Kdo nenávidí svobodu? (12)

Co je to vlastně svoboda?

Definicí je mnoho a každá se byť jen aspoň trochu liší od těch ostatních. Nebudu se zabývat rozpory v jednotlivých vyjádřeních jednotlivých filozofů, a ani nebudu definovat „celou“ svobodu, ale poukáži především na to, na co se nejčastěji pozapomíná. Ostatně téměř vždy ze všech definicí přímo „trčí“ světový a politický názor jejího autora a duch jeho doby.

Většinou se na obyčejné lidské úrovni svoboda chápe jako možnost dělat si, co chci. Ale to přece nejde! Když si někdo svobodně vezme kulomet a začne střílet po těch, co nemá zrovna rád, tak musí čekat, že ti druzí se přece také zcela svobodně mohou rozhodnout po něm, třeba pro změnu, házet granáty. Když někdo projede semafor na červenou, buď může do někoho vrazit, nebo může někoho přejet a čeká ho podle zákona trest, i když se právě teď v době jeho přestupku nic nestalo, a to samozřejmě zcela právem.

Hodně lidí si totiž plete svobodu s tím, co se ve skutečnosti jmenuje libovůle. Jinými slovy je to zcela egoistické a bezmyšlenkové chápání toho, co se někomu zachtělo právě teď udělat. Ale tím porušil pravidlo svobodné volby. Protože svoboda je právě TA volba. A on nic nezvolil, nehodnotil, neřešil, prostě se mu něčeho zachtělo, a on to něco udělal, bez ohledu na všechno a všechny ostatní. A svobodná volba musí být promyšlená, zvolená z variant. A tuto volbu můžeme uskutečnit jedině tak, že nejprve stanovíme problém, pak jej zhodnotíme a následně přijmeme řešení. Není žádnou ostudou nebo porušením svobodné volby, když se přijme již dříve využité řešení někoho jiného, ale povinností v takovém případě je toto rozhodnutí prověřit a ohodnotit. Jinak se jedná jen o bezmyšlenkové využití „něčí autority“!

Člověk nikdy nežil zcela sám. Jeho přežití, dnes i v jakémkoliv systému v minulosti, PLNĚ záviselo i závisí na těch, v jejichž okolí žije, tedy v jakém společenském prostředí žije. Člověk se nemůže NIKDY zbavit při svém rozhodování závislosti na své rodině, osadě, tj. místě kde žije, protože MUSÍ využívat plody práce a činnosti druhých i jemu naprosto neznámých lidí, jinak jednak nebude člověkem, nebo ani vůbec nebude lidstvo v jakékoliv podobě. Dokonce i Robinson Crusoe (podobně jako jeho reálný vzor – Alexander Selkirk) využíval přece práci jiných, minimálně nůž, který přece sám nevyrobil, když se ocitl na ostrově, a když využíval předměty zachráněné z vraku lodi (v jednotlivých verzích a převyprávěních se to liší, ale podstata je ta samá, a to ani nemluvíme o znalostech, zkušenostech a vědomostech). A to přesto, že člověk nemá, kromě soucítění, pochopení a představivosti, žádnou možnost vžít se do pocitů a myšlenek kohokoliv jiného ze svého rodu.

Jinak pak budou jen nazí chlupatí jednotlivci s klacky toulající se po zcela panenské přírodě, protože nikdo se pak nedá dohromady, aby třeba šli společně ulovit něco k večeři a vlastně by to nikoho ani nenapadlo. A ani by nevznikla řeč, nebo nějaký jiný způsob komunikace. Společnost, a tím i jednotlivci, by se nerozvíjela a nevytvářely by se civilizace. Proto každý, i ten nejsvobodnější člověk musí brát do úvahy o svém řešení i SKUTEČNÉ zájmy společnosti, je to v jeho vlastním zájmu. A vzájemně musí zase společnost umožnit svými činy a postupy jednotlivci, aby měl možnost skutečné volby při výběru svého řešení (nebo vlastně přesněji mít tuto možnost pro každého jednotlivce, který k tomu dozraje).

