Stručný úvod do problematiky satelitů na zelené louce ve venkovských prostorech

• čeho si u projektů všímat
• co požadovat při změnách projektů a záměrů

Dáme přednost trvalým konfliktům místo souladu obyvatel a tuhé apatii namísto aktivního občanství?
Zničíme zkušenost ukrytou v tradici?
Budeme bojovat za „město-neměsto“ proti vesnici?

Satelity vs. obec, stávající zástavba obce. Principy a strategie

Pokud vyjdeme z poznání daného běžnou praxí, pak za „satelit“ označujeme obytnou zástavbu plochy určité minimální velikosti (většinou od úrovně cca 1,5 – 2 hektarů). Stavby (bytové či rodinné domy) v satelitech jsou přitom navrhovány jako autonomní bloky bez skutečných funkčních vazeb na okolní krajinu, přírodu i zástavbu. A to jak po stránce infrastruktury (od inženýrských sítí až po silnice a nové ulice), tak architektonické tradice (v satelitech se užívají v území zcela cizorodé tvary, prvky, konstrukce a stavební formy), až po dochovanou strukturu osídlení (obce se soustředěnou, rozvolněnou, centralizovanou či liniovou/ údolnicovou zástavbou).

Jde často o naprosto rozdílné formy prostorového i tvarového uspořádání staveb a jejich souborů. Nově navrhované ulice a silnice satelitů mají charakter přímých linií, či jsou geometricky pravidelné – včetně uplatňování pravidelnosti při změnách směru. Tím se zásadně liší od původních komunikačních tras přirozeně a historicky daných a využívajících terén. Harmonie původní venkovské krajiny i zástavby je přitom do značné míry daná právě střídáním nepravidelností odlišných jen v odstínech (nuancích). Stejnorodost a geometrická pravidelnost je harmonické kulturní krajině našeho venkova cizí.

Dalším důvodem rozdílů oproti původní zástavbě je v případě satelitů jejich historická, energetická a „technologická“ nepodmíněnost. Původní obytná zástavba venkovských sídel vznikala v období několika staletí víceméně postupně, a relativně nenásilně. Vyvíjela se v malých krocích, většinou v nekoncentrované podobě a ve vazbě na zemědělsky využívanou krajinu. I drobné „průmyslové“ provozy či služby (hamry, sklárny, mlýny, pily či hostince) byly ve venkovském prostoru limitovány přírodními charakteristikami, podmínkami lokality a blízkého okolí. Nová výstavba – a zejména satelity naproti tomu vznikají během velmi krátké doby (cca do dvou let od zahájení výstavby). Jako jednotky zde nefigurují jednotlivé stavby, ale celé skupiny/ soubory staveb. Tomu odpovídá i jejich vliv na okolí. Díky dispozici energie z fosilních paliv, možnosti využití techniky i organizovaných a specializovaných pracovních sil z oblastí mimo lokalitu je tak princip dekoncentrace sil nahrazen principem koncentračním. Koncentrované a strojově organizované působení sil a energií krajinu změní velice rychle. Až příliš rychle na to, aby byly vnímány a pochopeny, natož pak vnitřně přijaty mnohé skutečnosti působící v původní lokalitě…

V přístupech stavebníků převládá často „válcovací princip“ (popření charakteru okolní krajiny i okolních staveb), „salámová metoda“ postupné zástavby velkých ploch. Jde o klasické energetické, finanční a hmotové „přečíslení“ a izolace ploch v okolí. Investor sám pak má zájem na časově i nákladově co nejefektivnějším (rozuměj pro něj co nejziskovějším) výsledku. Drobnosti a nuance okamžitě nevyužitelné a nepodstatné pro jeho záměry jsou „pod jeho rozlišovací schopnosti…“ Krom plíživého úplného „přeformátování“ urbanistické struktury a charakteru zastavěné části vesnice může dojít i ke změnám velmi rychlým. Všechny tyto změny jako změny trvalé pak způsobují trvalé rozbití nejen urbanistického charakteru obce, ale zejména zabudování trvalých zdrojů nesoudržnosti místních obyvatel. Pokud si tedy místní samospráva a zastupitelé většinově nejsou vědomi toho, jaký mají venkovská krajina a zejména pro obec určující plochy a lokality význam, pokud pomíjejí jejich nenahraditelnost a důležitost pro svou obec – například pod pláštíkem „nutné modernizace“ – nutně nastává katastrofa…

