Tahle kniha společných česko-rakouských dějin je pozoruhodná v mnoha ohledech. Jejími inspirátory byli premiér Miloš Zeman a hejtman Jörg Haider, kteří počátkem století dovedli vzájemné vztahy na historické dno. Nezrodila se z úradku historiků, ale z potřeby a iniciativy obou občanských společností. Nebyla financována z akademickými grantů; složily se na ni tři rakouské země, dva české kraje, ministerstva školství a zahraničí obou zemí a rakouský Fond budoucnosti. Kapitoly nepsali jednotlivci, ale dvojice vždy českého a rakouského autora. Dvacet sedm historiků z obou zemí na ní pracovalo pět let. Německé vydání vyšlo na podzim 2019, české v lednu 2020. Rakouský deník Die Presse ji označil za epochální dílo.
V jednom se od původního konceptu odchýlila. Texty měly být podkladem pro veřejnou diskusi a konečné znění mělo vzniknout až z ní. Když však byly prostředky pohromadě, uchopili projekt akademičtí historici a veřejnou diskusi odmítli. Ke škodě věci. Tento text je tedy zároveň recenzí i ex-post příspěvkem do diskuse, která se nekonala.
Vyvrácené mýty
Publikace se v zásadě věnuje období od rozchodu zánikem monarchie 1918 do opětného spojení v Evropské unii 2004, v úvodních kapitolách ale zahrnuje i přehled od středověku po první světovou válku. Vedle chronologicky řazených kapitol popisuje také život v pohraničí, kulturní prolínání a vzájemné stereotypy. Řada pojmů a událostí je stručně vysvětlena v tématických rámečcích. Je určena široké čtenářské obci, jazyk je srozumitelný a na více než 400 stránkách obsahuje – pokud jsem se nepřepočítal – 282(!) fotografií a ilustrací. Obsahuje jen nečetné odkazy, namísto toho je každá kapitola doplněna seznamem další literatury. Na rozdíl od rakouského nemá český čtenář k poválečnému období mnoho na vybranou, takže pro něho vyplňuje i paměťovou díru ve vlastních dějinách.
Paralelnost podání zařazuje události do širších, v národním narativu obvykle chybějících souvislostí a srovnání. Kontroverzní témata, pokud se vůbec vyskytla, jsou podána klidně s nadhledem a rozdílnost perspektiv je prezentovaná jako samozřejmost. Publikace vyvrací řadu zažitých mýtů, i když převážně těch starších; novějším se vyhýbá nebo je opakuje.
Hned úvodní kapitola Na cestě ke státnosti odkrývá zejména českému čtenáři, odchovanému Bílou horou, třemi sty let Temna a žalářem národů, konečně souvislý pohled na vzájemnou provázanost středoevropských dějin. Pro leckterého bude objevem, že na Bílé hoře nebojovali Češi s Němci, ale katolický panovník s protestantskými stavy obou jazyků a že následná protireformace s konfiskacemi a vyhnáním postihla rakouské země stejně jako české. Nebo že občanský zákoník Josefa II. z roku 1811 s novelami platí v Rakousku dodnes a v ČSR do roku 1950, kdy ho nahradil komunistický, aby následující z roku 2012 opět navázal na svou josefínskou předlohu.
Kapitola Viribus Unitis? se věnuje klíčovému období 1848-1914, zrušení poddanství, rozvoji průmyslu, vzniku politických stran. Hlavním tématem je ovšem nacionalismus a jeho vznik, popsaný zde (v německé verzi smysluplnější formulací) jako příslib vytvoření pocitu sounáležitosti a pospolitosti.
Působí tak trochu dobově. Že se spíše než o příslib jedná o dynamiku rozkladu feudálních a stavovských identit a vzniku nových, čtenář sotva vyčte. Nedozví se, že paralelně k národnostní krystalizuje také konkurenční identita třídní, že v roce 1848 vzniká nejen Palackého dopis do Frankfurtu, ale i Marxův Komunistický manifest s heslem proletáři všech zemí, spojte se. Nepředstaví si proudy mladých lidí z českých vesnic do německých továren, pro které není ukotvení v jazykovém a sociálním společenství příslibem, ale existenční nutností. Unikne mu význam splynutí národnostní a sociální identity, vymezení českého dělnictva proti německému panstvu. V roce 1897 se z něho zrodí první nacionálně socialistická strana, vzor pro pozdější NSDAP, a lze od něho odvozovat i budoucí české vzorce od váhy levicových stran přes nedůvěru vůči vrchnosti až po volbu současného prezidenta.
Ani sociální reformy konce 19. století zde nejsou výsledkem vzestupu dělnictva a sociální demokracie, ale osobní zásluhou osvíceného Eduarda Taaffeho. Problém nespočívá v intencích shora, nýbrž v selhání demokracie zdola, soudí text. Nad směrem kauzální závislosti se čtenář pozastaví: Každý demokratizační krok vedl k novému vyostření národnostních konfliktů.
Téma kapitoly Rozpad a zánik vyplývá z názvu – první světová válka a příčiny rozpadu. Komplexně popisuje počáteční válečné nadšení i vystřízlivění pod dojmem rozsahu konfliktu a lidských ztrát, všeobecnou brutalizaci, kolaps zásobování, hlad a utrpení. Stát, který nechává vlastní občany umírat hlady, si těžko mohl činit nárok na nějakou širší loajalitu.
Kapitola relativizuje populární rakouskou tezi, že Češi rozbili monarchii. Věcně konstatuje jejich rezervovanější postoj aniž by si musela vypomáhat Švejkem, zároveň však připomíná jejich rovnocenné válečné nasazení na rakouské frontě. Vyvrací mýtus o přeběhnutí 28. pěšího pluku, tradovaný s opačnými znaménky na obou stranách, nicméně postupný pokles loajality českých vojáků zaznamenává. Fakt, že se Československo zařadilo mezi vítězné mocnosti, přestože devadesát procent jeho vojáků bojovalo na straně Rakousko-Uherska a jen deset v legiích, je výmluvný, stejně jako rozdíly v rakouské a české historické paměti.
K zahraniční akci TGM, Beneše a Štefánika by však patřilo ještě několik zmínek. Že až do jara 1917 neměli ve veřejnosti žádnou podporu, může čtenář nejvýše vyčíst mezi řádky. K jejich vlivným podporovatelům patřili vedle dohodových politiků také svobodní zednáři, židovská lobby a finančně zejména američtí Češi. Nedoceněná je jejich propagandistická činnost a vliv na deklaraci rozbití monarchie jako válečného cíle Spojenců i na prodloužení války v roce 1918.
Cenné je zpracování genderových rolí, dalece překračující obvyklý obrázek žen ve válečné výrobě.
Období Mezi válkami je členěno do čtyř částí. První se věnuje utváření obou států a rozporuplné konstrukci československých hranic přiznaných dohodovými mocnostmi. Územními zisky s mnoha etniky a náboženstvími se nástupcem mnohonárodnostní monarchie fakticky stala ČSR, zatímco územně okleštěné Rakousko zbylo jako etnicky homogenní katolický stát. Útok na polské Těšínsko v lednu 1919 sem patřil.
Ve vztahu k menšinám je na straně ČSR hlavním tématem hegemonistická politika vůči Němcům, na rakouské všeobecný antisemitismus. Ten je v ČSR okrajový, na místě Židů vystupují Cikáni/Romové. Zákon O potulných cikánech z roku 1927 je zaznamenán, ne už jeho hlavní konsekvence – jmenovité seznamy, které naleznou uplatnění o patnáct let později.
Obě země zdědily rozhodující část hospodářského potenciálu monarchie, naddimenzovanou v důsledku rozpadu trhů a zavedení cel. Československá pozemková reforma nápravy Bílé hory sleduje především převod německých majetků do českých rukou. Rakousko s nedostatečným zemědělstvím je odkázané na zahraniční potravinovou pomoc. Předválečného HDP dosáhla ČSR v roce 1923, Rakousko až 1927/8.
Druhá část se zabývá v obou zemích labilními státními identitami a symboly. Německy hovořící zbytek monarchie logicky očekával připojení k Německu. To mu mocnosti zakázaly, ale rakouská identita se rodí teprve se stavovským režimem. Podstatu však čtenář ze zmateného překladu nevyluští: oproti ateistickému barbarství nacistického Německa se starobylé katolické Rakousko vymezuje jako ten lepší německý stát (a Rakušané jako lepší Němci).
Identita českoslovenství oslovuje Čechy, ale sotva ty, kdo k projektu nebyli ani přizváni, v první řadě české Němce. Ti společný stát odmítají a nacházejí novou společnou identitu sudetskou. Nicméně realita, hospodářský pragmatismus a srovnání se situací v Rakousku a Německu vedou k německému aktivismu, účasti na společné politice a vládních koalicích, alespoň dokud srovnání vychází pro ČSR příznivě.
„Pětka“ vs. „Stavovský stát“
Třetí část vedle sebe staví nové pořádky. Obě země přijaly moderní demokratické ústavy. Rakousko si zachovává decentralizaci historických zemí se slabým prezidentem, ČSR vytváří centralizovaný stát se silným prezidentem.
Politické spektrum ČSR se silnou levicí včetně komunistů je členité již jen národnostními klony hlavních stran. Fakticky však ze zákulisí zcela nedemokraticky rozhodují Pětka předsedů nejsilnějších stran a Hrad, skupina kolem Masaryka a Beneše. To přináší stabilitu, ale i strnulost.
Rakouské spektrum je rozložené mezi vzájemně rivalizující sociální demokraty, křesťanské sociály a velkoněmce; komunisté jsou nevýznamní. Strany si budují vlastní paramilitární organizace. Ozbrojené srážky začínají již v roce 1927 a pokračují až do anšlusu. Po občanské válce a zákazu v roce 1934 utíká vedení sociální demokracie do ČSR a působí odsud.
Čtvrtá část shrnuje kritické období od hospodářské krize do obsazení obou zemí nacistickým Německem. Suchá faktografie rakouského vývoje působí ploše. Zejména je promarněna příležitost osvětlit na příkladu tří rivalů rozdíly mezi socialismem, fašismem a nacionálním socialismem. Podle bonmotu jednoho z historiků byli prvními antifašisty rakouští nacisté a prvními antinacisty rakouští fašisté. Pro rakouské konzervativní kruhy je ovšem výraz austrofašismus nekorektní, správné je stavovský stát, což k pochopení souvislostí právě nepřispívá.
Německo je zde zastoupeno pouze Rakušanem Hitlerem, původ je ovšem taktně zamlčen. Německý vývoj rámec publikace samozřejmě překračuje, nicméně bez zmínky minimálně dvou okolností nemá čtenář pro nacistickou diktaturu a její ohlas žádné vysvětlení. První jsou pokořující geografické, ekonomické, vojenské a morální důsledky Versailleského míru a Hitlerův příslib vrátit Němcům důstojnost. Druhou je německý hospodářský zázrak, 80 % nárůstu HDP v období 1933-1939, odstranění nezaměstnanosti a zavedení sociálních standardů v době, kdy v obou sousedních zemích krize právě vrcholí.
Zejména českému čtenáři, vybavujícímu si pouze fotografii vídeňských davů vítajících Hitlera, poskytne popis stupňujícího se tlaku, vraždy kancléře Dolfusse, ztráty podpory Mussoliniho, referenda o anšlusu odvolaného na nátlak Hitlera, který v jeho výsledek nevěřil, i o následném vojenském obsazení země poněkud diferencovanější obrázek. Že jednotky SS a gestapa zatýkaly, vraždily nebo dohnaly k sebevraždě vysoké představitele státu a rakouské Židy je ovšem příliš hrubá nadsázka již jen proto, že dvě třetiny rakouských Židů do konce roku 1939 emigrovaly.
Zato podání československého vývoje ulpívá v poválečném národně socialistickém narativu. Za vítězství Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) v roce 1935 může výhradně hospodářská krize a její novost. Dvacet let české hegemonistické politiky, arogance vůči německým a slovenským požadavkům, bezvýslednost německého aktivismu, že ještě i za krize jsou státní zakázky podmiňovány podílem českých zaměstnanců, takže firmy musí do zbídačeného německého pohraničí importovat české dělníky? Ne, Češi nemají se vzestupem SdP nic společného. Paralelní tektonické linie česko-slovenská, česko-polská a česko-maďarská nejsou zaznamenány vůbec.
Oproti předloze je alespoň upřesněno, že původním cílem SdP byla autonomie v rámci republiky a že k podřízení Hitlerovi došlo až od podzimu 1937. Zmíněno je i postupné oklešťování demokracie, ne však již zbrklá květnová mobilizace. Propad mezinárodní prestiže někdejšího miláčka Dohody k válečnému štváči zůstává raději nezmíněn, snad kvůli možným asociacím po roce 1989.
Že Nečase vyslal Beneš 16. září do Francie nejen aby signalizoval ochotu k určitým územním ústupkům, ale se žádostí, aby k nim byl donucen ultimátem, zůstane čtenáři rovněž utajeno. Bez této informace se mu ovšem ultimatum z 19. září, aniž by to bylo v textu vysloveno, musí nezbytně jevit jako svévolná zrada západních spojenců. Alespoň Mnichovská konference je zde zařazena do reálného kontextu.
První ze dvou kapitol Život na hranici – život s hranicí zkoumá meziválečné období z perspektivy každodenního života v pohraničních oblastech. Po počátečních turbulencích se rychle normalizoval. Nacionalismus vnáší dosazení čeští úředníci, učitelé a kolonisté, z druhé strany městská inteligence, učitelé a velkoněmci. Ke konfliktům však dochází zřídka a jen v lokálním rozsahu. Kontakty, společenské události i tradiční zvyky se nadále odehrávají společně napříč hranicí a v duchu přátelského pošťuchování.
To se mění s krizí. Na obou stranách rychle posilují radikálně proněmecké strany, NSDAP v Rakousku a SdP v ČSR. Oba státy reagují na německé nebezpečí, ČSR výstavbou pohraničních opevnění, Rakousko všeobecnou brannou povinností, manévry a strategií pro případ německého, ale i československého nebo jugoslávského útoku.
Po anšlusu Rakouska se nálada dále přiostřuje. Na německé (již včetně rakouské) straně hranic se utvářejí Sudetoněmecké Freikorps a přepadávají československé celnice. Proti nim vzniká Stráž obrany státu, ale také Republikánská obrana sudetoněmeckých sociálních demokratů. Několik dní je pohraničí bojištěm s mrtvými na obou stranách. Citát z reportáže Mileny Jesenské, jak Republikánská obrana republiku bránila ještě když už se československé jednotky stáhly, by se zde dobře vyjímal.
Kulturní vztahy
Nejvýmluvnější výpovědí o vzájemné provázanosti je kapitola Společnými uměleckými silami o kulturních vztazích 1775 až 1945.
Zavedení obecného školství v roce 1775 a nahrazení latiny němčinou na univerzitách vedou k nárůstu vzdělanosti, ale také významu nově kodifikované němčiny. Zásluhou nepočetné vrstvy českých učenců (německý původ nezmíněn) je kodifikován také moderní český jazyk. Josefu Dobrovskému je dokonce připisován i český překlad bible. Diskrepance mezi tím, že český překlad bible je starší než německý a češtinou coby jazykem nižších vrstev ovšem dodává výrazu Temno jisté ospravedlnění. Jazykový nacionalismus vyvinutý německými mysliteli nalezl mezi Čechy mimořádně dobrou živnou půdu. Sociální nacionalismus v důsledku pracovní migrace do osvícenského obrázku nepatří, stejně jako paralelní životy nové elitární literatury a tradiční lidové hudby a divadla.
Koncem 19. století je umění podporováno státem, šlechtou, spolky, mecenáši. Vznikají galerie, umělecká sdružení, vídeňská Secession i pražský Mánes. Ve Vídni a Praze se zakládají akademie výtvarných umění, uměleckoprůmyslové školy, konzervatoře. Odborné umělecké školy vznikají také v Brně, po Vídni a Praze třetím kulturním centru monarchie.
Vedle plejády výtvarníků světových jmen migrujících mezi oběma zeměmi a kulturami, společné secese a avantgardy, pronikají do kultury panslovanství a pangermánství, kult lidovosti, vznikají nacionálně laděná hudební díla. Na české Národní divadlo v Praze následuje Nové německé divadlo, na český Besední dům v Brně Německý dům. Novobarokní výstavbu v Rakousku i novorenesanční v českých zemích zastřešuje univerzální sloh úřadů, soudů, muzeí, škol (a nádraží), dodnes mapující území někdejší monarchie.
Přes jazykovou jednoznačnost je právě literatura dokladem nepřiměřenosti národních nároků. Klíčoví rakouští spisovatelé se zabývají tématy z českých dějin, nejčistší němčinou se hovoří a píše v Praze, mateřštinou českých spisovatelů konce století je zpravidla němčina, pražské židovské spisovatele si nárokují obě strany. Jeden podstatný, dodnes platný rozdíl však zůstává pouze naznačen. Zatímco nedostatek úcty českých autorů k národní kultuře vyvolává bouře odporu, žánr kousavé kritiky Rakouska zůstává ceněnou součástí rakouské kultury.
Kulturní paralely, spolupráce a prolínání pokračují i po rozpadu Rakouska. V obou zemích působí stejní architekti a školy, staví se podobná sídliště i vilové čtvrti, vzniká nová hudba od vážné po džez, prolíná se rakousko-židovsko-česká literární a publicistická scéna, rodí se rakousko-německo-česká filmová tvorba, mládež si nachází podobný životní styl.
S nástupem nacismu a austrofašismu se ČSR stává útočištěm německých a rakouských uprchlíků. Mezi nimi vedení rakouské sociálnědemokratické a komunistické strany, tisknou se zde jejich periodika a pašují se do Rakouska. Za Protektorátu však musela řada osobností uprchnout, další byli vězněni, zemřeli, židovská komunita emigrovala nebo byla vyhlazena, kulturní instituce podlehly nacistické správě, majetky důležitých českoněmeckých prostředníků byly arizovány nebo zabaveny. Likvidaci českoněmeckého kulturního prostředí dokončilo vyhnání.
Nacistická nadvláda
S tématem České a rakouské země pod nacistickou nadvládou v letech 1938 až 1945 se obě kultury odcizují, jak výmluvně ilustrují fotografie vítání Hitlera ve Vídni a v Praze.
V Rakousku sporný pojem první oběti je zmiňován velmi distancovaně. Porušení mezinárodních smluv, vojenské obsazení a zavedení nacistické správy ho opravňují, zároveň však zakrývá širokou podporu anšlusu a býval používán i jako alibi rakouské nevinnosti. Vzhledem k předmětným společným dějinám první a druhé oběti by si podle mne přesto zasloužil trochu víc respektu.
