Světové „fake-impérium“ a boj s ním

Vystoupení šéfredaktora agentury Rossija Segodnija a televizního kanálu RT (Russia Today) na rusko-čínském masmediálním fóru, které zjevně vyznělo ve prospěch ruského prezidenta, obsahovalo v podstatě tři jednoduché teze.

Za prvé: Před našima očima se zrodila nová forma totalitní kontroly občanů ve vyspělých, po formální stránce informačně otevřených a svobodných, zemích. Tato kontrola se provádí nikoliv v podobě totalitního státu, ale prostřednictvím respektovaných a vlivných světových médií.

Za druhé: Na to, aby se „čtvrtá velmoc“ (média) stala totalitární, postačí začít beze strachu lhát jako o závod a nestarat se o odhalení a jejich důsledky pro vlastní reputaci, což je pochopitelné, vždyť instancí, která reputaci dodává, jsou tatáž média. Fakticky je reálný svět médií ve vyspělých zemích překryt falešným zkresleným mediálním„dvojníkem,“ který pro veřejnost efektivně vytváří paralelní obraz světa.

Za třetí: Bojovat s touto nadnárodní mocností mohou pouze média zemí, které novému mediálnímu totalitarismu odporují a jsou jeho hlavními terči. A bojovat musí společně. Na tomto konkrétním jednání šla řeč o Rusku a Číně, ale jsou i další země sdružující se v BRICS a země, které nejsou členy této pětice, ale mající stejné problémy se „světovým mediálním hegemonem.“

Co stojí za zmínku

Západní média začala náhle plnit funkci nositele ideologií, což pro jejich život není dobré. Po dlouhá desetiletí hrála roli pouhých agitátorů a propagandistů skutečných ideologických center moci a tato role jim zcela vyhovovala. V nejrozvinutějších zemích Západu, zejména ve druhé polovině 20. století, si novináři dokonce dovolovali mít jakýsi kodex cti a občas odporovali příliš otevřenému politickému tlaku. Mimochodem, sami nemálo trpěli ideologickou kontrolou – vzpomeňme na „hon na čarodějnice“ ve Spojených státech amerických v 50. letech 20. století.

Nicméně pak se politicko-ekonomickým západním elitám stalo to nejhorší, co se mohlo stát: Zvítězily nade všemi ostatními.

Na dvacet let se pomyslná liberální demokracie stala ideologickým hegemonem, stejně jako se USA se spojenci na chvostu staly hegemonem silovým. Všichni protivníci „Velké západní ideje“ se buď rozsypali, jako sovětský komunismus, nebo změnili, jako komunismus čínský, nebo upadli a stali se okrajovými – jako „socialismus třetího světa.“

Kromě jiného to vedlo k prudkému úpadku politického myšlení na Západě. Instituty zabývající se nejen studiem postsovětského prostoru, ale obecně světovou alternativní kulturou, byly zčásti uzavřeny a zčásti jim byly omezeny rozpočty. Světový hegemon, nehledě na vnějškové pokračující expanzi, se ve skutečnosti přestal zajímat o svět a v důsledku toho mu i přestal rozumět.

Abychom pochopili, jak velký je „kádrový hlad“ Západu zejména v ideologické a politické oblasti, stačí připomenout jak pro misi do Moskvy, když bylo třeba se domluvit na něčem reálném, nenašli nikoho mladšího než 94letého Henryho Kissingera.

A tady to máte. Zatímco dobře zajištěné západní elity vyhlásily „konec dějin“ a těšily se ze své hegemonie a čas od času někoho napadly a bombardovaly, svět se nepřestal měnit. A jednoho dne se změnil v takové míře, že k působení na něj začaly být nezbytné nové nástroje a metody.

A zde došlo k mocnému nástupu mediální sféry díky internetu. Nová generace chytrých mladých mužů vyzbrojených pochopením „sociálních sítí,“ „facebookové revoluce“ a dalších možností internetu, dokázala provést několik působivých akcí později známých jako „barevné revoluce.“ Což u jejich zákazníků vyvolalo pochopitelnou euforii.

Od tohoto momentu mediální stroj Západu, úzce srostlý s politickoekonomickými elitami, dostal bianco šek. Mediální kanóny přestaly být fakticky nástroji a staly se mozkovými centry v Americe, v Evropě a v dalších zemích. Vzpomeňme na množství představitelů „mediální třídy“ mezi ideology kyjevského Majdanu.

Ale háček byl v tom, že i tohle období dominance se ukázalo být časově ohraničeným. Protože národy, které se vyhnuly demokratizaci 90. let a éře „barevných revolucí“, si vytvořily vlastní sociální sítě a vlastní média schopná s nimi pracovat, a některá tato média pronikla na formálně cizí území západních médií. Což také vyvolalo mnohaletou hysterii kolem Russia Today a Sputniku – Putinových „agentů měkké síly.“

Jenže nové recepty a technologie chytří mediální profesionálové, strůjci „barevných revolucí,“ už nemají.

Proto autoritativní vedoucí západní masmédia v určitém okamžiku selhala. A namísto vynalézání nových forem interpretace reality, tak jako dříve, začala prostě vymýšlet paralelní realitu.

Tak se zrodily zprávy typu „krvaví hoši v Aleppu“ a „Putin zabil mé děti v Boeingu“ a neuvěřitelné špatné „citáty“ z Russia Today a Sputniku, které opakoval francouzský prezident a které nebylo možné v samotných ruských médiích najít.

A teď to hlavní

Ve skutečnosti hlavní silou tohoto světového „fake-impéria“ není State departement, USAID, ani Sorosův Fond. Jeho hlavní sílu dnes představují „slušná“ národní média, jejichž vedení bylo vychováno v éře nekritické úcty k západní žurnalistice a jejím „vysokým standardům.“

A tato média ve všech případech dávají přednost, pokud jde o informace o kterékoliv zemi (včetně své vlastní země), západním zdrojům, přičemž obvykle do zpráv přidávají i jejich interpretace a stále očividnější lži.

Z tohoto důvodu se zdá, že opravdu úspěšná konfrontace s „fake-propagandou“ nastane tehdy, až čínští novináři a blogeři začnou prověřovat události prostřednictvím ruských médií a naši (ruští) zase s pomocí čínských médií Xinhua a CCTV.

Sami obyvatelé západních zemí do toho budou nevyhnutelně vtaženi. I když nebudou chtít a budou pokračovat v životě v alternativním světě svých mediálních bublin. Nacházet se s hlavou ve virtuálním světě a tělem ve světě reálném je velmi nebezpečné (jak dokazuje i dnešní vnitřní situace ve Spojených státech). Život je dříve či později přinutí zajímat se o pravdu.

Zdroj: RIA Novosti

Překlad: Croix