Tři otázky k Sametu (2. díl)

Skaut U Pamětních Desek Jana Palacha A Jana Zajíce Na Václavském Náměstí V Praze Dne 2011 11 17 Vzhledem k blížícímu se výročí sametové revoluce jsme se rozhodli položit si v redakci, v okruhu přispěvatelů a čtenářů E-republiky tři otázky.


Dnes odpovídá: Jaroslav Tichý

Jsem toho názoru, že takovou zásadní událost, jakou nesporně byl 17. listopad 1989 a následný vývoj v našich dějinách a životech, lze kvalifikovaně hodnotit teprve s větším odstupem a se znalostí mnoha faktů a informací, které nám jsou v té či oné míře dosud neznámé. Krom toho období, jež vzešlo z této události, ještě neskončilo, dále probíhá. Lidé jsou informováni v různé míře, informace chápou odlišně, nastalé změny odlišným způsobem ovlivnily jejich další život, rozdílný tedy bude i jejich pohled na toto téma.

Celé téma lze tedy bez nadsázky označit moderně za „kontroverzní“ a nejinak tomu bude i v případě příspěvků několika přispěvatelů a redaktorů, kteří se na vyžádání redakce vyjádří na toto téma. Můj příspěvek z toho nevyjímaje. Přesto se ale pokusím podívat na celou záležitost blíže, a to z pohledu 3 otázek položených redakcí.

1) Jak jste viděl události roku 1989 v tehdejší době?

Na tom, že předlistopadový vývoj u nás si vyžadoval zásadní změny, se shodne asi převážná většina našich občanů z řad tehdejších pamětníků. Některé kroky či opatření nadcházející změny avizovaly (vystupování Gorbačova po předchozích „závodech pohřebních aut“ s jeho předchůdci na postu generálního tajemníka KSSS a vedoucího představitele SSSR, vývoj v okolních tehdy socialistických zemích, hromadný úprk občanů NDR do tehdejší Německé spolkové republiky, stav jakési strnulosti dění v naší zemi, personální výměna v čele tehdejší KSČ, až po vydání nové brčálově zelené /záměrně nepovedené/ stokoruny s Gottwaldem). Jen neříkaly nic o tom, jaké ty změny budou, k čemu povedou, kdo je bude organizovat a k jakému předávání moci v naší zemi povedou.

Dlužno říci, že občané měli tehdy zájem o větší demokratizaci společnosti, o rozpohybování značně sterilního politického prostředí u nás, o demokratizaci společnosti, o podnícení větší hmotné zainteresovanosti, o možnost volného cestování na Západ a o obchody plné západního zboží, jehož kvalitu jsme si tehdy ještě vesměs idealizovali. Listopad 1989 nebyl žádnou revolucí za účelem nastolení kapitalismu. To nebylo přáním drtivé většiny našich obyvatel, o tom ujišťoval i VáclavHavel davy občanů z tribuny na Letenské pláni. Počátek těchto událostí měl navodit atmosféru, že jde vlastně o pokračování „obrodného procesu“ z roku 1968.

Pozornější pozorovatel však musel zakrátko zjistit, že tomu tak vůbec není. Sám jsem se vracel až někdy po 20. listopadu z pracovní cesty z Indie a měl jsem tedy možnost sledovat celou záležitost s určitým odstupem. Používaná hesla již tehdy naznačovala, že půjde o zcela jiný proces, než jaký začínal na jaře 1968, byť nelze vyloučit, že by neskončil stejně jako ten, který se dostal do pohybu v listopadu 1989.

Po několika dnech pobytu v ČR jsem odjížděl na další již dříve plánovanou pracovní cestu do zahraničí a vracel se zpět asi po týdnu. Překvapilo mne tehdy, jak daleko a jakým směrem se v mezidobí posunuly vyhlašované požadavky formou hesel na ulicích. Ten, kdo zde tehdy byl, ze dne na den stupňující se požadavky a způsob jejich směrování natolik neregistroval, stejně tak ani soustavnou manipulaci s občany.

