Svatý komediant František

Koncem osmdesátých let, v době reálného socialismu, jsem dostal od našeho starého sympatického katolického pana faráře knížku o 978 stránkách. Jmenuje se „Františkánské prameny I“ a vyšlo to jako 81. svazek náboženské edice Křesťanské akademie v Římě léta Páně 1982. Byl jsem tou knihou přímo okouzlen. Já, naprostý ortodoxní ateista! Všech těch tisíc stránek je dnes dostupných na internetu. Kupodivu je to zdarma a je tam navíc spousta barevných reprodukcí a historických artefaktů. Doporučuji každému otevření si těch stránek, možná budete okouzleni stejně, jako jsem byl fascinován já.

Psát něco o jakékoliv historické postavě je vcelku nezáživná práce, vždyť veškeré detailní faktické údaje se dají dnes velmi snadno najít na Wikipedii. Není potom taková práce zbytečná? Já jsem svého Františka sepisoval ještě v těch osmdesátých letech, kdy o nějakém internetu nikdo nic nevěděl, neb ještě neexistoval. I černobílé reprodukce jsem musel nejdříve na kinofilm ofotit, potom v temné komoře přes zvětšovák přenést na fotografický papír a za pomoci vývojky a ustalovače vyvolat obraz. Měl jsem Opemus z Meopty a endérácký fotoaparát Praktica a byl jsem s tím naprosto spokojený, perfektní přístroje. No a tu tisícovku stránek jsem tehdy zestručnil na necelou padesátku. A teď se budu snažit z těch padesáti stránek sesmolit nanejvýš takových pět. Sám jsem zvědavý, zdali to zvládnu.

Historický kontext

Nejdříve se podívejme, v jakém světě František prováděl své hépeningy. Jak tedy vypadal svět v desetiletích od roku 1182, kdy se František narodil, do roku 1226, kdy ve věku 44 let zemřel.

V roce 1199 zakázal papež Inocenc III. prostému lidu čtení bible, neboť by si mohl některé biblické věty vykládat nesprávně. Nechápu, proč to oficiálně zakazoval, vždyť přece velmi dobře věděl, že prostý lid je z 99 procent negramotný, navíc knihtisk ještě nebyl v Evropě vynalezen a ručně psané knihy na pergamenu byly neobyčejně drahé. Taková kniha měla cenu městského domu či vesnického statku. Pergamen se vyráběl z kůží zvířat. Velmi byla ceněna kůže z nenarozených jehňat, z nichž se vyráběl tzv. děložní pergamen, který byl obzvláště jemný. Lidskou kůži až na výjimky koželuhové na výrobu pergamenu nepoužívali, považovalo se to za barbarské. To akorát Němci v koncentračních táborech vyráběli z lidské kůže stínítka na noční lampičky.

Číňané tehdy samozřejmě také vyráběli pergamen, ale nikoliv na psaní textů, na to používali už tisíc let obyčejný papír. Ovšem v době života sv. Františka jsme my v Evropě ještě neznali výrobu papíru, ne tak ještě nějaký knihtisk. V Říši středu nebylo nijak neobvyklé, že nějaký intelektuál či historik běžně vlastnil i více než tisícovku tištěných knih. Tak třeba encyklopedista z desátého století Šen Kua jich prý vlastnil 50 tisíc, uvádí Wikipedie. U nás, tedy v Evropě, jsme vynalezli už vynalezené (nebo jenom pouze okopírovali?) až v roce 1440, kdy Gutenberg vytiskl první evropskou knihu. A umění výroby papíru se k nám dostalo v době křížových výprav z Egypta a tzv. Svaté země. Dle nejstarších dokladů se začal papír vyrábět v Itálii až od konce 12. století, takže František sice už mohl teoreticky číst texty psané na papíru, protože už hotový papír se mohl z islámských zemí dovážet, obchod s muslimy fungoval bezproblémově.

Evropa v té době byla o deset století, tedy o tisíciletí, pozadu za čínskou civilizací i v jiných oborech. Například zavedení používání trakaře v jedenáctém století ušetřilo polovinu námezdních dělníků na stavbách, proto se po Evropě potulovala už tenkrát spousta nezaměstnaných. Přitom tzv. dřevěného osla (trakař) používali v Číně běžně o tisíciletí dřív. Ukradli jsme Číně duševní vlastnictví? A ani o licenci jsme je nepožádali, neplatíme jí ani za papír, ani za trakař, ani za hedvábí, ani za porcelán, ani za střelný prach, ani za knihtisk, ani za…

Výborný matematik Leonardo Fibonacci z Pisy (okolo 1180 – 1250) sepsal knihu o matematice Liber abacci (Kniha výpočtů). Jako mladý chlapec doprovázel svého otce obchodníka do arabských islámských zemí, kde zjistil, že arabská číselná soustava je mnohem lepší než těžkopádná soustava římských číslovek. Ve své knize napsal úvodem: Toto je devět indických číslic: 9 8 7 6 5 4 3 2 1. Těmito čísly a znakem 0 můžeme zapsat jakékoliv číslo, jak ukáži dále. Pak demonstroval praktické používání nové číselné soustavy v účetnictví, při převodech jednotek hmotnosti a délky, výpočtech úroků a podobně.

Kniha měla dobrý ohlas mezi evropskými učenci, ale desítková soustava se u nás začala používat až o tři staletí později, až po vynálezu knihtisku, který už byl v té době dávno vynalezen v Číně. Ještě malá poznámka: V matematice starověcí Indové předhonili Evropu o mnoho staletí, připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobem lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikové znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, goniometrické funkce atd.

