V uplynulých dnech, za časů koronaviru, se české balkony na sídlištích, aby to bylo dobře slyšet, rozezvučely písničkou slov novodobého lidového gurua Zdeňka Svěráka. Lidé vystoupili z mělkých hlubin svých sídlištních příbytků na balkóny a pěli. Kdo uměl hrát na hudební nástroj, vynesl jej a hrál tu jednoduchou písničku. Dá se pochopit, že lidi strhla atmosféra spolubytí, cítili se spojeni s ostatními v době tak náhlé nejistoty, o níž nikdo nevěděl, co znamená, kam směřuje a kde skončí.
Každou opuštěnost lidské bytosti, existenciální chaos duše snižuje vzájemná solidarita a lidská blízkost, vědomí, že v tom nejsem sám. A tak se z balkónů linula slova „nemít prachy, nevadí, zažít krachy, nevadí.“ Lidé zpívali a zpívali rozradostněni, že se také na vteřinu zalesknou na televizních obrazovkách veřejnoprávní televize: „Mami, mami, hele, v televizi je náš balkon, vidíš to, to je, co,“ a na chviličku měli hezký pocit sounáležitosti. Nepochopitelné na celé věci nebylo to, že lidé zpívají, to je vždycky dobře, když se „zpívá, aby se neumřelo,“ ale divné bylo to, jaká slova vydechovali vstříc noční obloze, která byla průzračnější než jindy, protože se z velké části zastavila průmyslová výroba. Měsíc byl v onu bezměsíčnou noc ve znamení Berana. Měl zastřenou tvář, jakoby se na lidskou zmatenost nemohl dívat. Jak je v tradici horoskopů známo, lidé zrození ve znamení Berana jsou realističtí, materiálně založení lidé. Hvězdy v ty dny tedy napovídaly, že se bude přehodnocovat vztah k penězům, a všeobecně k majetku. A lidé také zpívali:
Chceš-li, trap se, že ti v kapse
Zlaté mince nechřestí,
Nemít žádné kamarády,
Tomu já říkám neštěstí.
V jiné době, v jiném čase, možná na jiné planetě, ne za časů cholery, pardon, pandemie koronaviru, by ta sladkobolná písnička byla roztomilá a kéž také pravdivá. Nejnepochopitelnější na všem bylo, že mnoho ze zpívajících lidí právě přicházelo o své živnosti, své další živobytí, plíživě přicházelo o svá místa ve firmách, psaly se výpovědi… Bylo dost nejasné, proč zpívají, že nemít prachy nevadí a že nevadí, když v kapse nechřestí zlaté mince, že zažít krachy nevadí.
Bylo pravdou, že nemnohým v kapse zlaté mince chřestily, a ti tu písničku s klidem zpívat mohli, ale nás lidičky ze sídlišť čekají krušné časy. Stát se k nám sice choval kupodivu docela přátelsky, když se snažil hledat cesty, jak nenadálou krizi všeho překonat, i když se poznenáhlu začínalo zdát, že to bude nad jeho síly. Chtěli jsme – a do jisté míry z hlediska zachování našeho živobytí – oprávněně, své mzdy, náhrady za provozování živností a také náhrady za zisk, co nám ušel. Chtěli jsme sice snít a zpívat písničky, protože to bylo příjemné a vzdalovalo nás to od reálií života samého, ale také jsme chtěli zpět své minulé jistoty. Proto bylo dost nejasné a nejapné, proč zpíváme nemít prachy, nevadí, když za dveřmi čekají strašidelné splátky hypoték, nájmy, staré dluhy a exekuce, které se vždy dočkají. Dokonce se říká, že ani válka dluhy nesmaže. Možná jsme ve chvílích zpívání, že nám nevadí krach, mysleli, že nám všechen minulý těžký nebo dokonce nepodařený život někdo odpustí, že nám snad smázne i nájmy a budoucí splátky.
Pozapomněli jsme v těch dnech na dobré staré české rčení „kde nic není, ani smrt nebere“. Spolehli jsme se na stát jako všemocného demiurga chatrného bohatství, že nám u příležitosti této vyšší moci, která zaplavila celý svět, pomůže. Možná, že jsme si mysleli, že za pár měsíců vyjdeme ze svých bytů nijak ničím nezraněni, nasedneme do škodovek a odfrčíme na chalupu, na chalupu a v kapse dukáty. Jak bylo řečeno, stát se sice snažil, vydával miliardy, ale také chřadnul a chudnul, ale to jsme nechtěli slyšet, a tak jsme bezduše (bez duše?) zpívali nemít prachy, nevadí, a mysleli si, že nám je někdo někdy – tedy nejspíš stát, kdo jiný – dá.
Přitom svět se tiše a neúprosně mění do podoby, o které jsme nic nevíme a netušíme, jaká bude. Mění se totiž paradigma všeho. A není ani v nejmenším jasné, jak svět DEN POTÉ bude vypadat.
37 komentáře