Naproti století Asie

Jelena Pustovojtova

27. října 2019

Když se ukázala nepřiměřenost amerického vyžadování statusu „jediné globální supervelmoci“ (podle Brzezińského), začaly rozvojové země hledat své místo ve světě. Pojilo se to k hospodářskému růstu velkých asijských zemí. Ve skutečnosti růst způsobil nespokojenost Asijsko-pacifického regionu. Snaha západních států udržet si zde své pozice a zisky byla krvavá.

Hlavní nástroj korporátní kolonizace světa je globalizace po americku, tedy jedno selhání za druhým. Ta ustupuje své rodné sestře jdoucí z východu – globalizaci po asijsku. USA od poloviny dvacátého století  měnily dolarem a zbraněmi státy starého světa ve vazaly, k nimž připojily i část bývalých sovětských republik. Čína si dnes nakupuje svůj „tým“ a  investicemi k sobě poutá ekonomiku asijských sousedů i Afriky a všech, na které dosáhne.

Příklad: Dnes jsou veškeré strategické plány rozvoje Filipín přímo závislé na čínských investorech. Filipínský prezident Duterte chce získat od Číny 180 miliard dolarů na infrastrukturní projekty. Přitom důvěra Filipínců k Číně není větší než 24 %, naproti tomu USA je nakloněno 73 % obyvatel země. Spojené státy vždy považovaly Filipíny za jednu ze svých hlavních opor mimo NATO. V roce 2011 podepsaly Manilskou deklaraci k potvrzení dohody o americko-filipínské vzájemné obraně z roku 1951. Za dva roky nato se objevila iniciativa Si Ťin-pchinga Jeden pás – jedna cesta, k níž se za 6 let připojilo 126 zemí a 29 mezinárodních organizací z Asie, Afriky, Oceánie, Evropy a Jižní Ameriky. Hlavní čínský argument je přes 70 miliard dolarů vložených do účastnických zemí. Dnes existuje 82 zón týkajících se hospodářské spolupráce s Čínou, je otevřeno 4 tisíce podniků a vytvořeno 244 tisíc nových pracovních míst. Je něčeho takového schopná Amerika?

Ekonomové nemají pochyby o tom, že 1,4 miliardy Číňanů se v ekonomických záležitostech bezpochyby „obejde“ bez 329 milionům Američanů. Hlavní otázkou zde je, kolik potřebují času v honbě za vedoucím postavením, aby mohli svůj hospodářský růst podporovat vojenskou silou. Asi ne mnoho a je potřeba zvolit, kam se kdo přiřadí, zda k Pekingu nebo k Washingtonu. Otázkou je to především pro Japonsko, Indii a Jižní Koreu.

Jedním z příznaků probíhající volby je například to, že Čína s Indií při setkání svých vrcholných představitelů oznámily, že „začínají nové vedení spolupráce uvážlivě beroucí v úvahu svoje rozdíly“. Za tři dny návštěvy se ukázalo oteplení vztahů mezi indickým premiérem a čínským prezidentem. Times of India napsaly: „Významným výsledkem druhého neformálního setkání Módiho je to, že zahrnuje vytvoření nového mechanismu pro rozvoj obchodu a investic na vyšší úrovni, čínské záruky neopomíjet obavy Indie při jednáních o připravované dohodě o všestranném regionálním  hospodářském partnerství, spolupráci a bezpečnosti a doplňujících opatřeních na upevnění důvěry při udržování klidu na hranicích.“

Jelikož Brity zosnované teritoriální spory mezi Dillí a Pekingem o MacMahonovu linii v indickém státu Arunáčalpradéš již třikrát vedly k ozbrojenému konfliktu mezi Indií a Čínou, rozhodli se vůdci obou asijských mocností „brát obezřetně v úvahu rozdíly  a neučinit z nich předmět sporů“. Tak je pro Dillí odstraněna hlavní důvod vojenské spolupráce s Amerikou.

Podle pekingského Global Times se evropeizace 19. století a amerikanizace 20. století mění na éru Asie, „která je podmíněna  rozmachem Číny a hospodářským růstem Indie“. K odstranění dlouhodobé podezřívavosti jednoho k druhému musejí tyto dvě mocnosti spolupracovat tak jako nikdy dříve.

V NASA odhadli, že pokud se Čína a Indie „vezmou za ruce“, pak může Asie do roku 2040 produkovat přes 50 % světového HDP a spotřebovávat kolem 40 % světové výroby. Číňané jsou přesvědčeni, že nikdy „nepropasou možnost chytit příležitost za pačesy“. Pokud by se tak stalo, bude to začátek „století Asie na planetě“.

