Tak kdo nejvíce nenávidí svobodu?

Kdo nenávidí svobodu? (11)

Motto:

Skutečný člověk, který je schopen přijímat svobodná rozhodnutí o tom příliš často nemluví, on mnohem raději jedná.

Svoboda je hledání pravdy, jistoty, v maximální míře, kterou můžeme poznat a pochopit.

Správně to vyjádřil nedávno Ellon Mask, když řekl, že přelidnění naší planety je mýtus stejně jako mnohé, o čem mluví takzvané samozvané „elity“, a že lidstvo potřebuje mnohem více dětí. Já jen dodávám, že dětí zdravých a šťastných.

Bill Gates zase chce pro změnu tohle: Imunitu před veřejnou kontrolou, zodpovědností a zákonem.

Pár slov o elitách

Když vezmeme za základ historii a prostudujeme ji, tak jak je nám dnes podávána, můžeme snadno vidět, že to, o co jde především dnešním elitám nejlépe, je ničení. Ničení všeho, všude a pro všechny.

První společnosti lidí si vytvářely různé vazby mezi sebou, které vždy „kus“ od „kusu“ měly jiná pravidla pro své území, ale nelišily se ve své podstatě. Vezměme za základ tehdejší kmen, klan, rod, osadu. V dávných pověstech je označováno za místo nejdůležitějších rozhodnutí to, co bychom dnes označili souhrnně, i když ne vždy přesně, jako sněm stařešinů. Byli to povětšinou starší lidé, kteří díky svým životním zkušenostem a vědomostem byli respektováni celým společenstvím, v rámci jehož se tito stařešinové radili a vynášeli konečná rozhodnutí ve sporech i řešení o „politice“ společenství. Pro války a obranu před okolními nepřátelskými skupinami si volili jednoho velitele, válečného vůdce (neboť v boji více velitelů působí jen zmatek) který však mohl být tehdy kdykoliv sesazen a nahrazen. Celý rod, klan, kmen, osada tak mohl směřovat své úsilí jedním směrem, jelikož sněm stařešinů byl zárukou co nejlepšího přijatelného rozhodnutí i při řešení vnitřních sporů. Jenže postupem doby, se, stejně jako ve všech společenstvích, snažili někteří jednotlivci získat výhody na úkor jiných. Společnost však může mít těch, kdo se nezabývají obstaráváním nezbytných zdrojů a potřeb pro společenství jen takový počet, který neohrozí udržitelný stav v dané společnosti, a to v jakékoliv velikosti (zkrátka – tolik „ouřadů“, vojáků, i „elit“, „žvanilů“, kolik jich nakrmí a ošatí, zabezpečí pro ně obydlí atd., aniž by společnost zhynula). Navíc bylo třeba také počítat s tím, že mohou přijít kritické doby, jako nečekané ozbrojené boje, neúroda či nemoci. (To, že je v takzvaném anglosaském světě tolik parazitů, je možné jen díky tomu, že je sprostě okrádán „zbytek“ světa, a to i my sami, přestože si u nás mnozí myslí, že jsme jeho součástí. Když se jim to bude hodit, opět nás, jako v roce 1938 předhodí komukoliv bez ohledu na naše přání.)

To vše znamenalo, že počet míst pro mocichtivé byl vždy silně omezen, stejně jako počet lidí, kteří se zaobírali tím, co nedávalo společnosti nic okamžitého a nebo užitečného. Pokud někteří nechtěli pracovat a žít v rámci společenství, nebo mu přímo škodili, museli tehdy dříve nebo později odejít – ti „nadbyteční“, protože zbůhdarma ujídali z celkového koláče nebo se zhroutila rovnováha společnosti. Tak se například i násilně – a ne jen jednou – Anglie zbavovala „zbytečných“ obyvatel, ovšem je třeba říci, že ne těch „správných“. Nejčastěji to bylo nuceným vysídlením jinam (kolonie) a nebo i rovnou popravami, např. za to, že to byli chudí lidé (jakoby pro potulku, že u sebe neměli předepsané množství peněz, věděli jste, že ve Velké Británii bylo celkem ještě nedávno období, kdy bylo přes dvě stě „zločinů“ i zločinů, za které se udílel trest smrti?), když jim předtím všechno vzali násilím.

