Život a smrt kapitalismu (1)

 

Ilustrace: Vasilij Prochanov „Příprava“/ Василий Проханов „Приготовление“ (fragment)

Téměř před dvěma lety jsem na Bilkentově univerzitě (Ankara, Turecko) přednesl přednášku „Kapitalismus: Terminální krize nejzáhadnějšího systému“ (Capitalism: The Terminal Crisis of the Most Enigmatic System), původně napsanou v angličtině. Před několika měsíci se na síti objevilo video, kde hlasatel čte tento text. Ve skutečnosti se jedná o dokument s videosekvencemi vybranými podle obsahu přednášky. Od té doby jsem obdržel mnoho dopisů, ve kterých mě žádali, abych udělal ruský překlad a publikoval ho. Mario Puzo však poznamenal: „Rewriting is a whole secret to writing“, ve volném překladu: „Přepracování textu to je psaní nového“ (Přepisování je celé tajemství psaní). Tak to i vyšlo: Byl připsán nový velký text, včetně starého a rozděleného na tři části. Nové a velké, protože za dva roky se svět dramaticky změnil; agónie kapitalismu nabyla podobu koronašílenství, a to, co z něj vylézá, stejně jako Cizinec ve slavném filmu, stále více připomíná bio-eko-techno-fašismus.

Níže jsou vykládány celkem prosté věci. Problém je však v tom, že někdy se jednoduché věci zdají být komplikovanými. Jsou pro to nejméně dva důvody. Za prvé se lidé většinou snaží žít v komfortu – nejen materiálně, ale i intelektuálně. Je přece tak pohodlné žít v obvyklém obrazu světa – ve světě známých pojmů, obrazů a schémat. A to i když obraz plně (nebo vůbec) neodpovídá realitě, samo porušení obvyklého „vybavení“ nejčastěji způsobuje „nepohodlí“ a někdy strach z jakýchkoli „složitých obrazů“, i když ve skutečnosti je „složitost“ často mnohem jednodušší než všechny předchozí zavedené obrazy.

Za druhé, žijeme v situaci „dvojitého zlomu“. Sociální věda vždy zaostává za aktuální sociologií a v obdobích rychlých změn, jak je tomu nyní, se tato propast zvětšuje až na 15 – 25 let. Samotné vzdělávání zase zaostává za vědou přibližně o stejnou dobu. Proto často místo reality vidíme před sebou obraz světa před 30-40 lety; to platí zejména pro historickou vědu. A tato situace není jen naše, ale také globální. Došlo to tak daleko, že tajné služby na Postzápadě si vzaly za úkol vycvičit historiky pro své potřeby do svých vlastních rukou, a nespolehli se na profesorskou a „podlézavou“ vědu s jejím „malým“ a úzkým pohledem a s jejím „akademickým a kabinetním“ oddělením od reality. MI6 a CIA tak spolu s fakultami historie tří předních britských univerzit začaly školit historiky ve specializacích „historik – systémový inženýr“ a „historik – vyšetřovatel“, a „Pět očí“ – si vůbec vytvořilo své vlastní výzkumné centrum.

Když dnes hovoříme o kapitalismu, který je v terminální krizi, je třeba mít na paměti, že globální elity do značné míry přestaly své plány skrývat, jejich služebníci o nich zcela otevřeně píší. Pokud se v sovětských dobách ideologové buržoazie stydlivě skrývali za demokracii, lidská práva atd., teď se nemají za co skrývat a čeho se obávat, protože podle jejich pocitu nikdo již více „buržousta“ nepotrestá. Neexistuje země, odkud by vyskočily rudé armády – a tak „Bratrstvo Kočičí pracky“ slaví. Zdá se však, že se nebudou radovat dlouho, globální krize bezprecedentních rozměrů zasáhne i je. V tomto ohledu se, jak by řekl Isaac Asimov, pohled na současnou situaci z výšky jeví jako velmi vhodný.

Termín „krize“ je v dnešní době všeobecně akceptován: Hovoří se o krizi ekonomiky, světové politiky, vzdělání, ideologií, totální krizi, krizi světového systému. Jde však o to, že žádné světové systémy, a to „vůbec“, neexistují. Jsou přítomny pouze v určité kvalitě. Pojmy jako „krize lidstva“, „fázový přechod“ atd. jsou nesmyslné a nevhodné ve své neutrální bezobsažnosti a jsou „přizvány“ nejčastěji proto, aby zakamuflovaly tu skutečnost, že řeč jde o krizi kapitalistického systému a jeho zbankrotovaných hospodářů. Avšak dnes jsou intenzita a rozsah krize už takové, že i vysoce postavení úředníci ideologických, intelektuálních a politických služebníků globokracie již začali mluvit o vyčerpání kapitalismu, například mazaní J. Attali, K. Schwab a dokonce i A. Merkelová.