Evropští vládcové oné doby se ovšem matematikou nezabývali, měli jiné starosti. Papež vyhlásil tzv. křížové výpravy na osvobození Božího hrobu v Jeruzalému. Absolutně originální byla čtvrtá křížová výprava. Na cestě do Jeruzaléma křižáci jaksi bokem brutálním a barbarským způsobem vyplenili hlavní město byzantské říše Konstantinopol a do Jeruzaléma osvobodit Boží hrob pak už nedošli. Toto vydrancování křesťanského centra křesťanskými křižáky je označováno za nejvýnosnější a zároveň nejostudnější dobytí města v dějinách. Svatý František si určitě mohl prohlédnout, co všechno si křesťanští lupiči přivezli, kořist byla až neskutečně bohatá. Fridrich Barbarosa (Rudovous) docela kamarádil se sultánem Saladinem, psali si vzájemně vysoce intelektuálské dopisy. Též dětské křížové výpravy musely být interesantní, v podstatě to byl velkoobchod s dětskými otroky. Křížová výprava proti albigenským (katarům) je proslavená výrokem biskupa: „Zabijte je všechny, pánbůh si je pak vytřídí.“ Kataři vrátivší se zpět ke katolictví byli povinni veřejně nosit žlutý kříž na svém oblečení, ne žlutou hvězdu, ale žlutý kříž. Není ale žlutá barva symbolem zlata?

Daleko na východě mongolské kmeny provedly sjednocení a za pár desítek let uskutečnily loupeživý nájezd do Evropy a dvě stě let pak vládnou ruské říši.

Anglická monarchie přijímá Velkou listinu svobod (Magna charta 1215).

Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrzuje privilegia pro českého krále. Františkáni přišli do Prahy ještě za života svého zakladatele roku 1225 a během 35 let měli v českých zemích 30 klášterů.

Petr Valdès (1140-1218), zakladatel hnutí valdenských, je odsouzen papežským stolcem za kacířství. Je rovněž prohlášen za kacířství pantheismus stoupenců Amalrika.

No, nebyla doba života sv. Františka převelmi zajímavá? Ostatně existuje v historii nějaké nezajímavé období?

A lze něco vytknout tomuto názoru? „Podle islámské teorie existují na světě jen dva druhy zemí: Tábor války (dáru’l-harb) čili nemuslimský svět a tábor míru (dáru’l-islám) čili svět muslimský. Povinností každého dobrého vladaře je svatou válkou změnit území války v území míru, to jest dobýt zemí nevěřících a obrátit je na islám, nebo jestliže odmítnou, bez milosti je vyhubit.“ Dnes my v EU žijeme v táboře míru, svobody, lásky a humanitárního bombardování zemí nesvobody. Máme totiž silnější armádu, tedy jsme tábor míru. Ostatní státy jsou našimi nepřátelskými soupeři, tudíž jsou táborem války, proto je naší morální povinností přinutit je vojenskou silou k míru, k demokracii, k pravdě a lásce, no ne? Stejně jako tehdy muslimové. Že slova a věty vyjadřují kontradikci? Nevadí, přece slova nám byla dána proto, abychom jimi zakryli své myšlenky. Tento prastarý fakt platí v plné míře i dnes.

Má běžný obyvatel kterékoliv země možnost vybrat si způsob života dle své volby? Jakápak volba – v jaké společnosti se člověk narodí a vyrůstá, v takové je jeho život formován a zformován. Jestliže se chová jiným způsobem, nějak zvlášť extrémně, je společností odvržen a může jít do ciziny hledat společnost, která ho přijme. Emigranti ale nejsou vždy srdečně vítáni.

Vznik legendy

František Bernardone z Assisi se choval vyloženě extrémně, přesto ho spoluobčané měli v oblibě, ba ho přímo milovali a zbožňovali, přestože to byl výtržník, chuligán, performer a vynikající komediant. Možná byl obdivován právě pro tyto vlastnosti. I svatá církev katolická využila jeho popularity a dokonce ho svatořečila, učinila ho svatým, tedy v podstatě ho zbavila svéprávnosti. Tedy až po smrti, když už se nemohl bránit.

Nejpodstatnější zásluhu na Františkově svatosti měl ovšem mnich Bonaventura, který dostal za úkol (příkaz?) sepsat životopis Františka tak, aby odpovídal katolické ideologii bez sebemenší poskvrnky. Bonaventurovi se to podařilo a za odměnu dostal kardinálský klobouk a byl později také svatořečen. Musím ale také přiznat, že byl jinak vcelku rozumným teologem, dokonce kamarádil s Tomášem Akvinským. Kdybych měl k dispozici pouze Bonaventuru, tož bych mávl rukou a ani bych ten životopis nedočetl, neb jsou to samé fráze a vznešené banality. Takový František byl dle něho obyčejný prosťáček, ba spíše hlupáček až blbeček. Číst se to fakt nedá – prostě náboženské pindání.

V roce 1257, tedy více než tři desetiletí po smrti Františka, byl Bonaventura už jako sedmý v pořadí zvolen generálním ministrem řádu menších bratří. Za jeho asistence byl františkánský řád zreformován k obrazu papežské kurie. Zajisté musel být sepsán i oficiální životopis Františka, což Bonaventura dokonale mistrovsky zvládl sepsáním dvou životopisů – Legenda maior a Legenda minor (Velká a Malá legenda). Jenomže kamarádi a kolegové Františka taky sepsali všelijaké vzpomínky a bylo toho docela dost. Tomáš z Celana, proslulý svým elegantním stylem, sepsal životopis svatého Františka nazvaný Vita prima, který dokončil roku 1228 a o dva roky později dokončil Legenda chori a životopis Vita secunda. Tomáš z Celana poprosil žijící pamětníky, aby sepsali své vzpomínky a poskytli mu tak podklady. Bratři Rufín, Angelus a Lev (zpovědník svatého Františka) vyhověli a vznikla Legenda tří druhů (Legenda trium sociorum), docela realistické popisy života bez zázraků. Jenomže zázraky byly vyžadovány a tak Tomáš z Celana na žádost nového generálního ministra řádu Jana z Parmy byl přinucen sepsat Knihu o divech svatého Františka. Když to čtete, hned poznáte, že Celano to sepisoval s nechutí a odporem, ty zázraky jakoby Celano nepsal, styl psaní je takový necelanovský, holt zázraky mu byly příliš vzdálené, byla to povinnost nudná, nesnadná, obtížná. Nebylo z čeho čerpat, těch pár žvástů od nevzdělaných bratří, no, co s tím? Celano se zhostil úkolu výtečně, i když mně osobně se zdají některé věci příliš násilně smontované, co mu ale zbývalo, že?

