Svazačky v Interview před Událostmi ČT

Jejich pořad, vysílaný těsně před Událostmi ČT, má snad sloužit jako ideologická rozcvička či naladění právě na ty Události. Moderátorky pořadu jsou dvě, jsou mladičké, jedna se jmenuje Tvarůžková a druhá Witowská. A proč říkám svazačky? Inu proto, že mi někdejší svazačky z padesátých let neodbytně připomínají. Tím, jak jsou přesvědčeny o posvátnosti úkolu, který jim byl svěřen, s jakým zápalem, nadšeně a bez pochybností pronášejí své soudy o tom či onom, jak se jim samovolně zostří hlas i pohled, když z úst hosta zaslechnou třeba i jen záblesk něčeho, co se nesrovává s jejich ideou, či jak se jim zkřiví rty, mají-li vyslovit slova Rusko či Putin. A jak jim nesouhlas či naopak nadšený souhlas s tím, co od hostů slyší, rozkomíhá ruce i nohy, mnohem víc po způsobu dívčím, než po způsobu žen zralých. A to proto, že i ten oheň, který je stravuje, je v nich stejně mladý a dravý, jak mladé a dravé jsou ony samy.

Ovšem nic netrvá věčně. I v nich se ten žár jednou v budoucnu zarazí, už prostě nebude moct jít dál, protože už nebude mít kam, sežehne sám sebe, nu a protože vše na světě je v pohybu, začnou i v nich zbytky toho ohně skomírat, původní elán vyprchá a dostaví se tak zvané vystřízlivění. Ve své většině přijímají lidé tuhle změnu s pokorou, ovšem s výjimkou lidí nadmíru ctižádostivých a temperamentních, mezi něž bych si ony dvě moderátorky, třeba i jen pro ilustraci, dovolil zahrnout. Ti vystřízlivění nesnášejí, považují je za zradu, které se na nich život dopustil, a aby se ideji, s jejimž obtěžkáním k tomuto vystřízlivění dospěli, pomstili, začnou vyznávat ideu opačnou. Byli-li tedy např. dříve horlivými levičáky, stanou se teď stejně horlivými pravičáky, vyznávali-li lásku k zemi na východě, přenesou ji nyní za oceán. Jen zápal pro věc je neopustí, ten se znovu rozhoří do modra, stejně tak, jak hořel oheň původní, jen prostě teď bude plápolat na opačné straně hranice. Že byste mi to mohly potvrdit, třeba paní Chramostová či paní Šiklová, či tisíce vašich bývalých kamarádek, které kdysi neodkládaly modrou košili snad ani na noc. A teď…?

Trvalo tehdy to obluzení poměrně krátce, po padesátá léta a uprostřed let šedesátých byl už s elánem budovat socializmus i s nekonečnou láskou k zemi Sovětů v srdcích mladých lidí prakticky konec, a místo nich se tam nahrnuly věci z opačného konce světa. Což dnes už nehrozí, vše je propracovanější, vědečtější, zpoza oceánu i z Malé strany je tlak dostatečně důrazný na to, aby naše láska vůči západním mocnostem – aspoň ve sdělovacích prostředcích – neutuchala, a naopak, aby se naše zášť k Rusku nadále stupňovala. Což se ovšem stále víc rozchází s rozumem i citem lidu, který si mnohem víc přeje, aby si státnící velkých zemí spíš potřásali rukama, než aby si na dálku vyměňovali hrozby, stejně jako štamgasti raději pobývají v hospodě, kde se mohou s kamarády objímat, než aby se s nimi prali. A tak se bude nenávist proti Rusku, poháněná Washingtonem a rozšiřovaná ČT i všemi našimi dalšími médií, stále víc rozcházet s tím, co si lidé přejí, až se jednoho dne dostane ten rozpor do fáze kritické, a bude se hodnotit, kdo scénu mezi národy světa tak rozeštval či rozeštvává. Možná v tu dobu už bude v našich dvou moderátorkách taktéž už dohořívat jejich severoatlantický i tržní oheň a začne se v nich dokonce ozývat i nutkání vydat se po příkladu populárních žen dneška, shora zmíněných, na cestu opačnou. Ale bude už pozdě, protože kus cesty kazimírské a plané, která tolik mladých duší otrávila, už budou mít zkrátka na účtu. A to jen proto, že jim jejich zpravodajští šéfové dali slovo, když na ně byly ještě příliš mladé a nezralé. Tak jako nezralá byla děvčata Chramostová a Šiklová, když se ještě proháněla krajem v modrých košilích a pronášela k novinářům soudy o tom, co je pro další rozvoj socialismu u nás dobré či špatné.