Tchajwance nebrat!

Blíží se nám opět termín doplňovacích senátních voleb, kdy senátoři volení na dobu 6 let jsou obměňováni či znovuzvoleni po třetinách vždy po 2 letech. Teoreticky se tak může sestava senátorů zcela vyměnit až po 6 letech. Senát hlasuje o změně naší ústavy a ústavních zákonech, přičemž k tomu potřebný počet hlasů z celkem 81 senátorů jsou 3/5 všech hlasů senátorů. Není na škodu, aby si tyto a některé další skutečnosti naši občané dostatečně uvědomili ještě před nadcházejícími doplňovacími volbami do Senátu PČR, jejichž první kolo se uskuteční ve dnech 2. a 3. října tohoto roku. Dvojnásob to platí pro zastánce referend, neboť i o zákoně o referendu bude senát spolurozhodovat. Pojďme si ale říci k senátu něco více.

Zřízení Senátu jako horní komory Parlamentu ČR, jeho náplň činnosti a stávající politické zaměření

  • Senát jako 2. (horní) komora Parlamentu ČR byl zřízen v 90. letech coby pojistka proti možným politickým změnám u nás. (ani se tím tehdy jeho zřizovatelé a zastánci netajili).
  • Nikdy neměl dostatečnou věcnou náplň, přičemž argumenty o tom, že „odchytává chyby v zákonech odsouhlasených Poslaneckou němovnou“ lze snadno vyvrátit možností volby kvalitnějších poslanců do sněmovny. Angažmá senátorů z tohoto důvodu tak zcela odpadá (ve fabrice si taky zaměstnavatel nepořizuje duplicitně zaměstnance, aby jedni vyráběli zmetky či nedodělky a druzí je po nich opravovali. Kam by přišel. To jen v našem státě to nevadí);
  • Náplní činnosti Senátu je projednávat návrhy zákonů, které mu postoupila Poslanecká sněmovna. Senát Parlamentu ČR má a opakovaně využívá právo zákonodárné iniciativy, tj. může poslanecké sněmovně podávat vlastní návrhy zákonů. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny přijímá v naléhavých záležitostech na místo zákonů zákonná opatření, která může navrhovat jen vláda a která musí být schválena na první schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny, jinak dále pozbývají platnosti. Zákonná opatření nelze přijímat ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a některých mezinárodních smluv.
  • Předseda Senátu Parlamentu České republiky vyhlašuje termín voleb prezidenta České republiky. Senát může podat k Ústavnímu soudu na prezidenta žalobu pro velezradu. Senát vyjadřuje souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu, které navrhuje prezident. Spolu s Poslaneckou sněmovnou vydává usnesení, že prezident nemůže vykonávat ze závažných důvodů svůj úřad. Na návrh Senátu jmenuje prezident předsedu a inspektory Úřadu na ochranu osobních údajů. Senát též Poslanecké sněmovně navrhuje dva kandidáty na Veřejného ochránce práv.
  • K náplni činnosti Senátu dlužno poznamenat, že úlohu Senátu v případě rozpuštění Sněmovny lze přenést na prezidenta republiky, pokud bude u nás konečně provedena legislativní úprava odpovídající přímé volbě prezidenta a síle jeho mandátu. Další uvedené činnosti jsou svěřeny Senátu spíše proto, aby vůbec nějakou náplň měl. A jak se v praxi ukazuje, ještě je někdy zneužívá (viz žalobu na prezidenta republiky atd.)
  • Z voleb senátorů se naprosto vytratil původní záměr, aby to byli zástupci občanů, které si voliči v příslušné volebním okrsku vyberou k tomu, aby zastupovali a hájili jejich konkrétní zájmy. (namísto toho opět převládá až na výjimky „stranický kabát“, což se zcela míjí s původním záměrem. Senát je tak politicky orientován (podobně jako Sněmovna) a do znační míry tak dubluje činnost sněmovny, byť s poněkud odlišnými kompetencemi.
  • Senát od svého zřízení proto nepožíval a ani nadále nepožívá větší důvěry občanů, což se projevuje jak v jejich naprosto podměrečné účasti na senátních volbách, tak i personální skladbou senátu, která je toho důsledkem.
  • Mnozí senátoři (a to překvapivě i někteří mladší) nepochopili, že od doby zřízení Senátu se zásadně změnily podmínky ve světě, že vývoj se nezastavil, naopak překotně pádí dále. Nikoliv náhodou je proto Senát (jako celek) dnes brzdou dalšího vývoje u nás, což dokazuje i svými rozhodnutími a jednáním.
  • Senát rozhodně neprosazuje české národní zájmy, naopak opakovaně se staví proti nim (ti pokrokovější senátoři nechť prominou, ale nedávná návštěva senátního Tchajwance na Tchaj-wanu – a bylo jich tam ze Senátu více, je toho jasným důkazem). Naši „spojenci“ nás pak pochvalně plácají po zádech, zatímco za rohem se smějí naší bezbřehé hlouposti a obsazují naše zbytečně ztrácené obchodní pozice. V Číně, Rusku, zanedlouho i v Bělorusku atd. Dostávají tak náš stát záměrně do ekonomické izolace a stále větší závislosti jako kolonie na metropoli.