Z oficiózního podání a pár stydlivých opisů si čtenář nemůže udělat představu překotného zvratu od (formální) demokracie k fašismu druhé republiky. Rozklad hodnot, bezradnost a erupce nenávistnosti vůči Benešovi, spojencům, Židům, uprchlíkům, pražské kavárně příliš připomínají současnost. Přípravu koncentračních táborů pro Cikány text raději ani nezmiňuje.
Kapitola dále porovnává jednotlivé aspekty válečného období a informovanější čtenář ocení balancované podání. Mnoho závodů dosáhlo do poloviny roku 1944 zvýšení produkce, opisuje strmý hospodářský růst obou zemí. Registruje nacistickou sociální politiku, která nasadila poválečnou laťku a jejíž základní prvky převzal i komunistický režim. Zaznamenává, že k totálnímu nasazení se leckteří hlásili dobrovolně. Popis kulturního života v Protektorátu dává tušit relativně spořádané poměry, kontrast k bombardovaným městům okolo i úžas rekonvalescentních vojáků nad fungujícími kavárnami a divadly však nezaznamenává. Mýty o plánované likvidaci českého národa, aniž by je výslovně zmínila, odkazuje podkapitola o germanizační politice mezi rozmanité, někdy i přehnané zvěsti.
Rozsáhlá část je věnována nacistické represi a rakouskému a českému odboji. Podkapitola věnovaná Heydrichovi uvádí zatčení Eliáše, ale bez kontextu Benešovy denunciace podvrženými chilskými dopisy, zaznamenané Williamem Stephensonem. Opakuje také mýtus, že atentát zásadním způsobem přispěl k obnovení Československa v roce 1945. V předválečných hranicích byly obnovené i poražené Rakousko a Maďarsko, nikoliv však vítězné Československo, jehož podkarpatskou část Beneš věnoval SSSR.
Na vyhlazovací politice proti Židům se protektorátní Češi podílejí okrajově. Chybí zde, že protektorátní vláda odmítla protižidovské zákony přijmout, takže platily pouze vyhláškou protektora. Také programy eutanazie se v Protektorátu neprováděly. Předmětem trvalé české obsese jsou cikáni (Romové a Sintové podle německého úzu) a jediná zmínka, že „cikánské tábory“ (psané v uvozovkách) byly spravovány a střeženy českým personálem, je naprosto nepřijatelná nejen porovnáním s prostorem věnovaným pronásledování a vyhlazování Židů.
Rozhodnutí o zřízení cikánských táborů přijala česko-slovenská vláda čtrnáct dní před okupací a Češi byli v každém okamžiku o krok před Říší. Souhlas se zahájením výstavby v červenci 1940 dal von Neurath až dodatečně. Spravovaly je české kriminální ústředny, okupační správa do jejich chodu nezasahovala. Plošná deportace na základě seznamů z let 1928/9 byla zahájena začátkem srpna 1942, půl roku před Himmlerovým nařízením o deportacích cikánských míšenců, romských Cikánů a příslušníků balkánských Cikánů neněmecké krve. Hlad a bití až k smrti byly výslovně doporučovány a velitel Letů Janovský se od počátku netajil, že cílem je fyzická likvidace internovaných. V Letech, podle shodných svědectví horších než Osvětim, zemřela čtvrtina internovaných ještě před transporty do Osvětimi. Vyvraždění kolem 90 % protektorátních Romů je nejdůslednější genocidou obou světových válek. Po válce za ni byl nejsurovější dozorce potrestán důtkou.
Podkapitola o londýnské vládě popisuje vznik prozatímního státního zřízení a jeho následné uznání velmocemi za exilovou vládu. Fiktivnost Benešova prezidentství je zaznamenána a je uváděn pouze jménem. Formulace, že převzal zákonodárné pravomoci, je ovšem neuspokojivá nejen proto, že nebylo od koho je převzít, ale i proto, že sám sobě udělil rovnou i pravomoci ústavodárné.
Nad lapidární poznámkou, že sovětsko-československou smlouvou z prosince 1943 pak začalo Benešovo podvolení se Stalinovi, však zatrne. Je zavádějící hned dvojnásob. Benešovo podbízení se Stalinovi začalo dávno před Mnichovem, NKVD ho vede jako svého agenta a na emigraci mu poskytla značnou finanční pomoc; nejpozději však v září 1939, kdy za uznání svého prezidentství Stalinovi nabízí Podkarpatskou Rus. Smlouvou také nezačíná podvolení se Beneše, ale Benešovo podrobení Československa Stalinovi. Bez informace o této klíčové události formující budoucnost země, ba Evropy až po současnost, o Benešových nevyžádaných příslibech Stalinovi a moskevské KSČ, zhmotnělých v Košickém vládním programu, může čtenář snadno nabýt dojmu, že osudnou dějinnou vyhybku přehodili až v únoru 1948 komunisté.
Odstavec uvádějící počet českých válečných obětí 50 000 se nikterak se nepozastavuje nad nacionalistickou podstatou vytrženého údaje. Je-li řeč pouze o českých zemích, musely by do válečných ztrát být započítány ztráty Čechů, sudetských Němců, Židů, Romů a českých Poláků na obou stranách fronty, doma, v zahraničí i v koncentračních táborech. Je ale řeč o Československu, patří k nim tedy i ztráty Slováků, Rusínů a slovenských Maďarů. Odstavec ovšem výslovně uvádí pouze mrtvé, po kterých Češi truchlili a uzavírá odkazem na Heydrichovy plány likvidace národa.
Kapitola končí Pražským povstáním (jediným zmíněným) a osvobozením a obsazením Rakouska. Pomoc divize Vlasovovy armády zaznamenává, odmítnutí pomoci Benešem a Košickou vládou ne. V závěru konstatuje diskontinuitu předválečného a poválečného Československa i roli mnichovského mýtu. Popisuje rakouskou ambivalentnost mezi osvobozením a dobytím, posilovanou chováním Rudé armády. Vrací se k tezi první oběti odkazem na Moskevskou deklaraci z října 1943, o které se však čtenář v této kapitole nic nedozvěděl.
Mezi Východem a Západem
Na rozcestí mezi Východem a Západem zpracovává období od osvobození do roku 1948. Výchozí situace obou zemí je rozdílná. Z Československa se do listopadu 1945 sovětské i americké jednotky stáhly, Rakousko je okupovanou zemí pod správou čtyř velmocí. Přijetí Marshallova plánu Rakouskem a odmítnutí ČSR v roce 1947 jsou určujícím momentem pro rozdílnou poválečnou trajektorii.
Kapitola zaznamenává změny v důsledku Košického vládního programu. Za zřejmě nejviditelnější považuje zřízení národních výborů s důsledkem splynutí legislativní moci s exekutivní, a institut Národní fronty, koalice pěti povolených stran bez opozice, ovládané komunisty, vítězi v posledních svobodných, ne však demokratických volbách v květnu 1946.
Mně ve třinácti přišlo nejpodivnější, že se Beneš vrátil jako prezident, když předtím abdikoval, odešel a byl zvolen jiný. Jeho osudem ani odstavením domácího odboje hned v prvních dnech se kapitola nezabývá. Osobně bych za zřejmě nejviditelnější považoval geografickou změnu odstoupením Podkarpatské Rusi, demografickou vyhnáním třetiny českého obyvatelstva, konstituční dosazením nezvolené vlády, zákonodárnou nahrazením legislativy svévolnými dekrety, politickou zákazem stran reprezentujících 60 % předválečného voličstva, ekonomickou znárodněním a zavedením státního plánování, politickou etablováním teroru jako prostředku státní moci atd. Jednodušší je vypočítat, co třetí republiku s první spojuje: Beneš v úřadu prezidenta.
Rakousko proklamuje nezávislost v dubnu 1945 a vzniká provizorní vláda Karla Rennera pod kontrolou okupačních mocností. Je rovněž bezopoziční koalicí všech povolených stran, sociálních demokratů (SPÖ), lidové (ÖVP, nástupkyně křesťanskosociální) a komunistické (KPÖ). Poslední, diskreditovaná rovněž chováním Rudé armády, zůstává okrajovou politickou silou.
Hospodářsky jsou obě země v kritické situaci, avšak z rozdílných příčin. Československé hospodářství válkou vzrostlo (což text neuvádí), vyhnáním třetiny obyvatel českých zemí však vzniká rozsáhlý nedostatek pracovních sil. Vláda ho řeší regulací pracovního trhu, najímáním zahraničních dělníků, zavedením pracovní povinnosti a nucenými pracemi (výraz v textu není) dosud přítomných Němců. Hlad v roce 1947 pomohly zmírnit dodávky obilí z SSSR. Znárodnění klíčového průmyslu, bank a dolů, dvou třetin hospodářství, je zde zašifrované v jediné poznámce, že Košický program obsahuje vedle vize národního státu také radikální socialistickou transformaci spojenou se znárodněním. Paralely k nacionálně socialistické ideologii text nezaznamenává.
Rakouská města, průmysl, infrastruktura jsou válkou zničené, k tomu si spojenci okupaci zpočátku nechávají zaplatit. Demontáže průmyslových zařízení, zejména ze strany SSSR, které způsobily větší ztráty než bombardování, kapitola nezmiňuje. Hladomor v květnu 1945 odvrátila potravinová pomoc Rudé armády. Podvyživené děti jsou posílány na zotavenou do zahraničí, Rakousko dostává mezinárodní potravinovou pomoc. Až do roku 1953 jsou některé potraviny na příděl. HDP překonal hodnoty z let 1913 a 1937 až v roce 1949. Upřímnějším srovnáním by ovšem bylo, že rekordní hodnotu z roku 1944 překonal až v roce 1952.
Přes negativní vnímání odboje je denacifikace Rakouska požadavkem nejen Spojenců, ale i identity první oběti. Podle zákona o válečných zločinech z června 1945 bylo zahájeno téměř 140 000 trestních řízení a ze 43 rozsudků smrti jich bylo 30 vykonáno. Ústavní zákon z května 1945 zakazuje NSDAP a půl milionu členů je diskriminováno. Mimo 42 000 provinilých však amnestie v dubnu 1948 navrací většině coby méně kompromitovaným volební právo (souvislost s Vítězným únorem a počátkem studené války zaznamenána není) a jako třetí nejsilnější strana – před komunisty – vzniká v říjnu 1949 Volební svaz nezávislých, předchůdce Svobodné strany Rakouska (FPÖ).
V ČSR probíhá retribuce na základě dekretů (Benešových vypuštěno). Volání veřejnosti po „očistě“ … korespondovalo s totalitními tendencemi a potřebami rodící se komunistické diktatury, mlží text popelčino téma české historiografie. Nejen Beneš, nejsou zmíněny ani londýnský původ retribučních dekretů ani Košická vláda, o jejíž legitimitě má očista přesvědčit a odpůrce – komunistů, Benešovy i Košické vlády – pacifikovat.
Čtenáři je ponechána iluze řádných soudních procesů, snad občas manipulovaných komunisty. Není upozorněn na zásadní protiprávnost retroaktivního postihu činů, které nebyly v době spáchání trestné, na nezákonnost procesů bez obhajoby a opravných prostředků, na veřejné popravy do dvou hodin po vynesení rozsudku. Nedozví se o obsahu malého dekretu, otevírajícího neomezený prostor libovůli a osobní mstě. Dozví se o 819 trestech smrti (Benjamin Frommer, uvedený v Literatuře k tématu, uvádí 788 rozsudků, z toho 713 vykonaných), není však upozorněn na obludnost těchto počtů, absolutně i podílem vykonaných rozsudků vysoce převyšujících retribuce ve srovnatelných okupovaných zemích.
Dle očekávání je rozsáhlá část věnována vyhnání Němců a v rámci rozsahu je zpracováno důkladně a otevřeně. Uvádí, že se Československo rozhodlo neuposlechnout varování západních Spojenců a odsun provedlo jednostranně. Divoký odsun a excesy byly centrálně plánované vládou a prováděné armádou s cílem vyhnat co nejvíce Němců do Postupimské konference. Uvedeny jsou největší masakry, mučení, ponižování a znásilňování i trvalé negativní důsledky. Konfiskace třetiny země, měst, obcí, domů, továren, půdy, soukromých majetků je zmíněna jen okrajově. Pochodům smrti je věnován vlastní rámeček stejně jako Benešovým dekretům a zákonu 115 z května 1946, kterým byly zločiny na Němcích paušálně amnestovány. O něm ovšem tvrdí, že podobné schválily i Francie a Rakousko, což je nepravda. Pokud bylo možno zjistit, neexistovaly v evropských státech, které byly pod německou okupací, žádné zákony, které by připomínaly zákon z roku 1946, konstatuje Jochen Frowein v roce 2002.
Mlhavější je podání rakouské percepce. Pro vyhnání sudetských Němců, na které mělo podobný názor jako ČSR, vyjadřovalo Rakousko plné pochopení, ovšem ne do Rakouska. Nezmíněná je beznadějná situace vyhnaných na rakouské straně hranice, desetitisíců lidí odkázaných pouze na pomoc nepočetného místního obyvatelstva. Jen v Drasenhofenu je pochováno dalších 183 obětí, ve Waldkirchenu 23 jihlavských dětí, celkem přes 1000 mrtvých na rakouské straně. Další vyhnání (Weitervertreibung – výraz použit není) sudetských Němců do Německa je podáváno jako rozhodnutí sovětské okupační správy bez zmínky, že ale žádost vzešla od rakouské vlády.
V nepřátelských táborech
Padesátá a šedesátá léta 20. století jsou období, kdy zmizela střední Evropa jako společný geografický prostor. Při poválečném dělení Evropy byl nejasný pouze osud Finska, Rakouska a ČSR. První dva státy byly okupovány cizími armádami, z ČSR se stáhly. První dva se ze sovětského vlivu vymanily, ČSR se mu vlastním rozhodnutím odevzdala.
Rovněž v Rakousku proběhl v roce 1950 pokus o komunistický puč odvrácený s pomocí sociálně demokratických dělníků. Po Stalinově smrti získalo Rakousko v květnu 1955 zpět státní suverenitu s podmínkou neutrality, která se stala součástí národní identity. Společné věznění lidoveckých i sociálnědemokratických politiků vedlo k odložení nepřátelství a ke stabilní konsensuální koalici. Status neutrální demokracie mezi oběma bloky umožnil vybudovat si v mezinárodní politice roli respektovaného prostředníka.
Československý vývoj je turbulentnější. Vládl jí ruku v ruce kat i básník, cituje kapitola k poúnorové době Milana Kunderu. Vedle budovatelského nadšení vědeckým plánováním socialistické budoucnosti probíhá rozsáhlá a nevypočitatelná represe s dalšími 178 popravenými v politických procesech. Plynulá návaznost na obnovené retribuční soudnictví měla být zmíněna. A také srovnání – nejbližší obdobný proces s Lasló Rajkem v Maďarsku 1949 se spokojil se čtyřmi popravami. Československé procesy lze rozsahem srovnat nejvýše se stalinskými v třicátých letech.
Prostor věnovaný odboji bratrů Mašínů – byť se zmínkou jeho spornosti – lze chápat nejvýše jako úlitbu politickým tlakům a propagandě. Mimo dodatečných prohlášení v zahraničí neexistuje žádný ověřitelný náznak jejich odbojové činnosti proti režimu – deklarace, program, strategie, apely, komunikace s veřejností, zázemí, kontakty, podpora, organizační a náborové aktivity, nic, co by podpálení stohů slámy dodávalo význam přesahující vandalství a vraždám rámec překračující loupež. Pokud již byli zmíněni, měla být uvedena také západní propaganda vyzývající pod příslibem brzké nové války k odporu, kterou uváděli jako jedinou inspiraci.
Z odstavce o zestátnění čtenář nevyčte, že z největší části proběhlo hned po válce na základě Benešových dekretů, ani že svým rozsahem nemělo v ostatních socialistických zemích obdoby. Také měnová reforma je připsána datu 1. června 1953 bez zmínky, že byla započata hned po válce zablokováním vkladů.
Třetí cesta a teorie konvergence dobře vystihují Rakousko s jeho polosocialistickou ekonomikou a rozsáhlým znárodněním průmyslu – záchranou před reparačními demontážemi. Po poválečném rozvratu začíná období ekonomického růstu pokračujícího s menšími výkyvy dodnes. Do celkem podrobného popisu by se bývalo vešlo, že počátkem 60. let předstihlo ČSR.
Důležitým faktorem rakouské stability je sociální partnerství spočívající ve společných jednáních zaměstnaneckých, živnostenských a zemědělských komor (s povinným členstvím), odborů a svazu průmyslníků. Od počátku 60. let se nedostatek pracovních sil řeší – vzhledem k Železné oponě – čtvrt milionem gastarbeiterů z Jugoslávie a Turecka. Text to uvádí jako počátek Rakouska coby přistěhovaleckého státu, což připomene, že tu o poúnorové emigraci z ČSR ani o 200 000 maďarských uprchlíků v roce 1956 není zmínky.
Kulturní proměny souvisí s rozvojem televize, volného času, občanského tlaku na odpolitizování rozhlasu a televize. Rakouská mládež se orientuje zejména na angloamerickou hudební kulturu. Témata se přesouvají k emancipaci žen, mírové politice, demokratizaci vzdělání, ale také k roli rodičů ve Třetí říši a k jejím pozůstatkům. Revoluční hnutí 1968 nalézá minimální ohlas, nejspíše ještě v performancích vídeňských akcionistů. Bohatě se rozvíjející kulturní styky s ČSR nejsou zaznamenány vůbec, nejvýš filmový průmysl, velmi úspěšný v rámci Východního bloku. Když už nic jiného, alespoň že Václav Havel obdržel roce 1968 Rakouskou cenu za evropskou literaturu, zde opravdu chybět nemělo.
V pasáži o nové ústavě z roku 1960 a přejmenování na Československou socialistickou republiku je opominut jeden z hlavních významů – rozchod se stalinistickým třídním bojem. Za zmínku by stálo i potrestání několika pachatelů komunistických zločinů.
Období největšího rozkvětu kultury je podáno více než spoře. O hudební produkci od Gotta, Vondráčkové a Olympicu po Kryla a Plastic People of Universe, boomu malých divadel jako Semafor, Na zábradlí, Činoherní klub, plejádě klíčových spisovatelů jako Kundera, Škvorecký, Hrabal, Havel tu není zmínky, z bohaté nové filmové vlny se jí dostalo pouze dvěma oskarovým filmům.