Existuje ještě také další text, epický příběh sepsaný brzy po roce 1227, zvaný Úmluva svatého Františka s Paní Chudobou (Sacrum Commercium beati Francesci cum domina Paupertate). Vynikající texty jsou také Kvítka (Fioretti) vznikající během několika desetiletí po smrti Františka. Tyhle všechny zápisy a dokumenty jsou vynikající umělecké texty (připomínaly mně taoisty), kde se prolíná legenda a historie, realita a fikce, poezie a pravda – prostě úžasné počteníčko.

Ale roku 1266 se začaly dít věci! Člověk (čtenář) žasne, co všechno generální kapitula přikázala. (Lepší než Orwel!) Její šéf Bonaventura nařídil zničit všechny životopisy Františka mimo své Legendy Major a Minor. Dále nařídil zničit všechno, co bylo v minulosti o Františkovi napsáno. Životopis sepsaný Bonaventurou je prosazen jako jediný kanonický, jako jediný, který vykresluje pravého Františka, cokoliv jiného jsou lži. Přitom jeho text je silně tendenční, překroucený, přikrášlený – to je svatý František v podání svatého Bonaventury. Přitom až do konce 19. století byl za pravého svatého Františka považován právě tento nepravdivý, neupřímný, falešný, pokrytecký a licoměrný František. Fakt se to nedá číst!

Autodafé z roku 1266 mělo přímo katastrofální následky, neboť ukazovalo fiktivního Františka, udělalo z něho nesvéprávného božího prosťáčka a hlupáčka a trvalo to celých šest století, než se v nějaké zapadlé klášterní knihovně nalezl Celanův rukopis. (Ne úplně všechno tedy bylo spáleno.) Stalo se to roku 1806! I když byl sice vydán tiskem skoro hned po objevení, nikoho nezaujal, vydání prošlo bez povšimnutí, ani teology a ani vědu nezaujalo toto svědectví staré šest století. Poslušní františkáni dodržovali řádně nařízení vrchnosti a realistický František jim ani nijak nevyhovoval. Skoro šest století tento překrásný text spal, aby se až v našem XX. století ukázal v celé své nádheře. Samozřejmě se také nalezly i Fioretti (Kvítka) a Legenda tří druhů a různé jiné rukopisy. Ono asi to už nešlo tajit a zamlčovat další roky. Spousta, ne-li většina františkánských bratří trvá ještě i dnes na pravdivosti Bonaventurovy biografie a cokoliv jiného odmítá. Bonaventura je přece taky svatý, tak co.

František byl ve své době něco jako Michael Jackson dnes – byla to prostě pop hvězda zářící dvacet let. František dokonce napodoboval Jacksonovu měsíční chůzi, nebo tomu je naopak? František totiž prováděl svůj hépening za přítomnosti spousty diváků. Udělal jesličky, položil dovnitř na slámu dřevěnou jakoby figurku dítěte, asi přivedl i oslátko a prováděl obřadné narození Ježíška a samozřejmě u toho mluvil a mluvil a mluvil a určitě i prozpěvoval a přitom u jesliček se přímo vznášel nad zemí, jakoby zemská přitažlivost nebyla. Tak to alespoň popisují účastníci onoho hépeningu.

Když je ohlášen jeho příchod do některého města nebo vesnice, všichni se seběhnou s voláním: Světec je tady! (Ecco il santo!) Rozezvoní zvony, jdou mu v ústrety s větvovými ratolestmi a za zpěvu, podávají mu chléb, aby ho posvětil, odstřihují kousky z jeho hábitu. A František promlouvá k davům. Měl tedy obzvláštní dar výřečnosti. Kupodivu nikoho nenapadlo jeho řečnění zapsat, holt neznali ještě těsnopis. Zachovaly se akorát obdivné zápisy o tom, že mluvil zaníceně o všeličems a že davy byly okouzlené a v extatickém nadšení.

Zajímavý názor má také na poslušnost. V řádových pravidlech františkánů je uvedeno, že mnich musí být bezpodmínečně poslušen příkazům výše postaveného řeholníka. Ovšem Celano uvádí věty svatého Františka, kterými přirovnává poslušného člověka k mrtvole: „Vezmi bezduché tělo a polož, kde chceš, uvidíš, že se neprotiví, aby se s ním hýbalo, nereptá proti položení, nedovolává se puštění. Posadí-li se na trůn, bude hledět ne vzhůru, ale dolů, obleče-li se do purpuru, bude dvakrát bledší.“ Není v tom nějaký rozpor?

František je prvním, kdo je v křesťanství obdarován stigmaty – ukřižovaný služebník ukřižovaného Pána. Za jeho života je podle Tomáše z Celana viděl pouze bratr Eliáš a bratr Rufín se jich dotkl. Později pak neustále rostl počet těch, kteří tvrdili, že Františkova stigmata spatřili. No jo, nic nového pod sluncem, že?

Martin Luther (1483-1546) se ke svatému Františkovi vyjádřil naprosto negativně, jako že František byl nevychovaný vandrák a nevzdělanec. Žil z toho, co jiní získali prací, a to je pokrytectví. Dokonce jsem zaregistroval drsný názor, že to byla to banda homosexuálů štítících se práce.

Tak si přečtěme celý odstaveček z Lutherova kázání: „Svatý František byl dobrý vandrák, ale nevychovaný! Byl nevzdělán a nezkušený v Písmu svatém. Neboť ani on, ani jeho bratři, nezachovávali Kristovo přikázání správně. (Mt 19,21: Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej, co ti patří, rozdej chudým a budeš mít poklad na nebi, a pak přijď a následuj mne.) Proč? Protože jako žebraví mniši místo práce vlastních rukou žili – žít museli, když se chtěli zachovat při životě – z toho, co jiní získali prací a vlastnili. Je to přímo pokrytectví a lež, že odvrhli, prodali a opustili všechno, neboť musili žít – ať už z toho, co jim dali jiní, či co si sami získali. Protože ale jedli, pili, odívali se a bydleli, prodali zcela jistě ne všechno, když nadále všechno měli, co potřebovali. Je to přímo zářivý příklad, jak žít bezpečně a celkem zahálčivě z cizích statků, a z chudoby či opuštění všeho, dělají totéž, co jinak obecně znamená „vlastnit“. Když tedy chtějí v mnišském smyslu všechno opustit a prodat, musí jít z tohoto světa pryč. Museli by si vzít život. Pak by opustili všechno. Museli by odtáhnout tam, kde se nežije, nejí, nepije, neobléká, nebydlí, aby tak opravdu všechno opustili. Neboť to je život: co žiješ, co jíš, piješ, co máš, místo, hodina a podobně: všechno co potřebuješ je tvé – právě tou potřebou.“