Co vlastně víme o kapitalismu? Na první pohled je to všechno; kapitalismus se zdá být nejjednodušším systémem k analýze, všechny jeho charakteristiky lze vyjádřit, zdá se, kvantitativně: Hrubý národní produkt, hrubý domácí produkt, příjem na hlavu. Všechno je otevřené, žádná záhada! Na rozdíl od zdánlivě tajemných společností starověkého Egypta, starověké Číny, starověké Indie, Mayů, Dogonů atd. Ve skutečnosti je to kapitalismus, který je nejzáhadnějším, skutečně unikátním systémem v historii lidstva. Kapitalismus má nejméně sedm rysů, které ho ostře odlišují od všech ostatních sociálních systémů. Možná se někomu tento výčet bude zdát nudný, ale bez něj sotva-li pochopíme, co je to kapitalismus, co se nyní děje ve světě a co můžeme očekávat. Takže.

Za prvé, kapitalismus je jediným systémem v globálním měřítku, jeho výrobní a tržní vztahy zahrnují planetu jako celek. Všechny předkapitalistické systémy byly místní, i když toto „místo“ mohlo zahrnovat rozsáhlou územní rozlohu. Jinak řečeno, fungovaly jen ve vlastních hranicích.

Za druhé, kapitalismus je jediný sociální systém, který existuje ve třech technických formách: předindustriální, průmyslové a hyperindustriální. Kapitalismus (celek) nedefinuje technologie (element), ale kapitalismus jako systém diktuje logiku vývoje technologií a techniky.

Za třetí, kapitalismus je jediný systém, který vytváří formy, které se od něj kvalitativně liší. Hovoříme o takových předkapitalistických formách, které jsou vytvářeny samotným kapitalismem a v jeho zájmu tam, kde před ním neexistovaly. Je to např. otroctví na plantážích na jihu severoamerických kolonií a ostrovech Karibiku, kvazi-feudální latifundie v Jižní Americe atd. Kapitalismus je vytváří v souladu s logikou svého rozvoje, takže jeho světový systém není homogenně kapitalistický, ale strukturovaný.

Za čtvrté, kapitalismus je jediný systém, který může existovat jak v „kladech“ (pro kapitalismus, z jeho hlediska), tak v „záporech“ (systémový antikapitalismus – SSSR, socialistický tábor).

Za páté, kapitalismus je jediným sociálním systémem, který vytvořil jedinečné formy ve srovnání jak s minulostí, tak zřejmě i s budoucností. Byl to kapitalismus, který vytvořil takové jevy, jako je soukromý majetek, stát, národ, věda a ideologie. Předvídám překvapení a zmatení: Jak to? Není starověký Egypt stát? Neměli babylonští kněží vědu? Indiáni nejsou národ? Ve starověkém Římě nebyl žádný soukromý majetek? Moje odpověď na všechny tyto otázky je kategorické „ne“. Vnější podobnost nic neznamená: žralok, ichthyosaurus a kosatka mají podobný vzhled, jsou to dravci, žijí ve stejném prostředí – vodním, ale všichni patří do různých tříd živých bytostí.

Pokud jde o soukromý majetek, předpokládá existenci soukromé osoby jako subjektu. Ve skutečnosti soukromý majetek „kvete“ pouze na „mrtvole“ feudalismu, s výskytem skutečně soukromých jedinců. Shakespearovy hry o Anglii 15. až 16. století jsou o tak tragických osudech soukromých jedinců, kteří trhají kolektivní pupeční šňůru a běží svou cestou (často nepoctivou).

Pokud je stát (lo stato, l’état, der Staat, the state) definován jako forma sociálního násilí oddělená od výrobních vztahů a právně omezená na určité území, pak něco takového existovalo (a mohlo by existovat) pouze v buržoazní společnosti. Za feudalismu byly podstatou mimoekonomické vztahy, sociální násilí, od počátku zabudované do výrobních vztahů. V tomto případě samozřejmě nebyla potřeba ve státu v přísném smyslu slova, protože feudální „stát“ vykonával jinou funkci – organizaci hierarchie pánů (majitelů, šlechticů). Proto Marx nazval tento mocenský řád „religiózním státem“, na rozdíl od „politického, kapitalistického státu“. Oba tyto termíny jsou však jen přibližné, namísto nich to lépe vystihují termíny „následnictví“ a „země“ (půda).

