Konstantin Čeremnych je docela výraznou postavou ruských internetových TV, a to nejen svým poněkud divokým vnějškem, ale především obsahem svých sdělení a dost detailními znalostmi. Bývá poněkud obtížné sledovat jeho přímou řeč, tím spíš ji překládat, ale jednomu to nedá – právě pro obsah… Nicméně využívám nedávno otisknutého rozhovoru pro týdeník „Zavtra“, abych vás s některými z jeho názorů seznámil (text je poměrně dlouhý, proto jsem ho přiměřeně zkrátil. (Pozn. překl.)
Které z událostí a tendencí roku považujete za nejvýznamnější?
Největší události roku byly buď nejednoznačné, jako např. americké volby do Kongresu – ve kterých nelze přičíst vítězství ani jedné ze stran – anebo takové, které během, roku změnily svůj vektor – např. ve Francii. Vždyť když počátkem roku Emmanuel Macron přijel do Číny, nevítali ho jen slavnostně, ale i s narážkami na to, že je to lídr Evropy, který rozšiřuje svůj vliv i na další kontinenty. A co vidíme na konci roku? Demonstrace proti ekologické dani ve Francii jsou pokračováním toho trendu, který se už v roce 2018 projevil v Austrálii, v Brazílii, v Saudské Arábii, kde se princ Mohamed bin Salmán z nějakého důvodu rozhodl nejít cestou sluneční energetiky. Takže se ekologická skepse stala světovým trendem, přičemž francouzské události ukázaly navíc i třídní charakter dění.
To, co jsme viděli ve Francii, však bylo jasnou ilustrací existence vykořisťované třídy, která využívá ideologický obsah globálního oteplování, ale existují vykořisťované třídy, které na vlastní kůži pociťují odnětí části vlastního příjmu pod ideologickou záminkou. Pokud se na to díváme v pojmech informačních válek, pak si musíme připomenout, že se loni vedla důležitá válka s pravicově konzervativními sociálními sítěmi, pracujícími v pravicovém prostředí. V různých zemích byla přijata opatření k odhalení těchto sítí, obvykle pod záminkou ruského vměšování do činnosti těchto zemí, kvůli čemuž byla sledována určitá slovní spojení, zaměřená na krajně pravicový elektorát, atd. Protesty ve Francii byly připraveny úspěšnou kampaní právě na sociálních sítích, přičemž sledovací prostředky nedokázaly nic zachytit, protože adresátem této kampaně nebyla úzká kategorie pravičáků, ani sami přívrženci Marin LePen.
Stojí za to zdůraznit, že ve francouzských událostech je cítit ruka Stevena Boltona, stratéga volební kampaně Trumpa jako pravicově konzervativního politika, který ve Francii záměrně vystupoval před levicovým auditoriem, v levicových informačních zdrojích, aby zasáhl široké vrstvy, stojící na protielitárních pozicích.
A co v samotných Spojených státech? Odhalily volby do Kongresu nějaké tendence roku?
Podívejme se, jak se na tyto volby připravovali demokraté. Viz. poznámka respektovaného portálu „Politico“ ze 30. října, tedy týden před volbami: „Základna republikánské strany byla elektrizována slyšeními kolem potvrzení soudce Kavanaugha, nicméně toto vzepětí entuziazmu nezměnilo vývoj, protože tento impulz byl převážen přílivovou vlnou demokratického rozhořčení. Masová vražda 11 lidí v synagoze v Pittsburgu a uvěznění člověka, podezřelého z rozesílání poštovních bomb řadě hvězd demokratické politiky, ještě více rozhořčily elektorát před doplňujícmi volbami“. A skutečně, ještě do voleb do Kongresu Trumpův rating klesl ze 44 na 40%.
