„Správně špatně“ či spíše mylně a naivně…

Se zájmem jsem si přečetl článek „Správně špatně“, jakož i přínosné komentáře k němu. Úvodem je třeba říci, že je dobře, že takové články a obsažné diskuze k nim vznikají. Zabývají se jednak analýzou příčin současného stavu, jednak podporují i rozvoj myšlení dalších spoluobčanů – čtenářů. Využívám proto této příležitosti, abych se k tématice popisované v článku (navíc v souvislosti s výročím založení našeho samostatného státu, jakož i s blížícím se výročím 17. listopadu) též alespoň ve stručnosti vyjádřil.

Máme-li se zabývat příčinou a následkem, je třeba začít od autorovy třetí myšlenky. Tedy, že „to, jak ten polistopadový vývoj dopadl, je správně, neboť tak to má v kapitalismu být. Tam totiž nemohou být všichni úspěšní, tam je menšina úspěšná na úkor té většiny, často za jakoukoliv cenu“.

Potíž je ale v tom, že v roce 1989 naprostá většina našich obyvatel neusilovala o změnu politického uspořádání u nás, o návrat ke kapitalismu. Naši občané měli tehdy zájem o větší demokratizaci společnosti, o rozpohybování značně sterilního politického prostředí u nás, o demokratizaci společnosti, o podnícení větší hmotné zainteresovanosti, o možnost volného cestování na Západ a o obchody plné západního zboží, jehož kvalitu jsme si tehdy ještě vesměs idealizovali.

O tom, že nejde o změnu politického systému a o návrat ke kapitalismu ujišťoval i Václav Havel v listopadových dnech roku 1989 davy na Letenské pláni. Dále hovořil o tom, že lžou ti, kteří straší kapitalismem, nezaměstnaností, že on je pro zrušení obou vojenských paktů, tj. Varšavské smlouvy a NATO atd.. Pamětníci si jistě vzpomenou…

Počátek těchto událostí měl navodit atmosféru, že jde vlastně o pokračování „obrodného procesu“ z roku 1968. Za tímto účelem přizvali na tribunu i Alexandra Dubčeka, který se měl nejprve stát prezidentem, pak se jím měl stát „až po počátečním období“, kdy jím měl být z rozhodnutí v zahraničí V. Havel. Pak A. Dubček zahynul při dosud dostatečně nevyjasněné autonehodě.

Pamětníci si též vzpomenou na to, jak V. Havel volal po „nepolitické politice“, čímž byly či měly být zastírány rozdílné zájmy lidí, kteří nabyli převratem majetek, a zájmy lidí, na jejichž úkor ta první skupina majetek nabyla. Předstíraná rovnost přístupu k rozdělovanému majetku končila totiž přidělením kuponové knížky dospělým občanům. Jejich vykupováním a hromaděním ze strany některých osob začalo rozdělování naší společnosti, neboť při tom všichni neměli rovné možnosti (přístup k úvěrům v bankách na financování výkupu knížek, často i disponibilní hotovost z vekslácké činnosti či z „působení“ v řeznictvích či zelinářstvích v předlistopadovém období).

Tyto a následné zkušenosti jen potvrdily známou poučku z politické ekonomie, že „politika je nadstavbou ekonomiky“. Podle typu ekonomiky se odvíjí i politika státu, resp. vzniká typ politické moci ve státě. Velká privatizace tudíž pomohla:

• Vytvořit a postupně i zformovat novou společenskou vrstvu kapitalistů a vytvořit tak příkop mezi nimi a zbytkem národa. Z těch úspěšnějších se později stali oligarchové.
• Odbourat většinu daňových příjmů přicházejících do státního rozpočtu z dříve státních podniků a přesměrovat je do soukromých kapes.
• Vytvořit potřebu přenést daňové břemeno v adekvátním rozsahu na občany, a to především v oblasti nepřímých daní (nikoliv tedy daně z příjmů/zisku, nýbrž především z nově zavedené DPH, dále pak ze spotřební daně atd.) tak, aby bylo možné nahradit zásadní úbytek daňových příjmů do státního rozpočtu z privatizovaných (a příp. i zničených) podniků.

Do velké privatizace, jakož i do dále zmiňovaných prodejů státního majetku zahraničním firmám vstoupil tzv. washingtonský konsenzus (postup zpracovaný americkým ministerstvem financí ve spolupráci s MMF a se Světovou bankou pro tzv. postsocialistické země), který byl „doporučen“ k realizaci mj. i tehdejší Československé (a později České) republice (silně podhodnocená koruna, privatizace státního majetku v plném rozsahu, snížení či likvidace cel pro dovážené zboží za účelem přepracování a opětného vývozu, snížení či odstranění daní pro zahraniční firmy podnikající u nás, osekání sociálního státu (školství, zdravotnictví, penze atd.).