Citát o negativním zpravodajství o Rakousku mohl platit pro Rudé právo, jinde sloužilo jako referenční model. Do tří let ho můžeme dohnat, slibovali ekonomové. Ze znovuobjeveného příbuzenství a kvetoucí kulturní výměny je zaznamenána pouze společná televizní debata (český titul Telemosty, nikoliv Městské rozhovory Praha-Vídeň, druhé kolo v prosinci 1965), ne už síť kontaktů zejména mezi novináři, která sehraje důležitou roli při srpnové invazi.
Pražské jaro a normalizace
Text uvádí tři zdroje obrodného procesu: politické reformátory, ekonomy a kulturu. V lednu 1968 však v ÚV KSČ vrcholil boj tří frakcí, stalinistické kolem Antonína Novotného, reformistické včetně ekonomů a slovenské. Zvenčí je ÚV konfrontován s emancipující se občanskou společností, vedle umělců a spisovatelů, povýšených na svědomí národa, také se studenty a mládeží, ekonomy a vědeckými pracovníky, publicistikou, řadovými občany i vlastním členstvem.
Odstavec o Akčním programu KSČ je nepřesný. Centrální plánování naopak odmítá ve prospěch samostatného podnikání, odmítá i dohled nad tiskem a zdůrazňuje občanská práva a svobody. Za kvadraturu kruhu by se snad dala označit vedoucí úloha v pluralitním systému, ale o suverénním vítězství KSČ ve svobodných volbách v roce 1968 nikdo nepochyboval. K zahraniční politice se program nevyjadřuje vůbec, nicméně celá řada dalších prohlášení zdůrazňuje její samostatný charakter. Že neutralita nevzniká vyhlášením, ale dohodami, si ovšem všichni odpovědní – na rozdíl od některých médií – vědomi byli. Závěrem kapitola opakuje mantru o nereformovatelnosti komunismu z dávných časů před čínským stoletím.
Rámeček Pražské jaro a Rakousko počítá uprchlíky bez zmínky o obětavé pomoci úřadů i prostých občanů, kteří si československé bratrance spontánně brali k sobě domů a zaopatřovali je. Ve společné publikaci nestojí za zmínku ani úloha ORF, zprostředkovávajícího pozitivní obraz Pražského jara i dokumentární záběry z okupace do světových médií, ani jeho klíčová zásluha na mediálním vítězství československé strany a rozkladu světového komunistického hnutí. Údiv? Ne, stud. Ani ne tak za konkrétní pasáž, jako za českou společnost obecně a historiografii speciálně. Jejím zadáním má být dluhy připomínat, ne zatloukat.
Dlouhá sedmdesátá léta jsou vyčleněna do samostatné kapitoly. Rakousko charakterizuje demokratizace shora a emancipace společnosti zdola. ČSR potlačuje obojí, ale odvrat od ideologií a sociální politika jako stabilizační faktor jsou společným rysem.
Ve volbách 1970 získal Kreisky a SPÖ poprvé většinu, 1971, 1975 a 1979 dokonce absolutní. Pod heslem Demokracie do všech oblastí života se liberalizuje školství, rozšiřují sociální podpory, redukují sociální a konvenční tlaky. S cílem sociální demokracie strana opouští proletářskou ideologii a otvírá se středním vrstvám, liberálním a katolickým voličům, ba i méně kompromitovaným. Osobitá je také Kreiského zahraniční politika. Neutralita usnadňuje Rakousku roli prostředníka i odvážné kroky jako uvedení Jásira Arafata a PLO na mezinárodní scénu. Rakouští vojáci působí v mezinárodních misích a Vídeň se stává třetím sídlem OSN.
Srpnovou invazi do ČSSR sice jednotný odpor národa zvrátil v politický debakl, nicméně vládnoucí garnitura ji pod enormním tlakem dokázala proměnit v sovětské vítězství. Následnou Husákovu normalizaci zahájily rozsáhlé čistky ve straně i ve státních, hospodářských, vědeckých, kulturních, vzdělávacích institucích s důsledkem decimování odborných a intelektuálních elit, ještě posíleného mohutnou emigrační vlnou. V menší míře opět probíhají politické procesy, především pro nedovolené opuštění republiky. Také normalizační režim sází namísto ideologie lepších zítřků na každodenní klid k práci, konzum a populární kulturu.
V obou zemích vznikají alternativní subkulturní hnutí, avšak každá reaguje jinak. Nové autonomní kulturní centrum Arena vídeňská radnice integruje a přebírá jeho financování, projekty atomové elektrárny Zwentendorf a dunajské Hainburg jsou po rozsáhlých protestech zrušeny. Ženské, ekologické, protiatomové a mírové hnutí spolu se zbytky levice ústí v ustavení nové strany Zelených.
Husákův režim reaguje na každý náznak autonomních struktur represí, jejímž výsledkem je však nárůst jejich váhy. Z represe proti hudební skupině vzniká politické hnutí Charta 77, z represe proti jejím členům Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.
Oběma zemím je společný i silný hospodářský růst a růst životní úrovně. V ČSSR je nicméně limitován rigidností, chybějící konkurencí, technologickým zaostáváním, orientací na socialistické trhy, nedostatkem deviz. Sociální stabilitu udržují jistota pracovního místa, levné bydlení a dotované potraviny. Nedostatkové hospodářství kompenzuje rozsáhlý černý trh. Nedostatek pracovních sil řeší Rakousko gastarbeitery z Jugoslávie a Turecka, ČSSR z Polska a Vietnamu.
Rakouská keynesiánská politika investic, pevné měny, plné zaměstnanosti a sociálního partnerství vede k růstu, který je podle textu druhý nejvyšší po Japonsku. Uváděná čísla by vyžadovala upřesnění a zdroj, nicméně stereotyp prosperujícího Rakouska a zaostávající ČSSR poněkud narušuje, že – podle některých zdrojů – v desetiletí 1975-1985 obnášel rakouský náskok v HDP na hlavu oproti českým zemím (bez Slovenska) méně než 5 %. Také růst střední třídy zaznamenává text pouze na rakouské straně.
Pro masovou kulturu obou zemí je charakteristický vzestup televize a televizních seriálů, popmusic a šlágrů. Paralelně však vznikají i alternativní, k establishmentu kritická hnutí. V Rakousku jsou to především vídeňští akcionisté a antivlastenecká literatura. První reakce se příliš neliší od Rudého práva, avšak odzbrojením skrze integraci se kousavě sarkastická, karikující kritika Rakouska postupně stává součástí rakouské identity. ČSSR reaguje na hnutí undergroundu difamačními kampaněmi, zákazy, policejní represí a trestním postihem.
Vztahy obou zemí se odškodněním po válce vyvlastněných rakouských občanů Československem v roce 1974 výrazně zlepšily. Přesto v nich průběžně dochází k řadě propadů. Podle mého úsudku mělo Husákovo vedení na zlepšení vztahů upřímný zájem, ale po každém kroku následovala nějaká aféra, vedená nejspíše něčím systematickým zájmem vztahy torpedovat. Nevím, že by česká historiografie toto téma zpracovala. Kreiského intervence ve prospěch pronásledovaných a nabídka asylu signatářům Charty 77 jsou zaznamenány, mohl však být také zmíněn přinejmenším reprezentativní Výbor solidarity s ČSSR, který podporoval disidenty a perzekuované až do konce osmdesátých let, případně osobní kontakty rakouských politiků s československými disidenty, angažmá rakouského Burgtheateru a četné další projevy solidarity.
Převrat, transformace a evropská integrace
Kapitola Převrat, transformace a evropská integrace zahrnuje předlouhé období od osmdesátých let až po přístup ČR k EU v roce 2004 a dál.
V Rakousku jsou osmdesátá léta poznamenaná skandály: Waldheimův, vídeňská Všeobecná nemocnice, případ Lucona, vinný skandál, zatajované ztráty znárodněného průmyslu, dodávky zbraní válčícím zemím. Obě velké strany se začínají drolit, FPÖ převzal Jörg Haider, hrdost na zemi poklesla ze 72 % v roce 1980 na 27 % v roce 1987.
Československé vedení změnám v SSSR i sílící opozici doma odolává. S koncem desetiletí tlak občanské společnosti sílí a hranice mezi opozicí a většinovou společností se rozplývá. Ani velké demonstrace počínaje srpnem 1988 však ke změně nestačí. Zbytek se čte jako pohádka: až brutální zásah policie proti studentské demonstraci vyvolal tak velkou vlnu solidarity, že generální tajemník Jakeš odstoupil. Volání, že by se měly nasadit ozbrojené složky a lidové milice, nebyly vyslyšeny.
Že se na uvolnění východního bloku dohodli Sověti s Američany v řadě jednání počínaje lednem 1989, by možná rámec publikace překračovalo. Jak však lze pominout, že brutální zásah policie včetně nezmíněného mrtvého studenta byl připravenou akcí skupiny StB a dozorovanou důstojníky KGB s cílem onu velkou vlnu solidarity vyprovokovat a dosavadní garnituru odstavit? Jak je možné zamlčet, že nasadit ozbrojené složky a lidové milice zakázalo sovětské vedení pod hrozbou zásahu sovětských jednotek? Nepodiví se čtenář sám, že ve všech zemích, kde byly sovětské jednotky umístěné, proběhla výměna režimu bez jediného výstřelu?
K tomu se odstavec o rakouské reflexi věnuje výhradně maďarským nákupům a tranzitu východoněmeckých uprchlíků. Ani zmínka o euforii, která po pražských událostech Rakousko zachvátila. Vítáme vás, zněly název brožurky vídeňského magistrátu, novinové titulky, nápisy na obchodech. Českoslovenští návštěvníci měli volný vstup do muzeí, ba do divadel, zbyly-li vstupenky, první víkend jezdila vídeňská doprava zdarma, na Stephansplatzu se rozdělovaly vánoční dárky pro československé děti, v Linci a dalších městech organizovaly obchodní domy sbírky pro chudé návštěvníky. Dluhy a stud jsem již zmínil.
Pro rakouské hospodářství je kolaps východního bloku příležitostí k expanzi exportu a investic. Čísla na tomto místě chybí (objeví až po roce 2004), což je škoda, neboť ekonomické zaostávání ČR za Rakouskem začíná teprve rokem 1986. Do konce století vzroste rakouský HDP o 90 %, český o 7 %. Podle textu vyrovnala ČR propad transformační fáze v roce 1996. To je mylná informace, jednak je stále ještě 3 % pod úrovní roku 1990 a jednak hned další dva roky propad pokračuje. HDP z roku 1990 dosáhla ČR až v roce 2001.
S válkami v Jugoslávii přichází do Rakouska dalších 112 000 uprchlíků, 6000 dokonce i do Česka. Oproti minulým vlnám dochází i v důsledku neoliberálních změn k polarizaci. Uprchlíci a levné pracovní síly z východu se jeví jako konkurence na pracovním trhu, ze kterého se průmysl stěhuje do nízkopříjmových zemí. Toho využívá FPÖ k proticizinecké iniciativě. Odpovědí je čtvrtmilionová demonstrace Moře světel v lednu 1993. Text mohl alespoň uvést její motto, Proti nenávisti vůči cizincům (Gegen Ausländerhass), když už se zdráhal uvést, že předčila do té doby největší rakouskou demonstraci – vítání Hitlera v březnu 1938.
Běžní občané přišli (v privatizacích) zkrátka, je skutečně konciliantním opisem faktu, že hypotetický podíl každého z nich na státním majetku ČSSR tvořil v roce 1990 řádově milion korun v dnešních cenách, o deset let později již šest tisíc a za dalších deset let sto sedmdesát tisíc korun na státním dluhu. Že pro kapitalistický řád byly v roce 1990 3 % obyvatel, by k protikladným názorům na ekonomickou transformaci jistě patřilo. V jejich důsledku došlo nejen k rozpadu polistopadových politických seskupení, ale nakonec i státu. Ignorování předepsaného referenda je zaznamenáno.
V červnu 1994 se 67 % rakouských občanů vyslovilo v referendu pro vstup do EU. S ním se opět vynořila otázka opuštění rakouské neutrality a přistoupení k NATO, avšak široká veřejnost myšlenku nepodpořila. V ČR se jí nikdo neptal a návrh referenda o vstupu byl zamítnut. ČR přistoupila k NATO v březnu 1999 a během několika týdnů armáda poprvé ve své sedmdesátileté historii bojovala, ostatně i celá aliance. Že se zásah v Kosovu konal v rozporu s chartou NATO a bez souhlasu Rady bezpečnosti text nezmiňuje, stejně jako českou účast v dalších ilegálních agresích v Afghánistánu 2001 a Iráku 2003.
Rakouská politika devadesátých let je poznamenaná vzestupem FPÖ a Jörga Haidera. V roce 2000 vstupuje FPÖ do vládní koalice s ÖVP, čímž si Rakousko vysloužilo sankce EU. Jako jediná kandidátská země se k nim iniciativně připojila i ČR.
Rakouský odpor proti jaderné elektrárně Temelín trvá od osmdesátých let, zprvu formou diskusí a konzultací, po Klausově autoritativním rozhodnutí o dostavbě bez ohledu na rakouské námitky (okolnost, která není zmíněna) pak formou demonstrací a nátlakových akcí občanů i všech rakouských vlád. S novou koalicí se tématem stávají také Benešovy dekrety jako zkratka pro poválečné vyhnání Němců a FPÖ hrozí vetem proti vstupu ČR do EU.
Vyhýbavost ohledně vztahů obou zemí, jejichž společné dějiny byly zadáním, je na tomto místě obzvlášť zarážející. Ani jejich další narušení Zilkovou aférou v roce 1998 není zaznamenáno. V roce 2002 dosáhly, završené výměnou nehorázností a osobních invektiv mezi premiérem Zemanem a hejtmanem Haiderem, svého historického dna. Jako reakce spontánně vznikla společná petice občanů obou zemí, mezi nimi i pozdější premiér, pozdější prezident a několik autorů publikace, která obě vlády napomenula k umírnění. Nejen že se jednalo o bezprecedentní mezinárodní občanskou iniciativu, ale kniha jí bezprostředně vděčí za svůj vznik, zadání, koncept i financování.
Devadesátá léta jsou v obou zemích také obdobím vyrovnávání se s minulostí. V Rakousku ho spouští aféra kolem prezidenta Waldheima, který zapomněl některé části svého životopisu. Kancléř Vranitzky připomněl spoluvinu na utrpení, které spoluobčanům a jiným národům sice nepřineslo Rakousko, ale způsobili ho občané této země. Rovněž Václav Havel vyhnání Němců opakovaně odsoudil. Později však svůj názor revidoval a český zájem se spíše než na utrpení, které jsme my způsobili druhým, rychle přeorientoval na utrpení, které komunisté způsobili nám.
V roce 2000 Rakousko a v roce 2002 Česko se staly předmětem posudků mezinárodního práva. V prvním případě Jochen Frowein zhodnotil FPÖ jako pravicově populistickou, nicméně demokratickou stranu a doporučil zrušení sankcí. Ve druhém případě konstatoval, že Benešovy dekrety nejsou překážkou vstupu ČR do EU, neboť se vztahují k období před ním. V následujícím roce hlasovalo v jediném dosud konaném referendu 77 % obyvatel ČR pro přistoupení k EU.
Kapitola se pozastavuje rovněž nad etickými aspekty transformace ČR. Dlouhá desetiletí nesvobody … pokřivila i morální a etické hodnoty. Aby nesvoboda neevokovala dekret č. 11, jsou inkriminovaná desetiletí indikována spáry StB. Bourání vládnoucích mýtů od akademické historiografie očekávat nelze, špetku střízlivého úsudku a respektu k faktům ano. K nejhorším zločinům a pokřivení morálních hodnot došlo před zločinným obdobím, k největšímu hospodářskému a morálnímu rozkladu po něm. Pokud bychom léta nejhoršího pokřivení hodnot hledali, nacházeli bychom je spíše v obdobích svobody – druhé a třetí republiky a devadesátých let.
Život na hranici, život s hranicí
Druhá část kapitoly Život na hranici, život s hranicí sleduje období od odstoupení Sudet do přistoupení ČR k Schengenské dohodě v roce 2007 optikou příhraničních obcí a doplňuje leckteré na příslušných místech chybějící aspekty.
Po září 1938 vytvořená hranice nerespektuje topografii, hospodářské ani mezilidské lidské vazby. Sudetoněmecká očekávání se nenaplnila, rozšíření infrastruktury se nekonalo. Odchod (vyhnání v národovecké mytologii) Čechů ze Sudet (120 000) text nezmiňuje a ty, kteří zde zůstali (kolem 400 000, 12 % obyvatel), pouze v souvislosti s absencí menšinových práv. Vystěhováni Židů a konfiskace jejich majetků v regionu jsou podrobně zaznamenány. Nálada v Sudetách se začala měnit s prohranými bitvami a prodlužujícími se seznamy padlých.
S koncem války došlo k obnově rakouské a československé státnosti v hranicích z roku 1919, domnívá se text, a s ním v průběhu května a června i k vyčištění pohraničí od 150 000 českých Němců vyhnaných do Rakouska. Jejich zkušenosti popisují osobní svědectví. Další odsun do Německa je zaznamenán, ale tím také informace o osudech vyhnaných, kteří v Rakousku zůstali, končí.
Etnickou čistotu vylidněného pohraničí osvěžuje pestrá směsice lidí ze sousedních regionů i z vnitrozemí, volyňských a rumunských reemigrantů, Slováků, Romů, Řeků, Balkánců. Nicméně desítky prázdných obcí a statků nezbývá vzhledem k nedostatku lidí než zbourat, silnice a koleje přerušit, hraniční přechody uzavřít. Další stovky obcí a desetitisíce objektů jsou strženy v nově vzniklém pohraničním pásmu (celkem 70 000 živností, 8 000 továren). Podél hranice se budují drátěné zátarasy, strážní věže, minová pole, neprůchodnost hranic střeží Pohraniční stráž, Pomocníci Pohraniční stráže, Mladí strážci hranic a sítě udavačů. Na česko-rakouské hranici zahynulo 129 osob při pokusu o útěk a několik stovek vojáků při nehodách ochranných systémů a sebevraždami.