V otrokářských společnostech se pracovní síla otroka musela, byť nepřímo, hodnotit také z toho hlediska, jak těm otrokům zabránit se osvobodit, tj. kolik stráží a dozorců a jaké podmínky k jejich životu je k tomu nutno mít, či jak jim předvádět svoji převahu. A je také nutno mít na zřeteli, že forma otroctví byla v různých civilizacích různá (je paradox a sranda, že demokracie vznikla právě v otrokářském systému, nebo ne?). Feudalismus již dokázal zřetelně oddělit nejen „vyšší společnost“ od těch „dole“, ale také umožnil bránit jak poddané (jako „majetek“ i v té fázi, kdy jako jimi ještě „právně“ nebyli), tak majetek těch horních pater, čili tehdy především půdu. Od počtu poddaných a rozlohy půdy se odvozovala síla jednotlivých – teď už vlastně – šlechticů a jejich kohort, což byli ti, kteří byli jejich sluhy, lokaji, dráby, vojáky atd.

Každá společnost měla vždy svoje vnitřní problémy, stejně jako vnější. Před hladem se šlo zachránit přestěhováním či změnou zdroje stravy, pokud to šlo. Častým nebezpečím bylo to vnější, možnost porážky a následné likvidace nepřítelem. Proto byly udržovány ozbrojené síly, které opět měly různou podobu, od jakýchsi forem „domobrany“ na „zavolání“, až k pravidelným seskupením bojovníků (ale toto bylo vždy velmi drahé). Velitelé těchto bojovníků měli zvláštní velké pravomoci, ale tehdy v temném „praprastarověku“, jen pouze v době konfliktu a ohrožení. A často byli voleni, vybíráni na dobu určitou anebo jen na dobu nebezpečí.

Ale vždy skutečně přítomné nebezpečí pro společnosti bylo to vnitřní. Vždyť takové pravomoci se mohly těm mocichtivým zalíbit, mechanismů k omezování jejich moci bylo sice dost, ale většinou se omezovaly na to, že neměli právo zasahovat do „mírového“ života svého společenství, tzn. například nemohli určovat kdo co bude pěstovat, chovat, kde kdo bude žít, jaká bude organizace hierarchie společnosti. Není pochyb, že mnoho takových lidí bylo vůči svému společenství poctivých, ale nesporně byli i takoví, kteří tvrdili, že je nutné přeorganizovat společnost, aby se jako mohla lépe bránit napadení ze strany nepřátel, ovšem na základě síly – bojovníků pod samozřejmě jejich stálým velením.

Vedení společnosti, ať už sněmem stařešinů, knížaty, králi, uzurpátory nebo nějakým „voleným“ zástupcem je však ve své podstatě něčím jiným, než si naivní hlupáci – tehdy i dnes – představují. Není to jen získání privilegií a možnosti rozhodovat jen tak pro nic za nic podle vlastní libovůle. Ve skutečnosti zde jednotlivec, či nějaký ten orgán má na bedrech tu nejhorší možnou práci, k jejímuž výkonu (nutno dodat k poctivému) právě proto dostává společností poskytovaná privilegia (jídlo, oděv, nástroje, zbraně, dopravu, obydlí, volný čas atd.), aby se mohl(a) plně věnovat své SLUŽBĚ VŠEM OSTATNÍM!! Kdo se této službě zpronevěří, stává se pak pouhým parazitem na šíji společnosti.

Ano, když to převedeme do dnešního vyjádření, pak tzv. elity by měly být (a vždy by to tak mělo být) služebníky všech ostatních, jejichž zájmy by měly hájit a snažit se společnost jim svěřenou posílit, aby se dokázala úspěšně rozvíjet, bránit a tím jim samým poskytnout více „blaha a moci“. Mnohdy to bylo jen „holé“ přežití společnosti, aby nezmizela v propadlišti času. Proto elity byly, jsou a budou vždy, pokud chtějí vykonávat svou povinnost poctivě, nuceny se samy snažit rozvíjet svoje schopnosti, znalosti a vědomosti, stejně jako to samé rozvíjet ve svěřené společnosti a to vše pro společnost (právě absolutní neochota „včerejších revolucionářů“ tohle dělat – učit se – nesmírně dráždila například Lenina i Stalina! A vadila jim.). Ten, kdo to zanedbával, tak na to nakonec on sám, nebo jeho stejně se chovající nástupci jeho rodu nebo postavení, doplatil. Porážkou své společnosti a tím ztrátou svých privilegií. A „samozřejmě“ často i svým životem.

Prakticky každý dobrý král v minulosti musel udržovat svoje panstvo na uzdě, aby neždímalo poddané nad únosnou mez. Protože on sám de facto vše vlastnil, mohl udělovat nejen tituly, i majetky, ale také mohl kohokoliv o vše připravit. Dobrý král si musel umět zajistit dostatek věrných, aby mohl čelit – nevyhnutelně – jiným mocichtivým, kteří by rádi zaujali jeho místo. Vyvážený systém „držení na uzdě“ mu zajišťoval to nejdůležitější – věrné a oddané vojáky, služebníky pro udržení moci. Ale zásadní podmínkou bylo to, že se musel dobře starat o svou zem, které vládl. To znamená měl se starat o jídlo, obydlí, zdroje pro uspokojování potřeb obyvatel království, zabezpečit mír, bezpečnost a klid a rozvíjet schopnosti svých poddaných (od šlechty až k tomu poslednímu dole), k tomu všemu měl moc vytvářet podmínky v rámci možností konkrétní společnosti.