S Lutherem lze v tomto případě jen souhlasit. Alternativa „mít či být“ (Erich Fromm) vlastně vůbec neexistuje. Mnišství se pokouší zachovávat chudobu, bezmanželský život a absolutní poslušnost. K tomu by musili mniši a jeptišky z tohoto světa dezertovat, což však nechtějí: mají přece domy, kláštery, ve kterých žijí, mají jídlo, pití, oblečení…

Společnosti tuláků a pobudů se objevily hned, jakmile zemědělské společnosti začaly vytvářet přebytky. Někteří jedinci zjistili, že lze nepracovat a docela dobře žít na úkor jiných pracujících. Samozřejmě bylo potřebné to nějak zdůvodnit a k tomu bylo vhodné náboženství. Buddha byl jeden z prvních lidí štítících se práce a byl velmi úspěšný, vždyť buddhističtí mnichové nepracování a žití na úkor jiných praktikují podnes. Tibetským mnichům ovšem znepříjemňuje pohodlný život v nepracování Komunistická strana Číny. Že by si František vzal vzor a příklad z buddhistů? Je to docela reálná možnost.

Přece řád žebravých mnichů a vůbec všechny mnišské řády jsou o čem? O nepracování! O tom, jak se vyhnout práci. Samozřejmě že mezi třeba tisícovkou nepracujících se najde jeden či dva umělci či filosofové, třeba i nějaký učenec, jinak jsou to pouze nefachčenci, vyžírkové, povaleči, pobudové, mizerové, podvodníci, výřeční lháři, jejichž cílem a smyslem je zahálka. Nebo snad i něco jiného?

V současnosti lidé štítící se práce už nemusí vstupovat do všelijakých náboženských řeholí, už si zařídili docela výnosné a velice ziskové tzv. neziskové organizace a živí je stát z daní pracujících. Už to nemá náboženský nátěr, už to má nátěr pravdy, lásky, humanity, rovnosti, svobody apod.

Co jsou vlastně kláštery? K čemu jsou potřebné, k čemu slouží? Slouží pánubohu. A co si bůh přeje? Vždyť přece všechno, co chce, už má, takže od lidí potřebuje pouze oslavování a velebení, což mnichové s chutí činí hlavně pitím kvalitního mešního vína.

Dle mnohých jsou kláštery v podstatě luxusní hotely pro homosexuály. Docela trefný postřeh. Přitom Starý zákon popisuje, jak Jahve seslal oheň na Sodomu a Gomoru právě kvůli tam rozšířené homosexualitě. Však gayové se také dříve nazývali i sodomité. Ovšem v dobách antiky byla homosexualita v podstatě normální a běžná. Legionáři si museli vystačit sami mezi sebou, žádné ženské ležení za vojskem, jak bývalo v evropském křesťanském středověku skoro pravidlem, v antických dobách neznali. Ani v asijských zemích s homosexualitou nebyly žádné problémy. Třeba ve Vietnamu žádné zákony proti homosexualitě nikdy neexistovaly. V Evropě právě na nátlak katolické církve byly zavedeny zákony na trestnost homosexuality. To ale bylo pokrytectví, když uzákonit tu trestnost prosazovali učení mnichové, co?! Typické jednání církevních hodnostářů!

U nás trestnost homosexuality zrušili až komunisté v roce 1962, v roce 1968 byla zrušena ve východním a od r. 1969 i v západním Německu, v Rusku zrušena už roku 1917, v demokratické Anglii a Walesu roku 1967, ve Skotsku 1981 a 1982 v Severním Irsku. V USA federálně od r. 2003, lišila se v jednotlivých státech. V islámských státech je nadále trestná.

Tuhle jsem se na internetu dočetl krásnou glosu se kterou plně souhlasím: Když jsem byl malý, byla homosexualita trestná. Později se ji snažili léčit. Ještě později byla tolerovaná. A v současné době je oslavovaná! Snad se už nedožiju doby, kdy bude povinná!“

A k zasmání verše z knihy Radima Uzla:

Co to šustí, co to chrastí?
Z houští lezou pederasti
Znásilnili za lesem
tajemníka SSM.

Kdyby se František narodil o něco později a v Anglii, byl by jako tulák a pobuda oběšen, i tak fungovala Magna charta. Za socialismu by byl jako příživník zavřený, dnes by žil ze sociální podpory.

Častým námětem jeho řečí byla skromnost, chudoba a odmítání peněz. „Neboť z peněz nemáme mít a očekávat větší užitek než z kamení“, tvrdil František. Avšak otec Pietro Bernardone byl bohatý obchodník s textilem, suknem a látkami. Peníze pro dospívajícího Františka nehrály žádnou roli, měl jich dostatek, ba až nadbytek, proto jimi mohl lehkomyslně plýtvat, což si ovšem jeho přátelé dovolit nemohli i když byli šlechtici. A zde vlastně začíná jeho „kariéra“ prvním slavným hépeningem.

František se obnažuje před shromážděným davem

To otec poslal Františka do sousedního města s balíkem objednaných drahých látek. Když ale dostal smluvenou cenu a vracel se domů, potkal se s mnichem u trosek bývalého kostelíčku. Mnich vyprávěl, že by bylo potřeba kostelíček opravit do původního stavu, ale nejsou na to finance. František neváhal a všechny penízky mu daroval. Otec samozřejmě zuřil a synáčka jako blázna zavřel do sklepa. Mátinka ho ale zase pustila. Pietro Bernardone toto samozřejmě nenechal jen tak a žádal veřejné slyšení u assiského biskupa. Na náměstí před biskupským palácem se sešli snad všichni obyvatelé Assisi, byli zvědavi, jak dopadne spor mezi Františkovým otcem a biskupem.

Mluví Františkův otec: „Můj syn bez mého vědomí vzal mé peníze ve výši x a daroval je bez mého svolení mnichovi xy. Žádám vrácení ukradených peněz.“ Biskup se ptá Františka, zda je to pravda a zda vzal peníze otci bez jeho svolení. František po pravdě odpovídá, že vzal a že to byla tak a tak vysoká částka.