Plocha, o jejímž osudu je tak rozhodnuto (bez ohledu na mínění stávajících obyvatel), se tak zároveň stává ohniskem rozbití identity místních obyvatel nejen ve vztahu k obci jako společenské jednotce – ale také k vesnici a krajině jako DOMOVU. V lidech, jejichž „kořeny“ jsou v dané vesnici takto přeseknuty či narušeny narůstá pocit bezmoci a apatie. Původně „svou“ vesnici začínají postupně čím dál tím víc chápat jako „cizí“, jako pouhou noclehárnu či ubytovnu. Ztrácejí tak zájem o jakékoliv další angažmá i o společenský život obce. Ten pak upadá až mizí. V souboji idejí (u nás bohužel mnohem častěji v souboji ideologií) může ta která skupina vyhrát a ovládnout zastupitelstvo. Bohužel na rozdíl od zemí s praxí tzv. přímé demokracie se u nás vládou nerozumí správa věcí celospolečensky důležitých – ale moc rozhodovat o osudech těch druhých (poražených)… Metoda kooperace a rozhodování na základě široké shody obyvatel je nahrazována bezbřehou konkurencí separovaných zájmových skupin. Tak se konkurence vládnoucí elitě z prostředku stává vlastním cílem. Sledujíce své vlastní zájmy ale kterákoliv skupina může ztratit to nejdůležitější – vlastní občany, jejich zájem a ochotu ke spolupráci.

Opakovaně zmíněný význam krajiny jako základu totožnosti (identity) místních obyvatel i důležitost soudržnosti společenství obyvatel území do stavebního zákona nezařadil zákonodárce náhodně, nýbrž s vědomím jejich hlubokého smyslu a významu! Zcela zásadního významu pro stabilizaci osídlení v území. Jedině tato stabilizace totiž ve středoevropském a západoevropském kulturním prostředí odůvodňuje také masivní investice do inženýrských sítí, energetických a dopravních staveb. Ty přitom formují naši civilizaci nejen tak, jak ji známe, ale i ve vztahu k okolnímu prostředí… Venkov má zkrátka zůstat venkovem, a to odůvodňuje a opravňuje individuální, venkovským sídlům přizpůsobený proces výstavby a nekoncentrované, extenzívní využívání ploch.

Bez venkova totiž ani města nedovedou trvale žít. Dovozy potravin a energií z druhého konce planety znamenají dlouhodobě neudržitelný život na dluh. Představují životní styl, jehož bezohlednému prosazování padají za oběť nejen venkovská sídla, ale celé rozsáhlé oblasti planety. Vzpomeňme si na větší města před dvaceti léty a dnes – vždyť to již nejsou města pro lidi, ale mnohé jsme zcela obětovali automobilům – a ztratili tak to, za čím mnozí utíkáme na venkov…

Převažující, určující funkcí sídel je funkce obytná. Ta je s vysokou mobilitou v kvalitním životním prostředí slučitelná jen do určité míry. Dopravní funkce nesmí ohrožovat kvalitu funkce sídelní. Dopravní problematika tedy musí respektovat prioritu dlouhodobě kvalitní funkce sídelní. Ale je tento poznatek v rozhodování podepřen praxí? Tzv. stupeň automobilizace je opět rozdílný na venkově i ve městech, v aglomeracích (městské krajině). V satelitech je parkování většinou řešeno jen venku na zpevněných stáních. Přitom je automobil v dnešních poměrech vnímán jak podstata možnosti existence takových souborů staveb. Proč nejsou navrženy garáže integrované v domech, podzemní garáže např. v umělém, ale přirozeně formovaném zemním valu? Proč nebyl uvažován menší parkovací dům? Pro venkovské prostředí je velký počet venkovních stání a viditelně stojících automobilů nepřípustný! Auta „i v klidu“ ničí – doslova zabíjejí venkovskou pohodu i atmosféru.

Dochází také ke zbytečné a funkčně i údržbářsky nežádoucí fragmentaci zelených ploch. Malé oddělené plošky zeleně jsou nefunkční. Nemohou-li být biotopem drobných živočichů – od půdních organismů po drobné savce, plazy či obojživelníky a hmyz – pak není dlouhodobě udržitelná jejich půda jako živá. Pak ani dřeviny a trávníky nebudou dlouhodobě udržitelné a funkční, také ptáci postupně zmizí…

Uvažuje se o zřízení zastávky veřejné dopravy (autobus, vlak)? Pokud ne, je vysvětleno proč ne? V případě vysoké koncentrace obyvatel lze přece předpokládat využitelnost i této formy dopravy. Jsou pro stání autobusu vyhrazeny prostory? Nedojde k ohrožení plynulosti a bezpečnosti dopravy i chodců v důsledku lokálně významného zvýšení počtu automobilů v obci mimo satelit?