Lze bez mýlky říci, že již tehdy občané Prahy splnili na výbornou zkoušku ze stádovitosti (na ovce). Co jiného totiž bylo vodění lidí jako stáda po Praze, kdy na povel se zastaví a zazvoní, o kus dále zase zastaví a zapíská, pak zase zadupe. Kdo si na to z tehdejších účastníků vzpomene, dá mi za pravdu, byť svoje dodatečné zahanbení bude třeba svádět na tehdejší nadšení. Z čeho? Že někdo s nimi takto manipuluje a oni ze sebe dělají … no řekněme ovce?

Situace se měnila tehdy i v podniku, kde jsem pracoval. Lidé, kteří měli škraloupy pracovního (nikoliv politického) rázu, byli náhle v čele různých komisí a vstupovali bez zaklepání ke generálnímu řediteli do kanceláře, aby mu sdělovali, co může a co nesmí, ačkoliv za chod podniku nadále odpovídal on.

Následné období bylo vůbec značně chaotické, a to platilo obecně. Údajní vůdci revoluce nejdříve vůbec netušili, že by nějakými vůdci měli být a že by měli mít připravené alespoň první popřevratové kroky. Na těch začali pracovat (ve spolupráci s některými odborníky převzatými z předchozí státní administrativy) až poté, kdy jim bylo ze zahraničí sděleno, že oni jsou těmi vyvolenými. Sami o řízení státu nevěděli nic. (Video, na němž Miloš Zeman v té době instruuje Václava Havla, co jako prezident má a může činit, koluje dodnes). Situace se ale později začala stabilizovat.

Postupně se vyjasnila i záležitost s „mrtvým studentem Šmídem“ (alias důstojníkem StB Zifčákem), který smrt na Národní třídě předstíral, aby celá „revoluce“ dostala patřičné „grády“.

Nemohu (a ani nechci) se rozepisovat o tehdejším předávání a přebírání moci, o tom již psali fundovanější autoři s disponibilními dokumenty či přímí účastníci těchto procesů. Omezím se proto pouze na konstatování, že celá sametová revoluce byla zorganizovanou výměnou politické moci částí tehdejší politické garnitury za moc ekonomickou, a že tato výměna byla připravena za pomoci zahraničních subjektů a především ve prospěch cizích zájmů. Politickou moc získali zčásti chartisté (tj. komunisté odstavení od moci po r. 1968), převlékači kabátů a kariéristé.

Západ se tak sám zachránil od hrozícího ekonomického krachu, vyvezl do tehdejších socialistických zemí své ležáky ze skladů, získal nové trhy, získal nová území určená k následné kolonizaci, přiblížil se tak výrazně k hranicím Ruska. Západní podnikatelé u nás získali za hubičku veliký majetek, který vytvářely u nás předchozí generace. Stejně jako my, pamětníci roku1989. Byl to podvod na naše lidi ve jménu pravdy a lásky, založený na lži a podvodu. Nic to ale neubírá na cti našich občanů, kteří se především těch prvotních demonstrací zúčastnili. Ty rány pendrekem na Národní třídě byly totiž opravdové, nikoliv předstírané. Jen bych přemýšlel, kdo a proč tam tehdy ten průvod studentů odklonil a co za to později získal.

Kdybych použil příměry zesnulého Karla Gotta, tak představitelé oné mince před listopadem 1989 rozhodli, že tentokrát bude mít navrch její opačná strana, než tomu bylo v roce 1968. Tuto skutečnost jsme ale tehdy ještě nechápali. Tedy ani v roce 1968 a vesměs ještě ani v roce 1989. Teprve později přišla analýza tohoto období, Cibulkovy seznamy atd.

Nicméně to, že vývoj u nás bude směřovat zcela jinam, než jaké byly tehdejší představy většiny našich občanů, muselo být pozornému pozorovateli jasné již tehdy, na čemž nemohly změnit nic ani ujišťování a nesplněné sliby V. Havla z té doby (nechceme žádný kapitalismus, nebudou nezaměstnaní, ti, kdo to říkají, lžou, rozpustíme oba vojenské pakty, tj. jak Varšavskou smlouvu, tak i NATO atd.). Na to pak později navazovaly sliby Václava Klause o tom, jak do 10 let dohoníme ekonomicky Rakousko či dokonce Německo, zatímco se v ekonomice prováděly kroky v souladu s washingtonským konsensem vedoucím záměrně k přesně opačnému cíli. Ale to je již pozdější doba a jiné, byť související téma.