Dvě podkapitoly jsou věnovány životu před a za železnou oponou – viděno z rakouské perspektivy. Za oponou je zemědělství postupně kolektivizováno v jednotných zemědělských družstvech a státních statcích, soukromé živnosti a služby jsou zestátněny a převedeny na družstva a národní podniky. Před oponou se obnovuje katolický vliv, ÖVP se stává dominující masovou stranou. Celou rodinou obhospodařované statky se mechanizují a uvolněné pracovní síly odcházejí za prací do měst mimo region. Mizí tradiční řemesla a služby, přibývají autodílny a benzínové pumpy.
Od konce 50. let se hranice opět stávají propustnějšími zprvu ve směru do ČSR. Výjezdy omezují administrativní překážky, v průběhu 60. let se však postupně uvolňují. Napříč hranicí vznikají nové kontakty mezi obcemi, školami, sportovními kluby. Po srpnové invazi se mnohé školy a tělocvičny proměnily v provizorní ubytovny pro uprchlíky z ČSSR.
Ta na podzim 1969 své hranice (jako jediný soused Rakouska) opět uzavřela a obnovila režim železné opony, Pohraniční stráže, udavačů a střelby. Výjezdy byly znovu omezeny administrativními předpisy. Do ČSSR mohli turisté jezdit celkem bez problémů, ale normalizace, absurdně nepřátelská hranice, šikana a povinná směna nelákaly. Pro mladou generaci se železná opona stala samozřejmostí, ba ochranou před nebezpečím z Východu, který si mohli snadno prohlédnout i z rozhleden podél hranic.
Jejich náhlé otevření koncem roku 1989 překvapilo na obou stranách a vyvolalo euforii návratu z Východu do Evropy. V sobotu 9. prosince je směrem do Vídně i příhraničních měst překročily statisíce lidí. První návštěvníci ze sousedních obcí obdrželi na uvítanou banány a hračky. Starostové, faráři a učitelé navázali nové kontakty, v kulturních domech, klubovnách státních statků a zchátralých hostincích se rodila nová partnerství mezi obcemi.
Postupnou výměnu nápisů Vítáme vás za Češi, nekraďte nám tady text nezmiňuje, ale uvádí výzkum v pohraničí roku 1991, ve kterém 77 % Čechů vyjádřilo kladný postoj k Rakousku a 84% dobrou osobní zkušenost, naopak jen 33 % resp. 46 % Rakušanů. Kontakty se přesunuly na úroveň konzumu. V duchu českého trhu bez přívlastků hranice ožily duty-free obchody s cigaretami a alkoholem, vietnamskými stánky s polskými trpaslíky, hernami a nevěstinci. Přes hranice proudí za nákupy obyvatelé chudého rakouského pohraničí, kteří jsou v českých poměrech náhle docela bohatí, a obyvatelé českého, kteří si v rakouské gastronomii, stavebnictví a zemědělství docela slušně vydělají.
Vznikají i kulturní, vědecké a komunální projekty, konference, instituce, výstavy, přeshraniční euroregiony. Zájem o školní a sportovní setkání i o výuku češtiny však na rakouské straně postupně klesá. Konkurence laciné pracovní síly odvádí podniky na druhou stranu, na rakouské mizí celá průmyslová odvětví. Česko nebylo šik, ani cool.
V roce 1998 s Schengenskou dohodou zvyšuje naopak Rakousko ostrahu hranice před ilegály. Hraniční kontroly schengenského prostoru pokračují i po přistoupení ČR k EU v roce 2004 a čeští občané občas nejsou vpuštěni. Také dopravní propojení je zanedbáváno. Praze se zalíbila role transformačního premianta, v Rakousku ožilo hnutí proti jaderné energii, k němu se přidaly diskuse kolem Benešových dekretů. Obě strany se zacyklily ve vlastních předsudcích. I oslavy přistoupení ČR k EU v roce 2004 zanechaly rozporné pocity.
Až v roce 2007 s platností Schengenské dohody pro ČR poprvé od roku 1918 (s výjimkou období nacismu) mezi rakouskými a českými zeměmi padly hraniční závory.
„Nemusíme se milovat, ale je nutné, abychom se snesli“
Závěrečná kapitola O „destruktivních nacionalistech“, „demokratických vlastencích“ a „pomáhajících bratrancích“ se zabývá stereotypy a narativy ve vzájemném česko-rakouském vnímání. Nemusíme se milovat, ale je nutné, abychom se snesli, uvádí ji citát Josefa Kaizla, politika a ekonoma z konce 19. století.
Na rozdíl od předchozích kapitol je interpretace narativů a stereotypů do značné míry subjektivní. Na stereotypech rakouského respektu k vrchnosti a české averze k pravidlům a autoritám se asi většina pozorovatelů shodne, možná i na rakouské povýšenosti a české falešnosti. Provincialismus ale za monarchie připisovali Rakušané Čechům, po jejím rozpadu Češi Rakušanům.
Text předkládá český autostereotyp selského národa navzdory probíhající průmyslovou revoluci. Zaznamenává, že se sociální a národnostní prvky přetavily v jedno, ale ne dynamiku jazyka přežívajícího na venkově a se zrušením nevolnictví pak proudícího do továren a měst. Zde sice jeho selský půvab okouzlí romantické intelektuály, avšak hlavní váha spočívá ve vznikající etnické a zároveň sociální identitě českého dělnictva proti německému panstvu.
Kapitola odvozuje vyhrocující se konflikty od boje Čechů proti Vídni po odepření česko-rakouského vyrovnání v roce 1871. Podle mého názoru však problém nebyl ve vztahu k Vídni, ale v rivalitě mezi vzestupujícími Čechy a dominantní postavení ztrácejícími českými Němci, kterou se nadnárodní vídeňský dvůr bezradně snažil moderovat. Zamítnuté vyrovnání jistě znamenalo češství nově definovat, ale o boji proti Vídni lze, možná s výjimkou úzkého okruhu radikálů, hovořit až se zahraniční akcí a obecně až od jara 1917. Do té doby platila spíše za arbitra a příležitostného spojence proti domácím Němcům.
Rakouské stereotypy Čechů mají svůj původ ve Vídni druhé poloviny století, když se sem za prací stěhovali především příslušníci nižších vrstev a kdy si vysloužila posměšek největšího slovanského města světadílu. Podobnosti tehdejší protičeské xenofobie se současností tu mohly být vyzdviženy. Po první světové válce a odchodu kolem 150 000 Čechů se však překlopila a pozůstatky češství jako přízvuk či kuchyně (a dechovka a české chůvy a babičky!) nabyly až láskyplný nostalgický přídech.
Polarizující je zejména stereotyp husitů. V Rakousku jsou to kacíři a nepřátelé katolické víry, kteří přepadali a vypalovali rakouská města. V českém národním obrození je katolictví spojováno s protireformací a germanizací. Husité jsou symbolem národní svébytnosti ještě za první světové války, vzniku ČSR a příležitostně dodnes. Podobně je bělohorská bitva pro českou stranu dodnes historickým mezníkem zahajujícím období Temna, na rakouské je to zapomenutá epizoda. Až koncem 19. století se objevují také kritické hlasy, ale s válkou se národovecké protiněmecké předsudky vrací.
Ačkoliv Morava dokázala národnostní konflikty řešit, rozporem mezi politickým a hospodářským významem Čech a jejich státoprávní bezvýznamností trpěla stabilita celého mocnářství. Stereotyp neloajálnosti vzniká s českým antimilitarismem, který se rozšířil již koncem století. Švejk je stejně populární v Rakousku jako v Česku. 90 % českých vojáků však ve válce, označované Německem za boj Germánů proti Slovanům, bojovalo loajálně v rakouské armádě. Sporadické dezerce včetně údajného přeběhnutí 28. pluku úřady přeceňovaly.
Rozšíření poraženého Německa o německé oblasti českých zemí bylo po první světové válce nemyslitelné a Československu byly přiznány nanejvýš velkorysé hranice. Pro rakouské a české i moravské Němce to znamenalo katastrofu, ještě podtrženou 54 postřílenými demonstranty 4. března 1919. Česká vítězná euforie a německá tvrdohlavost budoucí soužití zbytečně zatížily.
Nejrozpornější je vnímání období 1938-1945, kdy si každá strana vybírá své datum za počátek svého narativu – Mnichov 1938 anebo vyhnání 1945. Pro Čechy je Mnichov nespravedlností a vyhnání spravedlivou odplatou, pro sudetské Němce byl Mnichov spravedlivý a vyhnání vrcholem nespravedlnosti. Ani na jedné straně však názor nesdílejí všichni. Český narativ byl posilován strachem z návratu sudetských Němců a tematizace vyhnání v 60. letech byla – s výjimkou disentu – v průběhu normalizace opět umlčena. Vlastní diskuse začíná až v devadesátých letech.
Na sudetoněmeckém narativu je nápadné chybějící období před vyhnáním, ale ani sudetoněmecká sdružení nezastávají jednotný postoj. Největší z nich, Sudetoněmecké krajanské sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft), ze svých stanov v roce 2015 vypustilo požadavky opětovného získání domova i restituce nebo odškodnění ve stejné hodnotě. Absenci recipročního gesta z české strany text netematizuje, konstatuje pouze kontraproduktivnost apelů zvenčí.
Český pohled se vztahuje na celkový historický kontext od roku 1938. Chybějící pohled na období před Mnichovem text netematizuje. Podle Beneše jsou Sudetští Němci vinni za Mnichov, za to, že k nám vtrhli Němci, za všechno, co se stalo. Německý národ přestal být lidským, lidsky snesitelným, jeví se nám už jen jako jedna jediná lidská stvůra. Politika strach z opakování mnichovského traumatu využila.
Jenže politika využívala především strach z návratu Němců, vracení kořisti, postihu zločinů, z německé spravedlivé odplaty. A to v první řadě politika Stalinova, představující SSSR jako jedinou spolehlivou hráz proti německému revanšismu. Po odsunu již Československo na vybranou nemělo. Tento rozhodující aspekt, bez kterého nelze československý poválečný vývoj pochopit, by tu chybět neměl.
Namísto hledání kompromisu navrhuje text vidět oba narativy jako dva dílčí aspekty jedné pravdy. Česko-německá deklarace a Česko-německý fond budoucnosti jsou výsledkem takového přístupu. Právní realizace česko-rakouského vyrovnání nás však teprve čeká, neboť oproti česko-německým jsou česko-rakouské vztahy mnohem komplexnější a mnohavrstevnější.
Se spory o JE Temelín, Benešovy dekrety a českou účast na sankcích proti rakouské vládě dospěly na přelomu tisíciletí do nejnižšího bodu. Diskurz probíhal tradiční formou: Čechům připadalo, že jim Vídeň rozkazuje, podle Rakušanů se Češi jako junior partner měli podvolit morálně vyššímu soudu. Podle Barbary Coudenhove-Calergi nešlo o spory mezi sousedy, ale o rodinnou hádku. Při ní se ukázalo, jak snadno lze v případě potřeby vytáhnout dávné stereotypy jako šípy z toulce (a tím i potřebnost této publikace).
Facit
Řada mých kritických připomínek může působit jako kritika celé publikace. Tou ale tento text rozhodně není, naopak. Teprve ve srovnání vývoje těchto dvojčat vynikne celá řada souvislostí, podobností i rozdílů, které čtenář v národní historiografii nerozpozná. Publikací ke společným dějinám sousedních zemí vzniklo v posledních desetiletích více, zpravidla však sborníky autorských příspěvků. Společným autorstvím, paralelním podáním a bezprostřední konfrontací národních perspektiv jdou Sousedé o notný krok dál. Po nešťastném začátku století je o to významnější, že vedle komplexnějšího pohledu na vlastní dějiny nabízejí i obecně využitelný příklad zacházení s interkulturními konflikty.
Za největší deficit považuji nevyužitou šanci veřejné diskuse. Nejde ani tak o konkrétní připomínky, některé by se třeba vyvrátily a přibyly jiné, ale o fakt, že se i rakouská, ale zejména česká historiografie s některými historickými skutečnostmi dodnes nedokáží vypořádat. Do jisté míry je to vysvětlitelné, akademičtí historici nejsou nezávislí a porušením tabu riskují. Kritické zhodnocení Benešova působení 1938-1948 například by zpochybnilo nejen zažité narativy, ale celou ideologickou konstrukci všech poválečných režimů až po ten současný. To není téma pro populární publikaci, ale pro kvalifikovaný impuls a následný celospolečenský diskurz.
Co však omluvitelné není, je ostentativní vyhýbání se tématům vzájemných česko-rakouských vztahů, zejména tehdy, kdy by se od české strany očekával přinejmenším projev uznání. Z bohatých kulturních vztahů v 60. letech zbyly jen Telemosty s chybným titulem, obětavá pomoc uprchlíkům i role ORF při invazi 1968 jsou zapomenuty, z mnohostranné podpory disentu v 70. a 80. letech je letmo zmíněn pouze Kreisky, o polistopadové euforické vstřícnosti se dozvíme nejvýše z pohraničí a společná občanská iniciativa za zlepšení vztahů, které publikace vděčí za svou existenci, nestojí za zmínku. Připomínám, že bylo povinností české strany většinu těchto témat uvést; připomínání zásluh a vymáhání vděku se od rakouských autorů jistě očekávat nedalo.
ŠMIDRKAL, Václav, Ota KONRÁD, Hildegard SCHMOLLER a Niklas PERZI, ed. Sousedé: česko-rakouské dějiny. Přeložil Zuzana SCHWARZOVÁ, přeložil Petr DVOŘÁČEK, přeložil Petr KOURA. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2019. ISBN 978-80-88304-19-7.
Související příspěvky:
1968, k 35. výročí Pražského jara (2003)
Odsun po šedesáti letech, reflexe odsunu (2005)
Lety, historie cikánského tábora (2005)
Pražské jaro a rakouští bratranci (2008)
Návrat z Evropy, k dvacátému výročí Sametové revoluce (2009)
Beneš a jeho dekrety, historie Benešova působení (2010)
Hrdinné zabíjení, o odboji bratří Mašínů (2010)
Müllerův mlýn, perzifláž dějin českých majetků (2013)
Mnichovská zrada, český mýtus oběti (2014)
Antonín Novotný, vzpomínka na nejlepšího prezidenta (2018)
Vítězný únor, historie komunistického puče (2018)
Akční program, Pražské jaro do invaze (2018)
Zdravé jádro, moskevská jednání v srpnu 1968 (2018)
Zilkova aféra, připomínka po třiceti letech (2018)
Století dvacetiletek, opakující se vzorce českých dějin (2018)
Plyšák, ke čtyřicátému výročí Sametové revoluce (2019)
86 comments on “Sousedé”
Při vší úctě k obsáhlému sepsání, mnohem stručněji bylo vše shrnuto ve francouzském dokumentu, který je prozatím stále ke shlédnutí:
„Tři města, která ovlivnila svět“
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/12561225408-tri-mesta-ktera-zmenila-svet-amsterdam-londyn-new-york/219382566980002-konflikty-a-zajmy-1650-1800
Holandsko, Londýn, New York a v dokumentu významná věta: „ŘÍMANÉ založili Londýn jako ekonomické centrum světa“ (Do London City smí i britská královna jen na pozvání!).
Část článku s podtitulkem „Pražské jaro a normalizace“ postrádá základní pointu: že totiž 5. ledna 1968, tzn. v den, kdy byl Dubček jmenován do funkce předsedy vlády, došlo nejdříve k tomu, že SSSR podepsal LONDÝNU! svou kapitulaci. Za jmenováním Dubčeka stál Mynář – přítel a učitel Gorbačova, 68. tak byl jen předstupněm 89., za vším ale stál Londýn…
„Dohoda
mezi vládou Svazu sovětských
socialistických republik A VLÁDOU SPOJENÉHO
KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITÁNIE a Severního Irska
o vypořádání vzájemných finančních
a majetkových nároků
London, 5.1.1968“
https://dfs-76.livejournal.com/110788.html
Praha, 5. ledna 1968:
https://neviditelnypes.lidovky.cz/politika/historie-5-leden-1968.A180108_220312_p_politika_wag
Omyl Patriku, za vším stojí US deep state, který se s Londýnem a britskou elitou často paktoval, aniž by šlo o rovné postavení a vyvážené zájmy. Psychopaté z US deep state mají na svědomí kromě úkladných vražd nepohodlných státníků a kritiků euroatlantického systému mnoho nevinných civilních obětí v důsledku vojenských agresí proti suverénním zemím. Rozbití Jugoslávie je jejich dílem stejně jako krvavá občanská válka na jejím rozbitém území. Davo-elitářské systémy jsou od dob Atlantidy typickým projevem moci psychopatů nad běžnou populací. Biblická koncepce tak přetrvává dodnes a naše společnost projevila značnou míru hlouposti, když v roce 1989 uvěřila euroatlantické propagandě a odmítla nárdně sociální vývoj země. Dnes již toho lituje skoro každý, což je naděje na brzkou Změnu. Spolupráce, nikoli konkurence je cestou ke kvalitativnímu růstu, protože ten kvantitativní je zdrojově neudržitelný.
Zcela zásadním v naší době byl rok 2015 – na jaře projev šéfky MMF v Číně o udržitelném růstu a vznik čínské rozvojové banky (AIIB), v létě jaderná dohoda s Íránem a na podzim po velmi významném projevu Putina v OSN (a po projevu papeže v americkém Kongresu) vstup Ruska do Sýrie. Ve stejném roce došlo ještě ke dvěma významným událostem – Obama i britská královna se poklonili čínskému prezidentovi :
Obama – září 2015
https://www.youtube.com/watch?v=BJ51zwP3xAY&feature=youtu.be
britská královna – říjen 2015
https://www.youtube.com/watch?v=QbC-LMHwRyE&feature=youtu.be
Nemluvě o roli Prahy (pobočky Vídně), když čínský prezident na jaře 2016 navštívil i Česko. Opravdu věříte tomu, že za tím vším stojí US Deep state? A že stojí i za zvolením D. Trumpa přes BRITSKOU(!) Cambridge Analyticu Roberta Mercera? A že za Deep state stojí i R. Murdoch, majitel tv Fox News, které jediné dával/dává Trump rozhovory a jejíž pobočku tv Carigrad(!) v Rusku vedl Dugin? A věříte tomu, že v zájmech US Deep state byl i brexit a odstoupení Camerona – resp. že to US Deep state rozpoutal kauzu Panama Papers, po které se Cameron nejen kál, ale hlavně ten žádoucí brexit spustil?
V neposlední řadě – věříte tomu, že Greta je produktem US Deep State, ba dokonce, že program Panevropa (Kalergi a Habsburgové a Vídeň) je produktem US Deep state?
