Bude vojenská základna USA v Uzbekistánu?

Vladimir Kudrjavcev

18. října 2021

Geopolitické manévry kolem Afghánistánu nabývají stále vážnějšího charakteru. Existuje možnosti další velké destabilizace. Hovoří o tom i prezident Putin: „Podle našich údajů je počet jenom členů IS na severu Afghánistánu okolo dvou tisíc. Jejich vůdci se netají plány na rozšíření svého vlivu na středoasijské státy a na ruské regiony a sázejí na podněcování etnických a náboženských konfliktů a regionální nenávisti. Teroristi chtějí proniknout na území Společenství, a to pod maskou běženců.“ Do Afghánistánu se dostávají ze Sýrie a Iráku.

Zvyšuje se pravděpodobnost rozsáhlého vojenského útoku na některou ze zemí Střední Asie. Důležité je, že se zde nejedná o Talibán, ale o teroristy Islámského státu, nezničené v Sýrii a Iráku a o jiné stejně radikální skupiny. Přemisťují se tam, kde mají více prostoru. Lze předpokládat, že jejich migrace bude podporována určitými silami USA, které pracují na destabilizaci Ruska (s využitím Střední Asie), Číny, Íránu a samotného Afghánistánu. Nedá se věřit, že velké teroristické akce v Afghánistánu z poslední doby přišly samovolně. Američané se usadili v blízkosti Afghánistánu, aby tam mohli dobře kontrolovat dění.

Vydání Politico uvádí, že se vyhodnocuje možnost rozmístění protiteroristických sil USA v Uzbekistánu. Washington jej vybral z několika důvodů. Jednak má Amerika dávno zhoršené vztahy s Pákistánem a zůstává jí jen Střední Asie. Uzbekistán také není členem CSTO (Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti) a uzbecký ministr zahraničí nedávno prohlásil, že v ní Taškent neplánuje obnovit členství. Za třetí je Uzbekistán centrální země Střední Asie a jedna nebo jiná přítomnost v zemi mu dovolí mít vliv nejen v Afghánistánu.

Je možné, že se američtí vojáci vrátí do Uzbekistánu? Ministr zahraničních věcí země na jedné straně prohlásil: „Tato otázka není na pořadu a neposuzuje se.“ Stejně mluví i ministr obrany. Ruský ministr zahraničí Lavrov k tomu uvedl: „Všichni naši přátelé ze Střední Asie říkají, že si takový způsob přiblížení ze strany USA nebo jiných zemí NATO nepřejí.“ Na druhou stranu je možno slíbit cokoliv (zvláště v Asii). Dlouhé hrátky Kyrgyzie  s americkou vojenskou základnou na letišti Manas, která byla představována jako centrum tranzitu amerického letectva za prezidenta Bakijeva ukazuje, že je možné se jí zbavit. To, že Uzbekistán nechce být členem CSTO mu dává další možnost manévrování.

Avšak v srpnu proběhla velká společná cvičení armád Uzbekistánu, Ruska a Tádžikistánu. Taškent je účastníkem společného systému bezpečnosti a spolupracuje v rámci SNS a ŠOS (Šanghajská organizace pro spolupráci). Náměstek ruského ministra zahraničí Sergěj Rjabkov prohlásil na setkání s americkou náměstkyní ministra zahraničí Nulandovou, že Rusko nepřijme americkou vojenskou přítomnost ve Střední Asii. Jasnější signál Americe a zemím regionu si lze těžko představit. A kde je bič, je i marcipán: Rusko nedávno povolilo vstup 158 tisícům občanů Uzbekistánu, kteří ho před tím měli zakázaný.

Jestliže Uzbekistán nebude vnímat Rusko, dá mu totéž na vědomí Čína, která činí bolestivé ekonomické zákroky, pokud partneři ignorují její strategické zájmy. V posledních třech letech je Čína na prvním místě v zahraničním obchodu s Uzbekistánem.

Nakonec může uzbecké ministerstvo zahraničí uvěřit i tomu, že vojenská a politická spolupráce s USA má mnohem více nevýhod a hospodářských rizik než taková spolupráce s Ruskem. Existuje poučení z povstání v Andižanu, na kterém se pravděpodobně podíleli Američané. Však je také bývalý prezident Karimov brzy potom vypoklonkoval z vojenské základny Chanabád.

