Tváří v tvář

Rusko a Bělorusko se vzájemně potřebují, jejich styky jsou unikátní a nezaměnitelné. Fjodor Lukjanov*) se zamýšlí na posledním vývojem rusko-běloruských vztahů.

Na jedné straně jde o stálý test znalostí „materiálního zabezpečení“: Nakolik „odpovědní soudruzi“ vědí, s čím mají co do činění. Na druhé straně prověrka tvůrčího myšlení: Obvyklá schémata fungují, v lepším případě, s nízkým koeficientem účinnosti, a někdy dokonce nefungují vůbec.

V posledních měsících poutají pozornost dvě zamotané a konfliktní situace (každá svým způsobem). Pokus o řešení problému syrského Idlíbu vyvolal prudký nárůst napětí ve vztazích Ruska a Turecka. Dlouhá a únavná jednání o naplnění Svazového státu Ruska a Běloruska novým obsahem jsou provázena emocionálními výbuchy, především se strany Minska. Ke znepokojivým faktorům lze přiřadit i ten íránský – vyhrocení situace počátkem roku událostem na plynulosti nepřidává.

Chraňbůh, že bych chtěl dělat nějaké paralely, jde o něco jiného – součinnost států se nevejde do lineárních schémat, kterými někdy ze setrvačnosti operujeme. To, že zájmy Ruska a Turecka v Sýrii přinejmenším nejsou v souladu, a v mnohých aspektech jsou protikladné, bylo řečeno nejednou. Stejně jako to, že se Moskva a Ankara vzájemně potřebují, protože bez druhé strany nemohou tyto zájmy – každý ty své – realizovat.

Toto schéma funguje už tři roky s opakovanými vyhroceními, ale nevyhnutelnými dohodami, jak je hasit. Bylo dávno jasné, že právě Idlíb bude zónou nejtěžších názorových různic. Úkoly Ruska a Turecka jsou zcela odlišné, samotná provincie se změnila v území soustředění nejradikálnějších a těžko řiditelných sil, které se tam koncentrují v důsledku rozšiřování oblasti pod kontrolou Damašku.

Druhý faktor je podstatný, protože Ankara přitvrzuje svoji pozici i kvůli tomu, že není v plné míře schopna svoje „svěřence“ kontrolovat. Moskva, mimochodem, rovněž musí hledat přesvědčivé argumenty při jednání se syrským vedením, proč si ono musí počínat v Idlíbu zdrženlivěji než na jiných místech, kde se otázka řešila vojenskou cestou.

Ať je to jak chce, krize je zjevná, a čím víc bude srážek a ztrát, tím obtížnější bude ustoupit bez ztráty prestiže. Nezaujatí komentátoři, přirozeně, nejsou zasvěceni do detailů rozhovorů, vedených mezi Ruskem a Tureckem, ale dokonce zvenčí je jasné, nakolik složité a vratké to všechno je.

Znamená to, že je syrský proces ohrožen, jak prohlašují alarmisté se všech stran? Risknu si předpokládat, že řešení přece jen nalezeno bude, a to ze stejného důvodu, který je zmíněn výše. Ať jsou cíle Ruska a Turecka v Sýrii jakékoli, je šance na jejich dosažení oproti partnerovi nevelká. Vojenské akce v tomto případě otázku neřeší.

Poměr sil a vyjednávacích pozic má samozřejmě vliv, ale vojenského vítězství ve vzniklé situaci stejně dosáhnout nelze, každá strana má totiž možnost tomu zabránit. To ale znamená, že bude nutné se mučivě dohadovat a jít na vzájemné ústupky. Úkolem Ruska je úplné obnovení syrské státnosti, ale po tom, co se v zemi v předchozích desetiletích dělo, si to vyžádá trpělivost a nestrpět maximalismus.

Rusko-běloruská jednání, to je jev jiného řádu. Společné mají jen jedno: Množství poplašených komentářů o tom, jak je málem na hranici krachu celá konstrukce vztahů. Zvlášť se činí běloruská strana, ale i v Rusku je dost výroků (mimochodem – neoficiálních) v duchu „teď, nebo nikdy“.

Odhlédneme-li od panikaření, pak to, co se děje, je naprosto zákonité. Vztahy Moskvy a Minska v nynějším formátu trvají už přes čtvrtstoletí, logika kroků stran se měnila nejednou, stejně jako vnější podmínky. Dříve, či později, musela přijít chvíle revize. Proces vypracování nové formy součinnosti a koexistence nemůže být lehký, protože zájmy jsou různé a hájit je jsme se učili mnoho let. Ale stejně jako v prvním popsaném případě, alternativy k dohodám nejsou. Ruská Federace a Republika Belarus se vzájemně potřebují, jejich spojení jsou unikátní a nezaměnitelné. Proto jsou odsouzeny k rozvoji.

Výsledky budou tím příznivější, čím tvrdší jednání budou předcházet novým dohodám. Přitom zaklínání se bratrskými národy a všecky další emoce, kterými je přeplněna rusko-běloruská diskuse, tomu jen překážejí. Protože všichni vědí, že není horší a škodlivější pocit, než že tě zlomili k čemusi nevýhodnému pod záminkou příbuzenských vztahů. To neznamená, že blízkost a sympatie neexistují, a ještě jak! Ony se ale jen upevní tím, že je ochrání před, v mezistátních vztazích nevyhnutelným, smlouváním o konkrétních otázkách.

A ještě jedna podstatná okolnost, vztahující se k oběma popsaným tématům.

Jak rusko-turecká, tak rusko-běloruská debata se řeší tváří v tvář. Těch, kteří by se toho zvenku rádi zúčastnili, je dost, stejně jako přání někoho z besedníků přitáhnout vnější podporu ke zpevnění vlastních vyjednávacích pozic. To jsou ale iluze. Anebo hra. Žádné vnější síly nejsou schopny sehrát předmětnou roli, a koneckonců, je ani nezajímá výsledek. Takže tím spíš – alternativy k dohodám nejsou.

*) Fjodor Lukjanov (1967) – ruský novinář, politolog, šéfredaktor časopisu „Rusko v globální politice“ a předseda nevládní organizace „Rada pro zahraniční a obrannou politiku“, vědecký ředitel Mezinárodního diskusního klubu „Valdaj“, profesor VŠE v Moskvě.

Zdroj: SVOP.ru

Překlad: st.hroch 200218

Poznámka překladatele: V průběhu práce nad překladem jsem si do uší pouštěl aktuální Pjakinovy „Otázky a odpovědi“ – doporučuji čtenářům, počkat si na jejich překlad kolegyní Irenou. Věnuje tam rusko-běloruským vztahům dobrou třičtvrtěhodinku.