A ještě v neposlední řadě – věříte tomu, že odpis Izraele je rovněž v zájmu US Deep state? Stačí se podívat na poslední velké demonstrace v Jeruzalémě proti Izraeli: na nich je m.j. hodné pozornosti to, že proběhly 14. července, tzn. ve výročí dobytí Bastily a tedy v den státního svátku Francie
https://www.youtube.com/watch?v=Bw6sL4dcALc
Což znamená té Francie, pod jejíž mandát po rozpadu Osmanské říše připadla současná území Libanonu a Sýrie – hlavních to spojenců Íránu.
US Deep state už je jenom epizoda, zatímco globální moc jede dál. Naštěstí je to ale Rusko, kdo stále více tahá za nitky dění. Ač momentálně si musí poradit hlavně s GLOBALISTICKÝM problémem „Arménie-Ázerbájdžán – a to řízeným z BRITÁNIE. Ostatně i ten Panarin – za mě obdoba Dugina – řekl, že Rusko prý má v Británii spoustu přátel, kteří si přejí silné Rusko (cha…)
A to ode mě není o obhajobě US Deep state, ale o tom, že světová moc je jinde. U toho výše odkazovaného dokumentu čt o třech významných městech je v popisku uvedeno: „Průřez dějinami GLOBÁLNÍHO EKONOMICKÉHO a urbanistického RŮSTU“. Ekonomický globální růst je ale právě to, co od března 2015 už neplatí, protože přednost má zachování zdrojů. Za nitky v tom stále tahá Holandsko (viz aktuálně např. jeho role při schvalování rozpočtu EU, a to rukou společnou s Polskem a Maďarskem) a také Británie (od jaderné dohody s Íránem neodstoupila a jitří konflikt „Arménie-Ázerbájdžán“), ale v žádném případě v tom nejede US Deep state=Pax Americana.
Závěrečná věta: „…ale v žádném případě v tom nejede US Deep state=Pax Americana.“ – bylo myšleno tak, že nejede v globalistické politice, resp. že jede „jen“ v tom smyslu, že Deep state se brání před likvidací, dále, že to dospělo do stavu „kobyla zahnaná do kouta nejvíce kope“ a v souhrnu že Globalisté velmi potřebují Rusko, aby odpis „Pax Americana“ neskončil světovou válkou. Že Rusko v tom má splnit roli užitečného idiota, tzn. opět jednou bojovat za zájmy Británie a Francie (a to především likvidací Izraele ve prospěch Íránu), to je jiná kapitola.
Pane Janýre, jsme Slované, byť lehce míšené nejen s Germány a Romány. Na svou slovanckou čest nesmímem zapomenout a potěhem hnát nejen národní zdrádce, ale také ty, kteří čest zahodili , aby nepřekážela penězům. Musíme budovat svou nezávislost a neutratlitu a současně přátelské vztahy s každou zemí, která si z nás nehodlá dělat hostitele cizího parazitnictví. Dost na tom, že odvádíme více peněz než přijímáme z EU (rozdíl mezi HND a HDP je záporný). Západní investoři jsou již ve svých investicích dávno zahojeni, nyní na nás parzitují. To Vám nevadí? Také jste prodal svou čest za mrzký peníz od těch, kteří se jen při slově Čech ušklíbnou. Rakousko je neutrální jen na oko, kupuje vojenskou techniku od kde koho, jen ne, probůh, z východu, byť ta z východu je lepší než ze západu. Nechráníme si své hranice a raději své vojsko vysíláme jako žoldnéře kamsi do pouštních písků. To se Vám líbí? Potřebujeme ruské obranné systémy, protože těch se obává každý a nic si proti nim nedovolí. Potřebujeme slovanskou spolupráci, která je mnohem výhodnější než nerovnoprávná „spolupráce“ se západem, který, tedy jehož euroatlantické elity nás řídí do katatstrofy, v níž již jednou nohou jsou jak USA tak EU. Postřěbujeme socioekoneomickou reformu, systémovou soběstačnost ekonomiky a duchovní probuzení vědomí každého z nás. Budujme naší zemi a cizí kapitál, na to málem doplatila RF po rozpadu SSSR a nebýt mimořádně schopného VVP, bylo by veta i po RF. Takový osud si stand nepřejete v případě ČR. Dluhovou past si nesmíme dovolit, musíme být zdrojově stabilní. Dobří sousedé jsou ti, kteří si nehází klacky pod nohy, nezávidí si, dokáží se vzájemně setkávat a dobře se bavit v přátelském duchu. To je to co potřebujeme jako důstojní lidé.
Text jsem si přečetl, ovšem jen mne přesvědčil o tom, že očekávat od Janýrů objektivitu či ke slovanské části našeho národního základu shovívavý a přátelský přístup by bylo hodně naivní. S nenávistí a očerňováním prezidenta Eduarda Beneše zde lze vždy počítat stejně jako s „velkoněmeckým“ přístupem k „hodnocení“ a „popisům“ historie. Představuji řekněme výrazněji proSLOVANSKOU částečku našeho národa která už s „velkoněmeckým pohraničím“ nechce mít NIC SPOLEČNÉHO.
Protiruský a protisocialistický pohled odrážející se v textu jen dokazuje, že jde o „stejný kadlub“.
Je známo, že válečné a čerstvě „po“válečné chování ČÁSTI vojáků VŠECH ARMÁD SVĚTA neodpovídá „civilizovaným očekáváním“ zejména těch, kteří osobně nejspíše ANI NETUŠÍ (a je mimo jejich představivost) JAKOU HRŮZU představovala tehdejším Německem ROZPOUTANÁ a DŮSLEDNĚ PRAKTIKOVANÁ PROTISLOVANSKÁ VYHLAZOVACÍ VÁLKA.
Neznamená to, že bych tyto činy lidsky selhavších schvaloval či omlouval, leč chci připomenout významný vliv a PSYCHOLOGICKÝ a PSYCHOSOCIÁLNÍ dopad toho co válka působí na duše všech tehdy žijících.
Připomínám, že vůči Slovanským národům postupovala NAPROSTÁ (či VELKÁ) VĚTŠINA NĚMECKÉ ARMÁDY a ARMÁD NACISTICKÝCH SATELITŮ VYHLAZOVACÍM ZPŮSOBEM, který S LIDSTVÍM A LIDSKOSTÍ či dnešními představami o nich NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO.
Německo mělo především OBROVSKÉ ŠTĚSTÍ že laskavý, obětavostí charakteristický SLOVANSKÝ a mnohonacionální ZÁKLAD RUDÉ ARMÁDY převážil, a že NEDOŠLO K LIKVIDACI NĚMECKÉHO NÁRODA a STÁTU.
SSSR nejenže díky postupu nacistického Německa HISTORICKY NAVŽDY získal nemalé „morálně-mravní“ oprávnění k DALEKO TVRDŠÍMU A NACIONALISTICKY LADĚNÉMU PŘÍSTUPU k poraženým nepřátelům a NĚMCŮM PŘEDEVŠÍM. Kdyby SSSR vystupoval jen trochu „velkoněmecky důsledněji“, šovinističtěji a „pečlivěji“ (jako např. nejen Rakušané při DŮSLEDNÉ VÍCE NEŽ 300 LET TRVAJÍCÍ NÁSILNÉ GERMANIZACI ČESKOMORAVSKO-SLEZSKÉHO PROSTORU – KTERÝ HISTORICKY NIKDY NEBYL JEJICH), byly by výsledky války ZÁSADNĚ ODLIŠNÉ a s dnešní existenci Německa – každopádně v jeho dnešní podobě- by se Němci mohli NAVŽDY rozloučit.
Dnešní podoba 4 velkoněmecké říše naivy stále ještě označované za „Evropskou“ „Unii“ ve mně přes nemalou naštvanost na US praktiky po celém světě s jejich „šířením demokracie a sPodvody“ vzbuzují pocit, že úplný odchod OKUPAČNÍ US ARMÁDY z Německa by byl i dnes chybou, tak jako CHYBOU SSSR byl úplný odchod jeho jednotek z Německa a souhlas s jeho VESKRZE CHYBNÝM znovusjedocením.
Co se týče Janrovské „objektivity“ ve svaze potřít FAKT přetrvání a znovupozvednutí našeho národa a státu jejich „velkoněmeckými“ očima viděný text mne svou NEOBJEKTIVITOU v přístupu k našemu národu a SUBJEKTIVNĚ provelkoněmecky podávané verzi historie NEZKLAMAL. Překročení „stínu“ zde opravdu nejspíše nehrozí…
Jelikož jsem mohl prožít bezmála dvacet let v socialistickém Československu vím také, že tehdejší „režim“ znamenal mnohem větší svobodu, pořádek a demokracii nežli je jejich dnešní ryze ÚPADKOVÝ POZŮSTATEK.
K Rakousku samotnému se snažím zachovávat neutrální vztah, ale JEN A POUZE NA ROVNOPRÁVNÉM ZÁKLADĚ spolupráce DVOU ROVNOPRÁVNÝCH STÁTŮ. Odkazuji nakonec ještě stále na fakt, že NACIONALISTICKÉ PEKLO strašlivé války rozpoutaly zejm. německy hovořící státy. Kdyby měly zaplatit poctivě všechny reparace a způsobené škody (splatit to hrůzné utrpení lidsky osobně nejde), tak by tyto státy dnes nemohly vůbec existovat, a jejich národy by nejspíše v dnešní podobě a objemu také neexistovaly.
Jsem tu jen na skok. Sami Němci dneska připouštějí , že sjednocení záborem byl omyl. Dokonce si to myslí i někteří „západní“. Východní jsou „naši“. V Rakousku jsem se já osobně s povýšeností nesetkal , spíše jsem měl pocit, že my čížci jsme řazeni výše , než Poláci a Jugoslávci ve všech civilizačních ohledech. Ale mohlo to být společnou historií, protože stejně jako na nás, nahlíželi i na Maďary. Ovšem mluvím za všemožné prostředí, do kterého jsem se dostal. Akademických diskusí jsem se neúčastnil.
Svým způsobem společná historie spojuje : Sasové, Česko, Maďarsko… Rakousko, Česko, Maďarsko …
Ve Vídni v hospodě jsem zažil dva seniory , jak se hádají o důvod, který způsobil německou prohru u Stalingradu. Herr doktor a herr inženér byli docela ostří, ale neprali se kvůli tomu. Podle Rakušáků – staří náckové.
mýty se mají mýtit Takže:““… Nebo že občanský zákoník Josefa II. z roku 1811 s novelami platí v Rakousku dodnes a v ČSR do roku 1950, kdy ho nahradil komunistický, aby následující z roku 2012 opět navázal na svou josefínskou předlohu. …““
Džouzef Druhý byl v době vydání zákoníku asi 21 let mrtvý. Josef II. oddělil soudnictví od správy. To ano, s Občanským Zákoníkem nemá nic společného. Zákoník má na svědomí (jako panovník, ne autor!) nějaký František. Doba vzniku zákoníku již ani nepatří k „Josefínství“.To za prvé.
A za druhé, v právní oblasti bylo třeba SJEDNOTIT platné zákonodárství. Protože na Slovensku navazoval právní řád na uherské zvykové právo…(ani to mocnářství nebylo právně sjednocené!) Tímto způsobem na území První Republiky existovaly dva systémy současně, s jurisdikcí podmíněnou správním územím.
Za třetí, následující je z poloviny šedesátých let, na Slovensku stále platí (s nutnými dobovými změnami) a v ČR byl nahrazen paskvilem z roku 2012. Ale zákoník z roku 2012 nahrazuje zákoník z půlky šedesátých let, ne z roku 1950.
Dobu nazývanou Temno trochu (Jen trochu) opodstatńuje označení českého jazyka jazykem podřadnějších vrstev společnosti.
Další: „Přes jazykovou jednoznačnost je právě literatura dokladem nepřiměřenosti ÚZEMNÍCH NÁROKŮ“. (českých), NEBOŤ v Praze se hovořilo nejčistší němčinou a naši spisovatelé byli převážně německého původu.
Další: „Politika využívala především strach z návratu Němců, VRACENÍ KOŘISTI, postihu zločinů a Z NĚMECKÉ SPRAVEDLIVÉ ODPLATY.“
Co se mě týče nehodlám číst ani tu knihu a ani tento výtvor jsem nedočetla do konce až na závěr, že jsme nevděčně nepoděkovali rakouské straně za podporu našeho disentu, ani za nadšení, jež vehementně projevovala nad sametovým převratem, což pan Janýr svým závěrem učinil za nás všechny.
Děkuji, nechci!!!
Já to přečetl, ale asi nějak nepozorně.
No … to Janýr hodně posr@l. Dneska se v Práglu hovoří nejčistší idiotštinou , a tak by mě zajímalo , komu to vytváří pomyslné nároky? Idiotům? Globálním? A jakým jazykem oni mluví mezi sebou? Střelou dum dum? Anebo exekutorsky – dům, dům!
Janýr je v Rakousku dlouho, aspoň že připouští, že Rakušáci a žid obecně , to jako rudý hadr na býka. Vzpomínám , jak mi vysvětlovali , proč zvolili Waldheima prezidentistou, ačkoli to vůbec nechtěli , měli za favorita toho druhého , myslím socana … njn, když on byl ale žid.
A když mi to u stolu sdělili, tak nejspíš čekali, že je odsoudím za to … jak sami říkali: to jsme ale blbci, viď … a já místo toho reagoval – vůbec netušite , co se děje v tunel politice u nás. Zakecal jsem to. – Hoď kamenem, kdož jsi bez viny.
Ve Vídni je to docela bizarní. V tramvaji na mě začal řidič mluvit česky …já vejral … poznám Čecha podle výslovnosti… Tzv. prager deutch je považovaná za nejspisovnější rakouskou němčinu, stará echtovní vídenština funguje jako exotický sdělovací prostředek, kterému málokdo rozumi – pražské Šlapeto by mělo orgasmus, a když jsem na chlapa z Bavorska vybalil vídeňský dialekt /ten dnešní/ , tak mi nerozuměl.
Přestože prakticky celé Rakousko je na Vídeňáky dost vysazeno /takové věci známe/, tak mně přišli Videňáci docela v poho. I oni jezdí hodně na víkendy na venkov.
Myslím, že jsou /Rakušáci/ celkově poněkud konzervativnější , než my, ale když si dají do trombóna , tak jsem je od nás prakticky nerozeznal. Dokonce i mírou výhrad vůči Němcům vypadali stejně. Vlastně to samé. – Všechno tu skoupili, v Alpách jim hoteliéři lezou do káďáku, kam vlezou, tam řvou, neustále poučují, myslí si, že jim patří celý svět.
Ale nechci , aby moje zkušenosti jaksi vytvářeli obraz, na který někdo jiný nahlíží jinak.
Jak říkáme my globalisté – sélaví.
,,V Praze se hovořilo nejčistší němčinou…“ Většina pražských německy hovořících obyvatel byli židé. Jejich zrovnoprávnění Josefem II. přišlo v německém jazyce.
Těsná souvislost mezi němčinou a českým národním národním obrozením pramení z něčeho jiného, je staršího data.
Žid znal fšechny potřebné jazyky. Jen my blbci jsme neznali jidiš.
Ono by se toho nasbíralo… Představte si: Za protektorátu byla zvýšena produkce, na totální nasazení odcházeli MNOZÍ dobrovolně, popis kulturního života dává tušit relativně uspořádané poměry…Rakousko mělo v roce 1944 mimořádně vysoké HDP…
Dále kniha podle Janýra nevzala do hloubky roli MNICHOVSKÉHO MÝTU, čtenář není upozorněn na „ZÁSADNÍ PROTIPRÁVNOST RETROAKTIVNÍHO POTRESTÁNÍ ČINŮ, JEŽ NEBYLY V DOBĚ SVÉHO SPÁCHÁNÍ TRESTNÉ (tím míní procesy s nacistickými zločinci těsně po válce). Beneš byl agentem KGB a jeho dekrety byly SVÉVOLNÉ. Na další popis našich dějin už jsem neměla trpělivost.
Jen se nemohu rozhodnout, jestli je Janýr jen sudeťák, nebo obdivuje nacistický režim a jeho výkonnost.
Janýr a Sudeťák… To by asi byl veliký hoax. Ale měl bych pro ten případ řešení. Vložil jsem sem , tam i onde, odkaz na katolického Klekí Petru, kterak pokleká před zhmotnělou tmou.
Až si Janýr klekne před tím odporně tlustým Hitlerem PoSSeltem a políbí mu bamberské podkolenky , tak budeme mít jasněji.
A on to tímto textem neudělal?
Janýr nám sdělil , že je Rakušák. Takže i Sudety si bude muset vyhřešit především tam. My čeští mužici hodláme platit Zlatým Putinem , děleným na deset babek.
My máme jinou texturu. Obludé musí umět číst mezi řádkama.
Ptáte se, kdo že to ten Janýr vlastně je ?
Netřeba se ptát. Má schopnost být vším a rád. Stačí, ale podrobně si přečíst otevřené zdroje a trochu se zamyslet. Když maturuje je již otcem syna. To nezmiňuje. Jde “studovat” jadernou fyziku – protože ta je pro vstup volná a z prvního ročníku je možný přestup na žurnalistiku, kam by se
normálně nedostal. To udělal i Palach, když se mu zachtělo být více marxistickým filozofem než politickým ekonomem. Ze školy jej nechal vyhodit jeho učitel…….! No a on nechce na vojnu a dělat se mu také nechce, takový odpovědný otec je to přitom…..jednou bude v “paměti národa”.