Bohužel však špatných králů bylo v dějinách nepoměrně mnohem více a odbojných mocichtivých šlechticů bylo také vždy víc než dost. A to ani nemluvíme o obchodnících a tehdejších bohatých měšťanech, kteří chtěli získat i svůj vlastní podíl na moci a nakonec i tu moc celou. To znamenalo, že pak se společnost hroutila, skřípala a jediným řešením bývaly války, které v případě vítězství znamenaly další zdroje pro posílení moci krále, větší oběh „vybojovaných“ peněz, zboží a zdrojů znamenal vyšší příjmy pro mnohem více řemeslníků, všech pracovníků, zemědělců atd. I šlechta dostávala samozřejmě svůj díl. Jediným dalším řešením byly revoluce, povstání.

V anglosaském světě se prakticky nic neřešilo dohodou. Nakonec jediné definitivní řešení bývalo za pomoci zbraní a potoků krve. Různé dohody byly jen odročením problému a jen dočasným řešením. Nic osobního, jen „byznys“ a „jejich stálé zájmy“.

ZDE se můžete dozvědět více o jednom celkem méně známém z mnoha příkladů, jak například právě Angličané postupovali v jiných zemích za dob své největší „slávy“.

Jenže elity se často vždy a všude domnívaly, že onyjsou někdo víc a to zvláště tehdy, pokud moc byla předávána následnictvím. Tehdy pak ti jejich potomci téměř vždy přezírali a necenili si těch „méně úspěšných“ a nepočítali je často vůbec do „stavu těch, čí zájem by měli hájit“ (a to platí samozřejmě i dnes). Elity tak velmi často hájily pouze svoje vlastní zájmy (zase – tak jak se to děje dnes) a to i bezohledně vůči „zbytku“ své vlastní společnosti. Při nebezpečí však vždy vyžadovaly od těch dole, aby i ti „dole“ hájili jejich „elitní“ zájmy.

***

V srpnu 2018 se v Santa Fe Institute of Complexity konala znaková a zajímavá uzavřená konference. Příprava trvala docela dlouho. U jejího zrodu stáli pánové McMaster, Tillerson (když byl ministrem zahraničí) a Pompeo; provedli ji pod záštitou NSA. Přestože konference oficiálně neměla název, podle jednoho z hlavních dokladů ji lze nazvat „Rizika zranitelného světa“ („Risks of a vulnerable world“). Posuzovaly se problémy ekonomiky, financí, průmyslu (mimochodem tu byla „roztrhána“ teorie K. Schwaba o „čtvrté průmyslové revoluci“), nebezpečí umělé inteligence, demografie, klimatu. Byly zkoumány možné teorie pro překonání krize. Bylo navrženo následující:

• Teorie optimalizace (lidstvo úspěšně blokuje hrozby a postupuje vpřed)
• Revoluční teorie (lidstvo dělá technický průlom a dosahuje nové úrovně vývoje)
• Teorie antropologického přechodu (rozdělení lidstva na dvě skupiny – horní a dolní – s takovou úrovní nerovnosti a rozdílů, která připomíná rozdíly mezi biologickými druhy, něco na způsob kast v Indii)
• Teorie katastrofy.

První dvě teorie účastníci odmítli jako málo pravděpodobné, kvůli vysoké pravděpodobnosti geoklimatické katastrofy (a to při těch dalších „variantách“ jako nehrozí?!), poklesu intelektuálního a tvůrčího potenciálu světových elit (!). Nejde však jen o elity. Účastníci s odkazem na studie švýcarských a izraelských vědců poznamenali, že za posledních sto let díky propagandě, mediálním aktivitám a přísné sociální kontrole (to, co Michel Foucault nazýval systémem „dozoru a trestu“), se chování lidí, v krajní míře na Západě, záměrně standardizovalo. V důsledku toho byla rozmanitost osobností na Západě potlačena, vytěsněna a nahrazena automatickým a instinktivním chováním lidské masy (lidského davu). Jinými slovy, ani elity, ani masy lidí Západu nejsou schopné nejen revoluční transformace, ale dokonce ani optimalizace (v obvyklém, nikoliv v neoliberálním smyslu slova!). Proto 55 % účastníků konference dospělo k závěru o nejvyšší pravděpodobnosti implementace (zavedení) „katastrofické teorie“. Pokud se lze katastrofě vyhnout nebo její výsledky nejsou tak fatální, 25 % účastníků podpořilo vhodnost implementace schématu – pozor! – „antropologický přechod“, tj. vytvoření společnosti skládající se ze dvou sociobiologických kast, jako jsou Eloiové a Morlokové ze stroje času H. Wellse, či podobně jako v Indii kasty. Na jedné straně „superlidé“ žijící ve svých enklávách až do 120–140 let, na straně druhé jim slouží „služebnictvo“ se zcela odlišnými mentálními a fyzickými schopnostmi a nižší délkou života mimo enklávy.