Biskup: „Když je to tak, zde přede všemi vracím onu částku.“

František se obrací k otci, ale mluví hlavně k davu: „I tohle oblečení, co mám na sobě, patří tobě.“ A začíná se svlékat. „Kabát je také tvůj!“ a hodí mu jej pod nohy. „Kalhoty jsou jeho, košile je také jeho, spodky jsou jeho…“ až je František úplně nahatý. Biskup ho zakrývá svým pláštěm.

Františkův otec nejenže obchodoval se suknem, ale dle všeho i půjčoval peníze na úrok. Proto se někteří badatelé domnívají, že byl Židem, který konvertoval ke katolicismu. Církvi nic zadarmo dávat nebude, kdyby chtěli půjčit, prosím, půjčím vám kolik chcete, ale zadarmo? Nikdy! Proto otec žádá u biskupa vrácení finanční sumy, kterou daroval František. Biskupovi nezbývá nic jiného, než dar vrátit, protože Františkův otec je pořád vlastníkem svého podniku, ještě nic na Františka nepřepsal, tudíž František nemůže disponovat otcovými penězi. Toto rozhodnutí, tento jakoby „soud“ se konal na veřejnosti, na náměstí, za přítomnosti velkého počtu obyvatel. Ono vidět, jak se soudí obchodník s biskupem, to přece stálo za to. A jakou měla většina lidí radost, když biskup musel vrátit peníze, to snad nemusím ani popisovat. A vystavování nahoty na odiv veřejnosti je přece jen jakási sexuální úchylka, deviace. Alespoň v dřívějších časech bývala.

František tedy domů nemůže a tak odchází do nedalekého benediktýnského kláštera, za nastalé situace to bylo jediné možné řešení. Tam ho zaměstnají jako pomocníka v kuchyni. Vydrží tam asi týden, holt práce mu nevoněla, neuměl ani pracovat. To byl v celém jeho životě jeden jediný týden, kdy pracoval. Odchází z kláštera. Ten týden mu stačil k rozhodnutí, že bude raději žebrat, než celý život umývat nádobí a posluhovat.

Vrací se do Assisi oblečený do benediktýnského hábitu (kutny), potkává hlouček svých bývalých kamarádů, přistupuje k nim a francouzsky a veršovaně po nich žádá almužnu. Stává se definitivně žebrákem odmítající pracovat. Několik měsíců je takto sám, ale pak se k němu přidává kanovník assiského kostela a začnou žebrat společně. Nechce se mi věřit, že by kanovník opustil docela dobře placené místo a docela vysoké postavení jen tak bezdůvodně. Jiné vysvětlení než homosexualitu zde nevidím.

Petr Cattani byl kněz a kanovník assiské katedrály. Přidal se i Bernard z Quintavalle, který byl nejbohatší, nejvznešenější a prý nejmoudřejší z města Assisi. Další druh Silvestr byl také kněz. Rufinus byl šlechtic. O osm dnů později se přidal Egidio. Další: Sabbatino, Giovanni, Morico il Picolo, Jiljí… Většinou to byli vzdělanci a vysoce postavené osobnosti! Holt inteligenti. Kupodivu se nepřidávali žádní zemědělci a nádeníci a už vůbec ne žádní řemeslníci.

Hépening  o tělesném pokušení

František po půlnoci nahý v předklonu utíká do dvorany kláštera a válí se ve sněhu. Všude je naprostý klid, měsíční svit dodává scéně zvláštní snový ráz. Druhý mnich pozoruje Františka ze šera chodby. Mnich Františka krásně vidí, František mnicha samozřejmě ne. Po chvíli se František přestane válet a očividně uklidněn začne stavět sněhuláky. Postaví prvního sněhuláka a říká sám sobě: „To jsi ty.“ Postaví druhého a říká zase sobě: „To je tvoje žena.“ Postaví další tři a říká sobě: „To jsou tvoje děti.“ Nakonec další dva: „To je sluha a služka.“ Pokračuje v mluvě k sobě: „Vidíš Františku? Je vás sedm a všichni chtějí jíst, oblékat se, dobře bydlet a to vše musíš zabezpečit ty! Nezastavíš se od rána do večera, nepřetržitě budeš pracovat a o práci se ti bude zdávat i ve spánku. Tak co? Pořád chceš založit rodinu? Pořád to chceš?“ Vezme důtky a začne se jimi švihat. Jsou vidět červené pruhy po sebebičování a občas steče i krůpěj krve. Po skončení tohoto sadomasochistického výjevu se František vrhá do kašny, prolamuje slabý led, ponořuje se několikrát a po chvíli se úplně klidný vrací do své cely, kde není vůbec žádné zařízení, žádný nábytek, jen trocha slámy na podlaze a pohozený hábit (kutna). Pozorující mnich na chodbě je úplně vyděšený, taky odchází do své cely a mumlá: „To byl sen, to se mně jen zdálo.“ Ale zapsal to.

Františkovo pojetí víry

František ležel nějak nemocný a bratr mu navrhuje: „Přečtu ti něco ze svaté knihy.“ František okamžitě protestuje: „Ne, nechci žádné čtení ze svaté knihy, neboť vše, co potřebuji ze svatých knih vědět, mně Bůh už dávno zjevil.“ Jasný doklad toho, že František byl v podstatě nenáboženský člověk.

Další vybrané hépeningy

U papeže (uznání řádu): Papežův tajemník: „Svatý Otče, posílá ho biskup Ugolino z Ostie a dle všeho mu reguli sepsal.“ (Ugolino z Ostie bude později zvolen papežem, což ovšem v tuto chvíli ještě nikdo neví.)
Papež: „Kdo je ten Ugolino? Nevzpomínám si. Tak ho zavolej.“

František: „Já, nehodný služebník boží, předkládám vaší výsosti reguli řádu ke schválení.“

František klečí na kolenou a čeká verdikt.