Termín „národ“ často mylně zaměňují a pletou s termíny „etnos, etnikum“ a „lidé“ (v ruštině je to mnohem složitější, kdy slovo – народ (narod) – označuje jak lid, tak i národ – pozn. překl.). Ve skutečnosti je národ společenskou formou organizace etnické skupiny, jejíž „základní cihlou“ je jednotlivec. Národ se nemůže skládat z komunit, stavů, kast, klanů, kmenů, které ze své podstaty usměrňují zaměření loajality pouze na sebe. Není náhodou, že národy (v dnešním chápání smyslu) vznikly v Evropě na konci 18. století, kdy se jiné formy kolektivní identity – komunální, cechové – stávají minulostí. Mimochodem, když se podíváte na předrevoluční Rusko, převážná drtivá většina (až 80 %) obyvatelstva (rolníků) žila v komunitách s jejich místním zaměřením loajality (jako národ se pak formovali šlechtici a intelektuálové, což zvyšovalo deformaci společnosti a zostřovalo stavové, majetkové vztahy); za druhé, člověka nedefinovali podle národnosti, ale podle náboženské víry.

V SSSR prosazovali rozvoj historické komunity zvané sovětský národ, lid. Z dnešních postojů je zřejmé, že tato komunita „fungovala“ hlavně pro Rusy, Bělorusy a Malorusy – jinými slovy jednoduše pro Rusy v širokém slova smyslu, protože to vše je jeden národ. Naproti tomu v jiných republikách SSSR vedla sovětská národní politika ve skutečnosti k rozvoji místních nacionalismů, které „vybuchly“ koncem 80. let. Je třeba mít na paměti, že pokud perestrojka RSFSR postupně nabírala na síle pod hesly a praporem antisovětismu, pak v rozlehlosti SSSR, dokonce i na Ukrajině, slovanské republice, šla však také i pod antiruským praporem rusofobie: „Rusové, vypadněte.“ Oddělení od Svazu, od Moskvy bylo prezentováno jako nejen ze středu Sovětského svazu, ale také od centra Rusů: antisovětismus a rusofobie se v republikách spojily, což se stalo, v rozporu s myšlenkou, výsledkem národnostní politiky KSSS. Historicky to začalo jako rusofobie bolševiků ve 20. letech 20. století. Pokud jde o současné Rusy, proces jejich přeměny z národa na nacionálnost (bez jakýchkoli „zemských katedrál“) pokračuje. Na cestě je mnoho překážek: „Ruský“ kurs moci a skutečnost, že éra národních států je téměř u konce, a mnohem více, ale to je samostatné téma.

Věda je trojicí – empirických znalostí, teorie a především sociální institucionality. Racionální empirické znalosti na východě a ve starověkém světě byly zabudovány do takových institucionálních struktur, které nelze v žádném případě považovat za vědu. Věda jako instituce vzniká v západní Evropě v průběhu vědecké revoluce 17. století spojené s potřebami rozvoje kapitalismu jako systému.

Jinými slovy, kapitalismus pro své fungování vyžadoval nadbytek – kvalitativně nové společenské formy, znalostí a „věci“, které nejenže v předkapitalistickém světě neexistovaly, ale byly pro něj zbytečné a škodlivé.

Za šesté, kapitalismus jako systém vyžaduje mimo státu vznik uzavřených nadstátních, nadnárodních struktur a také je rodí a vytváří. Bez nich je normální fungování kapitalismu jako systému nesmírně obtížné, ne-li vůbec nemožné, protože odstraňují a řeší jeden z nejdůležitějších rozporů kapitalistického systému. Podstata je následující. Ekonomicky je kapitalismus světovým systémem bez hranic, jediným celkem, zatímco politicky je to souhrn, součet jednotlivých států oddělených hranicemi. V důsledku toho máme trojitý rozpor – mezi ekonomikou a politikou, kapitálem a státem, celostností a sumárností.

