Tvrdost kvůli nedostatku sebejistoty

Osud plynovodu Nord Stream 2 se stává indikátorem vztahů mezi Evropou a USA

Plynovod Nord Stream (Severní proud – SP) spojující napřímo Rusko s Německem byl od počátku, už jako idea (těsně po r. 2000) považován za strategickou iniciativu. Tenkrát si ale bylo těžké představit, že tento důležitý, ale přece jen unikátní objekt se změní ve kvintesenci opozice nejen Ruska a Západu, ale i Západu samého. V roce 2020, kdy měl být projekt dokončen, nastoupila minuta pravdy: Zda vůbec bude, nebo nebude.

Praxe plynových vztahů SSSR/RF a předních evropských zemí je už více než půlstoletá, a za tu dobu přežila nejrůznější epizody. To, co se děje nyní, připomíná kolizi počátku 80. let, kdy se Reaganova administrativa rozhodla k zvýšit míru konfrontace se Sověty a uvalila sankce na evropské účastníky plynové spolupráce s Moskvou. Bylo to jedno z nejkrušnějších období studené války, ale Berlínu, Paříži, Londýnu a Římu se, kupodivu, podařilo dosáhnout zrušení omezujících opatření Washingtonu. Přesvědčili Reagana, že rozšíření nákupů sibiřského plynu nepodkopává „jednotu Západu“ a nesnižuje jeho schopnost odporu vůči komunismu. Tenkrát byly obavy Západní Evropy ze SSSR skutečně upřímné, a žádné kubíky modrého paliva to změnit nemohly. Takže nebyl důvod ke zpochybňování atlantické solidarity.

Zdálo by se, že pokud prohloubení plynové spolupráce bylo možné tehdy, tím víc je možné dnes, kdy bez ohledu na všechny třenice není po vojenskopolitické opozici takové úrovně ani památky. Všechno je ale naopak.

Bitva kolem plynovodu nebývale eskaluje, vtahuje stále nové země a zájmy. Spojené státy jsou pevně odhodlány nepřipustit dokončení a zprovoznění stavby.

Uvnitř Německa a EU vládne rozkol a nervozita. Na to se vrší skandály a záminky nemající s energetikou nic společného.

Důležitým důvodem je, že na rozdíl od roku 1981 není nikdo o ničem přesvědčen. Vztahy mezi dvěma břehy Atlantiku zůstávají formálně nerozborné, ale ve skutečnosti jsou stále nevlídnější, a často jednoduše otevřeně konkurenční. V souvislosti se SP-2 americký president otevřeně říká, že Washington je proti, protože projekt upevňuje pozice Ruska na evropském plynovém trhu, zatímco je třeba ho otvírat americkým producentům.

Posledně uvedené lze vztáhnout na Trumpovu obchodní psychologii. Platí ale, že za prvé, ostrý pragmatizmus je vůbec typický pro politiku USA vedle veskrze patetické deklarace hodnotových postulátů. A za druhé, že právě toto Trumpovi oponenti nevytýkají, neboť nepřípustnost plynovodu je názorem konsensuálním. Sankce, které ještě loni zbrzdily proces dostavby, byly přijaty na oboupartajním základě, a totéž bude i s pravděpodobnou následující porcí.

Takový přístup jde velmi na nervy Berlínu, protože je nepochybně bezohledným nátlakem na sféru zájmů a pravomocí Německa. Otázka prestiže, nejspíš, zůstane poslední překážkou, nedovolující federální vládě ustoupit a vzdát se SP-2.

Nejde ale jen o Trumpovy komerční chutě. Vrátíme-li se k tématu důvěry, vidíme, že účastníci transatlantické aliance se stále více podezírají z neupřímnosti. A to je dáno tím, že ideově-politický rámec aliance se ve srovnání s počátkem roku 1981 obecně nezměnil. Jistě, studená válka není, ale NATO, například, plovoucí na vlnách nejistoty opět atakuje břehy ruské hrozby. Na tyto břehy sice dotírá (při absenci srozumitelných alternativ této mise), ale tato hrozba je vnímána jinak a porůznu. Ať už Moskvě připisují cokoli – a paleta je, jak známo, bohatá – země Západní Evropy nepovažují a nebudou Rusko  považovat za nebezpečí nějak srovnatelné s tím, kterým pro ně byl SSSR.

