Ukrajina: Třikrát hořká pravda

Trapas vrchního velitele

Toto velice zvláštní, pokud ne přímo směšné video se nedávno objevilo na YouTube, jeho autorem je ukrajinský novinář Anatolij Šarij.

…na obrazovce je Petr Porošenko v maskáčích, který se předvádí před vojenskou technikou.

Anatolij Šarij: „Vrchní velitel ukrajinské armády Pjotr Alexejevič Porošenko předává ukrajinské armádě zbraně. Prý nové, jak se sám vyjádřil. Zařízení 2C7 je podle něho minometem, ale v podstatě se jedná…“

Na obrazovce ukrajinský prezident nadšeně vychvaluje vojenskou techniku za svými zády…

Anatolij Šarij: „Dále Pjotr Alexejevič vykládá, že tato nejnovější vysoce přesná zbraň byla vyrobena ukrajinským obranným průmyslem. Cože je více než podivné, neboť 2C7 se přestaly vyrábět v roce 1990, kdy Ukrajina ještě byla Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou. Odkud pochází toto zařízení, vám teď řekne tento mladík…“

Ukrajinský voják: „Velmi dlouhou dobu se (ty zbraně) nepoužívaly, byly vyřazeny z výzbroje. Kvůli té situaci, ke které došlo v našem státě, jsme byli nuceni tyto zbraně rozkonzervovat a uvést do bojové pohotovosti.“

Anatolij Šarij: „Já opravdu netrollím Pjotra Alexejeviče Porošenka, našeho vrchního velitele, je mi ho dokonce trochu líto.“

***

Komplex vojensko-průmyslové méněcennosti

Některé údaje z tohoto článku:

V roce 1991 Ukrajina zdědila od SSSR početně čtvrtou největší a nejvyzbrojenější armádu na světě! Bylo to 800 tisíc vojáků, více než 6 tisíc tanků a o 8 tisíc kusů jiné obrněné techniky, více než 1000 moderních bojových letadel a svou vojenskou mocí ji převyšovaly pouze USA, Rusko a Čína.

Nové vlády „samostatné“ Ukrajiny velice rády využily tohoto dědictví. Podle údajů Londýnského institutu pro strategická studia jenom v prvních třech letech své nezávislosti prodala Ukrajina do zahraničí zbraně za tehdy fantastickou částku 32 miliard USD. Je pravdou, že do ukrajinského rozpočtu se tyto miliardy dostaly v poněkud ořezané podobě.

V březnu 2014, poté, co se k Rusku připojil Krym a jihovýchodní Ukrajina začala být neklidná, hlásil ministr obrany Igor Tenjuch Nejvyšší radě, že v kasárnách je připraveno maximálně 6 tisíc vojáků, kteří budou vůbec nějakým způsobem mobilní a schopní plnit bojové rozkazy.

Ve třech následujících měsících od března do května nová vláda v Kyjevě přece jenom nějak dokázala zmobilizovat všechny ukrajinské útvary schopné přesunu, doplnila armádu a silové struktury nacionalisticky naladěnými dobrovolníky a začala uvádět do bojeschopného stavu všechny rezervy. Na konci června 2014 byly v Donbasu zkoncentrovány a bojové akce zahájily téměř všechny pozemní síly Ukrajiny – všech 8 mechanizovaných brigád, všechny 4 aeromobilní výsadkářské, jedna ze dvou existujících tankových brigád, dvě ze tří dělostřeleckých brigád a všechny útvary speciálních sil nasazení. Celkem více než 40 tisíc vojáků.

Kvůli opotřebení a špatnému stavu staré techniky mohli v boji použít pouze pětinu obrněné techniky a dělostřelectva – více než 150 tanků, přibližně 400 BTR a BMP a více než 400 dělostřeleckých zařízení. V následujících třech měsících bojů, od června do září, utrpěla tato v měřítku současné Ukrajiny úctyhodná vojenská síla velké ztráty.

Na začátku listopadu 2014 pracovník administrativy ukrajinského prezidenta Jurij Birjukov řekl: „Na konci srpna jsme neměli s čím bojovat. Ztráty obrněné techniky dosáhly 70%. Ztráty tanků 60%.

Podle těch nejpravděpodobnějších odhadů ukrajinské ozbrojené síly, které začaly občanskou válku s přibližně 150 tanky, a které v průběhu následujících tří měsíců obdržely ze skladů a servisních závodů ještě asi 200-250 tanků do Minského příměří, přišly nenávratně o minimálně 200 tanků.