Stávající postavení senátu v rámci našich vrcholných orgánů, legalita a legitimita jeho postavení

Hovoříme-li o tom, že Senát ve stávající podobě v zásadě dubluje funkci Sněmovny, je třeba upozornit ale současně na to, že senát z hlediska obvyklého počtu voličů na senátních volbách reprezentuje méně než 15 % voličů. Mandát zvolených senátorů je tedy velmi slabý.

Realitě tudíž neodpovídá ani pořadí našich vrcholných představitelů v hierarchii státní moci. Stačí se podívat na následující údaje o jejich pořadí v této hierarchii a o počtu hlasů, jimž byli tito představitelé do svých funkcí zvoleni:

  1. Prezident republiky (zvolen více než 2.853 tis. hlasů)
  2. Předseda senátu (zvolen pouhými 8.144 hlasy)
  3. Předseda sněmovny (za ANO zvolené cca 30 % voličů (z cca 5,525.000 voličů, tj.
    1,657.500)
  4. Premiér vlády za ANO (rovněž 1,657.500 voličů volících ANO a s ním A. Babiše).

Z uvedených údajů vyplývá, že 2. muž v našem státě podle této hierarchii má z hlediska obdržených hlasů nanejvýš mandát na úrovni krajského zastupitele či starosty malého města, ne více. Tato situace se trvale opakuje a je třeba ji adekvátně řešit v souvislosti s nutnou úpravou naší Ústavy.

Složení senátů neodpovídá rozložení sil na naší politické scéně (stačí porovnat se složením Sněmovny). Příčinou této situace je nejen nízká účast voličů na senátních volbách, nýbrž i jejich skladba – vesměs z řad voličů opozice u nás řízené ze zahraničí. Přesto si Senát, jehož všech 81 senátorů bylo zvoleno hlasy celkem necelých 850 tis. voličů (= 10,2 % voličů) dovoluje zpochybňovat mandát prezidenta republiky, kterého volilo více než 2.853 tis. voličů, tedy téměř 3,5krát více než jich všech v počtu 81.

Výsledkem toho je pak snaha části Senátu o prosazování zahraniční politiky odlišné od politiky našich dalších vrcholných orgánů (vlády, prezidenta a Sněmovny), ačkoliv to Senátu z hlediska náplně činnosti naprosto nepřísluší a ačkoliv má Senát takto nízký mandát.

Spolu s žalováním některých europoslanců na náš stát a vládu v Bruselu a provokacemi ze strany primátora Prahy a starostů některých městských částí Prahy vůči Rusku a Číně při současné nečinnosti našich vrcholných orgánů (či přímo soudu a policie) to jasně ukazuje na rozpad státní moci v ČR, což dává podnět k jejímu přebírání nám cizími nadnárodními silami. Sílí tak opět snahy o zrušení poválečných dekretů prezidenta Beneše, o opětovné ovládnutí našeho pohraničí ze strany sudetoněmeckých krajanských spolků, o restituce majetku cizí pobělohorské šlechty u nás, která za 2. sv. války spolupracovala s hitlerovským Německem atd.