Vcelku je možno říci, že přemístění radikálních islamistů do Afghánistánu, velké teroristické útoky v Afghánistánu a hrátky Washingtonu s Taškentem potvrzují předpoklad, že sice Američané odešli z Afghánistánu, ale rukama jimi kontrolovaných teroristů z něj chtějí udělat předpolí pro destabilizaci sousedů. A kvůli lepší kontrole akcí se snaží vniknout pod jakoukoliv záminkou třeba jen do jedné země Střední Asie. Tam sice mají rádi peníze, ale chápou, že vztah s Ruskem a Čínou je důležitější. V případě, proniknutí bojovníků z Afghánistánu pomohou ruští, nikoli američtí vojáci.

Existuje jedna nebezpečná tendence. Ve Střední Asii se stále častěji objevuje protiruský nacionalismus, především v Kazachstánu a Uzbekistánu. Ačkoliv si tamní úřady s nacionalisty zahrávají, neznamená to, že je v těchto republikách rusofobie na stejné úrovni jako na Ukrajině a v Pobaltí.

Je vhodné si položit otázku, jestli někdo nezahájil tuto informační kampaň proto, aby rozkmotřil Rusko se středoasijskými spojenci. Nebude-li jednota, bude těžké se vypořádat s nebezpečím hrozícím z Afghánistánu.

Převzato z Fondsk.ru

***

Otřese se evropská jednota: Jaký rozsah může nabýt migrační krize v EU v důsledku událostí v Afghánistánu

Irina Taran, Jelizaveta Komarova

18. října 2021

Evropský úřad pro poskytování azylu (EASO) zaznamenal tendenci ke zvyšování migrace do EU. V srpnu obdržely země EU kolem 56 tisíc žádostí o azyl, což bylo téměř tolik jako před covidem. Deset tisíc žádostí podali Afghánci, o 38 % více než v červenci. EASO počítá s tím, že situace v Afghánistánu bude ovlivňovat evropský systém poskytování azylu. Podle znalců je přibývání počtu uprchlíků jen začátkem nové migrační vlny do EU a je vyprovokováno činností USA v této středoasijské zemi.

V letošním roce úřad zaznamenal zvýšení počtu žadatelů o azyl v zemích Východní Evropy, především na balkánské trase: Bulharsko, Slovinsko, Chorvatsko. Kromě toho bylo postiženo i Rakousko. I Lotyšsko a Litva jsou podle sdělení ředitelky EASO Gregoriové „horká místa migrace“.

Nejvíce se o azyl žádá v Německu, v srpnu zde bylo podáno 13 tisíc žádostí, většinou od osob ze Sýrie a Iráku. Silně narůstá počet migrantů z Afghánistánu. Ředitelka EASO sděluje: „V srpnu 2021 požádalo o mezinárodní ochranu 10 tisíc lidí. Oproti červenci je to o 38 procent víc.“ Mimo jiné je to spojeno s tím, že žádost o azyl podali opětovně Afghánci, kteří v Evropě žijí dlouho, nebo ti, kteří byli evakuováni z Kábulu prostřednictvím leteckého mostu. Jinak není vidět, že by se do Evropy stěhovali. Gregoryová předpokládá, že situace v Afghánistánu „bude mít vliv“ na evropský systém poskytování azylu. Oznámila, že se připravují na obtížnou situaci s přílivem migrantů z Afghánistánu do Evropy. Zajišťují zvýšenou možnost pro jejich příjem na Balkáně, pro státy EU pak připravují závažná doporučení týkající se Afghánistánu, aby všechno probíhalo efektivně. Připravují program na přesídlování Afghánců do EU.

EU informovala, že politické spojení se už přijalo 22 tisíc Afghánců poté, co se vlády ujalo hnutí Talibán. Brusel sdělil, že existuje ještě dlouhý seznam „těch, kterým je nezbytné poskytnout ochranu“.

Vojenský a politický kontext

Je třeba upozornit, že riziko migrační krize se zvýšilo poté, kdy USA rychle stáhly svá vojska z Afghánistánu. Podobně hovoří i další země západní koalice. Za této situace se zostřila konfrontace Talibů s vládními silami. Talibán získal kontrolu nad celým územím islámské republiky. Kvůli vojenským a politickým nepokojům opustilo mnoho Afghánců zemi a odešlo do sousedních zemí, do USA a do Evropy. Avšak ani Evropa, ani USA nespěchají s jejich přijetím.