Ve Východní Evropě je situace, přirozeně, jiná, ale přehlížet ji nelze. Buďme ale realisty – zásadní rozhodnutí se přece jen nepřijímají v Bukurešti či v Rize, ba dokonce ani ve Varšavě.

Nakonec projekt, důležitý pro Rusko (i pro Německo), se ocitá v zajetí stále zamotanějších a méně uspořádaných vztahů uvnitř západního společenství. To je ta nejnevýhodnější pozice, protože Moskva s tím nemůže nic dělat. Osud SP-2 se stává indikátorem už ani ne tak rusko-německých/evropských vztahů, jako spíše vztahů Evropy s USA. A výsledek ukáže, jsou-li projekty s evropskými partnery vůbec perspektivní.

Pesimistická prognóza tkví v tom, že federální vláda Německa, za lavírování a obrany na vnitřní i vnější frontě, se přece jen vyhne zrušení projektu. Oficiálně ho Berlín podporovat bude. Washington však, s odvolávkou na incident s Alexejem Navalným, podporu Minska Moskvou, a bůhvíco ještě, uvalí takové sankce, které  obchodní partnery SP-2 donutí k vystoupení z projektu kvůli riziku obrovských trestů a omezení práce na americkém trhu.

Pak vyvstane otázka, zda lze dál považovat Evropu za potenciálního partnera alespoň v něčem…

Zdroj: Rossija v globalnoj politike

Fjodor Lukjanov je šéfredaktor časopisu „Rusko v globální politice“ a předseda Rady pro zahraniční a obrannou politiku RF.

Překlad: st.hroch 20200916

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
6 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Botičky od Diora
Botičky od Diora
18. 9. 2020 7:11

comment image

orinoko
orinoko
Reply to  Botičky od Diora
18. 9. 2020 13:16

Kto?
Pridurka.
Na mě to působí , že má vlastně dva problémy. Jak se modně prodává – dva v jednom.
Emerický durak v obrněné vozbě prováděl samohanu a v tom výkřík! a vzápětí dorazilo vyvrcholení.
Aneb jako Všichni dobří rodáci – enem sem se posrál. .

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  orinoko
22. 9. 2020 8:20

Ori, s Tebou na barikády hned a rád, ale do sauny – nikoliv :-)

Martin (už bez taky m)
Martin (už bez taky m)
18. 9. 2020 13:45

O EU tady vůbec nejde, o kurdsko-osmanské kdysiněmecko také ne. A „sankce“ na RF měly pozitivní dopad. My si například o vývozu svých mléčných výrobků v bývalém množství můžeme již „enem zdát“, a i ty železniční vagony již pro RF spolu s lokomotivami nevyrábí ani ČR, ani Ukroruina- ale rus si je vyrábí sám… Dokonce v kvalitě, že je – vzdor „sankcím“ vyváží… až do USA po tisících… No co se týče „sankcí na Rusa“- ty emerické „Black live murder“ působí ve skutečnosti na rozpadávající se ekonomiku EU- aby se USA vyhrabalo z bezedné díry alespoň trochu, je třeba se… Číst vice »

orinoko
orinoko
18. 9. 2020 13:58

Do Potoku 2 se šlo investičně halb und halb. Půlka Rusové , půlka konsorcium. V té druhé půlce jsou i malokreténi, Rakušáci a měli by tam být logicky i Němci. Hledat to nebudu. Západ a hlavně Německo nestálo o vydírání a krádeže v oblasti tranzitu, což se týká především Haliče, ale i Polska. – To jsou vyděrači dvěma směry. Na spuštěném projektu se myslím nejvíce pakovaly německé trubařské společnosti. Po této zkušenosti už nikdo do nějakých trubek nepůjde, dokud USA nezbankrotují. Zasr@ná Halič z Ruska teď myslím nic nedostává a plyn žádá reverzem z eurokocholzu, na což má paradoxně doplácet… Číst vice »

orinoko
orinoko
19. 9. 2020 12:23

Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi:

http://www.halonoviny.cz/articles/view/54262690