Společnost na kapačkách

Naše „společnost“ je nemocná. Ti, co by mohli, ji léčit nechtějí, a už ani lidé sami se nechtějí léčit.

Nemocná je samozřejmě v mnoha směrech, za nejvážnější nemoc ale považuji naprosté potlačení sexuality a její nahrazení monogamní náhražkou, která je proti původní sexualitě ještě méně přirozená než nitrožilní výživa ve srovnání s jídlem.

Sexuální chování, které dřív bylo hlavně chováním sociálním, bylo nahrazeno něčím, co je zcela asociální. To, že tím vznikla povinnost chovat se k „cizím“ hůř než k „vlastním“, že tím vznikly postoje „kdo nekrade, okrádá rodinu“, snad není třeba rozebírat. (Nedomnívám se, že by rozdíl vznikl naopak tím, že by se lidé začali k „vlastním“ chovat ještě lépe než k těm, ke kterým se dnes chovají odtažitě a říkají jim bližní.) Nehledě na vznik negativních emocí, způsobených ponorkovou nemocí z života v páru či příliš malé a příliš izolované rodině, a jejich ventilování navenek agresí vůči druhým.

Je zarážející, jak primitivní propagandou jsou lidé na této náhražce drženi. Kecy o tom, že se lidé dřív chovali tak, jak jim dnes diktují, a smyšlená tvrzení, že se tak chovají ta a ta zvířata. Každý si může zjistit, že se tak lidé dřív nechovali, starší to ještě pamatují – a jsou za to ostrakizováni stejně jako za to, že si pamatují, že za komunistů nestálo pivo víc než dnes. V případě zvířat si asi ani oni sami nejsou „jisti“, protože neustále schizofrenně „moralizují“, že pokud se lidé nebudou chovat jako tato smyšlená zvířata, budou „jako zvířata“. O skutečnosti, že tak, jak diktují, žijí z reálných živočichů jen srostlí červi, „taktně mlčí“. K tomu opakují ještě dalších pár frází, jejichž nesmyslnost je každému jasná už na první pohled.

O to podivnější je, že lidé tuto zjevně nesmyslnou propagandu přijímají. (Zřejmě podle hesla „to je blbý, to se bude líbit“.) A nejen pasivně přijímají. Dokonce ji aktivně hájí před kýmkoli, kdo by ji sebenepatrněji napadl či zpochybnil.

Připadám si jako v nemocniční místnosti, kde leží, napojeni na kapačky, lidé, kteří už boj s nemocí vzdali, a tak už se nebaví ani o nemocech, jak mívají staří lidé ve zvyku, ale jen o kapačkách.

Vykládají, jak jedině kapačky jsou to správné, jak už by nikdy nejedli, jak by je to už nikdy ani nenapadlo, že oni jsou „někdo“. Jak je jídlo nemorální, jak ho Bůh zakazuje, co by tomu řekli lidi, jak pohrdají těmi, co jedí, jak je litují. Jak je jídlo nebezpečné. Jak je možné z jídla dostat AIDS a další smrtelné nemoci, jak by nepřežili, kdyby dostali průjem a museli s tím jít k doktorovi, že by takovou ostudu ani přežít nechtěli, že by se radši zabili. Jaký je jídlo hrozný příklad pro děti, co by z nich vyrostlo, kdyby viděli, že rodiče jedí. Že jídlo je komunismus a levičáctví. Že je jiná doba, že dnes nic takového, jako je jídlo, nepřichází v úvahu, že by to ani nemohlo fungovat, že by to prostě nešlo, že dnes jsou lidé dál. Že dnes mají lidé jiné starosti a jiné možnosti. Že jedí jenom kurvy a kurevníci. Jak je dnes jídlo v každé trafice a v televizi. Že slyšeli o tom, že existují seznamky na jídlo. Jak je možné na takové seznamce odepsat a hned se zadarmo přežrat. Že skoro všichni muži to dělají několikrát denně…

A k tomu si vychvalují svou kapačku, na kterou jsou momentálně napojeni, vzpomínají na kapačky, co měli minulý týden, baví se o odstínech barvy tekutiny v láhvi, o tom, jak se v láhvi zrcadlí zářivky na stropě. O svých prvních kapačkách, a o tom, že tahle už bude poslední…

8. července 2016 ▓