Strana války

Konstantin Čeremnych*) pro týdeník „Zavtra“ o nedávných personálních změnách v Bílém domě a o jejich souvislosti s dnešní zahraniční politikou USA.

Konec března poznamenalo odvolání Herberta McMastera z pozice prezidentova poradce pro národní bezpečnost a jeho místo zaujal John Bolton, známý svou radikálně proizraelskou a protiruskou pozicí. Druhou výměnou bylo odvolání státního sekretáře Rexe Tillersona, na jehož místo byl jmenován bývalý ředitel CIA Mike Pompeo. Co za těmi změnami je a kterým skupinám jdou na ruku?

Je tady mezinárodní souvislost, do které patří i další aktuální události. Kolem všech těchto velkých změn se točila spousta drbů v masmédiích. Pro vnitřní auditorium byly dvě tyto změny neočekávané, protože mainstream připravoval veřejnost k naprosto jiným personálním změnám. Mám-li vyjmenovat všechny, proti kterým se intrikovalo a jejichž odstoupení se očekávalo, pak tam budou: ministr obrany, šéf úřadu pro záležitosti veteránů, šéf agentury pro ochranu životního prostředí a ministr stavebnictví. A až do posledního dne, kdy k výměně státního tajemníka a poradce pro národní bezpečnost došlo, všichni čekali, že spadne ještě několik hlav.

Nicméně se vliv drbů, intrik a přání vydávaných médii na Bílý dům stále víc přecenuje. Závislost na tom, co „jedna paní povídala“, je nulová. Na nedávné veřejné akci přítomnému vydavateli New York Times (NYT) Arturu Sulzbergerovi Trump ve svém vystoupení veřejně řekl: „Nazdar Arture. Mezi námi je ten rozdíl, že mně otec zanechal miliony a já jsem z nich udělal miliardy. Ale tobě děda zanechal miliardy a ty jsi z nich udělal miliony“. Takže ho usadil naprosto nepolitickým jazykem.

Ale ty dvě hlavní změny se očekávaly? Proč proběhly teď a ne dřív?

Posledního půl roku masmédia, nevydávající za skutečnost vymyšlené úniky informací, drby a zbožná přání, říkala, že existuje ostrá konkurence mezi McMasterem na jedné straně a Tillersonem a Mattisem na straně druhé. O co šlo? O strategii v Afghánistánu. Půl roku se převaha přikláněla střídavě na jednu nebo druhou stranu, a týkala se vztahů s Čínou a Indií, a mám-li být konkrétní, tak se jednalo o volbu mezi Indií a Pákistánem. Pokud to zjednodušíme, tak McMaster zastupoval indickou stranu a Tillerson pákistánskou. Pozice Tillersonova posílily na nějakou dobu poté, co saúdský princ Mohammed bin Salmán dal dohromady kromě již existující politické sunnitské aliance ještě i vojenskou, jakési islámské NATO a do čela se rozhodl pozvat bývalého náčelníka pákistánského gen. štábu. Když už se zdálo, že se taková osa vytváří, začali hovořit o tom, že McMaster prohrál. Pak ale došlo k pohybu a nakonec vyhrála právě jeho koncepce.

Tady je důležité, že existují faktory střednědobé určované klanovými zápasy a faktory krátkodobé, které jsou často věcmi náhody. Největší roli hraje a nejnápadnější je v americké politice – faktor záměrných úniků. Stává se, že únik např. do NYT je těžké anebo nemožné odhadnout. Připusťme, že je skupina diplomatů, kteří dělají neveřejnou politiku. Kolem je nevelká skupina informovaných lidí. A ne vždy je zřejmé, co lze v takové situaci očekávat, jako např. loni, nebo letos, kdy už bylo jasné, že Trumpa tak jednoduše nevydloubnou, ale vyšetřování běželo a impeachment stejně vyloučen není.

Takže úniky informací jsou dílem diplomatů?

