, natolik bylo možno spravedlnost prosazovat reformou.
A pokud kapitalismus přestává legitimním být?
Odpověď pak doslova vyzařuje z toho, co všichni vidíte kolem sebe…
Asi už nikdo nepopře, že samo slovo „reforma“ je dnes pro levicově orientovaného člověka naprosto zprofanované. Za takřečenou „reformu“ se v běžném žurnalistickém žargónu výsměšně označuje projekt nebo výraz cílů nejtvrdších conquistádorů kapitálu ve snaze zmocnit se posledních oblastí, kde kapitálovému mechanismu nebylo ještě umožněno fungovat. Poněkud zjednodušeně řečeno cílem typické dnešní „reformy“ je zprivatizovat špitál i důchod.
A může být reforma i dnes formována také podle původních etických tradic?
Autor tohoto příspěvku by – jako veterán znovuobnovené sociální demokracie a člen už od r. 1989 – rád věřil, že ano. Ale jak to tak v posledních letech vypadá, něco takového jako skutečně sociální, levicová reforma už asi dnes možné není. Pojem i nástroj zvaný „reforma“ už plně ovládla reprezentace kapitálu – a zoufale a zběsile používá různé „reformy“, aby zabránila objektivním stagnačním a saturačním procesům, které kapitálu nepřejí historickou perspektivu.
Čas na aplikaci levicové reformy už minul.
Pokud hrajeme reformní hry na „kapitalistické šachovnici“, pro širokou veřejnost už může být na tomto úseku jen hůř a hůř…
-.-.-.-.-
Systém už není jen nespravedlivý.
Systém už není dokonce ani legitimní – podle svých vlastních předpokladů…
Proto už nelze aplikovat reformu.
Je čas na systémovou změnu…
Neakumulovaný blahobyt patří celé společnosti!
V Chrudimi dne 18. 8. 2010