Pozice senátu a jejího předsedy je sice legální, není však legitimní. Téměř nikoho nezastupuje, což je vážným problémem. Krom toho si ještě osobuje kompetence, které mu nenáležejí.

Ve vztahu k zahraničí tím však nečinnost našeho státu k uvedeným výstřelkům nemůžeme omlouvat. Nemůžeme ani spoléhat na to, že jiné státy se spokojí s pouhým vyjádřením, že za politiku našeho státu je odpovědná vláda. Když ji Senát či pražští radní narušují, tak ale mlčí a nekoná. Situace je taková, že Senát, který byl od počátku zbytečný, se stal v poslední době naší zemi navíc škodlivým a nebezpečným.

Senát se tedy ve stávající podobě stal problémem, který je třeba systémově řešit.

Možnost systémové změny

Navrhovaná změna spočívá v návratu senátu k původnímu účelu jako zastupitelskému orgánu občanů, nejlépe formou jeho přeměny na Sněm krajů, kde zástupci jednotlivých krajů přímo volení místně příslušnými občany budou jimi též kontrolováni a případně odvoláváni. Činnost tohoto orgánu musí být znovu vymezena, a to ryze na vnitrostátní působnost, postavení jeho předsedy musí být přímo úměrné významu této instituce a velikosti jejího mandátu od voličů. O jeho pozici druhého nejvýznamnějšího představitele ČR nemůže být vůbec řeči. Minimálně ne do doby, než si Senát získá k tomu potřebnou důvěru občanů.

Přínosy takového řešení:

  • Senát (resp. Sněm krajů) by takto nabyl jak skutečně prospěšnou náplň činnosti, tak i na svém významu a prestiži mezi občany. Tím by se zvýšila i volební účast občanů při volbách svých zástupců v tomto orgánu.
  • Volba by byla přímá (počty zástupců v závislosti na počtu obyvatel v daném kraji).
  • Existovala by přímá kontrola a odvolatelnost těchto zástupců svými voliči v případě neplnění jejich úkolů či nehájení zájmů „svých“ občanů a tedy fakticky druhý krok k přechodu na formu přímé demokracie (prvním byla přímá volba prezidenta republiky).
  • Nastalo by obecné zvýšení aktivity občanů a jejich zájmu o politiku, neboť by měli možnost uplatňovat v určité míře svůj vliv a získat pocit, že mohou sami něco ovlivnit.

Takový krok si vyžaduje ústavní změny, kterou dle stávající ústavy schvaluje kromě 3/5 přítomných poslanců ve sněmovně i souhlasu 3/5 všech senátorů (tj. 49 senátorů). To platí mimochodem i pro schvalování podmínek referenda, zejména v souvislosti s příp. úpravou Ústavy. Naznačená změna tedy předpokládá souhlas potřebného počtu senátorů, čímž předejdou případné likvidaci senátu jako zcela nepotřebného orgánu.

Poslední události a skutky senátu nasvědčují tomu, že tato záležitost se stala velmi aktuální, neboť senát vystupuje proti zahraniční politice naší vlády, uzavřeným mezinárodním smluvním závazkům ze strany našeho státu a českým národním zájmům, a to již zcela otevřeně.

Dojde-li k tolik potřebným změnám v personálním složení Senátu, lze celou záležitost řešit nejspíše jeho transformací návratem k jeho původnímu zaměření, a to výslovně již v podobě Sněmu krajů a s potřebnou úpravou náplně jeho činnosti, neboť personální složení tohoto orgánu v budoucnosti bez dalších navržených změn nedává předem žádné záruky trvalého zlepšení. Je proto nezbytné řešit tuto záležitost systémovým opatřením.

K této změně, jakož zatím alespoň k částečnému zlepšení reputace Senátu přispěje i volba takových senátorů, kteří budou zárukou takové nápravy.

K tomu musí ale přispět vhodným výběrem kandidátů a zvýšenou účastí na senátních volbách (a to příp. v obou kolech)i sami naši občané-voliči.

Heslo pro tyto senátní volby je tedy jasné: „Tchajwance nebrat“! Ti, co již pronikli do Senátu, nám zavařili už více než dost.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments