Nové trhliny v budově atlantické solidarity

Jelena Pustovojtova

Nikkei Asian Review píše, že v Evropě i v Asii zůstávají USA hlavní vojenskou a politickou silou, kterou Bílý dům využívá k odsávání zisků. Avšak nadcházející desetiletí přivodí  velké změny ve vztazích mezi Amerikou, Evropou a Asií. Základní změny v zájmech USA a EU ještě neznamenají rozpad transatlantického společenství, ale už ukázaly konfliktní zóny: Čína, Írán a přichází Evropa. Protiruská rétorika, dosud sjednocující Západ, už neodráží společný pohled při nátlaku na Východ.

Analytici Lowy Institute (Sydney) se pokusili sestavit seznam kategorií světových mocností. Spojeným státům přidělili maximální počet bodů – 85. Politická váha každé z 25 předních zemí byla hodnocena podle 114 ukazatelů, mezi nimiž byly HDP, hodnota přímých zahraničních investic, arzenál zbraní, účast ve společných armádních manévrech, existence dohod o volném obchodu a dokonce i počet zahraničních studentů. Čína je v tomto seznamu na druhém místě, za prvními USA, má o 10 bodů méně. Japonsko má méně o 43,1 bodu a Indie o 41,5 bodu. Za nimi následuje Rusko, Austrálie, Jižní Korea a Singapur.

Není se co divit, že Německo, Francie a další evropské země v seznamu nejsou. Za prvé byla „mladoevropany“ zahájena destrukturalizace EU a za druhé se všechno zkomplikovalo snahami USA přeformátovat své vazby na zahraničí k vlastní výhodě. Je to zřejmě důsledek toho, že Trumpova administrativa si všimla narůstající nestability světové pyramidy moci. Před Asií, která získává politickou a hospodářskou váhu, se otevírají  možnosti, kte“ré dosud neměla. Patrně odtud pocházejí přehnané výroky prezidenta USA: „Amerika na prvním  místě“.

Změny v Asii jsou velmi rychlé. Podle Nikkei Asian Review bude konkurence mezi USA a Čínou v následujících letech nejdůležitější. USA mohou ztratit své přednosti. K roku 2030 Čína výrazně předežene USA v úrovni HDP, v počtu práceschopného obyvatelstva i ve vojenských výdajích.

Pod vlajkou America first je složité nejen získat nové spojence, ale také si uchovat ty stávající. Jakékoliv vojenské akce, byť omezené, třeba v Jihočínském  moři, blokují trasy, po kterých jde třetina světového obchodu. Bílý dům má problémy tyto regiony řídit. Severní Korea je výzvou. Trump opustil jadernou smlouvu s Íránem, ačkoliv vedoucí představitelé EU, Merkelová a Macron, jej žádali, aby to nedělal. Vazby s nejbohatším ropným a plynovým regionem světa, Blízkým východem, se bortí. Bez ohledu na údajné zvyšování těžby ropy v USA, jí tento stát spotřebuje třikrát více než vytěží, jde o 20,7 milionů barelů denně. Takže Trump bude řídit Írán přímo z Washingtonu a nikoliv prostřednictvím „šestky“ (USA, Rusko, Čína, Británie, Francie a Německo). Taková „hra na monopol“ v čínském podbřišku nemůže trvat dlouho.

Washington navyšuje svoji vojenskou sílu především v Evropě. Jedná se o 7 vojenských základen, 13 posádek od Nizozemí po Itálii, 60 tisíc vojáků, 6. flotilu ve Středozemním moři a americké velitelství evropských ozbrojených sil spolu s nejvyšším vrchním velitelem ozbrojených sil NATO v Evropě. Přesto Trump cítí, jak se atlantická pyramida, opírající se o Starý kontinent, viklá.

Global Research informuje, že velitel válečných námořních operací USA Richardson mluví o tom, že se americká 2. flotila, zrušená v roce 2011, obnovuje. Bude „kontrolovat 6700 tisíc čtverečních mil Atlantiku, od severního pólu po Karibik a od východního pobřeží USA do středu Atlantiku. Národní strategie obrany jasně určuje, že se vracíme do doby konkurence velkých mocností. Podle strategie je  prvořadým úkolem odpor Rusku. Proto je obnovována 2. flotila, aby to odpovídalo změnám, jmenovitě v severním Atlantiku.“ Americká letadlová loď Harry Truman spolu se čtyřmi raketovými torpédoborci je už ve Středozemním moři. Brzy přibudou ještě dva torpédoborce. Flotila ponese tisíc řízených střel. Global Research dále píše: „Umisťování americké flotily do Středozemního moře je součástí celkového upevňování amerických ozbrojených sil v Evropě. A aby byli Evropané v klidu, prozpěvuje Washington dobře nacvičeným hlasem potřebu „postavit se proti Rusku“.