Dosud k takové perspektivě silně napomáhá Washington. Jak postupně kroutí „přátelům“ ruce a hovoří jazykem sankcí s konkurenty a geopolitickými soupeři, využívá sílu jako poslední argument ve sporu s potenciálními Spojenými státy asijskými, stále více připomíná poskakování slábnoucího borce v ringu.

Převzato z Fondsk.ru

***

Varšava šla do kolen po slovech amerického jestřába o směšných Polácích

30. října 2019

Polští politici již tři dny zamlčují senzační interview amerického politologa Kagana. Ten pro Der Spiegel uvedl, že „Poláci jsou velmi směšní, když si myslí, že se mohou spoléhat na Trumpa“. Bylo to něco jako výbuch bomby. Tvrdý představitel amerického politického establishmentu z tábora jestřábů jasně vyjádřil vztah k „polskému spojenci“. Prohlásil: „Zdá se mi, že Poláci jsou opravdu směšní, protože podle všeho počítají s tím, že v případě odchodu USA z NATO by se nadále staraly o jejich bezpečnost. Věří, že se mohou spoléhat na Trumpa.“ Analytik předpověděl, že následující čtyři roky Trumpa ve funkci prezidenta USA „se stanou čtyřmi roky krachu světového pořádku“.

Rozhovor byl před třemi dny přeložen do polštiny a za tu dobu se ani jeden z provládních polských politiků či politologů neodvážil slova Kagana komentovat. Podle veřejného a politického činitele Mateusze Piskorského je polská elita ve značných rozpacích. Piskorski EDAily řekl: „Nikdo to nekomentuje, protože je to v rozporu s veškerou státní propagandou o ‘věčném přátelství’ se Spojenými státy. Polsko se dosud nachází v politickém propadu po nedávném rozhodnutí Trumpa ‘zradit Kurdy’ v Sýrii. Prohlášení Kagana je ‘hrou na dobývání’. Je jasné, že Poláci pochybovali o USA jakožto strategickém partnerovi a nyní chápou, že nemají záruku, že nedopadnou stejně jako Kurdové. Oba jsou satelity USA.“

Podle Piskorského dnes v Polsku prakticky nikdo nezkoumá americkou elitu a podrobnosti vnitropolitického systému USA, jako to „na patřičné úrovni dělali v době Polské lidové republiky ve vztahu k sovětské věrchušce“. Politolog pokračoval: „Politické elity USA se v Polsku považují za monolit. Nechtějí zde věřit, že v Americe existují rozpory, že jsou různá centra. V Polsku navíc neberou v úvahu to, že v USA funguje tzv. Deep State, ‘stát ve státě’, ke kterému pravděpodobně patří pan Kagan, a ten nepovažuje Trumpa za svého.“

Robert Kagan má za manželku Victorii Nulandovou z ministerstva zahraničí USA za Obamy, která rozdávala v Kyjevu při majdanu sušenky a proslavila se slavnou větou „fuck EU“. Kagan byl poradcem prezidentského kandidáta  rusofoba McCaina v jeho předvolební kampani v roce 2008.

Převzato z Eadaily.com

***

Komedie s likvidací al-Bagdádího na Asada nezapůsobila

Alena Bajowa

2. listopadu 2019

Nikdo už  zabití al-Bagdádího nebere vážně. Vinu na tom má částečně prezident Trump. Jeho zpráva o odpálení v podzemním bunkru a jeho komentáře, že letadla letěla příliš nízko a příliš rychle, vypadaly neseriózně, jako scénář hollywoodského filmu.

Ani syrský prezident nevěří na likvidaci teroristy číslo 1. Podle něho Damašek v této věci nespolupracoval s USA, a to znamená, že se to stát nemohlo. Poznamenal, že USA neposkytly světu důkaz o smrti teroristy, kterého se dlouho nedařilo chytit. USA už nejednou sbíraly politické body, když informovaly o jeho zneškodnění.

Syrská vláda, stejně jako ruská, se dozvěděla o své „pomoci“ USA jen ze zpráv v mediích. Prezident Asad odmítl Trumpova slova o spolupráci při likvidaci bojovníka. Není přesvědčen, že oznámená operace se kdy v Sýrii uskutečnila. Radary nezaznamenaly žádnou aktivitu amerických letadel. Nesmyslů bylo mnoho a připomínalo to scénář při odstranění bin-Ládina.

Samozřejmě, že v tomto případě jde o předvolební tah. Předvolební boj roste. Sněmovna reprezentantů USA měla na pořadu první hlasování v rámci procesu impeachmentu Trumpa a tak bylo potřeba nějaké velké vítězství bez hluku a prachu. Likvidace hlavního teroristy se k tomu hodí.