Vyrazili jej v roce 1974 a v roce 1976 si žádá o vystěhování do Holandska. To už se soudruzi mohli zamyslet nad jeho profilem. U Petra Uhla je pečený-vařený. No a tak nám chlapec podepisuje Chátru 77 a sám se chválí, jak ji rozšiřuje. Také si žádá o možnost studia ve Vídni a v dubnu
1978 se navíc přifaří i k zakladatelům “VONSu”. To se potom nelze divit, že je vše s radostí odsouhlaseno a již v červenci náš ochránce nespravedlivě stíhaných sedí v rychlíku do Vídně. S ženou, která bude za týden rodit a desetiletým klukem. Je vedro a pasovák v Břeclavi zjistí, že není
v pořádku to “vyrovnání se s povinností bránit vlast” alespoň náhradní službou. Musí zasáhnout řídící důstojník…..a vlak do Vídně má volno.
https://www.pametnaroda.cz/cs/janyr-premysl-1949 duben 1978 https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDbor_na_obranu_nespravedliv%C4%9B_st%C3%ADhan%C3%BDch jedna z jeho úvah https://www.advojka.cz/archiv/2006/17/rakouska-diskuse-o-popiracich
No a má být po kom. Taťka hned v roce 45 pádí k sociálním demokratům a na vysokou školu politickou a s kamarádem Zdeňkem Fierlingerem do KSČ a ty sociální demokraty pěkně slučovat…..Proto Zeman nedovolí, aby se k nim u nás po roce 1989 zase vlámal.
https://plus.rozhlas.cz/premysl-janyr-z-kopace-zamestnancem-rakouskeho-kanclere-6512118 Jeho otec se znal s Bruno Kreiskym z Vídně a ta známost se velmi hodila v roce 1968 již na podzim a nejen jemu.
http://www.historiecssd.cz/j/janyr-premysl/
Tomuto říhám – Pyramida Boha Slunce.
https://www.e15.cz/kryptomeny/krypto-graf-tydne-konec-stagnace-ether-je-nejcennejsi-za-posledni-rok-1371816
Tohle by se mělo učit na základní škole. Jak se křívka stmně postaví, tak je konec hry velmi blízko.
https://kryptomagazin.cz/investicni-bubliny-co-to-je-jak-vznikaji-a-jaky-maji-vliv-na-nasledny-vyvoj-ekonomiky/
A když si projedete následující graf s levou zarážkou od začátku (úplně vlevo) a pravou postupně pomalu také zleva doprava, tak na horním grafu je jasně jidět kolik takových špic bylo – jsou jen čím dál větší, ale ten poměr vzestup – pád je stejný. Ovšem s větsími penězi …
https://charts.bitcoin.com/btc/chart/price#5ma4
„Алтарь Победы“: „Горячий снег Сталинграда“
https://www.youtube.com/watch?v=M3KmgCd8hwg
Jen za dobu Stalingradské bitvy přímo ve městě zahynulo 40 182 civilních obyvatel, do německého otroctví bylo odvlečeno 35 131 obyvatel a padlo 1milión 200 tisíc vojáků a důstojníků Rudé armády…
A to byla jen jedna jediná z desítek obřích bitev- a jak se později ukázalo rozhodující…
A Přemysl Janýr vytýká vojákům Rudé armády „…jejich kompromitující se chování v Rakousku“…
Pokud vše, co nacisté dělali bylo podle tehdy platných německých zákonů v pořádku – protože dodržovali zákon – není Janýr
daleko od toho vyhlásit veškerý odboj za protiprávní. Nacistické zákony zřejmě podle něj byly demokratické, zatímco Benešovy dekrety byly svévolné a veškeré volby u nás, včetně z r. 46 demokratické nebyly.
Jestli je to vzorek Rakušáka, tak já s Rakušáky nechci mít nic společného.
Mě se nelíbí, nebo možná jen nějak nechápu, ten obal knihy.
2*2 asi celníci – OK
2 židle – OK
Na jedné sedí člověk – kdo? – autor? – moc tak nevypadá. Tedy kdo ? Je to Čechoslovák nebo Rakušan?
Na druhé židli sedí německý ovčák – příslušností rakouský nebo československý ?
To se jako bude domlouvat člověk se psem, nebo jak to autor (fotograffie i knihy) myslel, nebo co tím chtěl vyjádřit. Jistě ta fotka nebyla vybrána (nebo vytvořena) náhodně.
Jak jsem tak přelétl kritické ohlasy, mohu je rozdělit do dvou částí. První mi připisuje autorství toho, na čem se shodlo 27 historiků z obou zemí. Poznamenávám, že text je recenze stručně shrnující obsah dosti rozsáhlé publikace a tam, kde k ní uvádím vlastní kritické poznámky, je to snad z textu dostatečně jasné.
Druhá část hodnotí fakta podle toho, jestli jsou „nám“ lichotivá anebo kritická. To je hodně individuální, já například zločiny za „své“ nepovažuji, ať je páchá kdokoliv. Hlavně bych ale připoměl, že přes srozumitelný jazyk je publikace odbornou historickou prací založenou na ověřitelných faktech bez ohledu na to, jak moc se nám líbí. A pokud se nám nelíbí, je to výborná příležitost zamyslet se nad tím, jak k nim došlo a jak se tomu dá v budoucnu předejít.
Že se na něčem shodne 27 historiků nemusím brát za zjevenou boží pravdu, zvlášť když je politická tendence k přepisování historie v poslední době tak zřejmá.
Ostatně “ zásadní protiprávnost retroaktivního potrestání činů, jež nebyly v době svého spáchání trestné“je podle textu čistě váš osobní dodatek. Takže si nemohu pomoci, ale podle vás např. Norimberské zákony a tedy i jejich uplatňování v podobě koncentráků a plynových komor bylo podle zákona a tudíž byli všichni nacisté nevinní jak jehňátka.
Jak vidíte, ani já je neberu za zjevnou boží pravdu a politická tendence k přepisování historie není zřejmá teprve v poslední době. Zásada, že lze trestat pouze činy, které byly trestné v době spáchání, je jeden ze základů všech právního řádů od starého Říma dodnes. Jinak byste si nemohla být jistá, že to, co dnes děláte a píšete, nebude za pár let prohlášeno za trestný čin a nebudete za to souzená.
Souvislost s Norimberskými zákony jsem nepochopil.
Co je na tom k nepochopení? Takto se tam podle vás a podle všech právních řádů od starého Říma retroaktivně soudily zločiny, které fakticky podle platných zákonů Třetí říše zločiny nebyly. Mučení a zabíjení lidí v koncentrácích, popravy a tak dále. Vždyť se to dělo podle platného právní řádu Třetí říše, lidičky, tak co se vám nelíbí? Zelenou k tomu dostali od západních demokracií, protože tohle se dělo už v samotném Německu po dosazení Hitlera k moci, neboť jinak než dosazení se tomu říkat nedá. Právě tak jako dnes „demokracie“, včetně té naší, zavírají oči například před zločiny ukrajinských fašistů. Co na to ti vaši dějepisci?
Pane Janýre, „“ …Zásada, že lze trestat pouze činy, které byly trestné v době spáchání, je jeden ze základů všech právního řádů od starého Říma dodnes…. „“ tohle je možná pro mnohé objevná skutečnost, ale přesně tak to je, či spíše – mělo by být. A pro mnohé může být objevný fakt, že Norimberský Proces byl porušením právě této zásady. De Facto nutným porušením, protože vůbec žádný právní řád absolutně neuvažoval o zločinech a zvěrstvech takového rozsahu. A konsensus všech byl jednoznačný – zločiny musí být potrestány. Čili, spravedlnost MUSÍ mít v daném případě přednost před nepřípustností retroaktivity.
Ale je těžké se dohodnout s lidmi, kteří si pletou Norimberské Zákony a Norimberský Proces.
Konec konců, i můj otec byl souzen a odsouzen za „vlastizradu“, protože jako občan Sudet pozvedl zbraň proti nacismu. Právně? v pořádku. Vždyť přece byl v rozhodujícím období občanem Reichu. Přes svou poctivost ale myslím nikde neuváděl v kolonce „trestán“ – ano, za vlastizradu.
S „Dekrety“ a právně sporným prezidentstvím Dr. Beneše se má věc velmi podobně. Ovšem, jít dále než za konstatování, je pravděpodobně cesta do pekel, a ne očista.
Ta římská zásada zní Nulla poena sine lege, žádný trest bez zákona.Je pravda, že ji Norimberský proces porušil trestní kvalifikací útočné války, která sice byla zapovězena mezinárodním Briand-Kelloggovým paktem, ale nebyla kvalifikována jako trestný čin. Soud argumentoval zvykovým právem trestně stíhat činy proti Haagským dohodám. Ostatní stíhané činy byly v době jejich spáchání trestné.
„spravedlnost MUSÍ mít … přednost před nepřípustností retroaktivity“ je oxymoron, nepřípustnost retroaktivity JE PODMÍNKOU spravedlnosti. Ledaže si za „spravedlnost“ dosadíte naplnění osobních mocenských ambicí, jako tomu bylo v tomto případě. Pak ovšem MUSÍ mít přednost před ústavou, zákony, právem, morálkou, etikou. Problém jsou ale následky pro nás a pro všechny ostatní.
Považuji to celé za velmi akademickou až pandemickou diskusi, neb zúčastnění nenahlizi vjec z Venova globalu … totiž pod uhlem práva sarija dopadu …
Podle tuneldedka se nesmí moc koukat do zpětného zrcátka , nebo to za určitých okolností haze oslepujici prasatka.
Při pohledu na historické konání entity jménem člověk vidím právo jedine: Polomrdveho zab, nebo s ním budou další a další problemy.
Navrhuji vrhnout do diskuse emerickeho Fagana. Ten s pravy přijel do Česka dokonce s ruksakem. A dokonce je chtěl proplatit. Když je vytáhl z toho ruksaku , tak mi definitivne doslo, oč bezi. Zvedni právo … a pod ním se ti budou svijet hromady cmrdliku.
Je zjevné, že se v mnohém neshodneme. Probírat jednotlivé příčiny a následky v situacích a přidělovat jim vůbec nějakou morálně-eticko-právně-(jakoukoli) kvalifikaci nebudu. Nejsem k tomu dostatečně fundován. Ani ochoten.
A ještě cosi si neodpustím. Pokud jste autorem „ústřelu“ „s občanským zákoníkem Josefa II. z roku 1811“ Vy, budiž Vám prominuto. Sekl jste trochu vedle. Ale pokud to pochází z dané publikace… je to hodně smutné.
S něčím takovým si věděl rady dr. Husák. Za slovenského národního povstání se setkával jak s komunisty, tak s luďáky. Často prý říkával – co politika rozděluje, to borovička spojuje.
Ori, v létě 1990 si pro mne až domů přijel z Vídně otcův spoluvězeň z dob války. Já ho uhostil „domácí kvalitou“, a on mne druhý den doslova odvlekl k sobě.Ne domů, na zahradu na kopci nad Vídní. Jediný spor byl, čí produkt je lepší. Jeho pálenka z moruší byla…skvělá, absolutní. A bylo jí hodně. Teprve po vystřízlivění jsem byl představen jeho manželce. Možná měla podezření, kdo ví…
Ano, máte pravdu, to byla má nepozornost. ABGB navazuje na josefinský kodex, ale není Josefův. V knize je to správně a na svém webu (http://www.janyr.eu/index.php/80-sousede) jsem to opravil.
No budiž, k nějaké morálně-eticko-prácní kvalifikaci se necítíte fundován ani ochoten, i když by si podle předchozích příspěvků leckdo mohl pomyslet opak. Není to nic neobvyklého, že se lidé cítí být povoláni a ochotni k radikálním soudům, ale ne k věcné polemice.
O čem může být dneska věcná polemika v relaci Cesko-Rakousko?, když na hranicích obou státu stojí civilizační vyzva, oba státy jsou rozkladany zevnitř cizim kumulovanym dluhem, a aby toho nebylo malo, tak jsou ještě pod kuratelou ekodiktatu juvenilu.
Komu může vyhovovat nekonecne babrani se ve věcech , jejichž koncovku nelze měnit bez nových křivd , právě takovych, jaké se někdo v minulosti snažil napravit ve prospěch lepšího zitrka?
Tři vorizpruti dneska mají šanci jako ony tři proslulé pruty – Cesko, Madarsko, Rakousko.
Jeden bez druheho nikoli. Byla by jen otázka casu.
Jak bude řešen „sudetsky“ problém ve světle islámské invaze? Nijak! Podkolenky budou zahrnuty buldozerem turbanu a tlustý PoSSelt usedne v madrase jako výkonný mufti nových poradku.
Žijeme v době, kdy musíme velmi důkladně vybírat , co chceme a budeme řešit, a co není problém skutecny, nybr zastupny.
Sam život NATO tlaci. To jen někteří mají pocit, že právě ten „jejich“ problém je prijoriti.
Pane Janýre, provokujete mne k odpovědi, a děláte to kulturně, odpověď tedy dostanete. I když s určitým zpožděním
„“…k nějaké morálně-eticko-prácní kvalifikaci se necítíte fundován ani ochoten, i když by si podle předchozích příspěvků leckdo mohl pomyslet opak….““ Mít určitý přehled o problematice, není fundovanost. Pokud by směřovala naše diskuse k detailům (a přesně tam podle mne směřovala), není má fundovanost dostatečná. Vy máte výhodu v tom, že jste (zdá se!) ve věci nějak zainteresován. To jest zabýváte se tímto alespoň na nějaké úrovni. Já ne. Mohl bych to jistě napravit, některé mezery si doplnit. Ale to by mne stálo čas. Ten nemám, respektive nejsem ochoten jej přerozdělit ve prospěch této problematiky. To je odpověď na „fundovanost“ a „ochotu“. Má fundovanost a ochota je limitována časem.
„“… Není to nic neobvyklého, že se lidé cítí být povoláni a ochotni k radikálním soudům, ale ne k věcné polemice. …““ Své názory a soudy jsem schopen jak hájit a obhajovat, tak změnit, či odvolat. A čas od času to i dělám. Jen pro to musím mít důvod.
Rakousko a jeho obyvatelé pro mne nepředstavují žádný problém s kterým potřebuji bojovat, nebo se s ním vyrovnávat. A to ani historicky.
Pořád se ale nevysvětlilo, jestli ten sedící je namaskovanej Honza Hrušínský a jak to bylo myšleno s tím psem na židli … ???
Ale vážněji – nejsem už mladý, ale vztahy s Rakouskem jsem nikdy nevnímal jako problémové – asi proto, že se mne netýkaly žádné restituce. A tak by mě docela zajímalo z jaké strany byl zájem znovu šťourat do našich vzájemných vztahů a ran.
Ne, že bych měl něco proti historikům a objasnění minulosti, ale …
Dějiny píší vítězové a i těch 27 dnešních historiků to píše v nějaké době a za nějakých společenských a mocenských okolností.
Pokud bych jen velice krátce měl srovnávat vztahy A a CZ, tak bych se musel zamyslet nad mocenskými poměry a vlivem těchto států.
K oddělení českých zemí došlo proto, že přes ekonomickou výkonnost jim opakovaně nebyl přiznán přiměřený politický podíl na moci a samosprávě. Vše pak dokonaly hrůzy 1.WW a zájmy vítězných mocností.
V období 1918 – 1938 měly obě země specifické poválečné a krizové problémy, ale tehdejší Československo zůstávalo průmyslovou zemí, která si vůči Rakousku byla schopna své zájmy uhájit. A to i vojensky.
Totéž platilo i po konci 2. WW v podstatě až do roku 1989. Československo bylo stále 15-ti milionová země s vlastním průmyslem, soběstačným zemědělstvím, atomovými elektrárnami – s bojeschopnou armádou a také se silným garantem za zády. Tedy pro Rakousko jsme byli možná ne zrovna oblíbený soused, ale muselo nás respektovat. Na druhou stranu Československo neuplatňovalo vůči A žádné požadavky.
Rakousko pro nás prostě byla země kam naši dědové chodili bez pasu na učednický vandr a kde se hrála moderní hudba, neutrální země která nebyla v žádném vojenském bloku a vůbec příklad toho, že by to snad v mnoha věcech moho jít trochu líp i u nás.
Po roce 1989 se vše změnilo – ČR má už je 10 M obyvatel, průmysl z části zničen, z části v rukou cizích vlastníků, Česká spořitelna živí rakouskou ERSTE, zemědělství je nesoběstačné, vlády zkorumpované … … a náš dnešní armádní sbor by vůči neutrálnímu Rakousku neubránil ani Mikulov.
Jaký může mít Rakousko vztah a úctu či respekt k takovému sousedu jako je dnešní ČR ??? !!!
Není pro Rakousko náhodou vhodný čas trochu ty dějiny přepsat … ?
Teda otázkou je nejen co bylo, ale hlavně co bude a podle toho pak napíše jiných 27 historiků o česko-rakouských vztazích za 20 roků možná něco úplně jiného. Pokud ještě bude nějaké Česko … a tohle tééma bude vůbec někoho zajímat. Jestli už všechny česko-rakouské problémy už nebudou s konečnou platností vyřešeny.
PS
Pochopitelně i dnes by se našly body na nichž by obě země mohly spolupracovat a profitovat.
Ten na židli je Sitting Bull, a ten sedící pes vedle je jeho věrný dluh DžulBASS.
Je to myšleno jako allegorie na německého stádníka Kohla.
Ten , jak je všeobecně známo, všechny složité problémy takzvaně – vyseděl. A s ním jeho celý ansámbl.
Mám jiný názor, Ori. Na jedné sesli lapí Komisař, a na druhé Rex. Autoři naznačují, že trvalým kamenem sváru mezi Rakušany a Čechy zůstává i nadále nedořešená otázka, který je který.
Když se v letech 2000-2002 začali do česko rakouských vztahů šťourat Miloš Zeman a Jörg Heider a přivedli je na historické dno, vnímali to mnozí jako velmi problémové. Vznikla kvůli tomu společná česko rakouská petice oběma vládám a následně i česko rakouský spolek. Odsud pochází potřeba, impuls, koncept a konec konců i financování téhle publikace. Že se realizovala až po patnácti letech a za jiných společenských a mocenských okolností je jedna věc, ale vidět historii dvojčat paralelně je objevné pro obě. Mimochodem, odkud vy čerpáte o našich poválečných dějinách?
Existují velká pozitiva. Česko-rakouský turistický spolek – něco na Podyjí, a folklórní česko-moravsko-rakouské soubory, dneska už doplněné snad i slovenskými.
Tak já osobně v Baru u Pytláka Říhy anebo ve vídeňském Nachtasylu.
https://www.at-cz.eu/data/downloads/files/140.pdf
http://archiv.fos.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=124722
Velkou událostí bývají proslulí čerti z Křemže či odkud. Do Česka už zajíždějí na několik dní. A mám pocit , že míří dále, snad někam na Sasko.
Tohle má jednu nespornou výhodu: Vyžraného hitlera PoSSelta mezi nimi nenajdete.
https://www.rodinnazabava.cz/blog/?krampusove-v-rakousku-super-podivana-na-pruvod-certu-a-jine-pekelne-haveti
PPS
Úplně obecně – výklad a zvláště přepisování historie je obvykle předehra pro plánované přesuny majetku. A to na základě síly, ci pocitu síly nad skupinou, které má být odebráno. Takové historické vyšetřování a objevení spravedlnosti a následný majetkový trest.
Zájem na tom je přímo úměrný velikosti majetku, který by dotyčná skupina či jedinec mohli tou změnou pohledu na minulost získak. To jsou obvykle ti bohatí, kteří mají i moc určit, kde právě dnes je ta historická spravedlnost.