S přihlédnutím k tomu bylo možné i velkou privatizaci z dílny Ježek-Tříska-Klaus považovat za pokus o „záchranu části české ekonomiky“ snahou o její převedení do rukou českých subjektů. Je to hodně nadnesené tvrzení, nikoliv ale zcela popiratelné.

Ať již byl záměr jakýkoliv, v praxi se zvrhnul do korupčních praktik a často až bezuzdného rozkrádání národního majetku, o tom, jak s tímto majetkem pak mnozí privatizátoři naložili, ani nemluvě. Následky této privatizace jsme kolektivně bankám, jež na tuto „privatizaci“ půjčovaly peníze, resp. jejich pozdějším zahraničním majitelům spláceli ještě hodně dlouho.

Celý tzv. transformační proces pak dovršily prodeje státního majetku zahraničním firmám, a to doslova „za hubičku“, zejména po washingtonským konsenzem „doporučeném“ znehodnocení koruny. Tehdejší ministr financí V. Klaus to nazýval transformačními polštáři. Později se chopila dalšího znehodnocování naší koruny ČNB, která se sice deklaruje jako nezávislá, avšak paradoxně pouze na našem státu, nikoliv na globalistických institucích, jako jsou ECB, MMF či Světová banka.

Shrnutí

1. Události 17. listopadu a následně po tomto datu dopadly špatně pro drtivou většinu občanů naší země i pro naši zemi jako takovou, neboť:

a) tato událost nebyla zdaleka pouze záležitostí spontánního vzedmutí našich občanů, jak nás následně přesvědčovali, nýbrž akcí dlouhodobě připravovanou na Západě ve spolupráci s tajnými službami jak tehdejšího Sovětského svazu a některých jeho politiků, tak i s tajnými službami a částí politiků u nás. Označování těchto událostí jako výměny moci politické za moc ekonomickou považuji nicméně za nepřesné či spíše za neúplné;
b) údajní vůdci revoluce se fakticky dověděli teprve dodatečně, že těmi vůdci mají být. Neměli tedy připravené žádné kroky, co budou dělat po 17. listopadu;
c) jediní, kdo měli nějakou (leč vzájemně neujasněnou) představu (nikoliv však v počátečním kvasu), co dělat dále, byli „hoši z Prognosťáku“ (Komárek, Dlouhý, Dolejš, Dyba, Ježek, Kočárník, Mládek, Ransdorf, Singer, Tříska, Tůma aj.) a především pak V. Klaus a jeho tým vytvořený již s předstihem pod hlavičkou pobočky Vědeckotechnické společnosti na Československé státní bance. Také proto byli tito lidé přizváni do polistopadové vlády, stejně jako odborníci z „předlistopadové“ administrativy našeho státu (Čalfa a spol.), aby tak bylo možné zajistit vůbec další chod našeho státu v polistopadovém období;
d) provedené polistopadové změny postupně zhoršily ekonomickou a sociální situaci větší části našich občanů ve prospěch jejich nesrovnatelně menší části. Tyto majetkové změny, které především rozdělily naši společnost, jsou i nadále ve vývoji, jejich současná podoba není zdaleka konečná.

2. Dobře to naopak dopadlo pro ty, pro které byl tento politický a majetkový převrat realizován, tj. pro:

a) západní státy a jejich hospodářskou krizi, kterou vyřešily vývozem skladových přebytků do tzv. východoevropských zemí vč. Československa.
b) pro plánovanou kolonizaci těchto tzv. východoevropských zemí vč. Československa, kdy cca 40 % české ekonomiky je v zahraničních rukou, kdy z ČR odtékají každoročně zisky přesahující již 420 mld. Kč ročně, kdy nám prodávají naši vodu zahraniční firmy a kdy nás renomovaná americká investiční banka J. P. Morgan přeřadila na jaře r. 2018 z kategorie středně rozvinutého průmyslového státu (v níž jsme byli od založení našeho státu v r. 1918) mezi rozvojové země;
c) získání dalších území a posun vojenských sil směrem na Východ v rámci geopolitických záměrů Západu za situace, kdy došlo pouze k rozpuštění Varšavské smlouvy, nikoliv však NATO a k „přestavbě“ Ruska podle plánu globalistů;
d) pro skupiny těch lidí u nás, kteří uměli profitovat jak na vzniklé situaci, tak především na úkor těch ostatních spoluobčanů.