Papež čte potichu, usmívá se, občas pohlédne na nemytého a neupraveného Františka a pak vybuchne: „Tohle není řád pro lidi, ale pro prasata, běž a vyválej se se stádem prasat, udělej jim kázání, pak přijď a já ti reguli potvrdím.“ („Jdi, bratře, vyhledej si vepře, jimž jsi podobnější než lidem. Pak se s nimi válej v blátě, obrať se k nim jako kazatel a předej jim svou řeholi, kterou jsi připravil.“ Svědectví Rogera z Wendouveru)
František odchází neuražen, na jeho výrazu tváře není vidět žádné roztrpčení. Najde stádo prasat a vyválí se s nimi v hnoji a močůvce. Samozřejmě, že přihlíží spousta čumilů. František mluví i k prasatům, ale jeho slovům není příliš rozumět. Je to hépening par excellence! Performer František promlouvá k prasatům asi tato slova: „Prasata, vy jste také tvorové Boží, i vás stvořil Bůh s láskou, neboť vše, co Bůh stvořil, tvořil láskyplně. Válíte se v hnoji a já s vámi, protože Bůh si to tak přál, válíte se v hnoji a jste prasata šťastná. Ale člověk se také válí v hnoji, a v horším hnoji než vy vepři. Člověk se válí v hnoji peněz a v hnoji majetku a v močůvce moci.“

Tak, jak je zasviněný, vrací se znovu k papeži. Ochranka ho nechce vpustit, ale František stráže přesvědčí, že to je přání papeže. Je znovu vpuštěn a znovu poklekne a říká: „Pane, učinil jsem, jak jsi mi přikázal, nyní prosím, vyslyš mou žádost.“

Papež Inocenc III. reguli potvrdil – pouze ústně, nikoli písemně! Je to ten papež, který pronesl to slavné: „Papež je sice menší než Bůh, ale je větší než člověk.“

František má při odchodu z papežovy kanceláře vidění budoucnosti. Vidí, jak je zemřelý papež z hrobu vykopán, oblečen do slavnostního roucha a posazen na papežský trůn, jak kolem chodí kardinálové i obyčejný lid a plivají a fackují onu už velmi zapáchající mrtvolu, jak mu usekávají prst s papežským prstenem a jak tělo hážou do Tiberu. (Svědectví Jakuba z Vitry: „Přišel jsem do Perugie a našel jsem papeže Inocence mrtvého, ale ještě nebyl pohřben. Zloději v noci oloupili jeho mrtvolu o všechna drahocenná roucha, takže tělo v kostele bylo téměř nahé a už skoro v rozkladu. Poznal jsem, jak krátká a klamná je sláva tohoto světa.“)

***

Řím a malomocní: Po odchodu z papežského paláce přichází před nějaký kostel, usedá mezi žebráky, žebrá s nimi a jí z jedné misky s malomocným. Tato scéna je příliš naturalistická, ba přímo drastická a vyvolává nutkání zvracet. Zde nelze než citovat z pamětí bratra Lva: „Chci jíst s tím bratrem z jedné misky. Ten ubožák byl pokryt ranami a vzbuzoval hrůzu. Prsty měl zaschlé a podlité krví. Těmi nabíral boby z misky a krev a hnis stékaly mu z nich na pokrm. Když to viděl bratr Petr i ostatní bratři, byli zdrceni a ani nedutali hrůzou.“

Já osobně jsem přesvědčen, že tato scéna se skutečně odehrála a že to není pozdější výmysl či legenda. Podobný příběh zapsali Židé ve svém Talmudu: Maminka jednoho velmi učeného rabína si přišla stěžovat na rabínské zasedání na svého syna, že nedodržuje Boží přikázání – že nectí matku svou. Rabíni byli v šoku a ptali se matky, aby vysvětlila a uvedla důvody. Ta řekla: „Jednou jsem umývala svému synovi nohy a pak jsem chtěla tu vodu vypít a syn mi to nedovolil, proto nectí matku svou.“ A rabíni měli téma rozhovorů a diskuzí nejméně na dva měsíce. Jak to vyřešili, není zapsáno, ale asi to nechali k vyřešení nám budoucím. V jiných případech bylo od nich moc hezké, že zapsali názory všech diskutujících, uvedli jmenovitě všechna pro a všechna proti.

Další podobný příběh si zapsala do svého deníčku Angela z Foligna v roce 1292 pravděpodobně na Zelený čtvrtek. „Když jsme rozdaly se svou společnicí, co jsme měly (chleba a ryby), umyly jsme ženám nohy a mužům ruce, zvláště jednomu malomocnému, který je měl zhnisané a v pokročilém stupni rozkladu. Pak jsme vypily vodu, kterou jsme ho umývaly. A ten nápoj byl tak sladký, že jsme celou cestu domů cítily jeho sladkost, a bylo to, jako bychom přijaly svaté přijímání. V hrdle mi ulpěl kus vředu toho malomocného a snažila jsem se jej polknout. Svědomí mi nedovolovalo jej vyplivnout, jako bych přijala svaté přijímání.“

No, malomocenství není nakažlivé, ale… Ale je to exhibicionismus hodný současnosti, současného postmoderního umění – třeba performance prováděné v galerii za přítomnosti mnoha milovníků a obdivovatelů umění: Menstruující dívka roztáhne nohy, umělec nad vagínou rozbije syrové vajíčko, které pak z vagíny vypije. Je to sice nechutné, šokující, ale co by pro zvýšení popularity dnešní umělci neudělali, že? Co by na to řekli ale psychiatři? Rád bych slyšel jejich vyjádření.

***

Kázání sestrám klariskám: Klára a její spolusestry toužily po tom, aby jim František v jejich klášteře pronesl nějaké kázání. Po dlouhém zdráhání se přece jen František nechal přemluvit a přišel. Postavil se v místnosti doprostřed, u zdí seděly jeptišky, a požádal, aby mu přinesly popel. Tímto popelem vysypal kolem sebe kruh. Pak poklekl a zbytek popelu si vysypal na hlavu. Chvíli zůstal klečet a pak beze slova odešel. Myslím, že dnešní pantomima nedosahuje této úrovně. Mimové za vstupné, za prachy, předvádějí cosi nacvičeného, ale na Františka prostě nemají.