Evropa možná dokáže klidně spát, ale neštěstí je v tom, že zahájený rozvrat mezinárodních institucí může porušit rovnováhu mezi válkou a mírem nejen v mezinárodním obchodu, kde po amerických sankcích proti mnoha zemím a jednostranných protekcionistických opatřeních k tomu již došlo.

Převzato z Fondsk.ru

***

Geopolitický zázrak: „Meruňková“ revoluce v Arménii začínala jako prozápadní a skončila jako proruská

Dmitrij Stěšin, Viktor Gusejev

15. května 2018

Podle oficiální verze provedli meruňkovou revoluci v Arménii chudí. Vystoupili masově. Na náměstí republiky bylo 150 tisíc lidí, přičemž v Arménii žije 3 miliony obyvatel. Ti sesadili prezidenta Sargsjana. Takovéto davy policie nerozhání, připojuje se k nim. V zemi byly 2. května, poté co v parlamentu protlačili Pašiňjana do premiérského křesla, úplně zablokovány silnice. Mnohdy se policie připojovala k povstalcům.

Revoluce mění politický systém, životní styl, ekonomický model státu. Jenže v Arménii ponechali všechny tyto změny na později. Spolu s chudobou, korupcí, monopoly…

Jerevanský politolog Chalaťjan řekl, že Arménii začali destabilizovat z ospalých území a z periferie. Lidé uvěřili Pašiňjanovi, ač jeho program připomínal kavkazský přípitek: „Za všechno dobré, proti špatnému.“ Ovšem byly takové i požadavky lidí: „Proč Arméni všude ve světě žijí lépe než ve své domovině?“

Je to zajímavá otázka. Odjede se 10 km od Jerevanu a je vidět něco jiného. Uzavřené kavárny z doby Sovětského svazu, obchůdky, trhy a autoservisy a toto trvá přes 50 let. Tam lze pochopit význam toho, co se děje. Lidé se snaží přežít v zemi, v níž nefunguje ekonomika a nikdo nemá peníze. Nedostávají se peníze na sociální programy, jsou opuštěné domy kultury, zpustošené kotelny, kina. Pětipatrové domy, v nichž jsou všeho všudy dva nebo tři obyvatelné byty. Tkadlena se svěří, že má otce, který pracuje v Rusku a živí ji, vidí jej jednou za rok. Zdejší mzda 10 tisíc, převedená na rubly, neumožní vyžít ani na arménském venkově. Babka má v bytě jen jednu lampičku, aby ušetřila. Penze jí stačí akorát na to, aby večer zapnula na 30 minut vytápění. Ohřívat se plynem nemá smysl, malá nádobka na kávu vzkypí na plotně až za 20 minut, a to přesto, že do Arménie jde kvalitní ruský plyn. Jenže jej jacísi „dobří“ lidé „ředí“, ale tarify se neustále zvyšují. Tato fantasmagorie trvá již 3 desetiletí a žádné signály zlepšení od vlády nepřicházejí. Zdá se, že třetina Arménie „si zvykla“ žít pod hranicí chudoby za 2 dolary na den, jako ten osel, kterého Cikán téměř odnaučil jíst.

Nakonec vláda úplně ztratila podporu lidí, jejich slibům lidé přestali naslouchat. O Pašiňjanovi říkají, že nemá zkušenost s vedením. Ale ti, co byli před ním, zkušenost měli! A jaký je výsledek. Na tuto řečnickou otázku si Chalaťjan sám odpovídá. Nakonec má Rusko spojeneckou zemi s rozpadlým hospodářstvím, která po obrovských sociálních bouřích stojí na rozcestí.

Nyní utíkají z Arménie navždy

Dosud nevidím na arménském majdanu žádnou rusofobii. Řekl jsem o tom řediteli arménské pobočky Institutu zemí SNS Markarovovi.

Souhlasil. Odvrácená část protestů je zde vnitřní. Prvek „proti“ byl namířen na problémy samotné Arménie, na vládu. Navenek se jako mantra opakovalo: „V arménské politice můžeme změnit vše kromě geografie.“ Poloha Arménie, zastrčené mezi nejpřátelštější sousedy, byla a bude vážnou brzdou pro kteréhokoliv místního politika.

