Vám poděkování a lásku Vám, kéž zněly by jak zvony…

Aleš Macháček

Problém je ten, že není moc času a bubny válečných štváčů jsou stále hlasitější a hlasitější, tak nějak jsem si představoval tam-tamy v Africe, ale ten rytmus znám, je nesen ne klidným a čistým vzduchem Afriky, ale nenávistí a strachem, a děti to cítí a vidí, i když to zatím neumějí formulovat tak jako my umlácení spotřebou a hrami.


Vám poděkování a lásku Vám, kéž zněly by jak zvony
vždyť já ne sám,
jsou nás už miliony.
Snad všichni se vám jednou v
něčem vyrovnáme,
teď poděkování vám aspoň posíláme.
(S. K. Neumann)

Kdyby můj strýc z matčiny strany, po kterém jsem dostal jméno Aleš, výsměšně nekondoloval spolužačce na gymnáziu v Novém Bydžově ke ztrátě snoubence, jenž se jako německý voják dostal do obklíčení u Stalingradu, spolužačka by neplakala, tím by neposkytla možnost svému učiteli zjistit podstatu pláče a posléze udat mého strýce gestapu, načež by strýc Aleš nezemřel na pochodu smrti z Buchenwaldu, ze kterého se ho děda snažil všemi prostředky dostat.

Nikdy už nepoznám, jak hrozná je ztráta staršího bratra v mládí a pro nekonečné mlčení jsem se nikdy nedověděl, jak se matka vyrovnala s existencí udavače, který se jen snažil udržet místo na gymnáziu, jež jediné mělo povoleno vyučovat angličtinu. Doufám, že díky mému stáří už nezažiji změnu úředního jazyka na území České republiky na jiný jedině platný, než je čeština, tak jak se stávalo a pořád stává nejen u nás, ale i v jiných zemích kolem nás. Jen si matně vzpomínám na otce, který se po válce podíval do Kadaně, kam se před válkou krátce jako důstojník v záloze zmobilizoval, jenom proto, aby mohl ve vší slušnosti postoupit všechna opevnění a zbraně německým okupantům, a nemohl si nevšimnout neobyčejně přesných a detailních informací wehrmachtu o stavu opevnění a počtu vojáků a zbraní na styčné linii.

Kdybych se já, v pracovní době, tedy nedobrovolně, na schůzi zaměstnanců Agrostavu v Prachaticích nezeptal přednášejícího generála, jestli si nemyslí, že Spojené státy musely být předem informovány o vojenském kontingentu zvednutém před půlnocí dne 20. srpna 1968 a proč my, prostí občané jsme byli osvobozeni bez možnosti vítat naše osvoboditele, nepřibyla by další položka v mém spise, který byl založen kdysi předtím, neboť spíš všichni jsme měli někde nějakou složku, podle které se rozhodovalo o výjezdní doložce, postupu v práci a všech dalších aspektech soukromého a veřejného života. Kdybych si odpustil ten luxus odmítnout podepsat Antichartu s tím, že jako vědec nemohu nesouhlasit s něčím, co neznám, nespustil bych řetěz událostí, které začaly mým vyšetřováním, po němž jsem jako sabotážník skončil na 3,5 roku na Borech za podvracení republiky s následným zařazením do projektu Asanace. Přitom stačilo odjet na služební cestu, nebo být nemocný, jak učinili jiní, v tisku jsme stejně jako podnik Chartu77 jednoznačně odsoudili a tečka.

Kdyby si moje vnučka nezvykla říkat své matce, co si myslí, nebo jinak řečeno, kdyby moje dcera nebyla schopna a ochotna poslouchat do nekonečna její moudrosti, tedy měla tu ochotu, kterou jsem nikdy nezažil, přičemž mě ani nikdy nenapadlo, že bych mohl s matkou mluvit jako se svou s rádkyní a pomocnicí, nemusel bych se až po smrti otce ptát na detaily z některých známějších rodinných příhod, které jsem chtěl zafixovat pro další generace. Našel jsem mnoho, ale jistě ještě více jsem nezaznamenal nebo spíš mne ani nenapadlo, na co se ptát, a matka ve svých 94 letech byla tak trochu neřízená střela, co se vyprávění týče, ale i beze slov mi bylo jasné, že ve mně pořád vidí svého bratra a že si tak trochu asi brala za vinu bůhvíjaká přání při mém početí někdy kolem 9. května 1945.