3. „Listopadová revoluce“ nám nebyla ukradena, jak se mylně někteří lidé dodnes domnívají. Jde o to, že šlo od samého počátku o plánovaný převrat ve prospěch cizích organizátorů, osob s nimi spolupracujících u nás včetně části bývalého disentu a dále části bývalých stranických funkcionářů, k nimž se přidali převlékači kabátů, prospěcháři a veksláci. Jen to naši občané ve své euforii tehdy vesměs nepochopili a někteří se tomu zdráhají uvěřit ještě dnes. Nešlo tedy v pravém slova smyslu o revoluci, ať již povedenou, nepovedenou či ukradenou, nýbrž o do jisté míry řízený proces. Naše přeměna na kapitalistický stát probíhala za nepochopení a neznalosti situace ze strany většiny našich spoluobčanů v těchto hlavních fázích, k nimž patří:

• organizace a řízení změny ekonomického a politického systému v ČR v listopadovém období (souvisí s velkou privatizací, se zakládáním politických stran z ní profitujících);
• washingtonský konsenzus (počátek 90. let) a jeho postupná realizace u nás v praxi (výprodej dalších našich podniků zahraničním vlastníkům);
• přístupové podmínky k EU (omezování zemědělské výroby u nás, kvóty na vývoz některých plodin – cukrovka, likvidace stád hovězího dobytka v ČR, cílená likvidace některých podniků u nás – Poldi Kladno, cukrovar Hrochův Týnec, omezování hutní výroby, decimování další těžké průmyslové výroby, nemožnost ochrany před dovozem čínského spotřebního zboží za dumpingové ceny a tím i podtržení vlastního lehkého průmyslu atd.);
• vstup do EU a následná postupná likvidace české suverenity a státnosti formou rozhodnutí Evropské komise, zákonů, vyhlášek a instrukcí vydávaných Bruselem, jež prosazují globalistické zájmy na úkor národních zájmů členských zemí EU a tudíž i ČR. (V ekonomické oblasti pak směrování našich vývozů do světa přes Německo, budování montoven a skladů v ČR při současném potlačování vlastní výroby s vyšší přidanou hodnotou, likvidace možnost dalšího českého exportu investičních celků, snaha o konkurenci našimi neinovovanými výrobky za dumpingové ceny, závod ke dnu);

5. Připraveno je již i poslední 5. dějství spočívající v likvidaci českého státu a v rozpuštění českého národa v „tavícím kotli národů“ v rámci EU hojně doplněném migranty z dovozu podle Coudenhove-Kalergiho plánu. Opravdu „slušný výkon“ za posledních 30 let. A opět bez dostatečné znalosti těchto faktů na straně většiny našich občanů.

6. Máme dnes společnost nikoliv takovou, jakou většina z našich občanů v listopadu 1989 chtěla, nýbrž jakou následně svojí naivitou, neznalostí a později netečností dopustila. A to je značný rozdíl. Zásadní chybou tehdy bylo především to, že naši občané:

• se předem nesjednotili na tom, co přesně chtějí, zůstali pouze u toho, co se jim nelíbilo. Ze samotné negace ale nic vybudovat nelze;
• si příliš idealizovali r. 1968 a domnívali se zpočátku, že bude možné navázat na jeho tehdejší vývoji, který měli ještě mnozí v živé paměti, a to bez znalosti, k jakým výsledkům by byl dospěl, pokud by nebyl násilně přerušen;
• byli příliš zahleděni „do sebe“ a do našich problémů a nebyli je schopni chápat v mezinárodním či dokonce nadnárodním kontextu;
• nevycházeli z obecného pravidla, že pokud člověk usiluje o změnu, měl by vědět předem, čím lepším ten měněný stav nahradí, jinak vytváří chaos. Proto to za ně udělali jiní, nikoliv však v jejich prospěch, nýbrž v prospěch svůj a zejména ve prospěch skutečných organizátorů tohoto převratu a nadnárodního řízení jako jeho iniciátora.

7. Společnost rozdělil především majetek, resp. po listopadu 89 vzniklé velké majetkové nerovnosti, kdy vesměs vítězi se nestali ti schopní, nýbrž ti všehoschopní, k čemuž jim pomohly i tehdejší vlády, které potřebovaly vytvořit si vrstvu kapitalistů. Stačí z té doby připomenout 2 hesla z období privatizace národního majetku, a to tehdejšího ministra financí Klause, že neumí odlišit čisté a špinavé peníze a tehdejšího ministra pro privatizaci a správu národního majetku (a současně jednoho z autorů kuponové privatizace) Ježka o útěku ekonomů před právníky. Výsledky se nemohly nedostavit. Na rozdělování národního majetku za často obskurních podmínek byla fakticky postavena i existence některých politických stran té doby.

Ačkoliv většina lidí u nás dodnes pořádně nepochopila, k čemu všemu u nás došlo a co pak nastalo (jinak by nemohla volit tak, jak dosud volí), na vlastní oči vidí, že někdo má majetek, zatímco oni se v potu tváře plahočí od výplaty k výplatě, od jedné splátky hypotéky ke druhé. Mnozí na vlastní kůži poznali, jak jednají zahraniční zaměstnavatelé s našimi zaměstnanci, jakým „dobrodiním“ jsou montovny u nás atd. Hluboký příkop mezi našimi spoluobčany byl tedy vykopán a odstranit ho může pouze systémová změna, nikoliv kosmetické změny v našem parlamentu či v europarlamentu, natož výměna prezidenta, jak se nám snaží někteří zcela nesmyslně namluvit.