Podle EU má být zřízeno mezinárodní fórum o přijímání vysídlených. Podle Bruselu musí být migrační krize řízena mezinárodně, protože následky událostí v Afghánistánu jsou globální.

Moskva se domnívá, že by za osud běženců měli odpovídat ti, kteří s konkrétními lidmi spolupracovali.

Nyní je přesvědčován Uzbekistán, Tádžikistán a Kazachstán, aby vzali na několik měsíců běžence pod svá křídla a až jim vyřídí doklady, vezmou je zpět. Jestliže roky spolupracovali se západními zeměmi, proč se pro ně musejí připravovat dva měsíce doklady? Ministr Lavrov řekl, že to není moc korektní. Dále k tomu řekl, že odpovědnost NATO za následky svých „dvacetiletých experimentů“ v Afghánistánu aliance obešla. Uvedl, že navrhuje, aby se problémy zabývalo mezinárodní společenství, především sousedé Afghánistánu.

Situace zůstává nestabilní

Podle znalců je zvyšování počtu běženců zatím jen začátkem nové vlny migrace, vyprovokované především činností USA v Afghánistánu. Vladimir Olenčenko z Centra evropských studií Ruské akademie věd tvrdí: „Situace v islámské republice zůstává nestabilní. USA přitom tlačí Evropany k tomu, aby přijímali běžence z Afghánistánu, ale samy se na tom nehodlají podílet. Ani EU takovou zátěž nechce přijmout, protože se dosud potýká s následky migrační krize z roku 2015.“

Se stejným postojem jako Olenčenko vystoupil zástupce ředitele Institutu strategických studií a prognózování Ruské univerzity družby národů Nikita Danjuk. Podle něj je migrační  vlna v Evropě vyvolána hlavně ukvapeným odchodem Američanů z Afghánistánu. Říká: „Udělali to záměrně. Moc dobře věděli, že EU dostane ránu. Protože v roce 2015 nebyla EU schopna migrační krizi čelit a systém kvót nedokázal najít celoevropský konsenzus, bude nynější vlna, která může mít až 3 miliony uprchlíků, otřásat evropskou jednotou.“ Domnívá se, že závažnost migrační vlny v Evropě bude záležet na stabilitě Afghánistánu pod vládou Talibánu.

Vysvětluje: „Není dobré zapomínat, že afghánští běženci nejsou jen problémem, jak je přijmout a adaptovat. Hlavní komplikace je v tom, že mezi nimi mohou být členové teroristických skupin, včetně IS.“

Olenčenko konstatoval, že EU nemá dosud jasný postoj k tomu, jak s afghánskými běženci jednat. Podle něho je několik milionů Afghánců dosud na svém území, ale dříve či později začnou přemýšlet o přesídlení do Evropy, která je pro ně k pobytu nejpřitažlivější. Předpověděl, že nová migrační krize zasáhne v první řadě Německo a Francii. Řekl k tomu: „Je pravděpodobné, že se stejně jako dříve najdou země, které běžence odmítnou přijmout: Polsko, země Pobaltí, Maďarsko a ČR.“

Převzato z RT.com

***

Před deseti lety. Jak se změnila Libye po smrti Kaddáfího?

Gleb Ivanov

20. října 2021

Před deseti lety, 20. října 2011, byl v okolí Syrty zavražděn libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. Po jeho smrti se země ponořila do chaosu, do bratrovražedné války, z čehož se až dosud nevzpamatovala.

Dokud nepřišlo „jaro“

Koncem roku 2010 došlo v Tunisu k protestům, které vyprovokovaly vlnu lidových povstání proti vládám na celém arabském východě. Začátkem roku 2011 začalo „arabské jaro“ v Libyi, v níž od roku 1969 vládl Muammar Kaddáfí. Před ním byl v čele státu král Idrís I, za něhož byla země silně zaostalá. Nehledě na nejbohatší ropná naleziště, žila převážná část obyvatel v absolutní chudobě. Veškeré bohatství totiž v podstatě vlastnily zahraniční společnosti z USA a Británie. Průměrná délka života byla sotva 40 let, přes 50 procent obyvatel bylo negramotných a ženy neměly prakticky možnost vyššího vzdělání.