Jistě, ale všechno závisí na příslušnosti těchto diplomatů. Redakce NYT například – to je nejbližší mediální establishment z blízkých Radě pro mezinárodní vztahy (silná privátní organizace, určující mnohé aspekty zahraniční politiky USA). Někteří dokonce NYT nazývají hlásnou troubou této Rady. Takže, NYT 3. 12. publikovala článek o tom, že se Mohammed bin Salmán domluvil s palestinským vedením a přesvědčil ho, že metropolí Izraele bude Jeruzalém a nešťastným Palestincům nechají jen jednu vesnici s názvem Abú-Dís (předměstí Jeruzaléma). Bylo to tři dny před Trumpovým vystoupením u příležitosti Chanuky, ve které označil Jeruzalém za hlavní město Izraele. V důsledku toho se nevědělo, zda s tím Trump vystoupí nebo ne. Ale on vystoupil.

Další, naprosto očekávaná reakce, v mnohém předurčila osud úředníků a Tillersona v první řadě, protože vyvstala otázka, s kým je Turecko – zda s Trumpem nebo proti. Ale Turecko bylo iniciátorem summitu islámské spolupráce, kde islámský (nejen sunnitský) svět jednomyslně podpořil poskytnutí celého Východního Jeruzaléma Palestincům, a ne jen nějaké vesnice. Na to byla přibrzděna celá Trumpova blízkovýchodní politika – viceprezident Michael Pence se chystal v polovině prosince na cestu po zemích Blízkého Východu, ale jel teprve koncem ledna, přičemž nenavštívil Saúdskou Arábii.

Dále se Saúdská Arábie, která se cítila podvedena tímto drbem NYT, ponořila do ticha, které trvalo, dokud bin Salmán společně s dalšími lídry arabských zemí nepřijel v březnu do Washingtonu. Tillersonovi se dostalo výtky, že pokud Turecko neztratil, tak ho nedostal zpátky. Právě jemu byla uložena diplomacie s Ankarou kvůli Sýrii. Ten ji splnil se vší péčí, velmi poctivě. Zda toho dosáhl osobně, nebo ne, ale Turecko dalo mnoho peněz na obnovu Iráku, po čemž byly důvěrné rozhovory v úzkém kruhu v Ankaře. Pak se zdálo, že Turecko plní to, co Američané chtějí, ale pak se ukázalo, že to tak není a začal nový konflikt kolem Afrinu a nová etapa operace „Olivová ratolest“. Zachoval se formát „Turecko-Írán“, což bylo výsledkem toho, že v Íránu k žádné revoluci nedošlo. Může za to McMaster – Írán přece patřil do jeho odpovědnosti.

Bývalý úředník Sebastian Gorka, který patřil do týmu Stevena Bennona a byl jeho zástupce v nejbližším prezidentově okolí. Ten řekl, že řeči o rošádách v Bílém domě způsobují intriky, jsou nesprávné – Trumpa zajímá výsledek. A dál bylo přímo řečeno k McMasterovi, že přes svoji diplomatickou a vojenskou slávu se mu nepodařilo vybudovat strategii v Afghánistánu.

A co se v Afghánistánu dělo?

Počátkem roku – poté, co se souboj indického tábora s pákistánským stal neaktuálním kvůli jeruzalémské krizi a mnoha dalších detailů, jako zvěstí o plánech Číny na výstavbu vojenské základny v přístavu Gwadar v Pákistánu, přímo vyplývalo, že pokud USA má na vybranou mezi Indií a Pákistánem – mezi dvěma důležitými přístavy, pákistánským Gwadarem a íránským Čabahárem rozvíjeným Indií – tak vše naráží na to, že se Čabahár nalézá na íránském území. Pokud se nepodaří svrhnout íránský režim, znamená to, že je vše ztraceno? Neznamená. Jak je známo, na fóru v Davosu se Trump setkal s indickým premiérem, ke kterému den předtím přijel izraelský premiér Netanjahu. V přítomnosti Netanjahua byla vypuštěna mezikontinentální balistická raketa jako gesto určené Pákistánu a Číně. Následující start proběhl v době přítomnosti Trumpova syna Donalda mladšího v Dillí, kterého stále nahání zvláštní prokurátor Mueller, vedoucí vyšetřování styků Trumpa s Ruskem. A krátce předtím indický premiér přijal iránského prezidenta Rouhaního. Ti se během setkání dohodli, že Írán za půldruhého roku předá tento přístav Indii, ale cesta spojující tento přístav s Afghánistánem Indové už kontrolují. Výměnou za to otvírá Indie s Íránem obchod i přes sankce. To vše ale bylo průvodními událostmi ve srovnání s velkou a důležitou událostí – jednání s Taliby.