Toto bývá ať už vědomě či nevědomě řešeno na základě tradice, morálky, hodnot i rodinných, všech vzájemných vztahů v dané společnosti, výchovy a všeobecné kultury (připomínám, že u mne slovo kultura má význam souhrnu celkových znalostí, zkušeností, tradic a vědomostí společnosti). Rovněž to neznamená, že je povoleno krást, zabíjet a tak podobně.

Nemůžete se správně rozhodovat, když nedodržíte zdánlivě jednoduché pravidlo, čili neškodit svou volbou nejen sobě, ale ostatním, společnosti. Abyste však mohli správně zhodnotit problém, musíte o něm vědět vše nezbytné či vše, co je možné. To znamená, že možnost správného řešení záleží na znalostech, vědomostech a zkušenostech (a také vlastně i na možnostech). Proto pro člověka, který chce být skutečně svobodným, je naprosto nezbytné neustálé získávání a osvojování nových a nových informací a zároveň i jejich prověřování (zvláště v dnešní době, na což velice mnoho lidí zapomíná, počítají to za ztrátu času, když už to přece dobře ví!). Když nebudete nic vědět o autech, výběr podle barvy karosérie je prostě loterie. Skutečně svobodný člověk si ale vybere v dané chvíli takové auto, které splňuje jeho všechny požadavky (nebo co nejvíce), kvůli kterým si auto pořizuje. Barva karosérie bude na posledním místě a takový člověk samozřejmě nepodlehne nějakému módnímu trendu nebo reklamě. Důležitá není ani tak detailní znalost všeho nebo „jen“ řešeného problému, ale mít celkový kulturní přehled a schopnost dávat věci, záležitosti do vzájemných souvislostí a tím také chápat skutečné následky.

Vzpomínám si na jednu sci-fi povídku, kterou jsem četl přinejmenším před více než třiceti lety, kde do jisté společnosti na nějaké planetě přiletí kosmickou sondou dítě. Stane se zázrakem, který bezdětní domorodci dlouho neviděli, protože z nějakého důvodu nemají možnost mít děti. Možná za to mohla nějaká příčina samotné tamější civilizace. Je dost možné, že to bylo něco jako druhá strana jejich dlouhověkosti. Neznám už autora, ale důležité je, že jsem si zapamatoval myšlenku, že děti, to je požehnání. Budoucnost. Skutečná, která není ani v tom nejdelším životě jednotlivce. Důležité je také to, že tato myšlenka je extrakcí celé povídky, tak by totiž mělo asi tak vypadat v praxi osvojení myšlenky a znalostí od někoho jiného. Na co by mi byla znalost autora, názvu knihy, kde povídka vyšla, či dokonce jak se samotná povídka jmenovala? (I když to absolutně vůbec neškodí.) Naopak, zobecnění mi umožnilo operovat i podvědomě s tímto smutným faktem a předpokladem. Druhým poučením, skrytým, může být to, že za všechno se platí, jako v této povídce za svou dlouhověkost zaplatili ztrátou možnosti mít budoucnost (právě děti). Jinak tím není vůbec myšleno, že zrovna penězi.

Člověk však NIKDY nebývá bez chyb. V případě svobody volby v jakékoliv oblasti lidské činnosti to platí dvojnásobně. Člověk, který nedokáže při svém řešení překonávat a překonat svoje smýšlení v některých oblastech (politika, ekonomika, láska, nenávist atd., nebo kdo není ochoten volbu posoudit alespoň na základě nezbytných informací), nemá skutečnou svobodu při svém novém řešení, protože se omezil již předem.