***

Napodobování Krista (příchod do Jeruzaléma): Polobláznivý chlapík, jedna z assiských figurek, pokaždé když potkal Františka (to ještě nebyl svatý a ani nijak známý), shodil ze sebe plášť, prostřel jej před Františka na zem, a prosebným hlasem ho žádal, aby přes něj šel. František tedy přejde po plášti. Cvok rychle zvedne plášť a utíká před Františka a tam ho zase před ním rozprostře. To se opakuje nesčíslněkrát, až přejdou tímto způsobem celé náměstí. Přihlížející se jenom usmívají.

***

Výlet do Říma: Asi dvacetiletý František se svými kamarády si udělal výlet do Říma. Jsou to všichni takoví městští hejsci, vybraně oblečení dle nejposlednější módy, ba jejich oblečení je až výstřední. Jasně a zřetelně vidíme ve srovnání s obyvateli Říma, že patří k těm bohatším. Přicházejí k nějakému chrámu, před schodištěm je jakási podivná dřevěná bouda či ohrada, něco jako místnost, a okénkem je vidět, že uvnitř jsou žebrající malomocní. František vytáhne hrst zlaťáků a okénkem je hodí mezi malomocné. Ti se vrhnou na kutálející se peníze a rvou se o ně. Františkovi a kamarádům je to velice k smíchu, a taky že se chechtají.
Františka napadne, že by mohl provést hépening i v Římě. Požádá na schodech nejvíc otrhaného žebráka, zda by si s ním nevyměnil oblečení. Žebrák samozřejmě s nadšením souhlasí. Jakmile je výměna oblečení provedena, žebrák zmizí a František usedá na jeho místo a žebrá. Dělá jako že své kamarády vůbec nezná a požaduje od nich almužnu. Ti se mohou uchechtat smíchy, ale František je naprosto vážný a nedá na sobě nic znát, hraje žebráka naprosto dokonale. U svých přátel tímto hereckým výkonem získává další obdiv. Takový boháč a provádí takové psí kusy.

***

V kostele: František s Masseem si prohlížejí vnitřek skoro prázdného kostela. V lavicích sedí pár starých lidí. Na stěnách jsou fresky Pietra de la Franceska, Cimabua a Giotta. Oba si je prohlížejí. František pronáší ke Maseovi tyto a podobné sentence: „Tenhle Pietro de la Franceska je přílišný a příšerný modernista. Sice vím, že po mé smrti mne bude portrétovat, ale stejně oproti minulým dobám je to úpadek. (František má přece dar vidět do budoucnosti.) Já obdivuji umění románské doby, protože je vznešené, božské, nadpozemské, spirituální. Opěvuje Boha, opěvuje a oslavuje božské a nikdy se nesnížilo k tomu, aby zobrazovalo ubohého, hříšného človíčka, toho červíčka vesmíru. A tu přijde de la Franceska a začne malovat už ne božské tváře, jak to například dovedli v Byzanci, ty jejich ikony Pantokrata, to je něco!, ale začne malovat lidi, lidské postavy, živočišně živé a maluje je tak naturalisticky jak Zola. Vždyť jsou to skutečně živí lidé, stejní jaké vídávám na ulicích. Nač je maluje tu, v chrámu zasvěcenému Bohu? To je přece urážka Boha! Nebo je dnes tendence zrušit Boha a na jeho místo postavit člověka? Copak se budeme modlit a klanět člověku? To by byl začátek konce světa! Přece to ďábel chce, abychom se klaněli místo Bohu člověku. A smyslem umění, které je ostatně darem božím, je zobrazovat božské, transcendentní. A když si teď v duchu představím, že přijde Leonardo, Michelangelo a ti další, a budou malovat nahotinky, no fuj! Vždyť to si můžu zajít do městských lázní a tam uvidím totéž, zajdu do domu neřesti a uvidím stejné obrazy, jaké budou oni malovat, je to hanba! Kde je nebe? Kde se ztratilo? Kde je nebeská říše? Kde je krásno? Kdo ho ukradl? Tento svět je potřeba napravit, jinak se zřítí do záhuby! Pojď Masseo, půjdeme za biskupem, za šéfem tohoto podniku a požádáme ho o svolení, abych mohl tady zítra kázat.“

Projev o umění je spíše samomluvou, protože jaképak mluvení k bláznovi? Masseo vše s nadšením přijímá a s dětsky rozzářenou tváří na vše přikyvuje, se vším souhlasí. Je vidět, že ve Františkovi vidí svého boha. Vycházejí z kostela a přicházejí ke dveřím biskupova sídla. Nechají se ohlásit a čekají na přijetí. Vejdou dovnitř. František poníženě a pokorně uvádí, kdo je a o co žádá. Biskup ví, že řád byl papežem povolen a že členové řádu mají právo pronášet kázání v kostelech a na nově vznikajících univerzitách. Biskup se svým společníkem tohle probrali ještě před vpuštěním Františka dovnitř. „Dobře, dobře, ty chceš kázat? A o čem? Máš něco napsaného? Dej mi to přečíst předem, ať ti to můžu schválit. Nemáš? A jakou budu mít záruku, jakou jistotu, že když budeš mluvit jen tak z hlavy, že tam nebudeš plácat nějaké nesmysly?“

František velmi výřečně a obratně říká, že bude mluvit o tom, jak nás má Pán Bůh rád, jak nás nesmírně miluje, a tedy že i my bychom ho měli milovat, že mu musíme být vděčni a podobně.

„No tak dobře, máš mé svolení, ale musíš se dát do pucu, oholit se, umýt, vždyť celý smrdíš!“

František odpovídá: „Ba, nejenom můj hábit, ale i moje duše zapáchá.“

František odchází. Biskup se po odchodu Františka baví dál se svým poradcem: „Nechápu, proč papež uznal a povolil řád, který vede takový cvok, vždyť ten František fakticky není normální, ale výřečný je, to musím přiznat.“

***

Kázání v assiské katedrále: Příští den František rozkazuje bratru Lvovi, ať jde kázat do assiské katedrály.