Již tehdy bylo ale uvažujícímu pozorovateli jasné, že se připravuje pro většinu našeho národa kolosální …….(jak to jenom slušně vyjádřit?)….. Nová Bílá hora.

Koruna

2) Jak tyto události a vše, co bylo jejich důsledkem, hodnotíte dnes?

Předtím, než důsledky těchto událostí ohodnotím z dnešního pohledu, pokusím se v několika bodech popsat, co po v období 1990-2019 následovalo:

Postup podle instrukcí washingtonského konsenzu, které spočívaly mimo jiné v těchto opatřeních:

  1. Bezbřehá privatizace státních podniků – často i za cenu jejich následného vytunelování a likvidace. (Byl to ale prostředek, jak vytvořit prvotní vrstvu kapitalistů v ČR a dát jim možnost vybavit se kapitálem. Na úkor nás všech, kteří pak nesplacené úvěry těchto „podnikatelů“ dlouhodobě spláceli bankám).
  2. Směnný kurz – Stát měl zavést takový kurz své měny, který by podporoval export dumpingovými cenami a dělal exportovanou produkci na vnějších trzích konkurenceschopnou podbízením se cenami namísto naší orientace na výrobu a vývoz výrobků s vyšší přidanou hodnotou – tj. úmyslné podtržení kurzu koruny, faktické zlevnění našeho exportu (za méně deviz s dotací cen pro vývozce korunami) a prodražení našich dovozů (v důsledku toho jsou u nás dlouhodobě zafixovány třetinové mzdy oproti průměru zemí EU). S tím současně souviselo i zlevnění nákupu našich podniků pro cizí subjekty.
  3. Politika podporující přímé zahraniční investice – od počátečního záměru neprodávat „rodinné stříbro“ a soustředit se pouze na investice přinášející do některých oborů či továren potřebné know-how rychle převládl záměr privatizovat hlava nehlava. V této souvislosti začalo v ČR vzrůstat korupční prostředí. Privatizovaly se tak i podniky a firmy, které žádnou privatizaci či cizí kapitál a know-how nepotřebovaly – např. vodárny a kanalizace. Dnes nám naši vodu prodávají cizí firmy a to draze, zatímco náklady na údržbu vodovodní sítě si platí občané sami.
  4. Daňová politika – daně pro cizí investory nízké, pokud možno žádné (v důsledku toho máme každoročně nezdaněné úniky zisku do zahraničí, které již překračují 1/3 státního rozpočtu)
  5. Deregulace – Je třeba usilovat o to, aby výhledově bylo zcela odstraněno státní regulování ekonomiky a aby byl odstraněn státní sektor ekonomiky (snaha o oslabení úlohy státu a hlavního zdroje jeho příjmů, kdy těžiště zdrojů příjmů státu bylo přesunuto formou daní na naše občany).
  6. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví musí být garantována a stále posilována, tomu musí být podřízeny zákony i právní praxe (snaha o legalizaci rozebrání státního majetku bez ohledu na způsob).
  7. Nasměrování rozpočtových výdajů – Příspěvky spotřebitelům a dotace producentům musí být omezeny na minimum (tj. negativní dopad na výši spotřebitelských cen). Stát má utrácet peníze jen na základní a akutní lékařskou péči, na základní vzdělání a rozvoj infrastruktury. Důchody a sociální zabezpečení do tohoto seznamu „správných“ výdajů nepatří (jednoznačný útok na sociální stát).
  8. Úrokové sazby – mají se formovat na vnitřním finančním trhu bez účasti státu. (Pikantní zejména za situace, kdy jsme poté prakticky všechny banky předali, takže o žádném vnitřním trhu nemohlo být ani řeči. Úrokové sazby nám tak začali formovat ze zahraničí. Sazba PRIBOR na tomto konstatování nic nemění).
  9. Rozpočtová disciplína – stát musí zlikvidovat nebo snížit schodek rozpočtu do takové úrovně, která bude přijatelná pro soukromý kapitál. (skrytý útok na sociální stát s cílem osekat za tímto účelem sociální náklady).
  10. Tržní liberalismus – kvóty na import musí být zrušeny a zaměněny celními sazbami. Celní sazby na import musí být minimální a nemají se zavádět na to zboží, jehož import je nutný pro produkci zboží a služeb v zemi pro následující export z ní (jinými slovy, stát má vytvořit podmínky k tomu stát se levnou montovnou, kam se budou dovážet součástky za účelem jejich montáže a zpětného vývozu).