Krásným příkladem je samotná logika. Jistě souhlasíte, že když je něco vědecky zkoumáno, mělo by se i přes různé výchozí údaje a rozdílnou úroveň znalostí problému postupně studiem a hledáním řešení nakonec VŽDY dospět ke stejnému výsledku (nebo jak se říká – ke stejnému jmenovateli). Jenže právě logika (a tím i následně filozofie) je neúnosně ovlivňována osobními a i skupinovými zájmy, kdy se mění předpoklady na základě hodnot, morálních postulátů, tradic, politických postojů a podobně. Takže se i z naprosto stejných počátečních údajů a předpokladů při složitějších logických „operacích“ můžete dostat nakonec k diametrálně odlišným výsledkům za pomoci stejných zákonů logického myšlení. Tomu částečně „odpomáhá“ matematika a její vnitřní řád a logika, ale ne vždy. Tak jakápak vlastně exaktní věda?

Jestliže se člověk řídí ve skutečnosti v hloubi své mysli například strachem o svůj majetek (nebo např. se bojí o své postavení, zdraví, bojí se „něčeho“ pro něj neznámého, či nepochopitelného), bude také tak vypadat i jeho řešení, přestože by mu jiná varianta pravděpodobně přinesla reálně více užitku v dlouhodobém horizontu a jeho současné řešení pak znamená de facto škodu nejen pro něj ale i pro společnost. Většina takzvaných „silných“ individualistů, kteří neustále mluví o své svobodě (a zvláště onen typ z tzv. euroatlantické civilizace), ve skutečnosti myslí pouze na sebe a svůj prospěch. Společnost je nezajímá, a když, tak jen do té míry, aby jim nevzala to, co podle sebe mají a nepřekážela jim. Takže porušují zásadní pravidlo svobodné volby. Pozor, neplést si s individuálně silnými jednotlivci nebo trošku jinak – silnými osobnostmi, kteří však dokáží myslet jak i na společnost, tak i na – samozřejmě – sebe. Vím, je to i trošku matoucí, ale je to tak.

Žádný zemědělec (kromě naprostých idiotů) nebude pěstovat nebo chovat to, co mu neumožňuje prostředí, které má k dispozici a nebo to, na čem bude prostě jen a jen tratit, podobně jako to hrozí „zbytku“ zemědělství u nás. A to ze zcela jednoduchého důvodu, že by přišel na buben. Mluvit o tom, že volba řešení nesmí být ničím omezována je naprostá hloupost. Právě skutečná svoboda je velmi omezována mnoha podmínkami.

Omezení jsou jak vnitřní, tak i vnější. Pouze co největší dodržování podmínek výše (a i níže) uvedených umožňuje přijmout svobodné, čili jinými slovy, správné řešení volby pro jednotlivce i pro společnost. Proto nerozhoduje kolik titulů, diplomů, řádů, hodností kolik kdo má, a ani nerozhoduje postavení, či množství majetku. I relativně chudý člověk může být svobodnější, protože přijímá správná rozhodnutí i když si to nemusí ani uvědomovat. Jednou z tragédií dneška je kvalita vzdělávání a výuky, kdy nejlepším absolventem by se klidně mohl stát i klidně magnetofon. Jen ho správně zapínat ve správnou dobu a na správném místě pásky … A navíc se pak kazí vzdělávací proces úmyslně.

Je například takový Bill Gates svobodný? Podle mne ne, protože on jednak nebere ohled na to, co skutečně potřebuje společnost kolem něho, a když už se do toho „hrne“, tak ani co by potřeboval i celý svět. Jednak si za svoje peníze, buď jako člen globální „elity“ a nebo „jen“ jako jejich pohůnek, kupuje, stejně jako prakticky kterýkoliv bohatý člověk, pouze volný prostor kolem sebe. Ostatně, kdo mu dal právo žvanit a vyřvávat o potřebách lidstva? Peníze? A ty samy volí nebo někoho mohou obdařit rozumem? Pokud peníze vychovávají, tak jen adepty kriminálu.

Jeho postupy (budeme předpokládat, že je Gates minimálně „skoro svým pánem“) jsou chováním člověka, který je naprosto sobecký, přes jeho okázalou „dobročinnost“. Ani on a ani nikdo z těch současných elit není schopen – podle jejich de facto vlastního přiznání (viz výše ona konference) – nabídnout lidstvu nic pozitivního. Od slov VŮBEC NIC POZITIVNÍHO. To také znamená, že jejich cílem nikdy nebylo zvýšení blaha lidstva, ale jen a pouze kontrola všeho, všech, vždy, všude a navíc za jejich podmínek. Takoví lidé jsou schopni spolupráce jedině tehdy, když jim někdo drží nůž na krku. Ale právě jen po tuto dobu.