Charakter nových satelitních komunikací a jejich vliv na stávající dopravní strukturu obcí je u venkovských sídel velmi významný. V případě „satelitů“ jde o komunikace podstatně více zatěžované, takže i jejich dělící efekt v krajině je mnohem výraznější než u stávajících venkovských silnic. Stejně tak bariérový efekt vůči živočichům je u intenzivněji využívaných silnic u nových obytných celků nesrovnatelně vyšší. Ve vzniklé “urbanistické pasti“ se nejenže původně běžní živočichové venkova nemohou trvale vyskytovat, ale naopak jsou zde zejména pohybem vozidel v kteroukoliv denní i roční dobu systematicky zabíjeni. Správněji řečeno vybíjeni – společně s nimi jsou totiž redukovány či postupně plíživě zcela zanikají i populace dříve běžných živočichů v širším okolí satelitní zástavby. Typickým a vzorovým příkladem je skupina obojživelníků (žáby) či plazů (ještěrky), ale i drobných savců (např. ježek, krtek).

Náš venkov je přece souborem pozitivních hodnot cenných samotných o sobě – nesamozřejmým souborem kvalit života. Není jen pouhým pustým meziprostorem vnímaným z okénka automobilu při rychlé jízdě z bodu A do bodu B! Venkov není ani silnice, ani parkoviště – je a musí zůstat prostorem pro náš život, ne pro automobily…

Bariérový efekt, fragmentaci prostoru, nárůst rizik usmrcení a znesnadnění pohybu živočichů zesilují v „satelitech“ rovněž často různé zbytečně navrhované zídky a obrubníky. Například ropucha není skokan a nedokáže překonat překážku či příkop ani 15 cm hluboký… Stejně nebezpečně mohou působit např. pro ptáky a netopýry prosklené stěny či prosklená podloubí. Zídky v zástavbě by na venkově měly být nahrazovány spíše terénními svahy s přirozeně formovanými tvary. V případě větších výškových rozdílů je mnohem vhodnější je zpevnit hlouběji kořenícími keři či půdopokryvnými trvalkami.

Nežijeme totiž izolovaně od okolí. Naopak úzká vazba na přírodu je pro venkov naprosto charakteristická, a je tedy hodnotou samotnou o sobě. Hodnotou kterou si musíme uvědomit, a kterou mají i příslušné úřady ze zákona chránit! Pokud si někdo nedokáže představit NÁŠ VENKOV a skutečnou hodnotu vesnic a vsí přirozeně splývajících s krajinou posetou lesy, alejemi i dalšími skupinami dřevin, se zelenými plochami pastvin či polí jako HODNOTU SAMU O SOBĚ, pak mu vřele doporučuji návštěvu vyprahlých skalnatých polopouští Asie…

Jako klasický propojovací prvek starší a nové zástavby je proto u nás nikoli náhodou užívána výsadba dřevin a volné zelené plochy. V případě „satelitů“ jde ale bohužel nejčastěji o pouhé kosmetické úpravy staveb samotných… Navrhované výsadby jsou většinou dlouhodobě neživotaschopné a nefunkční, jen formálně „ozeleňující“ nově navrhovanou přehuštěnou a nadměrně koncentrovanou zástavbu…

Mezi nejčastější chyby patří užití nadměrného množství příliš malých dřevin. Schází přirozené růstové formy běžných druhů našich stromů s volnými, velkoobjemovými korunami. Ty mají přitom nezastupitelný význam nejen v oblasti životního prostředí (odpar, zvlhčování a zábrana přehřívání prostoru, protiprašný filtr a zmírňování účinku prudkých větrů i přívalových srážek, stabilizace a udržení vitality a struktury půd, atd.), ale také architektonickou funkci. Teprve stromy s přirozeně formovanými rozložitými a dostatečně velkými korunami vytvářejí potřebnou hmotovou, tvarovou a prostorovou protiváhu působení staveb. A to vše ještě jen v případě stálé řádné péče, potřené dávky štěstí, vhodného výběru druhů a po dlouhých letech. V případě satelitů s bytovými domy je to zvláště významné. Mělo by jít o skupinové výsadby nepravidelně, ale účelně a logicky rozmístěné. Užití stromů v oddělených výsečích trávníčků mezi parkovacími stáními, chodníky a komunikacemi je nevhodné – zejména jsou-li navrženy v pravidelných vzdálenostech a osamoceně.