Kapitál, zejména velkokapitál, musí tento rozpor vyřešit, vyjít nad jeho rámec. Realizace jeho zájmů zpravidla vyžaduje neustálé porušování hranic (a často zákonů) své země a i dalších zemí. Proto je potřeba zvláštní, „korektivní“ organizace (nebo více organizací) – nadstátní, uzavřené a nejlépe mající svůj ideový kodex, přičemž často se ukáže, že jsou okultní. Navenek tyto struktury vypadají jako spiknutí („conspiro“), ale ve skutečnosti jde o čistou politickou ekonomiku kapitalismu, provádění jeho zákonů na světové úrovni. Věrchuška dominantní třídy kapitalistického systému byla původně vytvořena jako nadnárodní – severoatlantická a konspirační struktury byly jeho produktem stejně jako faktor, který mu dal vzniknout (srovnej analogické poznámky Marxe o dialektickému vztahu mezi trhem a kapitalismem). Kapitalismus tedy není dvojicí „kapitál a stát“, ale trojúhelníkem „kapitálu – státu – nadnárodních struktur světové harmonizace a řízení“. Právě to poslední zajišťuje a realizuje komplexní a dlouhodobé zájmy kapitalistického systému.

Každá fáze vývoje kapitálového systému dala vzniknout v podstatě novým uzavřeným konspiračním strukturám. Přitom staré začaly hrát pomocnou roli jak pro ty nové, tak pro samotný stát. Zpočátku to byly zednářské struktury, v poslední třetině 19. století byly vytvořeny společnosti jako Geheimes Deutschland v Německu a Rhodos-Milner ve Velké Británii. V poválečné době se objevil Bilderberg Club a mnohem důležitější a vážnější Siecle („Století“) a Le Cercle („Kruh“), který hrál velkou roli při zničení SSSR, pak byly vytvořeny formálně otevřené organizace s „dvojitým dnem“: Trilaterální komise, Římský klub.

Za sedmé, a to je možná nejdůležitější rozdíl mezi kapitalismem a předkapitalistickými systémy, je to jediný systém, jehož vývoj je z velké části projektně-konstrukčního charakteru, průběh dějin má do značné míry regulovaný a někdy přímo řízený charakter. Chtěl bych zdůraznit, že „řízení“ automaticky neznamená „management“ (ruční, osobní řízení), výsledky jsou tak často daleko od původních plánů projektantů a akcí konstruktérů. Není divu, že H. Kissinger jednou poznamenal: „…historie je příběh o neúspěšných plánech, nenaplněných aspiracích a nadějích, které buď selhaly, nebo se změnily v něco úplně jiného.“ Ti, kdo v Rusku i v zahraničí plánovali převrat v únoru 1917, si skutečně nemysleli, že tím de facto vyzývají Říjen; ti, kdo věřili, že Hitler rozdrtí SSSR a z Londýna jej ponoukali na jeho východního „souseda“, určitě neočekávali, že v důsledku toho všeho se jejich impérium zhroutí a SSSR vyjde z války vítězně a jako supervelmoc. To je to, co Hegel nazval „zákeřností dějin“. Kissinger však ne náhodou použil slovo „plán“, zejména všechny jeho činnosti ve státních a uzavřených nadnárodních strukturách byly jen plánováním, projektováním historie a nutno uznat, že mnohé se mu podařilo.

Výše uvedené neznamená, že před kapitalismem nebyly žádné skupiny, které by se nesnažily ovlivnit průběh historického vývoje. Templáři se například marně snažili vytvořit něco jako Evropskou unii – myšlenka byla předčasná, nebyly žádné takové potřebné finanční prostředky, ani moc, které se objevily až v kapitalismu. Projektová aktivita vyžaduje několik podmínek. Jedná se o:

  • Organizaci, která může stanovit, plánovat, připravovat, implementovat v praxi (návrh, provádění historického socio- nebo geoinženýrství), tj. řešit dlouhodobé („hry na dlouhou trať“) i rozsáhlé úkoly (převraty, války, revoluce atd.);
  • adekvátní objekt („materiál“) manipulace prostřednictvím geohistorického inženýrství;
  • finanční základna („energie“), která poskytuje kontrolu nad lidmi, moc a majetek;
  • kontrola nad duchovní sférou (informační toky, přesvědčení (víra), hodnoty atd.), zejména na horní a střední úrovních společenské pyramidy;
  • výlučná struktura racionálního poznání náležející pouze „věrchušce“; s jeho pomocí jsou na jedné straně analyzovány pravidelnosti a zákony historie, sociální chování (zejména masy, „davu“), na druhé straně jsou zaměřeny na falešný nebo sekundární kanál studia takzvané nezávislé nebo objektivní vědy (výsledkem je návrh profesorsko-profánní vědy (ve smyslu „amatérské, omezené“) pro spodinu a „pro střední vrstvu“ obrazu pro studium skutečných procesů, skutečného obrazu světa).

