Skandální obžaloba Michala Kesudise

Dle informací dnešních médií např. ZDE, má být Michal Kesudis obžalován za své příspěvky na Facebooku, v nichž vyslovil souhlas se zabitím českých vojáků v Afghánistánu. Jeho výroky podle znaleckého posudku, o který se opírá obžaloba, prý jednoznačně naplňují skutkovou podstatu trestného činu, protože jejich autor se staví na stranu teroristických organizací Tálibán a al-Kajdá.

Autentické výroky nemáme k dispozici, protože facebookový profil Michala Kesiduse během dnešního dne zmizel, takže nemůžeme ověřit jejich přesné znění. Navíc prezentovaný názor znalce hovoří o jednoznačně politickém procesu. Specialista na extremismus napsal ve znaleckém posudku:

„Nejen české vojáky, ale vlastně všechny vojáky ISAF označuje za okupanty. Užití tohoto označení nelze jinak vysvětlit než jako projev nenávisti proti skupině lidí, kteří v rámci pomoci jiným nasazují své životy a zdraví.“

Pokud budou souzeni lidé za příspěvky v diskusích pod internetovými články nebo na sociálních sítích, budeme muset urychleně přistavět věznice.

Místo okupace říkáme mise

Označení okupantů za okupanty těžko může být projevem nenávisti a trestným činem. Pokud je trestné označit okupaci Afghánistánu jako okupaci, tak to už jsme až po uši v dobách normalizace a mílovými kroky směřujeme k padesátým letům minulého století. Zde bude souzen člověk za vyslovený názor schvalující zabití pěti okupačních vojáků místním kombatantem (termín z mezinárodního práva, více zde). Samozřejmě, může být sporné, zda jde o legitimního bojovníka nebo teroristu.

Dějiny a soudy ovšem znají řadu příkladů, kdy se náhled na toto rozlišení diametrálně lišil v průběhu času. Historie zná případy, kdy jeden a týž člověk jako Nelson Mandela byl dokonce odsouzen jako terorista a nakonec získal Nobelovu cenu míru. Tato situace nastala dokonce nejednou. Takže očekávat přesné rozlišení od každého občana v každou chvíli je asi nereálné. Na to si může troufnout jen náš specialista na extremismus, který za mírný poplatek pomůže někomu do basy.

Kdo bude ovšem soudit ty spoluobčany, kteří vyslovují podporu Kyjevské juntě, schvalují upálení více než 40 lidí v Oděse a pochvalují si zakopání zavražděných u silnice? Těm postačí důtka našeho ministra zahraničí? Viz předešlý článek k tomuto tématu (Ztráta paměti). Kdo bude soudit ty, kteří mají odpovědnost za smrt statisíců lidí v nesmyslných válkách jen za posledních 20 let? Kdo bude soudit ty, kteří bagatelizují, ne-li propagují, mučírnu na Guantanámu? Ne, pachatelé nejsou daleko, stačí, když si náš slovutný soud otevře občas noviny. Tím, že okupacím a vojenským útokům na suverénní státy budeme říkat třeba „mise“, jen lakujeme ohavnou skutečnost na růžovo. Pod nic neříkajícím výrazem „kolaterální ztráty“ se zase skrývají bohapusté vraždy civilistů. Na videu např. ZDE.

Selektivní spravedlnost

Žalobce bude samozřejmě tvrdit, že v případě akce ISAF šlo o akci OSN a tudíž atentát na české vojáky je zločinem. A to v Čechách přece všichni dávno víme, že schvalování atentátu se trestá, dříve i smrtí. Nicméně potom je potřeba se zeptat, proč naše vláda společně jedná s vládou Izraele, když Izrael porušuje hned celou řadu rezolucí OSN. Je-li tedy schvalování atentátu na síti Facebook trestným činem, proč jím není jednání České vlády? Proč nevydá hrdinný žalobce České republiky zatykač na ministerského předsedu Izraele? Vždyť je tu důvodné podezření, že závažným způsobem porušuje mezinárodní právo. Vlády Izraele se už samotným osidlováním okupovaných území dopouštějí vážného zločinu, zdroj ZDE:

„Okupační správě je přísně zakázáno přesouvat obyvatelstvo z okupovaného území i osídlovat tato území obyvatelstvem vlastním. Nesmí rovněž ničit státní či soukromý majetek a infrastrukturu.“

O jak závažný zločin na Izraelem okupovaných palestinských území jde, je zřejmé již z toho, že podobné jednání je nazýváno v mezinárodním právu válečným zločinem:

„…zvláštní postavení mají vážná porušení Ženevských úmluv – považují se za válečné zločiny a rozumí se jimi mj.: přemístění osob na okupovaných územích či jejich deportace, osídlování těchto území vlastním obyvatelstvem, ničení majetku, uplatňování politiky apartheidu.“

Naše země jako signatář Ženevských úmluv má podobné jednání stíhat. Tady se může ukázat statečnost a nezávislost našich státních zástupců a soudců. Mezinárodní právo jim ukládá povinnost osoby porušující Ženevské úmluvy vypátrat a stíhat bez ohledu na jejich státní příslušnost:

„Každá smluvní strana je povinna vypátrat a trestně stíhat osoby, které vážně porušily ŽÚ, nebo k němu daly příkaz, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost.“

Podobně jednal soud v Malajsii, který za válečné zločiny podle mezinárodního práva odsoudil Bushe a jeho kumpány, blíže např. ZDE

Demokracie povinného souhlasu

Co je problémem naší společnosti? Lidé vzývající demokracii jako božstvo jsou ve skutečnosti fašizující fundamentalisté. Demokracii milují, ovšemže jen když vyhrává jejich názor. Když vyhraje názor někoho jiného nebo se stane prezidentem někdo, koho nechtějí, je s demokracií konec. Pokud vlastní média Bakala podporující jednu mocenskou skupinu, je vše v pořádku. Vlastní-li média Babiš patřící k jiné skupině, je oheň na střeše. Ihned je třeba žalovat na americkou ambasádu a pan Shapiro to přijde zkontrolovat.

Vyjádří-li se někdo pohrdlivě o Rusech, má naši podporu. Vyjádří-li se tak ovšem o Američanech, trpí antiamerikanismem. Zkusí-li něco podobného o Židech, je přímo hazardér. Máme tu demokraty, kteří jsou naprosto konsternováni politickou vraždou Němcova v Moskvě. Série politických vražd na Ukrajině je ovšem neodradí od podpory Kyjevského režimu (Masakr v Oděse 2014 a zapálení Říšského sněmu 1933). Jsou prostě znechuceni oligarchickým systémem vypěstovaným v Rusku v období kralování milovaného opilého Jelcina, a postupně demontovaného jimi nenáviděným Putinem. Proto přehlížejí fašistickou oligarchii na Ukrajině.

Bystře vidí a odsuzují věžák nacionalismus v Rusku, zatímco jeden z největších současných mrakodrapů nacionalismu na světě umístěný v Kyjevě pomáhají financovat a vystavět. Vedeme jednoduchou filozofii. Vítězíme-li my, vítězí demokracie. Vítězí-li „ti druzí,“ hodíme tam bombu. A tento způsob demokracie se mi zdá poněkud nešťastným.