Představuje-li nově navržená zástavba KOMPLEX BUDOV (z nichž každá se vymyká velikostí i tvarem běžným rodinným domům), je vysoce žádoucí propojit ji s již existující zástavbou parkem. Tedy větší rozlohou celistvých zelených ploch a rozsáhlejších porostů. V případě „satelitu“ nedaleko centra obce, v blízkosti kostela či hřbitova by pak dostatečně rozlehlý a funkční park měl být pravidlem! Například jako prostor pro hry dětí a odpočinek dospělých i starších lidí. Tyto plochy musí být bezpečně odděleny od rizik a rušení automobilového provozu – třeba pásy volných živých plotů keřů s pergolami. I protihlukovou stěnu (z druhé strany upravenou jako vyhlídka, prolézačka či lezecká stěna), či zemní val (s garážemi ze strany přiléhající ke komunikaci) lze přece využít. Jako spolutvůrci i uživatelé SPOLEČNÝCH PROSTOR bychom měli svou fantazii společně rozvíjet!

Použití šlechtěných kultivarů stromů s nepřirozeně formovanými či maloobjemovými korunami je pro naši venkovskou zástavbu zcela nevhodné! Až na výjimky jde o doklad naprostého nepochopení podstaty venkova, či neochotu podřídit se principům jeho zachování. Pokud to již místo neumožňuje, je důstojnější a vhodnější použít větší keř (kalinu, šeřík, hloh) nežli miniaturu stromu. Užití „moderních“ šlechtěných kultivarů s cílem „omezení a zjednodušení údržby“ je na venkově nežádoucí. Potřebujeme přece mít dostatečnou jistotu co nejpřirozenějšího vývoje stromu, s co nejvyšší zárukou trvanlivosti, odolnosti a přizpůsobenosti našim přírodním poměrům i vysoké antropogenní zátěži. To nám moderní a mnohdy jen módní druhy a kultivary zaručit nemohou. A přitom v každé zástavbě je potřebný zejména co nejdříve a nejdéle PLNĚ FUNKČNÍ STROM či keř. Jinak stačí jedna mrazová či námrazová kalamita, jedno suché léto – a stavby jsou „nahé“…

Je třeba si uvědomit, že stresové zatížení stromů i keřů při výsadbě a v letech po ní následujících je nemalé. Mnohdy je zcela odlišné (vyšší) po celý život dřevin (údržba silnic a chodníků, posypy, vysoká prašnost, koktejl exhalátů, vibrace, nepřirozené světelné poměry, degradace půd, výsušné či vymrzající prostředí zvýrazňující negativní působení extrémů obecně, atd.). Představte si, že byste Vy sami museli žít zasazeni ve čtverečku trávníku bez pohybu a celá desetiletí by vás dusili plyny a prachem, naráželi do vás auty, ryli do vaší kůry, očurávali vás psi a lámali či řezali vám větve (ruce) – a to jsem zapomněl na hmyz, houby, kyselý déšť a mnohé další…

V návrzích „satelitů“ často zcela chybí keře a jejich skupiny. Keře jsou ale přece základním prvkem (kostrou) každé sadovnické úpravy! Spolu s trávníky se rozhodující měrou podílejí na snížení prašnosti prostředí. V prostoru kde se zvýšenou měrou pohybují automobily, kde je velká koncentrace zpevněných ploch, jsou proto keře a jejich skupiny funkčně i vizuálně nenahraditelné. Mnohdy zcela chybí pergoly a popínavé dřeviny. Zcela běžně pak scházejí rabata, záhony květin.

Užívané „vizualizace“ dřevin (stromů) často nadsazují. Ukazují rozměry dřevin, do kterých v daných podmínkách nikdy nemohou velikostně dorůst. Stávají se tak ne nástrojem zprostředkování a vizuálního popisu, ale pouhým prostředkem propagandy…

Sadovnické úpravy (kompozice) tedy nemohou být pouhým „ozeleněním staveb“, nýbrž musí tvořit promyšlenou, organickou a životaschopnou část nového celku. Rozvíjíme přece vesnici jako „uživatelský celek k životu“ – ne jako pouhou noclehárnu! Harmonie řešeného prostoru, uspořádání staveb na ploše i celého širšího okolí je rovněž velmi důležitá pro identifikaci obyvatel s místem. Přitom harmonie venkovských sídel vznikala nikoliv najednou, nýbrž postupně v řádu ne let, ale desetiletí a staletí jako soubor málokdy pravidelných odchylek. Celý prostor si musí uchovávat lidské měřítko, jako individua vnímáme nejen jednotlivé stavby, ale také jejich soubory. Působí na nás tedy nejen individuálně, ale zároveň i jako celky. Stejnorodost a unavující pravidelnost staveb je pro náš venkov zničující.