Taliban jedná s USA?

Nejen to. Oficiální Talibán publikoval 14. února velmi vřelý dopis na adresu amerického lidu a vyjádřil naprostou ochotu k dialogu. Pokud se podíváme na vnitroamerickou situaci, vidíme, že Talibové se tak rozhodli, když viděli, že Trump kontroluje jak svoji stranu, tak i své vojáky a svůj rozpočet s významnými vojenskými výdaji. Pochopili, že je šéfem. Dál byly dvě události, které pozitivně ovlivnily tento dojem – Kábulská konference 23. února a zahájení výstavby potrubí TAPI, kde samo potrubí bylo druhořadým tématem, ale jednalo se hlavně o výstavbě optického a elektrického vedení. Jak ale prohlásil afghánský prezident, povedou tyto komunikační linie souběžně s tímto potrubím, přes Kandahár do Čabaháru.

Mír s Talibánem lze srovnat s mírem palestinským. Podle tradice každý americký prezident chce během svého funkčního období zaznamenat nějaké plusové body- a toho dosáhl. Body za mír s Taliby byly mimořádně důležité. Trump toho ovšem nemohl dosáhnout sám. Nahlédneme-li do historie, vzpomeneme si, co to byla „Velká hra“, jejímiž účastníky byly Británie a Rusko. Britské dědictví v afghánských elitách – to je velmi důležitý faktor, nezbytný element při jednáních. A jednání započaté na území Pákistánu byly vedeny se Sajídem Hamidem Giláním – vnukem šejka a představeného řádu Kadiria. Jeho dědu prostě vychovali v Anglii, takže celý tento rod je výsledkem tajné anglické geopolitické operace, což je srovnatelné s obnovou hierarchie islamitů v oné Británii. To je typická britská strategie.

Tento faktor sehrál roli proto, že v okolí pákistánského prezidenta lidé s britským vzděláním dostali vedoucí pozice, včetně člověka, který často přijíždí k nám, Hanífa Atmara. Byla otázka kontroly Balúčistánu a toho, kdo bude guvernérem této provincie. Touto potyčkou začal nový talibský rozkol – formování hnutí, jež ohlásilo věrnost emírovi Mansúrovi, který zahynul zásahem raket amerických dronů v roce 2016. V důsledku toho nebyl tento subjekt rozhovorů jedinou strukturou, jak se dělo i dřív. Právě toto Sebastian Gorka zveřejnil.

Spojil to s tím, že Trumpovi jde o výsledek?

Ano, stejně jako s tím, že to McMaster nezvládl. On nezradil a nepodrazil Trumpa, ale nelze říci, že vůbec neintrikoval. On intrikoval nejdřív proti Tillersonovi a Mattisovi, potom proti šéfovi aparátu Bílého domu. Ale, bez ohledu na to, zda by se mu podařilo vytěžit maximum z dohody s Taliby, by mu to prominuli. Ale kvůli rozkolu v řadách Talibů, úspěšný nebyl.