Protože asi všichni vkládáme svoje naděje a přání do vínku našim dětem a jejich dětem, jako bychom si hráli na sudičky, což mě připadá naprosto přirozené a normální, stejně jako to, že mají otce a matku a rodnou řeč, a pak máme zlost a starosti, když ty sny nevycházejí, nebo jsme jindy zaskočeni tím, když na cestě ze školy, někde na hřišti nebo v parku, tam kde ti náctiletí posedávají a mávají svými chytrými telefony, moje vnučka řekne slovo vagina, a přestože toto slovo bylo použito při vyučování v jejich třídě, její „kamarádka“ se pohoršila natolik, že to řekla matce, a ta to jistě jistojistě nahlásila ve škole, což způsobilo, že moje vnučka byla na dva dny vyloučena ze školy. Kvůli mé dávné asanaci se tak stalo již v Londýně, kde kdysi bývala svoboda tisku, jež je nyní pošlapána vězněním Juliana Assangeho, což vlastně překvapuje, protože jinak je vidět, že o svobodu projevu v tomto dnešku, který Varoufakis nazývá techno-feudalismem, vůbec nejde a nějaká svoboda projevu už nemá váhu, natož svoboda po projevu.

Můžeme si myslet, že se to někdy provalí, ale problém je ten, že není moc času a bubny válečných štváčů jsou stále hlasitější a hlasitější, tak nějak jsem si představoval tam-tamy v Africe, ale ten rytmus znám, je nesen ne klidným a čistým vzduchem Afriky, ale nenávistí a strachem, a děti to cítí a vidí, i když to zatím neumějí formulovat tak jako my umlácení spotřebou a hrami. Takže když se zeptám vnuka, kolik lidí dnes zabil, už nehraje tu druhou hru se mnou poukazem na mírumilovné hry, ale hlásí počet mrtvých a nespustí oči z dokonalého monitoru, kde jeden kope druhého a munice v milionech rozličných zbraní nikdy nedochází, až najednou je konec hry a realita dne se dá přikrýt jedině další hrou – tam je ten adrenalin, či co nás tak popohání.

Kdybychom porovnali výsledky těchto tří uvedených životních příhod, mohli bychom se domnívat, že pokrok vedoucí k míru tu je, vždyť tresty za nic jsou ve své výši stále slabší, takže by spokojenost měla zavládnout ve všech generacích. Přesto se cítím jako ve svěrací kazajce a pořád nemohu přijít na tu skutečnou příčinu, možná proto, že je jich tolik, že nelze najít hodnotový řebříček, toho prvního hybatele a s ním trochu pootočit, protože hodně z nás má tu představu, ten komplex zachraňovat svět, nebo je to snad úděl nás, poválečných dětí, kdo ví, s úspěchem všech těch supermanů v kultuře našich dětí se možná ta představa vypaří, vždyť on nějaký superman určitě přijde, zachrání nás nevinné a my budeme šťastni až do konce svých životů. To, že nějaký superboháč nás žene do války, je zastřeno rouškou správnosti potvrzené bohem nebo „našimi hodnotami“.

Před třemi lety jsem na webu e-republika.cz 04.02.2019 uveřejnil článek Jak nebýt hrdým občanem ocelového města:

…A tak se mi povedlo na Vernův román skoro zapomenout. Zapomenout, že to byl obraz otroků se stejným cílem průmyslu, který se teď předkládá nám, navýšením peněz na zbrojní průmysl. Průmysl, jehož cílem je vytvořit super-dělo, které nás udělá šťastnými a spokojenými. Super-dělo, které dostříkne dál než dělo souseda, super-dělo, které nás před sousedem ochrání, dělo, které i bez našeho svolení může našeho souseda zabít, zničit, ochromit, zpomalit, nalomit. A než ho nalomíme a zabijeme, použijeme sankce.

Web e-republika.cz je nedostupný, ať tak či onak je naše svoboda projevu pryč a po projevu máme slíbeny 3 roky, nejspíš nepodmíněně. Je poněkud hloupé říkat pořád, já vám to říkal, ale jsme tam, možnost nekonečné války, nová železná a informační opona je tu, a my jsme zase na té špatné straně. Taky co bychom chtěli, když jsme tu předchozí, „studenou“ válku prohráli.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

5 14 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
LiL
LiL
8. 5. 2022 20:15

Děkuji za slova, která mě těší a zároveň děsí. Při čtení se mi vracejí vzpomínky na slova babiček, o tom co byla válka a život po válce, plný nadějí a bohužel i strachu. Padesátá léta jakoby znovu otevřela vrátka a opět tu máme strach z vlastního názoru, jako nástroje mrzačení svobody myšlení. Ten tlak je nesmírně důmyslně konstruován – emoce, propaganda, zpracování zpráv a hlavně démonizace nesprávného názoru. To co mě děsí nejvíce je čas, kdy se tohle všechno vyčerpá a začne se hledat ten nepřítel v každém z nás. A tak dokud to jde, buďme rádi za každý názor… Číst vice »

orinoko
orinoko
12. 5. 2022 18:30

https://www.investigace.cz/

Zajímavé údaje, vřele doporučuji.