Táži se dál: Vím kde se může vzít v těchto bouřích protiruský a prozápadní vektor. Rusko se přátelí s Arménií téměř 30 let ….

Podívejme se na problém pod jiným  úhlem. První vlna postsovětské emigrace přišla po velkém zemětřesení ve Spitaku v roce 1988, potom přišla válka v Karabachu a rozpad Sovětského svazu, zahraniční blokáda a propad ekonomiky. Lidé začali odjíždět čistě proto, aby přežili. Dnes se arménská pracovní emigrace změnila. Dříve byla sezonní, lidé žili doma i v Rusku. Dnes odjíždějí celé rodiny, lidé co ztratili víru v budoucnost. Kam ještě mohou odjíždět?

Na Západ k diaspoře

Nikoliv. Půjdou tam, kde je přijmou. Kde nemusejí žádat o status běžence nebo žít ilegálně.

Co je může udržet v Arménii? S čím mohou revoluční reformátoři počítat?

Zde je na prvním  místě těžební průmysl – měď, molybden, hliník – čisté zdroje. Není to nejlepší varianta. Nakupuje to Evropa. Je zde zlato a drahé kameny, ale veškerá produkce jde do Ruska. Další bod růstu je servis a turismus. Včera jsem v Jerevanu vedl konferenci, jenže se nekonala – podle turistické kanceláře zrušila polovina hostů své cesty kvůli neprůjezdným silnicím k letišti, blokovaným shromážděnými davy.

A zemědělství?

To představuje jen 12 % HDP, je to sezónní záležitost s vysokým rizikem. Arménie může poskytnout už jen slušně pracující bankovní systém. Výrobu energie zajišťují ruské investice. Co se dá dělat v zemi s takovou strukturou ekonomiky? A s takovým geografickým umístěním s částečnou blokádou a politickou nestabilitou, s vnitřními monopoly napojenými na politiku. To všechno vytváří ekonomiku, která je vázána pouze na místní oligarchy.

Co může udělat Pašiňjan?

Otevřít systém. Udělat jej dostupný pro investice a srozumitelný. Nebude věřit řečem investorů, uvěří zákonům a konkrétním vstřícným krokům. To všechno zde už bylo v roce 1988, nacionalisté v Jerevanu tvrdili, že je Arménie bohatá země, že se bude prodávat koňak a minerálka a bude se žít dobře. Nakonec prodali továrnu na koňak za 5 milionů dolarů Francouzům, a to bylo vše.

Podle Markarova bojovaly i minulé vlády s ukrutnou silou s korupcí. Dokonce jezdily každý rok skládat účty do Evropy, ale toho se korupce nebojí.

Co bude s naší vojenskou základnou v Gjurmi? Je to poslední předmostí Ruska v Zakavkazí. Z Gruzie a Ázerbájdžánu jsme dávno odešli.

Do skončení dohody mezi Moskvou a Jerevanem, tj. do roku 2044, nic. Možná se zrevidují podmínky nájmu. Ale Arménie si nemůže dovolit diktovat nějaké podmínky. Pokud Rusko odejde, potom  zůstane Arménie osamocená proti silnému a bohatému Ázerbájdžánu. Ten si přeje jakýmkoliv způsobem navrátit Karabach, který si Arménie v devadesátých letech vybojovala. Válka je téměř nevyhnutelná. Ázerbájdžán bude zřejmě podpořen Tureckem, etnicky sesterskou zemí, hraničící s Arménií právě tam, kde je ruská základna.

Závěr

Agent Pašiňjan

Hovoří Armjan Bošan, jeden z nejuznávanějších geopolitiků v Jerevanu: To, co se tu děje, nemůže být prozápadním převratem, protože naše vláda už byla nejprozápadnější v celé historii země. Právě ona na Nový rok, aby nebyl zbytečný rozruch, přijala dokumenty pro juvenilní justici, stanovila privilegia pro společenství LBGT a dohodu o rozpočtové pomoci EU. A hlavně dohodu o asociaci s EU, která má politický význam. Víte, že Arménie už podepsala dohodu o uzavření jaderné elektrárny? Nyní již nebudeme elektřinu prodávat, ale nakupovat…

Na konci rozhovoru předložil Bošan výtisk s názvy fondů a s částkami, které v Jerevanu dostali z Evropy. Jen Helsinské občanské shromáždění a Helsinský občanský výbor dostaly v chudičké Arménii 1 milion dolarů.