Tady je třeba se zmínit o dalším, aspektu geopolitické konkurence, který se týká spíše Evropy, přitom ale zahrnuje i Blízký Východ s jeho nejproblematičtějšími uzly, a Asii i Afriku, přičemž nejen Maghreb, ale i Střední Afriku. Jde o konkurenci mezi Washingtonem a Paříží v osobě nového prezidenta a lidí, kteří ho přivedli k moci. Po Macronově vítězství, docela náhodném, už americko-evropské vztahy nebyly jako dřív. K tomu ještě německá krize, kdy Merkelová nebyla schopna držet Evropu, postupuje tuto roli Francii. Nebýt Brexitu, výsledek by byl jiný. Tady, samozřejmě, zjednodušuji, protože nešlo jen o odchod z EU, ale také, kdo stojí v čele země – zda May, nebo silnější figura. Hned po referendu britský establishment usoudil, že silnější figura k dispozici není, a přepočítal se. Tolik k otázce, proč se paní Mayová chová tak, jak se chová, a proč potřebovala takový scénář, který (divné, že to nezaznělo v ruských masmédiích), velmi silně připomíná zapálení Reichstagu. Připomeňme si význam toho požáru – to byla nejen vnitropolitická akce, ačkoli jistě tam byl i moment pro vnitřní potřebu, vyžadující sjednocení elity a démonizaci komunistů, protože Reichstag byl rozpuštěn, blížily se nové volby, a bylo nezbytné, aby v těchto volbách NSDAP nedostala nějakých 32 %, jako předtím, ale absolutní většinu.

Máme tu stejnou situaci, která má za cíl konsolidaci?

Jistě, madam Mayová byla v právě takové situaci. Ona má dokonce i svého Roehma – je jím Jacob Reece-Mogg, velmi pasionální, energeticky nabitá persona, která jí hodila rukavici. Bez spiklenecké teorie, bez mimořádné situace, spojení s obavami o bezpečnost národa, se nebylo možné obejít. Byly dva faktory: první a nejnápadnější jsou jednání o Brexitu, druhý, nenápadnější, je onen Afghánistán. Že to McMaster nezvládl, je jedna otázka, a to, že to nezvládli Britové, druhá. Britové rovněž nesou odpovědnost za rozkol mezi Taliby. Paní Mayová, v menší míře ministr zahraničí Johnson a ve větší míře nový ministr obrany, nekompetentní v otázkách obrany, cítí svoji vinu. Zahraničně-politický aspekt situace spočívá v tom, že vyznačení protiruské pozice pro Londýn je navíc i vyznačením své konkurence Macronovi, který se, jak je známo chystá k nám, předtím byl v Íránu a cestoval do Indie právě v den odvolání Tillersonova. Během návštěvy Íránu hrál s nedůvěrou ke klimatické teorii v zájmech mezinárodní aliance, která investovala obrovské peníze do solární energetiky. Tato mazaná kalkulace je jen záminkou, protože se tam uzavíraly dohody nejen na toto téma, ale i o letadlech. V tomto aspektu vůbec hraje letecký a kosmický trh velmi důležitou roli a měl význam i v posledních personálních jmenováních v USA.

V těchto personálních změnách hrál sice faktor sjednocení roli, ale ta role byla druhořadá, protože elity se i tak kontrolují. Prvořadou roli sehrál faktor blížících se doplňujících voleb. Dvě okolnosti sehrály ve prospěch toho, proč na místo McMastera byl jmenován právě John Bolton, a nikdo jiný. Za prvé: Kdo jiný? Prvotním kandidátem na místo McMastera byl zmiňován viceprezident firmy Ford Steven Biegun – člen Rusko-americké obchodní komory, prezident Americko-ruského fondu hospodářského pokroku, člen vedení Moskevské školy politických výzkumů. Prosazovala ho stejná Condoleeza Rice, která prosazovala i Tillersona, a šance měl. Je to ale člověk byznysu, a potřeba byla figura politická, přesvědčivá pro širokou většinu republikánských, ale bez geopolitického lobbistického doprovodu. Při rozhovoru o Boltonovi se obvykle se věnuje pozornost tomu, že Bolton je figura protiiránská a proizraelská. To ale není vše. Lze si všimnout, že k té výměně došlo 23. března, ale už 26. března dva velmi vlivní senátoři John Cornyn a člen vlivné evangelické lobby The Felowship James Inhofe, napsali dopis o tom, že bylo dávno třeba otevřít trh stíhaček Lockheed F-35 pro Tchajwan. A není to náhoda, protože Bolton je navíc i tchajwanským lobbistou.

*) K. Čeremnych – politolog, analytik Ústavu dynamického konzervatizmu

Zdroj: Zavtra.ru

Překlad: st.hroch 180416