(Z cyklu Život a smrt kapitalismu – Andrej Fursov, uveřejněného ZDE na Outsidermedia v překladu)

***

Zvolili tam možnost, jejíž projevy dnes vidíme kolem sebe na vlastní oči, a to cestu bez osobní odpovědnosti elity za svět a za obyvatele planety, ačkoliv vždy chtěli vládnout globálně a netřeba tvrdit, že milují svět a přírodu (když chtějí omezit počet obyvatel), když to není pravda. To, co milují, je jenom jejich vlastní ego a moc, nic jiného. Již tehdy, před současnou „pandemií“, se tak názorně ukázala morální hloubka degradace elit, která nastoupila svou cestu „samozřejmě“ již dávno předtím a následně pokračovala vlastně již prakticky od dob vzniku prvních podob „pramonarchií“ (nebo možná by bylo vhodnější označit takové „elity“ vždy rovnou za tupé egoisty). To vyplývá z hodnocení u jednotlivých bodů schopností elit, ale je tu také vidět morální degradace těch, kteří navrhovali tato řešení a zdůvodňovali jejich reálnost. A ti se nejspíš dodnes ani nezačervenali studem.

Již v roce 1969 však proběhla také (dnes) celkem známá přednáška Plány světové vlády, přednesená Richardem Dayem v roce 1969 na konferenci pediatrů v Torontu, kde se tam řečené již v mnoha směrech nejen plní, ale už dokonce naplnilo.

A ZDE je video, kde se hovoří nejen o tom, že už v devatenáctém století…

Aby nedošlo k nedorozumění. To, co se nyní děje, je PŘÍMÝM pokračováním základních postulátů skutečné podstaty kapitalismu a všech předchozích „elitářských“ systémů řízení společností. Prostě nepřetržitá kontinuita. Tisíciletá. Právě před námi probíhá znovu další kolo tvrdého boje o to, kdo se „dnes a zítra“ ROZROSTE“ a kdo bude pohlcen a zničen. Kdo bude mít budoucnost a kdo ne. A není důležité, jak to budeme nazývat. Ale stále je to přece jen zatím – v dnešní historické době – kapitalismus, ten „zmizí“, až se objeví následný systém v plné nahotě a také ten, kdo se dostane ke korytu. Jejich skutečným plánem (všech těch „různých globálních elit“) je v podstatě jakýsi novodobý neofeudalismus a oni na místě krále, císaře a v nejhorším případě jako šlechta.

Degradace řídícího systému v Sovětského svazu po Stalinově smrti (a odstavení tzv. „státníků hospodářů“, kteří budovali  SSSR) a nemysleli ani tak jen na sebe a ani na nějakou tu trockistickou celosvětovou revoluci, ukazuje, že stačí málo a to, co bylo efektivní a přinášelo pozitivní rozvoj (myslet si můžete co chcete, ale fakta jsou fakta), lze relativně snadno jako systém zničit. Po smrti Stalina a Beriji se do čela Sovětského svazu nedostali ti lidé (státníci-hosdpodáři), kteří by tam měli být z hlediska rozvoje státu, ale intrikáni a všeho schopní parchanti (1), kteří tak po smrti Stalina de facto provedli vnitřní stranický převrat. Mimochodem také proto, že Stalinovi se nedostávala „nějaká nová ideologie“, protože s největší pravděpodobností Stalin chápal, že takový rozvoj SSSR, jaký do té chvíle probíhal, a to nejen z hospodářského hlediska, není dlouhodobě udržitelný a možný ze stejných důvodů, jako kapitalismus vyčerpal svoji exponenciální a extenzivní fázi růstu a teď se musí – pro pokračování ve stejném duchu – uskutečnit ve skutečnosti výrazné ořezání těch nejvyšších elit. A samozřejmě i obsluhujícího personálu. I proto ten tlak na snižování počtu obyvatel planety…

Pokračování příště