Opravdu Pašiňjan s vládou ve svých rukou tuto hru rozbije?

Za prvé jsou vztahy mezi Arménií a Ruskem dávno na úrovni rodinných vazeb a nevládní organizace je nemohou přemoci, přeformovat. Pašiňjan jako politik dlouho vystupoval se západními postoji, ale nyní je mění na proruské. Ukazuje se jako pragmatik. Nevylučuji, že byl vždycky s Ruskem, jednoduše „projevoval pružnost“.

Existence proruských hesel je fakt, který v této „sametové“ revoluci upevňujeme. Mimochodem, víte proč váš Serďjukov nesedí? Spiklenecká  verze: Protože Západ by Rusku neumožnil reformovat armádu. Muselo se učinit klaunské krytí – jmenování ministrem obrany bývalého daňového kontrolora a ředitele obchodu s nábytkem?

Tady lze vidět stejné analogie. Věřím, že Rusko udělalo z dřívějších barevných revolucí v republikách SNS správné závěry … a celkově se naučilo jim čelit, anebo je dokonce převracet ve svůj prospěch. Jako v judu.

Slavnostní mítink k volbě Pašiňjana předsedou vlády, který měl trvat až do půlnoci, už večer skomíral. Jako kdyby se napětí, které celý měsíc sílilo, najednou uvolnilo. Město ztichlo. Moskevské reportéry Stěšina a Gusejeva vezl na letiště známý podnikatel, nadšený pašiňjanovec. Jel pomalu, aby se mohl vypovídat:

Můj syn studuje v Praze, je v penzionu. Neuvěřitelné – tam jsou všichni nevěřící! Věřícím se vysmívají! Už v osmé třídě vědí, kdo je to gay a kdo lesba. Existují jen tři země, které musejí držet spolu: Rusko, Bělorusko a Arménie.  To je všechno. Tak to bylo a tak to bude! Přísahám! Nedáme se!

Od řidiče šla ohromná energie. V této chvíli jsme pevně věřili, jako nikdy: ano, budeme spolu! A věříme v to i po návratu do Moskvy. Nepodveďte nás, bratři Arméni.

V Arménii žijí celkem 3 miliony etnických Arménů. Podle Dmitrije Poluchina je jich v zahraničí o hodně víc:

Rusko: 1,2 až 3 miliony, USA: 484 tisíc až 2 miliony, Francie: 250 tisíc až 700 tisíc, Gruzie: 248 tisíc, Írán: 200 tisíc a Sýrie: 190 tisíc.

Převzato z Kp.ru

***

„Co nejrychleji se domluvit s Ruskem“: Proč jede Merkelová do Soči

Alexandr Bovdunov

18. května 2018

Dne 18. května navštíví kancléřka Merkelová Soči, kde se setká s prezidentem Putinem. Na programu jednání budou otázky politické a hospodářské spolupráce a globální a regionální problémy zajímající Berlín i Moskvu.

Hlavní politička EU

Kancléřka SRN je první vrcholný představitel ze zemí EU na návštěvě Ruska a prezidenta Putina po jeho inauguraci. Návštěva je významná, neboť se jedná o lídra vedoucí mocnosti Evropy. V tomto smyslu se vyjádřil ředitel Fondu progresivní politiky Oleg Bondarenko.

Při setkání se budou v první řadě posuzovat hospodářské aspekty spolupráce v době zesílení sankcí, kdy je nejdůležitější vybudování Severního proudu-2. Stavba německé části plynovodu byla zahájena 3. května.

Cestě Merkelové do Ruska předcházela návštěva německého ministra ekonomiky a energetiky Altmayera. Německý Die Welt oznamuje, že se při jednání Altmayera s ruským ministrem ekonomiky Novákem země domluvily, že „velká část ruského plynu do Západní Evropy poteče oběma větvemi Severního proudu“, ale částečně se zachová tranzit přes Ukrajinu. Již dříve na tom trvala osobně Merkelová.