Washingtonský konsenzus byl zpracován a vydán pro tzv. postsocialistické země počátkem 90. let po dohodě Ministerstva financí USA, MMF a Světové banky. Fakticky jde o návod k naší kolonizaci. Podobný návod byl těmito aktéry již dříve vypracován pro země Latinské Ameriky, které se z důsledků jeho zavedení dodnes nevzpamatovaly. Šlo o neoliberální model, který se neosvědčil (těm zemím, jichž se týkal, zatímco Západu ve vztahu k nám nad míru). Tento model by přitom povýšen na jedině platné náboženství. A co nezvládl Washingtonský konsenzus, to dovršily přístupové podmínky k EU a Lisabonská smlouva.

A protože jsme byli vždy „papežštější než papež“, uložili jsme si sami navíc (jako jediní) ještě vlastní domácí úkoly, jakými byly např. tzv. restituce církevního majetku, na které se v poslední době snaží navázat v souvislosti s prolamováním dekretů prezidenta Beneše i restituce majetku šlechty spolupracující s nacisty. Rozdáváme s lehkým srdcem majetek, který patří nám všem a na který pracovaly generace našich předků, zatímco sami máme v porovnání s Evropou třetinové platy a více než nuzné důchody.

V rekordní době třiceti let jsme tak:

a) Ze středně rozvinutého průmyslového státu, jak jsme byli vedeni v mezinárodních klasifikacích již od doby 1. republiky, byli na jaře 2018 přeřazeni americkou investiční bankou J.P. Morgan do kategorie rozvojových zemí;
b) Nyní ze strany EU tlačeni k předání zbytku naší suverenity mezinárodní organizaci EU, z níž má vzniknout 4. říše pod vedením Německa. ČR má zaniknout, stejně jako náš národ;
c) Dostali se do bezprostředního ohrožení naší islamizace migranty importovanými především ze zemí Blízkého a Středního východu a Afriky v souladu s projektem světových globalistů na likvidaci členských zemí EU a jejich národů, jejich promícháním s dovezenými migranty a vytvořením nové světle hnědé rasy s průměrným IQ 90 podle návodu Coudenhove-Kalergiho.

Hrozí tedy nejen ztráta našeho státu, za který bojovaly naše předchozí generace a jehož ekonomický potenciál jsme již promarnili a vesměs ztratili, hrozí i zánik našeho národa. Podle uzavřené smlouvy Agenda 2030 má být do Evropy dovezeno do roku 2030 celkem 56 milionů migrantů, což bude znamenat ekonomickou, kulturní a sociální pohromu pro Evropu a její přeměnu v Afriku. To platí pro všechny členské země EU, které se ještě na poslední chvíli nezachrání útěkem z této mezinárodní organizace, která má ambice stát se superstátem (4. říší pod vedením Německa), a to předtím, než se změní podle plánu globalistů na Evropský islámský chálifát.

Toto je čistě konstatování faktů, osobní hodnocení nechť si každý učiní sám. Radovat se z toho, kam jsme to za těch 30 let dotáhli, může ale jen idiot či vlastizrádce.

3) Co byste přál/a České republice a Čechům do dalších 30 let?

Tak předně je třeba jasně říci, že pokud se Češi rázně nepostaví proti uvedeným plánům globalistů prosazovaným EU jako jejich nástrojem, které jsou podporované námi volenými představiteli (a nejinak je tomu bohužel i ve většině dalších zemí EU), žádných dalších 30 let se Česká republika nedožije a náš národ rovněž ne. V lepším případě bude náš národ ještě nějakou dobu dožívat jako národnostní etnikum, což je osud každého národa, který ztratí svůj stát a tedy i svoji ochranu. (Takoví Lužičtí Srbové by mohli vyprávět).

Až přijdou k rozumu nabytím vlastních zkušeností naši mladí, tak zjistí, že:

  • cesta do ráje nevede přes jakési „evropanství“, které zanedlouho ani tím evropanstvím již nebude, ale tvrdou a usilovnou vlastní prací (a to již nikoliv na jiné, nýbrž na sebe);
  • nebudou ani vědět, kdo jsou a co mají pokřikovat na hokeji či fotbale (pokud se nějaký ještě vůbec bude hrát), když „kdo neskáče, není Čech“ již nebude aktuální;
  • zanedlouho poté přestane být aktuálním i „kdo neskáče, není Evropan“ (ač ne všichni Evropané jsou zvyklí při hokeji či fotbale skákat).