Uzavřené nadnárodní struktury světové shody a řízení (to jsou ony konspirační struktury) jsou přesně ten typ struktur, které splňují výše uvedené charakteristiky. Koncem 70. let 19. století Marx poznamenal toto: „Jestli bych dnes psal znova „Kapitál“, pak bych analyticky začal ne od zboží, ale od státu.“ Já bych to dnes řekl tak: Jestli dnes psát (nebo přepisovat) Kapitál, pak od uzavřených nadnárodních struktur. A není to jen o tom, že tyto struktury „druhého“ (uzavřeného) okruhu na přelomu století 19. až 20. století proměnily strany, parlamenty atd. („první“, otevřený okruh) k obrazu svému pro své funkce. Ony dlouho předtím vyjadřovaly integrální a dlouhodobé rysy rozvoje kapitalistického systému a jeho vládnoucí třídy jako prvku vytvářejícího systém. Právě v „rukou“ těchto struktur, ať už se jedná o britské kluby, ostrovní a kontinentální zednářské lóže, organizace 19.-20. století, se ukázaly soustředěné současně „materiál“, „energie“ a „informace“ současného světa.

„Materiálem“, tedy předmětem manipulace, se stala lidská masa (dav) jako fenomén. A přestože vstoupila do arény dějin ve dvacátém století (přesněji řečeno, elity nebo jejich „zadavatelé“ ji tam vzali, na jedné straně vedli nějaká hnutí, na druhé straně se podřídili jejich logice; pamatujete například na slavný výkřik hrdiny románu R. Penna Warrena (u nás vyšel pod názvem Všichni jsou zbrojnoši královi – pozn. překl.) Willieho Starka „Dejte mi sekeru!“ Úspěch prototypu této postavy – guvernéra Louisiany, ukazoval, že již uprostřed druhé poloviny 18. století byla ve městech západní Evropy společnost zformována jako jako součet atomizovaných jedinců – „osamělý dav“ (D. Risman). Na rozdíl od těch, kteří mají kořeny v tradici malých kolektivů (komunity, kasty atd.), „nepropojení“ lidé jeden s druhým, odtrženými od rodinných tradic, ztracené místní hodnoty, jsou snadno manipulovatelní.

V polovině až druhé polovině 18. století došlo k „materializaci“ finanční revoluce 17. století, která začala v roce 1613 (1613-1617) vznikem Standard Chartered Bank of the Baruch family a skončila v roce 1694 založením Bank of England. Ta se stala nejmocnější finanční a organizační zbraní Anglie (od roku 1707, po spojení Velké Británie se Skotskem), což umožnilo začít seriózně vyhrávat války.

Finance jsou energie, ale informace jsou stejně důležité. Doba od poloviny 18. století prokázala prudce zvýšenou roli a význam informací jako zbraně v boji různých elitních skupin. Vzdělávací projekt „Encyklopedie neboli Slovník věd, umění a řemesel“ (1752-1762) byl první zkušeností s vytvořením moderní informační zbraně, která byla stvořena ve Francii podle britského vzoru a umožnila za dobu dvou generací „převerbovat“ určitou část francouzské elity mezi zastánce budoucí revoluce. Revoluce v zájmu části francouzské a britské buržoazie, především finanční, stejně jako uzavřených nadnárodních skupin. William Pitt mladší ve svém projevu v britském parlamentu otevřeně připustil, že Británie utratila 5 milionů liber šterlinků za organizaci a stimulaci Francouzské revoluce – což je pro tuto dobu fantastická částka (dnes by to bylo mnoho miliard, a to těch „samých“ liber šterlinků). Již bylo vydáno mnoho knih o bouřlivých aktivitách britských agentů ve Francii během revoluce (1789-1799) a později o tom, jak britská rozvědka („les hommes de Londre, les hommes de l’ombre“ – hra se slovy: „lidé z Londýna, lidé ze stínů“) vyvolala ve Francii velký teror a mnoho dalšího.

A tak v polovině osmnáctého století se tedy v rukou nadnárodních skupin, reprezentovaných v té době převážně zednářskými lóžemi, koncentrovala kontrolovaná „kritická hmota“ masy (davu), experimentálně „drezírovaná“ proudem informací elit, peněz, energií, zboží – v nejširším slova smyslu. Byly to uzavřené nadnárodní skupiny (v té době, opakuji, to byly zednářské struktury), vznikající buržoazní severoatlantická třída, které v letech 1789-1848 svrhávají monarchie Starého řádu a buď je rozdrtily, nebo dohodly určité podmínky kompromisu.