K tomu řekla zástupkyně Centra německých studií Ruské akademie věd Jekatěrina Timošenková: „Budou-li Ukrajincům dány nějaké záruky, bude to proto, aby se nebrzdila výstavba Severního proudu-2.“

Ukrajinská otázka

Dmitrij Peskov sdělil, že ruská strana nemá v úmyslu otevírat při jednání s Merkelovou otázku sankcí. V květnu na tiskové konferenci sama kancléřka podtrhla, že nová omezená opatření USA proti ruskému byznysu nehodlá posuzovat. K tomu Timošenková řekla: „Co se týká nových protiruských sankcí USA, musí Německo přijmout určitý postoj. Musí zvážit hospodářské ztráty a pochopit jak a do jaké míry se mohou Spojeným státům vzepřít.“ Merkelová na druhou stranu připomenula ještě před setkáním s Putinem sankce: „Otázka ekonomických sankcí se pojí jen na splnění minských dohod.“

Berlín tradičně spojuje zrušení sankcí proti Rusku z roku 2014 s postupem a splněním minských dohod o Donbasu, což se také odrazilo v koaliční dohodě bloku CDU/CSU a sociální demokracie Německa, který tvoří současnou vládu SRN.

Bondarenko upozorňuje: „Merkelová nestaví na minském procesu. Ona, stejně jako Putin, si nepřeje válku v Donbasu, na rozdíl od USA, které ústy zvláštního zástupce ministra zahraničí USA Volkera vyzývají k nové válce.“

Volker nedávno vykládal, že v budoucnu nebude Krym součástí Ruska. O něco později, 10. května  tvrdil Porošenko, že posoudil s Merkelovou a Macronem situaci v Donbasu a pokračování sankcí. Timošenková je přesvědčena: „Otázka propojení minských dohod, vývoje na Ukrajině a možnosti nějakých zeslabení se bude posuzovat.“

Oficiální zástupce německé vlády Seibert potvrdil, že se na rozhovorech v Soči bude jednat o řešení situace na Ukrajině. Podle Timošenkové musejí zástupci nové německé vlády ukázat v této otázce aktivitu, aby byli přesvědčivější v roli zprostředkovatele a diplomata.

Blízkovýchodní uzel

Dne 17. května označila Merkelová tři předností témata mezinárodní spolupráce pro jednání s Putinem. Ukrajinu, osud jaderné dohody s Íránem a Sýrii. Timošenková má zato, že z hlediska zahraniční politiky je otázkou č. 1 problém spojený s Íránem a s tím, aby nadále dodržoval jadernou dohodu.

Předtím, 16. května, podtrhl šéf Východního výboru německé ekonomiky Büchele, „že společné politické a hospodářské zájmy, jako jsou podpora íránské dohody, výstavba Severního proudu-2“ a kritika nových sankcí USA proti Rusku „otevírají možnosti sblížení Německa a Ruska“. V průběhu návštěvy v Moskvě dne 10. května obhajoval německý ministr zahraničí Maas spolu s ministrem Lavrovem zachování dohody s Íránem, bez ohledu na odstoupení USA.

K Sýrii uvádí Timošenková, že by zde Němci rádi hráli významnější úlohu. Podle tónu komentářů vedoucích politiků je možnost dočasného kompromisu ohledně Bašára Asada. Berlín by byl rád ve věci Sýrie zprostředkovatelem mezi Moskvou a Washingtonam. K tomu říká Bondarenko: „Otázka blízkovýchodního urovnání se přímo týká postavení Merkelové ve funkci kancléřky z jednoduchého důvodu. Pokud se na Blízkém východě znovu rozhoří válka, potom budou do Německa přitékat další proudy migrantů.“

Přátelé – soupeři

Německo a Francie jsou motorem evropské integrace. Mezi nimi je ohledně zastupování zájmů Evropy konkurence. Podle Bondarenka Francie Německu neustupuje  ve snaze rozhodnout nahromaděné problémy s Ruskem k oboustrannému uspokojení.

Podle Timošenkové by v podmínkách složitých vztahů Německa a Francie s USA, kdy někde vystupují jako spojenci a někde jako soupeři, by Macron i Merkelová chtěli srovnat své postoje v klíčových otázkách s prezidentem Putinem. Říká: „Musejí srovnávat své postoje s Ruskem, aby pochopili, jak s námi mohou spolupracovat a co od toho mohou získat.“

Bondarenko uvádí ještě jednu zvláštnost nadcházejících návštěv evropských vůdců. „Dnes začala nová šestiletá perspektiva Vladimira Putina. Pokud chtějí v dohledné době řešit s naší zemí otázky, musejí se s ním co nejrychleji domluvit.“

Převzato z Rusvesna.su