Nové návrhy musí harmonii celku i jednotlivostí udržovat, spoluvytvářet i dále vhodně rozvíjet a posilovat – jinak nejde o návrhy vhodné pro venkovská sídla. Typickým nevhodným příkladem je výstavba domů v jedné, geometricky přesné uliční čáře, či s jednotnou orientací objektů vůči světovým stranám. I malé dispoziční odchylky staveb od sebe navzájem mohou působit velice příznivě – přívětivě a přirozeněji.

V podobě autonomních cizorodých struktur tedy „satelity“ znamenají nejen nevyužití existujícího potenciálu rozvoje obce, ale představují naopak pouhou spotřebu ploch. Bohužel trvalou a pro další budoucnost obce nezřídka určující! Zejména pokud jde o neuvážené návrhy v centrální části obce. Zjednodušeně to vždy znamená, že urbanistická hodnota ploch přímo navazujících na centrum obce nebyla správně vyhodnocena (byla-li vůbec hodnocena). Jde tedy o „poměštštění“, popření původního venkovského rázu i charakteru sídla. Vesnice se nemůže stát městem jen kvůli několika hektarům nové zástavby a několika stovkám lidí navíc. U venkovských obcí musí nová zástavba obsahovat a respektovat místní charakteristické prvky a zvláštnosti. Jinak takový „rasově čistý satelit“ může stát kdekoliv v Evropě… Tak proč tady, a proč takto?!

Vzhledem k odtrženosti života „satelitních novousedlíků“ od života stávajících obyvatel (s nimiž nesdílejí ani společné zájmy, hodnoty či problémy), a naopak se snaží schematicky uplatňovat „městské zvyky“, však to vše vede spolehlivě k tomu, že vzniká paskvil. Nefunkční a nesourodý jak po stránce architektonické, tak urbanistické – a zejména pak lidské. Obě soupeřící skupiny „obyvatel“(z nichž jedna svou identitu ztrácí a druhá ji nezískává) pak často „žijí“ jen z oboustranného „vyvážení“ svých problémů k „těm druhým“, a z eskalace vzájemných konfliktů. Fenomén občanství jako angažmá lidí pro „svou“ obec je tak narušován či zcela zaniká. Trvale a prakticky neobnovitelně… Je totiž velice obtížné „stavět trvalé mosty“ mezi lidmi zcela odlišných zájmů, charakterů i potřeb. Obyvatele satelitu tak nezajímají starosti a potřeby Pepíčka Vomáčky z posledního domku místní části kilometr od „centra“ (někde u lesa či mezi poli). Původní obyvatelé oddělených částí (často bez funkčního veřejného osvětlení, kanalizace či vodovodu) nemají zase pochopení pro automaty na pytlíky pro psí exkrementy, či pro ztvárnění pouličního osvětlení a odpadkových košů v satelitu… Opět tak musím říci: Opakovaně zmíněný význam krajiny jako základu totožnosti (identity) místních obyvatel i důležitost soudržnosti společenství obyvatel území do stavebního zákona nezařadil zákonodárce náhodně, nýbrž s vědomím jejich hlubokého smyslu a významu!

Existuje vždy jen jedna vesnice, jen jedno sídlo ve venkovském prostoru. A tradice zde často představuje nevyčíslitelnou hodnotu historické zkušenosti. Zkušenosti vtělené nejen do užitých forem a prvků, ale také do organizace zástavby a charakteru života obyvatel. Intenzitou zástavby prostoru, uspořádáním a ztvárněním nové výstavby respektujícím tradice venkova může být tedy podstatně ovlivňován také charakter nově příchozích – a uchována alespoň možnost jejich splynutí s místními občany. A tím zachována ona “soudržnost společenství obyvatel území“.

Pokud Vám tento text alespoň trochu pomůže ji pochopit, obhajovat a v citlivé vazbě na přírodu a krajinu udržet – pak splní svůj účel.