V „éře revolucí“ (E. Hobsbawn) v letech 1789-1848 bylo na Západě vytvořeno trojjedinné jádro, chcete-li jinak, tak Tříhlavý Drak kapitalistického systému: Hegemonistický stát (v 19. století – Velká Británie), finanční kapitál (Rothschildové, Baringové atd.) a uzavřené nadnárodní skupiny světové koordinace a řízení.

Kapitalistický systém má samozřejmě kromě sedmi jmenovaných i další rysy, ale zde těchto sedm stačí – jsou to hlavní prvky pro pochopení kapitalismu. Byli to ony, které mu zajistily jeho fantastickou dynamiku po dobu několika století a velmi krátký život v rozsahu trvání historických systémů.

Kapitál (jako velký majetek) existoval dříve než kapitalismus, v jedné či druhé podobě, a s největší pravděpodobností bude existovat i po něm. Stejně jako se však kapitalistický majetek neredukuje na kapitál, kapitalismus jako systém není jen nespoutaný triumf kapitálu; realita je složitější. Kapitalismus lze definovat takto: Jedná se o složitý sociální systém, který zajišťuje neustálou akumulaci (hromadění) kapitálu (rozvoj v čase) a jeho expanzi, což umožňuje udržovat a zvyšovat míru zisku (prostorové charakteristiky) a který zároveň omezuje kapitál v jeho integrálních a dlouhodobých zájmech. Bez tohoto omezení a jeho prostředků v podobě státu, občanské společnosti a jejích struktur politických stran, formálně zastupujících různé vrstvy, systémy masového vzdělávání atd., bez toho všeho by kapitál (kapitalistický systém) ponechaný sobě samému sežral nejen sebe sama, ale i společnost i biosféru. No a jako arbitři mezi kapitálem a jeho „regulátory“ vystupovaly uzavřené nadnárodní skupiny.

Celá historie kapitalismu je bojem mezi kapitálem a sociálními omezeními, aby se jich zbavil, aby kapitál zabral veškerý kapitalistický majetek.

Právě tento boj, stejně jako cirkusové představení „boj nanajského kloučka s medvědem“, je jedním z motorů rozvoje kapitalismu. Vítězství jedné strany znamená konec čísla – a kapitalismu. Úspěch kapitálu by znamenal demontáž kapitalismu už pak stejně zbytečného jako systém, který přežil sám sebe, takže konspirační struktury nedovolily, aby tento proces překračoval určité meze. Na přelomu 60. a 70. let se však jejich pozice poněkud změnila. Za prvé, kapitalismus jako systém výroby a výrobních vztahů se dostal na hranici svých schopností a možností. Jeho další rozvoj zesílil, zejména za přítomnosti systémového antikapitalismu tváří v tvář SSSR a socialistickému táboru, kontraagentům kapitálu – především průmyslové dělnické třídě a segmentům střední vrstvy spojené s průmyslem a státem. Je třeba mít na paměti, že kapitalismus je původně systémem vztahů výroby, a nejen peněz nebo bohatství, jak věřili zástupci vulgární buržoazní politické ekonomiky. Hloupě ztotožňovali kapitál/ismus s penězi, obchodním kapitálem, všude našli kapitalismus, počínaje starověkým Východem a starověkým Římem, nemluvě o středověkých městech, čímž jakoby zvěčňovali kapitalismus. Jádrem kapitalismu jako systému nejsou peníze, ty pouze zprostředkují (při výkonu pěti funkcí) výměnu pracovní síly za materializovanou pracovní sílu, která se zároveň realizuje jako samonávratná hodnota.

Problémy jsou s „druhou stranou“ výrobních vztahů kapitalismu. Růst jeho politického významu v kontextu dalšího rozvoje průmyslového systému (to je pravda, a to nejen kvůli určitému limitu dosaženému průmyslovou výrobou – to bylo důležité, ale ne hlavní) donutil uzavřené nadnárodní skupiny upravit svůj postoj k „regulátorům“ a začít – spolu s kapitálem – jejich demontáž (viz zpráva „Krize demokracie“, zpráva „Krize demokracie“, napsaná na zakázku Třístranné komise). Zároveň bylo zahájeno brzdění vědeckého a technologického pokroku a průmyslového rozvoje, tj. důraz byl kladen na rozvoj finančního kapitálu, a to byl první důvod, který zkorektoval postavení konspiračních struktur. V 19. a na počátku 20. století finanční kapitál ve skutečnosti dominoval nad průmyslovým. Dvě světové války a období poválečné rekonstrukce (tj. éra let 1910-60) změnily situaci: začal protiútok průmyslového kapitálu, který měl objektivního spojence, jímž byl Sovětský svaz.