Lev odpovídá: „Vždyť víš velice dobře bratře, že já neumím mluvit, tak proč mne tam posíláš?“

František: „Za to, že jsi neposlechl, půjdeš kázat nahý!“

A protože stanovy řádu říkají, že mnich musí vždycky a za každých okolností nadřízeného poslechnout, poslechne i Lev. Jde v podvlíkačkách, při cestě sklízí úsměšky: „Zase jeden cvok, je vidět, že ti mniši nemají co na práci a tak dělají tyhle vylomeniny. Vždyť chodit nahatý se přece jen jaksi nesluší.“ Lev ve spodkách, nebo přece jen úplně nahý? Prameny uvádějí, že nahý, nikde není řeč o podvlíkačkách, to se objevuje až v pozdějších dobách. Vyleze tedy Lev na kazatelnu a nemluví, neví, co by měl povídat. V kostele smích, řehot, výkřiky jako: „Vždyť se zbláznil!“ apod.

Františkovi se to rozleží v hlavě. Vysvleče se taky, zavolá Ginepra, aby mu nesl oblečení, a jde za Lvem do katedrály. Vyleze za ním na kazatelnu a začne mluvit, až všechny přítomné přinutí k pláči. Tomuto kázání prý byla přítomná i svatá Klára, tehdy samozřejmě ještě ne svatá. Jenom si představme dva úplně nahaté mnichy v kostele na kazatelně. No, tohle je přece exhibicionismus vysokého stupně! A František mluví a mluví a všichni v kostele přítomní pláčou!!!

Mně osobně by se ale líbil úplně jiný závěr, který je ostatně pravděpodobnější. Jak jsou tak na té kazatelně oba nazí, František pronese stejný výrok, jaký pronesli dadaisté roku 1920 v Praze před diváky úplně vyprodaného divadla: „Dnes vám nemáme co říci,“ a odešli.

***

Jednou, když byl nemocen, požil kousek kuřete. Po uzdravení vzal bratra, poručil mu, aby mu uvázal provaz kolem krku a vedl ho jako loupežníka městem, a nahého. Přitom volal: „Pohleďte na labužníka, který se krmí kuřecím masem, aniž byste to věděli.“ Lidé se houfně sbíhali a volali: „Běda nám! Celý život se živíme masem a v přejídání a pitkách ničíme srdce i tělo!“ Takové věci dělával František často. Exhibicionismus na skutečně vysoké úrovni! Takovou performanci dnešní umělci nedovedou.

***

Když ho lidé obdivovali, prokazovali mu úctu a přízeň, zavolal bratra a řekl mu: „Mocí poslušnosti ti přikazuji, abys mi tvrdě spílal a tak vyvracel pravdou lživé řeči těchto lidí.“ A když ho pak ten bratr proti své vůli nazýval hrubcem, ničemou a povalečem, usmíval se František, souhlasil a říkal: „Žehnej ti Pán, neboť říkáš úplnou pravdu. Syn Pietra Bernardone si zaslouží slyšet takové věci.“

***

František pozval svatou Kláru do jejich kláštera. Přišla i se sestrami, prohlédli si konvent a v čase jídla zasedli. František nechal prostřít na zemi a při prvním chodu jal se František mluvit o Bohu tak obdivuhodně, že všichni upadli do vytržení s očima a rukama pozdviženýma k nebi. Assisští obyvatelé přilehlých vesnic viděli celý klášter a les, který byl vedle kláštera, celý v plamenech. S velkým chvatem tam přiběhli hasit. Když přiběhli a uviděli Františka s Klárou a s celou družinou při vytržení, pochopili, že to byl oheň božský a ne hmotný. (Pěkná volovina, co?)

***

Zamyšlenému Františkovi z vlasů vypadla na stůl veš. František ji jemně a opatrně vzal prsty a vložil si ji nazpět do vlasů se slovy: „I ty jsi Boží tvor.“ I červy měl ze srdce rád, protože přece v Bibli četl: „Červ jsem a ne člověk“, proto je zdvíhal ze země a odnášel stranou, aby je lidé nepošlapali.

***

Rohožová kapitula či slet evropských homosexuálů. Na rohožové kapitule, na takovém shromáždění všech františkánských mnichů, kterému předsedal bratr Eliáš, seděl František u jeho nohou, a když chtěl něco říci, zatahal Eliáše za kutnu a pošeptal mu to, sám nemluvil, pouze ústy Eliášovými. Slavná Rohožová kapitula se konala až v době Františkovy proslulosti a v době, kdy se vzdal vedení řádu. Sešlo se na tři tisíce mnichů, jiné prameny tvrdí, že jich bylo až pět tisíc, a trvala celých osm dnů! Shromáždění bratři se museli zdržet oproti plánovanému termínu o dva dny déle, aby mohli sníst všechno, co jim lidé nanosili. Je to přímo neuvěřitelné a neskutečné, ale dokumenty jsou skutečně pravé. Tato Rohožová kapitula mi připomíná onen slavný rockový koncert v USA, ten tzv. Woodstock, tam ale fanouškům nikdo nic zadarmo nedal! Hépening pro pět tisíc lidí by i v dnešní době byl docela mimořádný.

***

Když se svatý František z Assisi vracel za chladného deště a větru se svým učedníkem z Perusy do Porcinkuoly, mluvil s ním o tom, v čem je třeba hledat dokonalou radost. Dokonalá radost, pravil, není v tom, aby nás lidé chválili pro naše ctnosti a dobré chování, ani v tom, abychom měli dar léčiti nemocné, vraceli sluch, zrak, ani v tom, abychom předvídali věci budoucí, ani v tom, abychom postihovali dráhy hvězd a vlastnosti všech rostlin a zvířat, ani dokonce v tom, abychom přivedli všechny lidi k pravé víře. „A v čem je tedy dokonalá radost?“, otázal se učedník. V tom, odpověděl František, že až přijdeme ke klášteru, promočení, zablácení, promrzlí a hladoví a zaklepáme na vrátného a on se otáže: „Kdo jste?“ a my řekneme, že jsme bratři jeho, a on nám na to řekne: „Lžete, jste poběhlíci, jen se po světě touláte, lidi pokoušíte, o almužnu je okrádáte, pryč odtud, nepustím vás!“ A jestliže my, promoklí a hladoví, s pokorou a láskou přijmeme slova ta a řekneme si, že má ten muž pravdu, toliko tehdy poznáme, co jest radost dokonalá. (No, tohle je přece kouzelné!)

***

Celano: Svým učením jasně ukázal, že všechna moudrost světa je pošetilostí.