Kaddáfí byl v čele podzemní organizace Svobodní důstojníci unionisté – socialisté. Jednalo se o skupiny arabských levicových důstojníků armády. Vedl vojenský převrat, který svrhl krále. Nato začaly v zemi reformy, které způsobily ostrý skok životní úrovně. Za 42 roků, kdy vládl v Libyi Kaddáfí, vyrostla průměrná délka života na 72 let a HDP na jednoho člověka na 14 tisíc dolarů. Přesto třetina obyvatelstva žila  pod hranicí chudoby. Gramotnost dosáhla 88 procent, byly zakázány sňatky dětí a v roce 2010 zde byl index lidského rozvoje nejvyšší v Africe.

Smrt plukovníka

Důvodem protestů byla neshoda mezi berberskými kmeny v Tripolsku a Kyrenaice. Kaddáfí se narodil v Tripolsku a jeho více než čtyřicetileté vládnutí způsobilo nespokojenost kmenů Kyrenaiky. Ty neměly možnost účastnit se politického dění. Přitom hlavní ropná naleziště jsou v její východní části.

Kaddáfí měl k dispozici silnou armádu a vždy mohl rychle potlačit protesty. Jenomže na straně povstalců bylo NATO, které pod záminkou ochrany civilního obyvatelstva začalo bombardovat postavení vládních vojsk. Potom se misky vah rychle přehouply na stranu odpůrců vládního režimu. Vůdce Libye se musel skrývat před nálety. Při pokusu o změnu úkrytu byla kolona Muammara Kaddáfího rozbombardována poblíž Syrty a lidé v ní byli pochytáni ozbrojenci. Představitelé opoziční Přechodné národní gardy předstírali, že chtějí vůdce převézt do nemocnice, ale auto s ním prý padlo do křížové palby a plukovník byl raněn do hlavy. Ale brzy se rozšířila videa z místa událostí, z nichž bylo zřejmé, že raněného plukovníka mučili a zavraždili. V poslední chvíli života vyzval povstalce, aby se vzpamatovali: „Hanba vám! Nevíte co je hřích?“ Spolu s ním byl zavražděn jeho syn Mutazzim a ministr obrany Abú Bakr Júnis Džáber.

Libye po Kaddáfím

Po smrti plukovníka se země rozpadla na několik území, která byla pod kontrolou znepřátelených skupin. Do roku 2021 se v Libyi zformovaly dvě vlády, které uznává mezinárodní společenství jakožto jednací strany. V Tobruku je skupina maršála Chalífa Haftara, vrchního velitele Libyjské národní armády. V hlavním městě Tripolisu je druhá vláda – Nový všeobecný národní kongres. Do října 2020 spolu divoce bojovaly , přičemž Haftarova armáda již stála u předměstí Tripolisu.

Boris Dolgov, pracovník Ústavu orientálních studií Ruské akademie věd uvádí, že tyto dvě síly nekontrolovaly celé území země: „Na vlně občanské války se v Libyi objevil Islámský stát. Různá území, kontrolovaná některými kmeny vyhlašovala autonomii. V roce 2015 se zejména Libye stala vstupní branou přílivu migrantů do Evropy. Nebyla zde vláda, která by mohla běžence kontrolovat.“

Libyjské hospodářství bylo zničeno. HDP na obyvatele se od roku 2010 snížil o více než polovinu. Země se vrátila na úroveň sedmdesátých let.

Zničena byla infrastruktura. V roce 2011 byly odhadnuty náklady na její obnovu na 14 miliard dolarů. Peníze Libye na zahraničních účtech byly zmrazeny. Šlo o 150 miliard dolarů. Podle znalců o ně Libye fakticky přišla. Nejsou příjmy z ropných zdrojů. Zdroje buď ukradli teroristé, nebo se tam netěží.

Od roku 2020 je v zemi příměří a letos v prosinci budou volby prezidenta. Boj o vládu neskončil. V zemi existují dva zákony na volbu prezidenta a je možné, že stupňující se volební kampaň jen prohloubí rozpory.

Převzato z AiF.ru