Teoreticky by měly být tyto katastrofální ztráty kompenzovány rychlou opravou obrněné techniky, která se porouchala a masovým odkonzervováním starých zásob bohatého sovětského dědictví. V roce 1991 se Ukrajinská SSR mohla pochlubit rozvinutým vojensko-průmyslovým komplexem a rozvinutým průmyslem schopným po mobilizaci zajistit hromadný servis vojenské techniky.

V praxi však všechno dopadlo žalostně. Armádní servisně evakuační útvary působící na Donbasu již od června 2014, které měly servisovat vojenskou techniku, své úkoly splnit nedokázaly. Za prvé velké množství techniky zůstalo v rukou povstalců, za druhé stará technika vyžaduje velké množství náhradních dílů a technických odborníků, kterých však není dostatek ani na závodech ukrajinského vojensko-průmyslového komplexu, již nemluvě o frontě. Pokud nejednou vyhlašovaná „částečná“ mobilizace nedokázala doplnit řady obyčejných vojínů, řady kvalifikovaného vojenského personálu tím méně.

K září 2014 polní servisní brigády ukrajinské armády každý týden opravily okolo sta jednotek obrněné techniky, která nevyžadovala složitou opravu a deset dělostřeleckých systémů. S ohledem na bojové ztráty a zvýšenou poruchovost staré výzbroje se to ukázalo být nedostatečným.

Hromadné odkonzervování ze skladů staré sovětské techniky také nic nezachránilo. Tisíce jednotek obrněné techniky se na Ukrajině skladovaly ve čtyřech „střediscích vojensko-technického majetku“ v Kyjevě, Doněcké, Charkovské a Lvovské oblasti, a v množství skladů a skladišť při jednotlivých vojenských útvarech. Kvůli chronickému podfinancování od roku 1991 do roku 2014 se ukázalo, že mnohé sklady jsou jednoduše hřbitovy rezavého železa, celá desetiletí rezavějícího pod otevřenou oblohou. Každý pokus sestavit z tohoto materiálu provozuschopné jednotky se ukázal být netriviálním úkolem.

Například stávající Bronětankovyj remontnyj zavod v Žitomíru dostal v létě 2014 do opravy 130 kusů BMP a BTR z podobných skladů. Do října dokázali ze závodu předat armádě 11 opravených aut. Ve stavu k říjnu dokázaly servisní závody na Ukrajině předávat armádě jenom 30 různých obrněných aut měsíčně.

Od června do září 2014 dokázala celá Ukrajina zajistit pro své ozbrojené síly opravu a odkonzervování 1850 jednotek automobilové a obrněné techniky – podle údajů ukrajinského ministerstva obrany z konce září. Větší část tohoto počtu pak tvoří obyčejné náklaďáky a obrněná technika se z větší části skládá ze starých nebo velmi starých BTR a BMP, například BTR-60 nebo BMP-1 vyrobených v 60. letech minulého století, jejichž bojová hodnota a možnost dlouhodobějšího provozu je pochybná.

Situace s obnovou staré vojenské techniky je názorná i na příkladu Charkovského tankového závodu Malyševa. Kdysi to bylo jedno ze základních středisek výroby tanků v SSSR. Tanky se zde začaly vyrábět již v roce 1927. V době rozpadu SSSR, v roce 1991 závod vyráběl 800 nových tanků ročně.

Roky „nězaležnosti“ proměnily tento výkonný závod ve skromné středisko výroby levné vojenské techniky na export. Za 7 let modernizace obrněných tankových sil Ukrajiny závod dokázal vyrobit méně než sto modernizovaných tanků T-64 podle projektu Bulat.

V létě 2014 závod nedokázal plnit výrobní plány stanovené Kyjevem, za což byl propuštěn bývalý ředitel Vadim Fedosov, kterého obvinili ze sabotáže vojenské výroby. Na svou obhajobu Fedosov informoval média, že závod od dubna do srpna 2014 nedostal od ukrajinského ministerstva obrany „ani hřivnu“. Jediné peníze, které v závodě obdrželi, byla částečná platba z dubna 2014 za objednávku 40 BTR-4E pro nově vytvářenou ukrajinskou Národní gardu. Tato technika byla vyráběna původně pro Irák, který ji vrátil kvůli její špatné kvalitě.

K září 2014 se v areálu závodu nacházelo 585 tanků určených na generální opravu. Uvedení takového množství techniky do provozu by bezesporu mohlo změnit chod války na Donbasu. Tyto tanky však nejenom, že byly všechny vyrobeny do roku 1991, ale celé roky, a některé z nich desetiletí, stály v areálu závodu pod otevřeným nebem. Pro jejich uvedení do provozu by v nich museli vyměnit minimálně motory, optiku a veškerou elektroniku, všechno to, co banálně není k dispozici.