Video Pentagonu dokazující akci je podvodné a dokládá, že USA považují celý svět za hlupáky. Pro ně to tak ujde. V tom krátkém videu není vidět nic kromě toho, že se zaútočilo na jakýsi dům, pod nímž se nacházela skupina ozbrojených osob se psem.

Převzato z Politikus.ru

***

Erdogan zahrál proti všem a vyhrál

Inna Novikova, Jurij Kondratěv

29. října 2019

Erdogan hrál proti všem a překvapil svět. Jak je důležité se včas zastavit, aby nedošlo ke střetu s důležitými hráči. Politické hry na Blízkém východě pokračují, ale USA už prohrály.

Inna Novikova besedovala s vedoucím lektorem Školy orientalistiky Vysoké školy ekonomické Andrejem Čuprigynem.

Asi nejpozoruhodnější zprávou bylo kupodivu to, jak Erdogan kombinoval kolem syrského severu. Nečekal jsem od sultána takové politické šachy. Nadchlo mě to a velmi zajímalo.

Řekl jste, že Erdogan tam chce vytvořit pásmo bezpečnosti a také tam přemístit dva miliony syrských uprchlíků z Turecka z doby války. Přesídlí se snadno?

Nikdo se nikoho nebude ptát, jak je přestěhovat. Hlavně se nebude ptát Erdogan. Výsledkem je prakticky devadesátiprocentní podpora akcí Erdogana od obyvatel Turecka. Vyplnil úkol uvnitř země, který před ním byl.

Následně musí z této situace vyjít bez ztráty tváře. Myslím, že nemá v plánu dále na území Sýrie bojovat. Je to pro něho bažina, v níž by mohl uváznout. Existuje vysoká pravděpodobnost střetu se zájmy Ruska a Íránu. Tady by už nebyly rovné podmínky. Jedna věc je bojovat s Kurdy a něco jiného střetnout se silnými protějšky. Zhruba řečeno, zde svou roli sehrály USA. Podívejte se, co se stalo…

Erdogan se prakticky nezapojil do rozsáhlých bojových akcí, neboť to, co chtěl, dostal. Kurdové jsou odsouváni za hranice bezpečnostní zóny, bezpečnost a přítomnost třetí strany je zajištěna. Nejdůležitější je, že Američané ruší sankce proti Turecku. Erdogan je vítězem. Ve skutečnosti nikoho neoklamal, přinejmenším ke dnešnímu dni ne. Američané se s Turky domluvili. Nemyslím, že všichni Kurdové jednotně ustoupí za dvacetikilometrovou zónu. Mezi nimi není jednota a budou určité problémy.

Hodně záleží na setkání Erdogana s Putinem. Erdogan své činy objasnil a řekl, o čem byly jeho dohody s jinými zúčastněnými stranami. Nyní bude nepochybně v této otázce vypracován i postoj Ruska.

Turecká vojska jsou blízko Manbídže a Kabanu. Tamtéž jsou části syrské armády a ruské vojenské policie. Je to prakticky na hranici s Tureckem. Jak to tam bude vypadat? Jaký je k tomu všemu postoj Damašku? Je to přece syrské území.

Hoši se sebrali a dělí si mezi sebou: „Ty vstoupíš, ty ne, je to 20 km sem tam.“ Je to syrské území a je to všechno v podstatě trochu divné….

Cožpak je to poprvé, kdy některé země řeší své problémy na cizím území?

Samozřejmě, že ne. Nic nového. Ale stále čekám kdy se Damašek probudí a řekne: „Poslyšte, už se to přejedlo. Jděte všichni odsud. My si to tu budeme řešit a sami dělat pořádek.“

Myslíte, že se Damašek probudí? Američané sotva přestali vykřikovat „pryč s Asadem“, vykřikovali to, přestože je zákonně zvolený.

Američané řekli „pryč s prezidentem“, nebo i něco jiného. Američané toho napovídají. Ale koho skutečně poslali pryč. Nebo po všech výhrůžkách udělali něco jiného? Jsou daleko.

Prezidenty Libye a Iráku také svrhli a země vrhli do krize.

To bylo dříve. Dnes nic řešit nebudou. Dnes tam budou reálně rozhodovat Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie. Emiráty de facto oficiálně oznámily, že jsou připraveny zapojit se do rekonstrukce Sýrie a obnovit diplomatické vztahy. Sem je potřeba se dívat, tady se bude rozhodovat, a ne jako dříve ve Washingtonu.

Převzato z Pravda.ru