Čeho si u projektů všímat aneb co požadovat při změnách projektů a záměrů “Rezidence Za kostelem“ a “Holiday Resort“ v Čeladné

a) k samotným lokalitám navrženým k zástavbě satelity:

• nerespektování charakteru venkovské krajiny i venkovské zástavby
• ve vztahu k okolí narušení soudržnosti obyvatel, plocha není integrována do okolní zástavby, naopak v návaznosti na další uvažované či již realizované záměry ji postupně zcela válcuje, dochází k úplnému „přeformátování“ vesnice. Jen minimální různorodost domů návrhu. Sterilní trávník znamená i sterilní myšlení…
• snaha o maximalizaci využití prostoru pro stavby (max. zisk) – bez funkčních přechodových, odpočinkových či přírodních zón (nedostatečný rozsah a nesprávné řešení parkové úpravy, nadbytečná fragmentace zelených ploch)
• přehuštění zástavby, potlačení různorodosti ve prospěch uniformity
• v řadě případů příliš vysoké stavby (versus zeleň)
• příliš vysoká koncentrace obyvatel na jednotku plochy
• přílišná fragmentace celého prostoru – nejen prostorová, ale také funkční (zídky)
• neúnosný stupeň „automobilizace“ návrhu
• nadbytečné množství zpevněných ploch ve srovnání s běžnou venkovskou zástavbou.
• neharmonická „pravidelnost“ staveb, ulic, výsadeb. Tyto jsou minimálně přizpůsobeny terénu, v okolí se přirozeně vyskytujícím tvarům a formám. A to jak umístěním staveb v terénu, tak v případě komunikací – např. geometrická pravidelnost či přímé úseky jsou ve venkovské krajině naprosto ojedinělé.

b) satelity vs. život obyvatel ve venkovské obci a příroda kolem nás:

• není uvažován vliv provozu – ani v místě, ani na okolí. Speciálně není správně vyhodnocen vliv dopravy – a to jak ve vztahu k vlastní lokalitě výstavby, tak ve vztahu k širšímu okolí. Typickým chybným přístupem je srovnávání vlivů komunikací dopravně napojující nové obytné celky s původní víceméně rozptýlenou skupinovou zástavbou. Hrozí narušování plynulosti dopravy, ohrožení chodců – ti se totiž mimo satelit pohybují jinak nežli v něm.
• zátěž infrastruktury ostatní obce nebyla zohledněna (příliš mnoho nových „obyvatel“?)
• ignorace tras migrace živočichů – vznik urbanistické pasti – žádný prostor pro zvířata
• nereálné vizualizace dřevin, absence keřů a jejich skupin
• přesahy střech, loubí: počítá se s hnízděním běžných venkovských druhů (vlaštovka, jiřička) – a s jejich vlivem na fasády domů?!
• Proč jsou podloubí jen přímých tvarů – a ne například polokruhových?! Proč opět nejsou doplněny pergolami a popínavými dřevinami? Nebude u jejich prosklených částí docházet ke zraňování ptáků?
• nedomyšlené zásahy do demografie (tak velký počet novousedlíků tak jednorázově přišlých prostě vůbec nelze do struktury obyvatel integrovat). Možné konflikty jsou tak naprosto neakceptovatelně pomíjeny!!!
• realizace obou satelitů tak, jak jsou navrhovány, by vedla k posílení izolace od původních obyvatel, posílení rozpadu vztahů na vesnici, vznik urbanisticky i občansky nesourodého celku, zdroj a rizika konfliktů bez šance na jejich vyřešení. Jde o poškozování stávajících obyvatel a jejich práv a zájmů.
• ničím nepodložená až naivní očekávání („rozvoj navazujících služeb“ = rozvoj regionu, dojíždění za prací do Ostravy)? Bez ověření expertní studií jde jen o ničím nepodložené tvrzení na úrovni pouhého nebezpečně naivního (!) předpokladu.
• není řešeno s ohledem na nepředvídané problémy (přívalové deště a povodně, sněhové kalamity, větrné smršti, atd.).
• problematická zimní údržba, nesnadná letní. Nemožnost individuální, nestrojové údržby ploch.

Konflikt obou Satelitů (působí dohromady + „Sedmidomí“) s platnými předpisy a zákony

• zneužití mezer a nedokonalostí ÚPD, nerespektování zákonů. Nerespektování krajiny jako základu identity místních obyvatel. Nerespektování nutnosti soudržnosti obyvatel obce – naopak akcentují izolaci, bezohlednost.

Záměry typu satelitních městeček “Rezidence Za kostelem“ a “Holiday Resort“ dle mého názoru v navrhované podobě představují naprosté popření §18 a §19 platného stavebního zákona.

19. února 2012