Sovětský faktor byl druhou, neméně vážnou příčinou změny postojů nadnárodních skupin ve vztahu k demokratickým omezením kapitalismu a vědeckému a technologickému pokroku; odtud náhlý důraz na environmentalismus, „hranice růstu“, pokles populace – stručně řečeno neomaltuziánskou agendu, přechod na financialismus. Úspěchy SSSR na jedné straně, samotná skutečnost, že existoval jako antikapitalistická alternativa, na druhé straně omezoval možnosti „mistrů světové hry“ korigovat a rozebírat (zpočátku částečně) kapitalismus: to by znamenalo uznání historické správnosti SSSR, socialistického systému. Proto realizace nového projektu světové elity, ultra-globalisticky-ekologické demontáže kapitalistického systému vyžadovala zničení SSSR nebo jeho pohlcení kapitalistickým systémem, což je však totéž, nicméně plíživá demontáž kapitalistického systému se postupně rozvíjela ještě za existence SSSR. V důsledku tohoto procesu „úderů po centrech“ „regulátorů“ od konce 70. let se politika postupně mění ve složité kombinace administrativního systému a show byznysu, stát „taje“, masové vzdělávání je radikálně ničeno, občanská společnost se „ořezává“.

Ve vztazích kapitálu a jeho „regulátorů“ je možné několik historických variant. Například křehká rovnováha, jaká byla charakteristická pro klasickou buržoazní společnost. Byla vidět i jiná možnost systémového antikapitalismu socialistických zemí: Podřízení kapitálu „regulátorům“ a jeho zničení. A konečně možnost, kterou jsme „v celé své kráse“ viděli na Západě po zničení Sovětského svazu: Demontáž „regulátorů“ kapitalismu samotnou světovou elitou a proměna kapitálu samotného, jeho přeměna v sílu sociálních a informačních platforem, které neovládají ani tak materiální výrobní faktory jako nehmotné, tedy sociální sítě (chování) a informační sféru. Tito monopolisté „kontrolorů“ ve skutečnosti nepotřebují kapitál jako takový: Symbióza fondů, bank a platforem představuje jak novou moc – postkapitalistickou – tak nový systém. Propagandisticky je to prezentováno jako šíření kapitalismu všem obyvatelům planety ve formě inkluzního, neboli stakeholder (protichůdného akcionářskému) kapitalismu. Ve skutečnosti je to obraz procesu zbavení spodních 75 % společnosti toho mála, co mají: U někoho jde o malý soukromý majetek a u někoho o osobní (byty, auta atd.). Hovoříme tedy o vyvlastnění malých a středních podniků těch, kteří mají stále alespoň něco „ztělesněného“ (fyzicky svého). Pokud „při vchodu“ do kapitalismu došlo k vyvlastnění půdy (vytvořené přírodou), majetku (oplocení, počáteční akumulace kapitálu rolníků), pak na cestě ven je také vyvlastnění, pouze již hmotný majetek (vytvořený prací) střední vrstvy, které (vyvlastněním) tuto vrstvu zničí.

U „vstupu“ do kapitalismu bylo nutné, aby tito masoví zbývající vlastníci pozemků, měli pouze svou pracovní sílu, byli tak nuceni stát se předmětem vykořisťování vlastníků kapitálu . Při „odchodu“ musí malí vlastníci kapitálu o něj přijít, aby se stali předmětem vykořisťování těch, kteří ovládají sociální a duchovní (informace a psychologické) výrobní faktory, které se staly hlavními.

Kapitalismus se paradoxně sám vyčerpal, pohltil celou planetu, tj. vyplnil svůj sociogenetický program. Letitá dynamika kapitalismu byla taková, že vždy potřebovala nekapitalistické zóny. Pokaždé, když globální norma zisku klesla, kapitalismus vytrhl tu či onu část z nekapitalistické zóny a proměnil ji v kapitalistickou periferii – zónu levné pracovní síly a zdroj levných surovin. Globální míra zisku byla obnovena a vůbec rostla. To zčásti vysvětluje „trhavý“ rytmus koloniální expanze, který je prvním poklesem globální míry návratnosti. Na konci dvacátého století však kapitalismus vyčerpal planetu. Socialistický tábor se stal kapitalistickým, existovaly obrovské zóny polobanditského i prostě jen gangsterského kapitalismu. V Číně je stávajícím systémem „socialismus s čínskou specifičností“; stejně tak jej lze nazvat „kapitalismem s čínskou specifičností“, podstata současného „čínského systému“ se tím nezmění.