Viz všechny restituce a pokus o konečné odstranění Benešových dekretů.
Lid,, pokud se nechá zblbnout, tak dělá ve věci tradiční kompars. Jinak má normální, úplně jiné starosti.
http://www.janyr.eu/index.php/67-stoleti-dvacetiletek
Případně i http://www.janyr.eu/index.php/16-muelleruv-mlyn.
Benešovy dekrety jsou tedy ok a mají zůstat součástí právního řádu ČR?
Ne nadarmo jistý Fučík řekl: „Lidé bděte!“
A přijdou noví Janýrové
Z prvního odkazu cituji jen jednu perlu: „Masarykův záměr odporoval i britskému a francouzskému zájmu na zachování středoevropské monarchie. Sdílelo ho jen několik nejbližších z realistické strany, pár britských a francouzských přátel a krajané ve Spojených státech.“
Zbytek perel číst opravdu nehodlám, takhle je dostatečná.
Jistě naleznete i dějepis, který se vám bude líbit. Alois Jirásek je dobrý tip.
Nu, Mein Kamfp to nebude určitě.
Tzv. vědy společenské (např. filosofie, právo, ekonomie, politologie, historie – nemluvě už o metafyzice a náboženstvích), se vůbec neřídí logikou povinného poznávání zákonů přírody, ale jen lidskými výmysly, představami a dohodami s falešnými jmény tzv. „zákonů“, právních a jiných názorů. A čím jsou typické? Libovolným a občas záměrně strašidelným výkladem významu těchto výmyslů z úst ideologických sluhů těch, kteří právě drží v rukách politickou moc. Je proto ztrátou času se „produkty“ věd společenských vážněji zabývat, pokud ony bezprostředně neškodí a jen někdo o těchto představách občas v nějakých textech planě zažvaní. V sociálních vztazích rozhoduje pouze politická a donucovací moc, uplatňovaná propagandou a dalšími metodami řídících procesů.
To je sice pravda, ale pravdou také je, že „propaganda a další metody řídicích procesů“ slouží k morálnímu odůvodnění, je nutné pravdu pokřivit, zamlžit, překroutit, zaobalit, využít metodu Overtonova okna, protože lidé stále mají svědomí, a pokud by na ně šli přímo – obrazně řečeno: Máme v úmyslu vraždit v koncentrácích každého, kdo nejde s námi, kdo se nám nepodřídí a kdo se nám prostě jen nelíbí – tak by se jim to daleko hůře prosazovalo, tak proč bychom jim to měli usnadňovat? Propagandě je třeba čelit svou propagandou, ať už si pak lidé sami rozhodnout, kde si myslí, že je pravda. Pokud je jim předkládána jen ta jedna „pravda“, tak se mnohdy nenamáhají zamyslet. Když slyší protiargument, tak mají alespoň důvod se zamyslet.
A sakra … podobné metody jsem se zastal jinde, a hned to létalo. Pirátsky kryté modré ptactvo o to nestojí. Myslel jsem, že to nechám být, ale někdo jiný zareagoval, a dále následoval naprosto drtivý tlak , po němž se modrá lejna prozatím zdekovala.
Šlo „jenom“ o české Piráty, jimž se dopřávalo užšího porodunění i na OM.
Souhlasím. Proti lživé propagandě je třeba zavčas bojovat pravdivou kontrapropagandou. Také souhlasím, že pokud se propaganda zanedbá, (protože ne každý má dostatek životních zkušeností a nepoužívá logiku, ale jen pouhý cit), pak je u čtenáře s rozlišením poctivých od nepoctivých řídících procesů problém. Co mi na tomto článku také vadí, je fakt, že autor se pokrytecky zatvářil jako nestranný recenzent a ve skutečnosti tím textem sám propagandu – a to jen dle svého gusta – v podtextu vytvořil. A existuje logická zkušenost, že nikoliv každý člověk právě tuto komunikační fintu nemusí prokouknout. A bezradně a nevědomky pak odsouhlasí přání a představy autora.
Máte pravdu. Např. se tu mluví o průmyslovém rozvoji a vysokém HDP v době okupace, což u nedostatečně informovaných snadno vyvolá dojem, že hospodářství republiky přímo kvetlo. Jaksi se ale nezmiňuje o tom, že nebylo co do huby ani na sebe, a že na plné pecky jely hlavně zbrojovky a vůbec válečný průmysl. Tomu se říká přísun pečlivě vyselektovaných iformací .
Já vždycky užasnu, s jakou samozřejmostí jsou v Česku fakta považována za volně zaměnitelná. Na konci http://www.janyr.eu/index.php/67-stoleti-dvacetiletek je graf sestavený z dat Madison Project (https://www.rug.nl/ggdc/historicaldevelopment/maddison/releases/maddison-project-database-2018). To je jediný zdroj, který se zabývá dlouhodobým srovnáváním HDP. Můžete si tu databázi stáhnout a překontrolovat si to. Za ČSR logicky chybí data za válečné období, ale skok mezi 1937 a 1948 je evidentní. Máte nepochybně pravdu, že rostl především válečný průmysl, ale z jakých zdrojů čerpáte vy, že „nebylo co do huby ani na sebe“? Řada věcí včetně potravin a oblečení byla na příděl, ale o bídě jsem se nic nedozvěděl ani z literatury ani od pamětníků. Historici výslovně uvádějí, že na rozdíl od 1. války fungovalo zásobování (v Říši i v Protektorátu) prakticky až do konce 1944. Naopak ale mnozí svědkové uváděli, že v porovnání s okolním světem byl Protektorát ostrůvkem klidu a míru.
Pro Boha! Měli jsme tu Osvětim, Lidice, Ležáky, ale v porovnání s okolím to byl ostrůvek klidu a míru, já padám do mdlob. Co ještě je schopen ten člověk vyplodit?
„o bídě jsem se nic nedozvěděl ani z literatury ani od pamětníků“
ony pridely byly odstupnovane, vime? asi znate jen tu „spravnou“ sortu pametniku.
„byl Protektorát ostrůvkem klidu a míru“
dekuji za pouceni, prilezitostne to svym mrtvym v Mauthausenu vyridim.
(vim ze v Belorusku bylo mnohem hur.)
Ten klid jen tu a tam narušovali zaprodani elementalove jako například Tři kralove, Gabcik a Kubis, kteří konkrétně nacistické chobotnici utnuli jednu vytunenou makovici . Ta fakta jsou až tak volne zaměnitelna , že nevim, jak od sebe v rámci nacistického klídku oddělit napr. Holandsko, Belgii, Dánsko a Lucembursko, ale třeba i ostrovy Malé Kretenie v prulivu Don Quijot La Manche. Rakousko v tomto kontextu nehodlám resit, jim také dříve ci později muselo dojit, jaký je Ada dobros@r.
My prostě donekonečna někoho s@r@me . Neni divu. Když se člověk koukne na mapu střední Evropy, jak se slovanský živel – sice za pomoci přírody – nicméně zapichl do těla rise, tak vlastně ani není divu.
Řeší se nějaké další kdyby? Třeba, že Ostmarka by měla prepsane dejiny, kdyby Adik nastolil svých tisíc jaru?
Takhle nějak se začalo pracovat na Druhé svetove. Nejdříve se stouralo, pak to někdo na záchude shledal jako možnost dobrého zarobku, a tak si dal tu praci, aby vyslechtil dostatečně zaburaleho exota …. A vysledek už zase resime. … Češi už zase něco resi. “ Kdyz resi, tak resi. Nechte je resit, Čechy soudruhy.“
Kdyby se takhle ve svých útrobách hrabal sv. Vašek že Sametu, tak jsme nejbohatší stát na svete. Samé zlato.
Inu, to asi váš tatínek s maminkou žili v nějakém jiném Protektorátě než ti moji. Pokud v Praze fungovaly kavárny, bylo z jejich hlediska zřejmě vše v pořádku, pak jste se o bídě pochopitelně nic nedozvěděl.
Lidé jako vy silně hřeší na to, že přímí pamětníci už takřka nejsou, ale podceňují paměť národa. Nebo si vážně myslíte, že když se Havel Němcům omluvil, že to Češi cítí stejně?? Ale snažíte se, to tedy ano.
Tak v porovnání se SSSR, Jugoslávií nebo Polskem si němečtí okupanti opravdu museli připadat jako v ráji. O pocitech a reálné situaci nekolaborujících Čechů, Romů či Židů bych ovšem jisté pochybnosti měl. Btw, pokud vezmeme procento obětí 2. SV, byli jsme na tom, dá-li se věřit wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%9Bti_druh%C3%A9_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lky) mnohem hůře než Francouzi, Britové a Američané a dokonce hůře než Finové a Italové přímo se účastnící války. Tolik k tomu ostrůvku klidu a míru.
Pane Janyre, jak říkal zlosyn Santer z Vinnetoua – „Jako na zavolanou.“
Historik Tesar … To by vám něco mělo rikat. Nějakou dobu byl v emigraci pote, co vedl velezradne řeči v rámci Charty 77 i jinde. Mně osobně dost lezl na nervy. Ne tím , co říkal , ale metodou … Možná něco jako je ta současná cool v emerice. Já jsem neměl nic proti proklamovanym cílům , ale způsob mi přišel poněkud kaaach.
Disident byl tehdy , a dneska už je zase disident. Podobně jako Lenka Prochazkova, Jan Schneider, Umlauf /Jan?/, ale i dalsi, kteří se mi honem nevybavuji…
Tesar je pokud vím dneska doma, a má zase velmi radikální nazory. A některe právě teď míří do mlynice webu, historie i predikce …. jako na zavolanou.
Já jsem jen nakoukl, přečíst jsem to nestihl ani nahodou.
Ale myslim, že ten odkaz sem patri:
https://literarky.cz/civilizace/1437-hra-s-ohnem-a-jedem
Umlaufovi se omlouvam … Václav … Tak to už bych si konečně mohl pamatovat.
Tesaře jsem si kdysi vzal do huby kvůli jeho hodnocení Mnichovské dohody (https://e-republika.cz/article4073-Vyuka-d%C4%9Bjepisu-v-roce-2020-Nikdo-nas-nezradil?highlight=tesa%C5%99), ale musím uznat, že článek z odkazu je excelentní. A domnívám se, že právě Jan Tesař je jedním ze zdrojů, ze kterých ve svém hodnocení historie minulého století čerpá autor tohoto článku.
Kdybych celou tu problematiku měl shrnout: Noví spojenci/páni požadují nový výklad dějin. A jsou ochotni platit historikům, kteří pak budou moci koupit sunar a botičky svým hladovým dětičkám. Poslední dobou mám takový nepříjemný pocit, že výklad dějin požadovaný našimi novými spojenci/pány je jakýsi podivný mišmaš rakousko-uherského monarchistického, druhorepublikového a protektorátního výkladu dějin. V rámci našeho postavení v mezinárodní dělbě práce a kapitálovým tokům v tom vidím i jakousi zvrácenou logiku. S takovou se ještě i my starší můžeme dožít zpráv o našich chrabrých vojácích zkracujících frontu u nějakého novodobého Stalingradu.
Co se týče názorům pana Janýra na Masaryka a Beneše, pozoruji jistou podobnost s názory, který na naše první prezidenty měl jistý pan Hitler a jeho příznivci. A protože se AH nevyznačoval velkou pravdomluvností, čekal bych větší opatrnost při jejich přebírání. Nezpochybňuji samozřejmě, že každý z českých prezidentů měl či má své kostlivce ve skříni, a považuji to v naší geopolitické situaci za zcela přirozené. Dělat z nich viníky všeho zlého, k čemu došlo ve 30. a 40. letech minulého století, se mi však zdá poněkud přehnané.
Co se týče českých prezidentů, chci se zeptat našich čtenářů: Víte, který z našich prezidentů od roku 1918 nebyl agentem cizí mocnosti?
„Co se týče českých prezidentů, chci se zeptat našich čtenářů: Víte, který z našich prezidentů od roku 1918 nebyl agentem cizí mocnosti?“
Existuje nejaka prace, ktera by se tomuhle tematu (pres nesporne problemy s dokazovanim) hloubeji venovala? Jinak muzeme jen hadat.
A kdyz uz bych mel hadat, mel bych 2 tipy. Paradoxne Hacha, nebylo to treba. A Novotny, se svym trvalym odmitanim natlaku na povoleni pritomnosti sovetskych vojsk na uzemi CSSR.
Stejny problem se ostatne tyka i dalsich politiku – poslancu, ministru atd.
Jen jediný byl agentem i sám sobě. Ale umně to celé halikoval kouřovou clonou.
Disidentista prezidentistou.
Pohled do historie je důležitý – někdy přináší fundamentální poznání „jak se točí svět“ – jindy jsou poučení jen dobová a spjata s už dávno minulou situací.
Důležité ale je vždy myslet na to, že: „Dnešní přítomnost je zítřejší minulostí“.
A to nejen obrazně, ale i naprosto doslovně. Co uděláme dnes bude už zítra, vlastně hned po činu či slovu, naší minulostí – a každý okamžik přítomnosti je vždy jen jeden.
https://www.youtube.com/watch?v=0l0Wsx-YOWw
Když už jste u těch podobností, Stane, nemohu nepozorovat tu se stylem propagandy Josefa Goebbelse. Metodou je volné zacházení s útržky vybraných faktů, jízlivé komentáře, konstruované souvislosti, ignorace argumentů, cílem není informovat ale denunciovat a šířit nenávist. Od něho styl po válce převzali Beneš s Košickou vládou, posléze komunisté a jak je vidět, za ta desetiletí zlidověl. Neexistence věcné diskuze je jednou z hlavních příčin současného stavu.
Abych vám ale odpověděl, k poslednímu střídání spojenců/pánů došlo po 1989, od té doby jimi neochvějně zůstávají USA a Izrael, takže jsem váš úvod nepochopil. Zprávy o našich chrabrých vojácích (ne zahraničních legionářích) „zkracujících frontu“ (poprvé v dějinách naší armády) v Iráku, Afghánistánu a jinde naleznete v denním zpravodajství.
Nevím, který můj názor na TGM máte na mysli. Ani k Benešovi nevyjadřuji názory, ale uvádím fakta, která v publikaci nejsou zmíněna. V čem vidíte podobnost názorům AH, jste nevysvětlil, ale měl negativní názory také na Stalina a komunisty, pokud byste podobnosti hledal.
Ani otázka na prezidenty nedává smysl – nelze „vědět“, který „nebyl agentem“ (ale lze je dle libosti volně denuncovat). Jediný, o kterém existuje věrohodné svědectví Pavla Sudoplatova, někdejšího generála NKVD, je Beneš. A povšiměte si, že nepíši, že „byl agentem NKVD“, ale že „ho NKVD vedla jako svého agenta“ a že od ní na emigraci obdržel 10000 USD. To jsou ovšem nuance pod rozlišovací schopnost leckterých diskutujících, takže za sebe soudím, že další pokračování by už nikam nevedlo.
Asi budu muset navštívit psychiJÁTRA. Po přečtení Vaší reakce, pane Janýre, se mi okamžitě vyBAVILA jedna scéna z filmu Světáci. Řekl bych dokonce , že to bylo bleskové.
Konkrétně jde o scénu, kdy hrdinové dorazí do Národní kniHOVNY a tam se hodlají světově vzdělávat pro večerní životní zážitky.
Jeden do ticha vítězoslavně vykřikl , a už jela scéna, která českou proklatou kotlinu provází celá staletí. Pochopitelně skončila mocenským zásahem.
Celá ta diskuse tady je možná svého druhu mijení. Možná. Není prostě jasné nakolik se Vy sám ztotožňujete s historií v komisním výprodeji. Pokud jde o sudeťáky, tak já osobně jsem nikdy nepochopil, co má třeba Rakušák z Weitry společného s henleiny od Jesken , Jesken uber alles. Pojem Sudety je konstrukt, který dal do oběhu jeden ideový idiot. A od té doby to jede. Jak se říkalo holandským sudeťákům? To je věc, kterou se nikdo nebude zabývat. Není NATO potřebná optika.
Prosím Vás, jak je možné , že je tolik histoREKŮ, kteří vystudovali kdeco, a na stejnou věc mají totálně odlišné názory, přestože mají k dispozici ty samé dějinné podklady? Je to jednoduché – historie se nahlíží právě aktuálními brýlemi, přičemž optika některých se nikdy měnit nebude. Nebo si snad opravdu myslíte, že je možné změnit roli a úlohu Jidáše? Kam by došla celá slavná tche Bajbl, už tak notně zredigovaná , kdyby někdo NAHLAS prohlásil, že Jidáš jen naplnil svojí roli, aby následující děj dal tche Bajbl zamýšlený smysl. Nebýt Jidáše, tak je Kristus poloviční.
Ergo zvony svatého Quasimoda: Tímto způsobem diskuse budete narážet na vozovou obranu národa, který si svoje Lipany už užil.
A co chtěl? Jen kalich jako symbol. Ani to mu nemá být dopřáno.
A že jsme němčili? Jaké zvuky vydával ten Occi z Alp? Už se to ví? Mluvil německy nebo italsky? Takhle věci vnímáme my. Bavit jsme se o tom mohli ještě včera. Dneska už je pozdě. I rakouský Kurz to ví.
P.S. Scénu ze Světáků – sudetáků jsem bohužel nenašel mezi vybranými. To ale nic nemění na tom, že je velmi poučná.
Přemku, když napíšete „věrohodné svědectví od generála NKVD“, pohybujete se na hraně denunciace více, než já svou hypotetickou otázkou. To o těch prezidentech-agentech je totiž vtip (i když z něho trochu mrazí), v němž správná replika, jež by měla vyvolat touhu dozvědět se víc o fungování 1. republiky i polistopadového politického systému, je – fanfára pro Valoucha – Hácha. Podle mého názoru se proti vlivovým agentům těžko hledají důkazy, zvláště když to hrají na více stran, ale dají se dobře odhadnout podle výsledků jejich činnosti.
Jinak uznávám, že Adolf Hitler by se měl používat až jako terminální argument k ukončení diskuse a omlouvám se za jeho předčasné použití. Přesto si troufnu říci, že jako velký kritik Beneše (za Mnichov, neústavnost znovupřevzetí moci i za Únor) bych si ve své kritice nikdy nedovolil zajít tak daleko jako Vy. Ale možná je to jen rakouské prostředí, které po dlouhá léta formovalo Váš světonázor jiným směrem. A možná je jen dobře, že existují různé pohledy na historii. Období, v nichž se o dějinách muselo přemýšlet jednotným způsobem, nebyla zrovna ta nejlepší.