Svoboda se nezískává jen tak, nedá se ani darovat a ani se s ní člověk nerodí, ke svobodě je nutno každému se sám dopracovat a každý k ní navíc musí sám dozrát.

Jestliže někdo například delší dobu před volbami nemá jasno o tom, koho a proč právě bude volit ve volbách do politických orgánů, tak takový člověk se nechá pak celkem snadno zmanipulovat a ovlivnit, přičemž právě takoví „voliči“ často rozhodují (nebudeme teď mluvit o tom, že se volby tak často manipulují a fixlují), často ke škodě své společnosti a  svých vlastních zájmů, o konečných výsledcích voleb. Oni snad jednají svobodně? Na ně cílí volební kampaně. A v „pravý čas“.

Svoboda jednotlivce je přímo závislá na míře skutečné svobody společnosti, ve které žije. Proto by mělo být podmínkou pro lepší volby (nemyslím teď jen ty politického rázu, ale jakékoliv volby řešení) také zkrácení pracovní doby pro umožnění studia problémů i pro rodinný a společenský život, a to bez poklesu životní úrovně (přesně tohle měl např. na mysli Stalin po konci 2. světové války a začal to dokonce realizovat postupně, krůček za krůčkem, a i proto jej tak nenávidí odpůrci skutečné svobody, protože tím prohluboval „krizi“ demokracie – viz předchozí díl cyklu). Důležitou podmínkou svobody je volný čas, tak proč se pak asi vytváří tolik zbytečné „práce“, která není nikomu potřebná, je zbytečná a proč pracujeme tak dlouho? Nutno je k tomu přičíst i takové zajištění existence, které vůbec může svobodnou volbu umožnit.

Jinak, za nesplnění podmínek pro opravdovou svobodu, se nejedná o skutečnou svobodu, ale buď o svévoli egoisty nebo hlupáka, nebo jen o koupení si volného prostoru kolem sebe. A tohle skutečná svoboda nemůže být.

Shrnu to:

1. Svobodná volba nesmí škodit jak tomu, kdo činí a přijímá rozhodnutí, a stejně tak nesmí být nasměrována proti skutečným zájmům společnosti. Stejně tak se musí chovat společnost jako celek i při zpětné vazbě.
2. Svoboda je nutná nejen pro toho, kdo chce být svobodný, ale celá společnost musí mít tu samou možnost být také svobodná (nebo vlastně přesněji mít tuto možnost pro každého jednotlivce, který k tomu dozraje).
3. Svobodný člověk musí mít co nejširší znalosti, vědomosti, zkušenosti a celkový přehled o světě kolem sebe.
4. Svoboda je také připravenost nést odpovědnost za vlastní činy a rozhodnutí (Proto Gates nemůže být svobodný, když se snaží zbavit odpovědnosti – viz počátek textu).
5. Skutečná svoboda je plně závislá na morálněvolních vlastnostech.
6. Svoboda je přímo podmíněna také životními podmínkami. Když máte hlad, žízeň, je válka, či jste nemocní, vaše rozhodnutí nemusí a vlastně ani nemohou být svobodné.
7. Svoboda je také podmíněna, aby nehynula, chováním v rodině a výchovou nové generace a také opatrováním a ctěním těch starších, zkušených, aby případně mohli poradit, či dát nějaký návod, radu.
8. Svoboda je také právo na soukromí.
9. Chamtivost (jakéhokoliv druhu) se také neslučuje se svobodou.

(Nekamenujte mne, popisuji jen ty nejdůležitější podmínky svobody pro tento článek a za předpokladu, že hovoříme o skutečné takořka „ideální“ svobodě)

Pokračování