Nekapitalistické zóny jsou prakticky vyprázdněny, nyní kapitalismus nemá kam jinam odhodit rozpory, není kde jinde se „pořádně“ nakrmit, extenzivní cesta je zakázaná. K intenzitě jsou cesty podervány, stále zůstávají institucionální omezení a obrovská masová vrstva maloburžoasie, kterou tito regulátoři, i když jen nějakým sotva viditelným způsobem chrání. Takže to znamená: Pryč s regulátory, pryč s malým a středním kapitálem, pryč s nadměrným počtem obyvatel, a většina ostatních musí spotřebovávat méně, pohybovat se méně – nejen mezi zeměmi, ale také v rámci vlastních zemí (a také musí zhloupnout). Lidé musí být zakotveni lokálně. To vyžaduje mimořádná opatření, která zruší poslední zbytky, pozůstatky Západu v dnešním Postzápadu, jehož nositelem je sociální, kulturní, rasově a etnicky bílá populace. Manifest vrahů, nebo spíše přesněji hrobařů kapitalismu a západní civilizace, napsaný v roce 2020 vysoce postaveným úředníkem ve službách světové elity K. Schwabem ve spolupráci s T. Mallerem, se nazývá The Great Reset. „Velké vynulování“ je pokus formalizovat terminální krizi kapitalismu tak, aby se vytvořily co nejpříznivější podmínky pro nové pány, pány postkapitalismu, a aby se vytvořila lidská masa připravená na nový typ vykořisťování a kontroly.

Terminální krize kapitalismu je logickým systémovým důsledkem jeho vývoje. Ale jaké formy to bude mít a jaký bude postkapitalistický systém – to se určuje logikou boje historických subjektů. Obecně platí, že současná situace je výsledkem nejen krize kapitalismu, ale také výsledkem zničení jeho protipólu – systémového antikapitalismu, SSSR. To byl nízký start terminální krize, ale také faktor, který ji zpomalil na deset a půl roku – prostě dialektika. SSSR byl zničen hybridní entitou skládající se z části sovětské nomenklatury, státní bezpečnosti a stínového „kapitálu“ na jedné straně a některých segmentů světové kapitalistické třídy tváří v tvář uzavřeným nadnárodním strukturám, bankám a speciálním službám na straně druhé. Ukázalo se, že systémový antikapitalismus (socialismus) je něco jako truhla na dubu, která skrývala a chránila Kostějovu jehlu smrti kapitalismu (připomenout si pohádku můžete např. v odkazu – pozn. překl.). Truhla se zřítila z dubu a to byl začátek konce kapitalismu.

V říjnu 1990, když se v SSSR konal „bramborový pochod“ výsadkářů, jsem přednášel lekci na Kolumbijské univerzitě (New York, USA). Jeden z přítomných se mne zeptal: „Nemyslíte, že zvoní hrana komunismu?“ Odpověděl jsem obratem, tímto způsobem: „Neptej se, komu zvoní hrana – zvoní tobě.“ A vysvětlil jsem, že konec SSSR bude začátkem konce kapitalismu; Od nynějška, navzdory vnějšímu triumfu, to už bude jen záblesk před smrtí. Publikum nesouhlasilo s mou tezí. Nerozuměli tomu, nebo spíše nechtěli to pochopit. Ale měl jsem pravdu. Chcete-li lépe porozumět této práci, její podstatě a logice, musíte se podívat na původ kapitalistického systému a na jeho vývoj.

(Pokračování následuje)

Zdroj: Zavtra.ru

Odkaz na zmiňovanou pohádku najdete ZDE

Přeložil Bedřich Vinopalník

4.7 12 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
prozaik
prozaik
12. 7. 2021 18:08

Dvěmi lety, Bedřichu…

„Dvěma lety“ by znamenalo, že měl přednášku v Ankaře předtím, než absolvoval dvě cesty letadlem…

PPK
PPK
12. 7. 2021 21:35

Andrej Fursov – rozhovor: „Nejzáhadnější společenské zřízení“ 
http://www.charvat-ub.cz/obr/pdf/sssr.pdf