Stane, jestli já kritizuji Beneše je asi podobně důležité, jako jestli kritizuji Gotta nebo švestkové knedlíky. Daleko zajímavější jsou reakce. Kupodivu je v zemi posedlé komunistickou agentománií svědectví z nejkvalifikovanějšího zdroje „na hraně denunciace“. Sudoplatov nepsal o Benešovi, ale o aktivitách NKVD. Jeho informace byly porovnány s informacemi západních služeb a vesměs sedí. Všichni historici to vědí, že to neuvádějí vypovídá o stavu české historiografie. Podobně vědí (nebo by měli/mohli vědět) o Benešově intrice s podvrženými chilskými dopisy Eliášovi, kvůle kterým byl zatčen a posléze popraven. Také to popisuje jeden z šéfů tajných služeb, který jejich výrobu řídil, William Stephenson. Ani on nepsal o Benešovi, ale o aktivitách British Security Coordination v USA. O Nečasově misi nebo Benešově jednání v Moskvě 1943 se naproti tomu dočtete docela podrobně ve Velkých dějinách zemí Koruny české, díl XVa a XVb. Takže vůbec nejde o mou kritiku, ale o ověřitelná fakta nezávislá na tom, kde žiji.
Takže až Vás generál Lorenc ve svých pamětech označí za agenta StB, mám to brát za „svědectví z nejkvalifikovanějšího zdroje“? Šéfové tajných služeb jsou ti nejprolhanější parchanti na světě, mají na to dokonce školy, kde je učí, jak oblafnout detektor lži. Jiná věc by byla, kdyby k tomu existovaly nějaké zdroje z Benešova okolí, které by ty denunciace potvrzovaly. Takže se českým historikům nedivím, že tyto informace nepovažují za věrohodné a nepracují s nimi.
Mohl byste mi, prosím, dát nějaké odkazy na tu Benešovu intriku? A taky by se hodil text rozsudku nad gen. Eliášem, ať se můžeme bavit konkrétně, snažil jsem se intenzivně hledat a nic jsem nenašel.
To snad ani není možné – na NR se začíná řešit cosi podobného. Jen děj je jiný, a osoby a obsazení také. Ale kdo ví, možná je to ta velká březákova šachovnice. Jen má české souřadnice.
Pamatuješ si to? To jsi psal ty. Tou dobou snad OM ještě nebylo funkční.
„Čím to je, že se z každého „echt“ pravičáka a antikomunisty dříve či později vyklube magor nebo alespoň člověk s pochybnou minulostí?
P.S. Tomáš má dle mého názoru se svým SDL nakročeno do první skupiny. V jeho minulosti se rýpat nehodlám, o to se s větším či menším úspěchem právě pokoušejí jistí pravicoví magoři.“
Stane, až mě Lorenz ve svých pamětech označí za agenta StB, budete to posuzovat podle věrohodnosti a ověřitelnosti ostatního, co napsal. Sudoplatov je ověřený zdroj a bylo by na vás vysvětlit, z jakého důvodu by měl svou věrohodnost riskovat výmyslem omezeného významu a proč zrovna o Benešovi, když to nemá vůbec žádný ideologický ani propagandistický smysl. Naopak, ta informace zcela zapadá do celého kontextu Benešova londýnského působení. Máte-li na mysli nějakého svědka, který by prohlásil „ano ano, mě se také chlubil, že dělá pro NKVD“, nemohu posloužit. Mohu posloužit shodnými svědectvími o jeho nevysvětlitelné submisivnosti vůči SSSR, nad kterou se ve svých pamětech pozastavují třeba Ladislav Feierabend, Prokop Drtina a další.
Intriku s Eliášem podrobně popisuje https://en.wikipedia.org/wiki/William_Stephenson v https://www.amazon.com/Man-Called-Intrepid-Incredible-Master-ebook/dp/B00HX1K1J4, mohu vám poslat scan příslušných stránek. Patří jistě k vašim „nejprolhanějším parchantům světa“, ale musel byste vysvětlit, proč by mezi záplavu ověřených informací měl vložit jeden bezvýznamný výmysl o Benešovi. Ano, i já jsem to komentoval, že by se nějaký historik mohl jednoduše podívat na rozsudek, buďto tam ty dopisy jsou anebo nejsou. Buď to dosud žádný neudělal (???) anebo o tom raději nemluví.
Generál NKVD je ověřený zdroj, protože se podle Vás dají ověřit některé věci, které napsal, generál StB je neověřený zdroj proč? Nečetl jsem nikde, že by někdo zpochybnil něco z toho, co publikoval. Já osobně bych moc nevěřil ani Sudoplatovovi, ani Lorenzovi, a každou informaci od nich bych se snažil ověřit alespoň ze dvou dalších nezávislých zdrojů.
Jinak Stevenson není historik, ale spisovatel, který si od románů odskočil do literatury faktu. A pokud je jediný zdroj on, tak to už potom můžeme historii učit podle Iana Fleminga.
Submisivita vůči SSSR byla v té době všeobecně rozšířenou vlastností, shodou okolností se ta země zrovna vítězstvím ve 2. SV stala supervelmocí. Jaltské dohody jí dávaly vliv východní Evropou a v té západní byly silné komunistické a socialistické strany. Není na tom nic nevysvětlitelného. Posuzovat Benešovo chování v letech 1945 – 48 z dnešních hledisek a se znalostí toho, co se stalo po Únoru 48, je čistý ahistorismus.
Opravdu bych jako důkazy raději než paměti generála NKVD a „literaturu faktu“ viděl přepis výslechů a rozsudek nad Eliášem, jinak je to celé mlácení prázdné slámy.
Zjevně jste se rozhodl výpovědi „nejprolhanějších parchantů světa“ apriori ignorovat. Zbývá už jen dovysvětlit motivaci, proč si generál NKVD a šéf BSC svorně zasednou právě na bezvýznamného chudáka Beneše a mezi záplavou relevantních informací si dají tu práci rešeršovat jeho epizodky a vyfabulovat kolem nich složité příběhy.
Řekl bych, že na posuzování věrohodnosti se spíše hodí jiná kritéria, než jestli se nám výpovědi líbí. Ostatně, když už jsme u toho, Ladislav Bittmann i Miroslav Polreich ve svých pamětech shodně uvádějí, že jednou z největších motivací pracovat v tajných službách bylo, že se tam nesmí lhát. Pokud jde o Sevensona, předmluvu napsal Stephenson sám a podíváte-li se na kritické připomínky, týkají se toho, zda se skutečně někde zúčastnil oběda s Churchillem atp., ale ne akcí, které popisuje. Že za někoho sepíše jeho paměti nějaký novinář je docela běžné, vy takové memoáry také principiálně odmítáte?
Submisivita vůči Stalinovi nebyla v Londýně zjevně tak veliká, když se nad ní lidé kolem Beneše opakovaně pozastavovali.
Jen tak na okraj… V tajných službách se nesmí lhát. No byste mě, pane Janýre rozesmál. A jak se dostal Bittman do USA? Snad ne křídlech Pravdy a lásky?
Na posuzování věrohodnosti opravdu existují prověřené metody, které jistě znáte, ale dle mého názoru nepoužíváte.
Jakých chyb jste se podle mého názoru dopustil:
– k tématu jste přistupoval se subjektivním předsudkem (Beneš byl zločinec)
– ignoroval jste primární prameny (protokoly o výslechu Eliáše gestapem, rozsudek nad ním)
– využil jste pouze 1 sekundární pramen (navíc literaturu faktu)
– neprovedl jste jejich kritickou analýzu (převzal jste je jako hotovou věc)
– nepřípustně fabulujete o motivaci aktérů historického děje (údajná submisivnost Beneše ke Stalinovi jako důsledek jeho zkorumpovanosti ze strany NKVD, přitom jako daleko přirozenější motivace se nabízí jeho zklamání z Mnichovské dohody a realistické zvážení situace po Jaltské dohodě a osvobození ČSR armádou Sovětského svazu)
– ahistoricky hodnotíte tehdejší chování a jednání aktérů historického děje (ignorujete, že lidé v době, kdy se nějakým způsobem chovají a jednají, zpravidla ani netuší, k čemu jejich chování a jednání ve vzdálené budoucnosti povede)
A jistě, v tajných službách by se nemělo lhát svým nadřízeným. Co se týče protivníků, tam jsou lež a dezinformace běžnými metodami práce. Co se týče veřejnosti, nejlépe tajným službám sluší mlčení. Když začnou mluvit, stejně jim nikdo nevěří, že se nejedná o součást nějaké nové tajné operace.
Hmmm…
Neodpověděl jste mi. Nevysvětlil jste mi, jaká motivace by vedla generála NKVD a šéfa BSC rešeršovat Benešovy epizodky a vyfabulovat kolem nich složité příběhy, když mají dostatek jiného co povědět. I lháři mívají ke lhaní důvod.
Řekl bych, že k tématu přistupujete se subjektivním předsudkem, že sice Beneše rád nemáte, ale rozhodně se nemohl dopustit žádné špatnosti. Nejspíš bude i ta Nečasova mise jen fabulací, také k ní máme jediný zdroj.
Myslím, že v téhle fázi už k ničemu dalšímu nedospějeme.
Beneš byl politik a jako takový se mohl dopustit v podstatě jakékoliv špatnosti. Pro ty konkrétní, na které poukazujete, dle mého názoru chybí důkazy, spekulace autora literatury faktu a Benešových politických oponentů za ně nepovažuji. Motivaci šéfů tajných služeb vysvětlit neumím, neb jsem v tom prostředí nikdy nepracoval, ale rozhodně nemám důvěru k jejich memoárům a veřejným vystoupením. Už vůbec ne po „11. září“, „Saddámových jaderných zbraních“, „Asadových chemických útocích“ a „Skripalových zázračně uzdravených po otravě smrtelným novičokem“ a dalších podobných akcích.
Když Heydrich vydal veřejné oznámení, že převzal kontrolu, šéfové tajné služby se už rozhodli zařídit smrt významného kolaboranta, Čecha s krycím jménem JUDAS.
V oddělení M byly zfalšovány tři dopisy JUDASovi za pomoci informací získaných z Prosova profilu. Byly dopraveny osobně z Kanady do Chile, odkud byly posílány v pravidelných intervalech JUDASovi do Prahy. Chile, ve kterém dominovali němečtí ekonomičtí a političtí exulanti (agents), bylo logickým místem, kam by JUDASova milenka šla, a dopisy byly podepisovány jejím falešným jménem – „Anna.“ Ve skutečnosti byla pouhým produktem představivosti BSC.
Dopisy JUDASovi byly podle připravených návrhů přepsány v New Yorku dívkou slovenského původu. Znění návrhu dopisů sestavil odborník BSC, který o zamýšlené oběti v Praze nic nevěděl. Jediné, co měl k dispozici, byla studie napsaná profesorem, který analyzoval nepřátelské osobnosti. O JUDASovi bylo známo dost na to, aby zformuloval sérii dopisů přesvědčivě dokazujících, že Anna je obeznámená s jeho osobním životem. Papír, na kterém byly dopisy napsány, byl připraven odborníky v kanadském papírenském průmyslu, vyhotovený podle vzorků papíru používaného v Chile. Také jim nebyly poskytnuty žádné další informace, než bylo pro jejich části práce nezbytné. Falsifikátoři byli vybaveni inkoustem, pery a obálkami odpovídajícími falešnému příběhu, že JUDAS komunikuje s někým v Santiagu.
JUDASovo skutečné jméno bylo Alois Eliáš; byl generálem a předsedou loutkové vlády v Praze. Je pochybné, že by do jeho svržení prostřednictvím dopisů JUDASovi byli zapojeni více než tři muži obeznámení s jeho identitou.
Němečtí cenzoři, kteří tyto vymyšlené dopisy přicházející ze Santiaga zkoumali, nabyli přesvědčení, že generál Eliáš musí udržovat tajnou komunikaci s nepřáteli nacismu. Dopisy obsahovaly fráze a čísla, které se čtou jako kódy. Například: „Otec ve středu 17. chytil 75 ryb. Bratr nebyl v pořádku, ale chytil jich 82.“
„Máte nepochybně pravdu, že rostl především válečný průmysl, ale z jakých zdrojů čerpáte vy, že „nebylo co do huby ani na sebe“? Řada věcí včetně potravin a oblečení byla na příděl, ale o bídě jsem se nic nedozvěděl ani z literatury ani od pamětníků. Historici výslovně uvádějí, že na rozdíl od 1. války fungovalo zásobování (v Říši i v Protektorátu) prakticky až do konce 1944. Naopak ale mnozí svědkové uváděli, že v porovnání s okolním světem byl Protektorát ostrůvkem klidu a míru.“
Myslím, že vytrhávání z kontextu ve vašem případě není nutné. Vaše názory jsou zcela čitelné. Problém je, že hodně lidí má či mělo v rodině své vlastní pamětníky. Protektorát nebyl žádným ostrůvkem klidu a míru už jen s ohledem na počet obětí, ale ty vás očividně nijak nezajímají. Na druhou stranu, jednalo se o týlový prostor ve vedené válce. Vy byste si snad ve svém týlu vyráběl zbytečné problémy? Pokud by Němci válku vyhráli, měli by teprve možnost pořádně se věnovat i protektorátu. Naštěstí jim k tomu sovětští bolševici nedali šanci! A co se týče goebbelsovské propagandy, nemyslím si, že byste měl komu co vyčítat.
Ireno, ujasněme si, o čem je řeč. Mluvíme o válce s desítkami milionů mrtvých, s vybombardovanými a vypálenými městy, nekonečnými kolonami raněných, zajatců, uprchlíků všude kolem dokola Protektorátu. Ano, byl to týlový prostor, ostrůvek klidu, míru a nepřerušené válečné výroby. Ano, jak uvádí publikace, šest let války stálo 50000 mrtvých, „po kterých Češi truchlili“. Po dalších 25-30000, které jsme za tří měsíce vyvraždili my – dvacetinásobek Hyadrichiády, dvoje Lidice denně – netruchlíme. Ano, ČSR měla relativně největší ztráty obyvatelstva, větší než Polsko nebo Ukrajina. Ne za války. Až když skončila. Které počty obětí jste měla na mysli vy?
Já měla na mysli oběti fašismu, jaké jste měl na mysli vy? Kdo seje vítr, sklidí bouři. Myslíte si, že vraždění lidí v koncentráku jako dobytek nebude mít odezvu? To je jedna věc a překrucování dějin a počtu obětí, které jsme prý vyvraždili my, druhá. Ale že to vykládám právě vám, to přece musíte dobře znát. Myslím, že za protektorátu i po něm by pro vás měli jen jedno označení.
No, Wiki sice není 100% zdroj, ale pokud vím. tak tahle čísla zatím nikdo nezpochybňuje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%9Bti_druh%C3%A9_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lky
Mezi našimi prezidenty byly nepochybně dost tragické osoby.
Ovšem pokud bych chtěl nějakého vyzdvihnout, pak L. Svoboda a Eduard Beneš by k nim spolu s T. G. Masarykem nepochybně patřili.
Bez ohledu na to kolik se ještě objeví kritiků.
Pokud se týče napadání DEKRETŮ PREZIDENTA REPUBLIKY takovým způsobem mám podobný postup za něco velmi blízké VLASTIZRADĚ. A pokud se dále týká relativizace, bagatelizace a zlehčování takové zrůdné války jakou byla II. sv. válka, pak nemám co dodat, že takoví lidé si nezaslouží, aby s nimi byly vedeny rozsáhlé disputace.
Buď pracují PRO JINOU VLAST, NEBO JINÉHO PÁNÍČKA, případně nemají rozum a svědomí dohromady.
Nechci mít naivní iluze o svém národě, ale naštěstí sám jak si skromně myslím VÍM KÝM JSEM. A hledat nějakou „novou“ „identitu“??
Každý skutečný člověk má tu svou- jen ji- s tím dobrým i horším co k němu patří.
Já nehodlám „napravovat domnělé křivdy“ těch co jaxi nedokázali zatím bezezbytku celou východní a střední Evropu obsadit, vyrabovat a ovládnout. Snaží se o to už dlouho, naštěstí není „konstelace hvězd“ zcela příznivá, a „jaxi trochu“ tomu někteří házeli klacky pod ta „polopásová Hakl- kola“…
Pořád jsem si zachoval přehled o tom co to byly „Země Koruny České“, taky bych mohl vzpomenout Velkou Moravu, Slovany hluboko v dnešním Rakousku, Lužické Srby či mnohé Slovanské kmeny hluboko v dnešním Německu.
Pokud tedy nechceme „restituovat“ náměsíčnou „spravedlnost“ diplodokům, alosaurům či koacervátům neměli bychom se zkoušet stále vracet „do příhodnější konstelace“ tomu kterému „ukřivděnému“…
Soudím že strýček Váňa z Východu by to ostatně tentokrát v případě jejich velevážného napadení – pokud by pro ně nemělo být dále důstojné místo NA JEJICH, tak by to na této planetě nejspíše UKONČIL. Nás by se nikdo neptal a pokud si myslíte, že by jste se stihli něco více dovědět, je mi Vás líto.
Jinak souhlasím s J. Kedmim: dnes je naprosto VYLOUČENO aby ještě jakýkoliv vojenský útok na RF měl úspěch.
Děkuji Vladimíre Vladimíroviči.
Za alespoň trochu klidný spánek vděčíme lidem jako jste Vy.
A své „sousedy“ si musíme udržet na uzdě zejména sami.
„Mateřská školka národů“ již dávno skončila.
Ostatně: nikdy tady žádná ani nebyla.
A nikdo se nebude ptát, proč jsme si tady nadelegovali nějaké Dlouhé, Kočárníky či Klause, Tošovské a jim podobné.
Je to jen na nás a našem chápání, že nikdo nám sám od sebe nic nedá,
a to co máme se nám VŽDY bude snažit vzít.
Jaký převlek bude přitom používat- není to jedno ??
Snaha o koncentraci majetků pokud má ráz ožebračování a ničení lidskosti jiných není takovou „prostou“ snahou- je plánem nelidské elity. Ta vždy vyla, ale je na těch Lidem kolem KAM ji nechají dojít.
Všichni normální na světě si snad přejeme mír, klid, práci, zdraví a štěstí a spokojenost blízkých, přátel a poctivých lidí. ¨
A k tomu potřebujeme jistý rámec v podobě funkčního a udržitelného státu i společnosti.
Nesebemrskačské- ale Sebevědomé a SEBEznalé.
Krásné dny Všem lidem co přejí hezký život i ostatním, a nejsou chamtiví.