Výrobní cyklus jednoho tanku trvá minimálně 9 měsíců s podmínkou dostatečného financování a dobré práce sudodavatelů, což opět jaksi nefunguje. V září roku 2014, tj. v době kdy občanská válka vrcholila, měl nejdůležitější tankový závod na Ukrajině uzavřenu smlouvu na dodávku 20 nových tanků!

Se subdodavateli materiálů a náhradních dílů je problém ještě složitější. Legovanou ocel pro ukrajinské tanky, včetně prvků pro tankové přístroje dříve nakupovali……v RUSKU! Ukrajinští výrobci tanků se budou muset přeorientovat na dodávky z Evropy, což je za prvé o moc dražší, a za druhé to vyžaduje nemalé síly a hodně času na zvládnutí nových technologických řetězců.

Ve výsledku se celé válečné léto 2014 hlavní středisko tankové výroby na Ukrajině zabývalo maximálně neracionálními úkoly. I tak nedostatkový počet svých odborníků museli neustále posílat na „frontové“ služební cesty, kde opravovali obrněnou techniku, u které docházelo k neustálým masovým poruchám. Dále vyráběli z odřezků tankového pancíře primitivní neprůstřelné vesty.

Jediným aktivním závodem na Ukrajině, který je schopný zajistit úplný cyklus opravy a obnovy dělostřeleckých systémů je Šepetovskij remontnyj závod v Chmelnické oblasti. Právě tam jeho odborníci po celý rok 2014 zajišťují odkonzervování, opravu a modernizaci základní masy raketometů a SAU.

V létě 2014 tento závod obdržel téměř polovinu všech peněz vyčleněných z ukrajinského rozpočtu na vojenskou techniku. V srpnu jim obnova jednoho SAU Akacie z dlouhodobého skladu trvala jeden měsíc. Jinak závod trpí stejným problémem. Musí odesílat své pracovníky „na služební cesty na frontu“ stejně jako ten tankový.

Za stávající úrovně intenzity výroby a financování (které je v ukrajinských podmínkách prostě prvotřídní) umožnila kapacita závodu za celou druhou polovinu roku 2014 opravit a zprovoznit okolo 300 dělostřeleckých jednotek, což umožňuje ukrajinské armádě udržovat svou „dělostřeleckou pěst“ na Donbase na původní úrovni, ale neumožní jí to značně navýšit počet a výkon dělostřelectva.

Zatím byla ze třech dělostřeleckých brigád ukrajinské armády, které existovaly na začátku konfliktu, 11. brigáda z Ternopolu rozčleněna pro doplnění zbylých dvou. Kdysi, za Velké vlastenecké války tato nyní již neexistující brigáda prošla od Stalingradu přes bitvu u Kurska až do Berlína.

Problémy ukrajinského dělostřelectva může prohloubit pravděpodobný deficit nábojů. Na začátku roku bylo ve výbavě ukrajinské armády okolo 400 raketometů Grad, Uragan a Smerč. Tyto reaktivní systémy byly široce využívány v konfliktu na Donbasu. U nich je tedy největším problémem nedostatek nábojů.

Zařízení Smerč stojí okolo 12 mil. USD, a jeden jeho náboj řádově 100 tisíc USD. Nejstarší a nejprostší raketomet GRAD jednou salvou vystřeluje do nebe najednou 320 tis. USD.

Atd…

Ještě jenom dodám, že to málo, co byla Ukrajina schopná ještě exportovat a bylo zrovna vyrobeno, nebo se opravovalo, bylo použito v konfliktu, takže zákazníci z Thajska, Iráku a Konga si u nich příště asi již nic neobjednají….

***

Proč jsem se nenarodila v Rusku?

tomto článku porovnává Ukrajinec podmínky v Rusku a na Ukrajině, tak jak je sám vidí. Porovnání je samozřejmě pro Ukrajince hořké, ovšem ten konec….

Hodnocení, které pro mě jako pro Ukrajince bylo nejtrpčí a nejvíce ponižující, ale jak já to chápu, tak pravdivé, provedla moje dcera, která u mě byla na návštěvě o prázdninách (se vší dětskou bezprostředností). Nechtěla se vracet domů (prosila mě, aby tu mohla zůstat ještě týden, dva a nejlépe napořád). Řekla také jednu větu, která mě (jako vlastence) velice rozladila: „Tati, proč jsem se jenom nenarodila v Rusku?“ (Nepokouším se nikomu polichotit. Zde, stejně jako všude jinde píšu PRAVDU. I když je pro mě hořká).

Přejít do diskuze k článku 69 komentářů