To bude ale na jakýkoliv odpor proti postupujícímu vývoji již pozdě. K tomu je totiž třeba přistoupit neprodleně. Máme-li se dožít výročí dalších 30 let existence našeho státu a národa, pak je třeba realizovat zejména tyto kroky a opatření:

  1. Bojovat za udržení míru a proti našemu vtažení do dalších agresivních válek USA pod pláštíkem NATO. Je tedy životně důležité vyhnout se výstavbě amerických základen v ČR.
  2. Bojovat proti naší plánované islamizaci, proti likvidaci našeho státu a zbytku jeho suverenity. A tedy usilovat o nastolení pronárodní vlády u nás.
  3. Postavit se zpátky na vlastní nohy po stránce ekonomické a v rámci možností i politické. To je ovšem zcela nereálné při našem dalším setrvání v EU, jejíž vedení plní zcela protichůdné plány globalistů. Zásadní otázka totiž nezní, „co bychom dělali bez EU“ (znovu to, co jsme dělali předtím, než jsme vstoupili do EU a kdy jsme byli klasifikováni ve světě ještě jako středně rozvinutý průmyslový stát), nýbrž „jakou roli jsme nuceni hrát a jak dopadneme v EU“.
  4. Vytvořit za uvedenými účely samostatné seskupení zemí na bázi V4+, nejlépe formou konfederace s vlastními obrannými silami, společnou zahraniční politikou a vnitřním trhem a především se zesílenou aktivitou v rámci OBSE a zachovat tak alespoň část Evropy na původních křesťansko-židovských základech. K reorganizaci EU na špatných základech nikdy nedojde, globalisté to nepřipustí. A stát se členy chystaného chálifátu, který má následovat po EU, není atraktivní perspektiva pro většinu našich občanů.
  5. Spolupracovat pak se zeměmi všech azimutů na principu rovnosti a vzájemné výhodnosti.
  6. Máme-li toto vše zrealizovat, neobjede se to bez potřebné systémové změny. Ta přijde i do dalších zemí, přejme si ale, ať k nám přijde bez zbytečného prodlení. Čas jsou peníze a je ho málo. Pojďme proto těmto změnám v ústrety.

Máme-li jako stát a národ přečkat, nemůže jít jen o přání, nýbrž o existenční nutnost. To, že k tomu bude třeba odejít jak z EU, tak i z NATO, netřeba dodávat. Vhodným způsobem a v co nejvhodnější chvíli. Je otázkou, zda tato doba, pokud jde o Czexit, v souvislosti s připravovanou změnou azylového zákona s vložením institutu o “Strpění cizinců ze třetích zemí na svém území“ právě nenastala. Jejím přijetím dojde u nás k nevratným změnám, neboť se tak otevřou stavidla naší islamizace dokořán.

Nejde ale zdaleka jen o náš odchod z uvedených institucí. Musíme být již připraveni na realizaci dalších kroků poté. A na tom je třeba pracovat.

Mějme přitom na paměti to, že za účelem realizace takové změny je třeba i zásadních změn na naší politické scéně a tedy i změna modelu jednání voličů při volbách. Se stávající politickou garniturou, která je až na malé výjimky pro zachování stávajícího systému, v němž se již pohodlně uhnízdila, to nepůjde. Taková změna bude vyžadovat i lidi na daleko vyšší odborné úrovni.

Je to tedy na voličích samotných. Ti sami musí rozhodnout o osudu svém a svých rodin. Měli by tak ale činit s plnou znalostí souvisejících okolností. A aby k tomu co nejdříve došlo, je i mým závěrečným přáním.

Zveme všechny čtenáře k účasti na této minianketě. Příspěvky prosím zasílejte na adresu letko@volny.cz

Ostatní díly ankety:

https://e-republika.cz/article4205-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-1-dil
https://e-republika.cz/article4210-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-3-dil
https://e-republika.cz/article4211-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-4-dil


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články (1)

Převzato z e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku 10 komentářů