Demokratičtí politologové vyprávějí autoru portálu, že „se demokraté cítí lépe, než přede dvěma týdny, kdy jim debaty kolem soudce zdánlivě zavřely úzkou cestu k demokratické většině. Teď ale demokraté obnovili svoje pozice, protože se pozornost přesunula na sérii poštovních bomb a střelbu v synagoze.“
Pro obě události je typické, že v obou figurovali jacísi podivní lidé. Člověk, který rozesílal zásilky, byl naprosto nevzdělaný, ale přitom přesně znal adresy těch, kterým bombu rozesílal. V Pittsburgu zchudlý farmář žijící v přívěsu nějakým způsobem věděl o existenci organizace „HIAS“ a navíc odkudsi věděl, že se tato organizace poslední dobou nezabývá pomocí židům, ale uprchlíkům z arabských zemí, a pracuje v Řecku, Kolumbii, atd. A proč těmto lidem z ničeho nic přišlo na mysl vykonat tyto teroristické akce – nikoli rok, ani tři měsíce, ani den před volbami – ale rovnou v době, která byla potřebná ke sražení Trumpova ratingu, ratingu republikánské strany a konkrétních politiků, proti nimž byla vedena kampaň už před těmito dvěma událostmi?
Demokraté využili i společenských organizací. Například organizace „Bend the Arc“, jíž vede syn George Sorose, rozšířila po teroristickém aktu v pittsburské synagoze dopis, ve kterém píše: „Naše židovská obec není jedinou skupinou, na kterou jste cílili. Vy jste také záměrně podkopali bezpečnost barevného obyvatelstva, muslimů, společenství LGBT a lidí s omezenými možnostmi“. A co s tím má společného LGBT? Zapomeneme-li na guvernérskou kampaň v Coloradu (republikánský kandidát byl proti omezení prodeje zbraní obyvatelstvu, zatímco demokratický ne a ten se navíc přiznal k homosexuální orientaci), ale ve skutečnosti nám vychází, že se smrt lidí stává pro někoho možností k získání politických výhod. A ještě citát z prohlášení Tammy Heppsové, která byla jedním z autorů výše zmíněného dopisu Ben the Arc: „Trump má na rukou krev po sobotní masové střelbě do lidí v synagoze“.<
Dalším sloupem „progresivismu“ je ekologizmus, ale loni téma globálního oteplování, které postupně lidi přestává vzrušovat, téměř nezaznělo. Demokratům byl dán pokyn, aby se v předvolební kampani přeorientovali na chemikálie a zamoření pitné vody, což je lidem v běžném životě bližší.
A vyskytly se v roce 2018 nové trendy?
Ano. Skoro u všech, kdo kandidovali do Senátu, Sněmovny reprezentantů, nebo zákonodárných orgánů jednotlivých států za demokraty, byla v seznamu podpůrných organizací uvedena „Národní organizace pro reformu zákonů o marihuaně“ (NORML), jejíž zkratka je postavena tak, aby zněla jako slovo „normální“. Takže každý „normální“ demokrat má být přívržencem legalizace marihuany. Zájem představují nejen název této organizace, ale i osoby vystupující do popředí při mediálním odhalení pokusů Trumpova „diktátorského režimu“ o potlačení „lidového požadavku“ na legalizaci marihuany. Když byl z úřadu Generální prokuratury USA rozeslán různým institucím dopis s návrhem na provedení série informačních a propagandistických akcí, vysvětlujících škodlivost narkotik, tak to tisk podal málem jako spiknutí proti americkému lidu.<
Ještě zajímavější je záležitost kolem odhalení zakladatele sítě „Facebook“ Marka Zuckerberga. Figuruje tam deník „New York Times“ (NYT), který se vydává za levicově liberální tisk. Je ale dobré poznamenat, že právě tyto noviny sehrály pro republikány spásnou roli v případu soudce Kavanaugha, v Russiagate, když pustily informaci, že náměstek generálního prokurátora USA Rod Rosenstein navrhl odposlouchávání Trumpa, aby tyto odposlechy mohly být následně použity jako důkaz jeho pomatenosti a důvodem k jeho odstranění z funkce.
Takže 14.listopadu, týden po volbách, publikovaly NYT senzační článek o „Facebooku“, který – jak se zdálo – obhajoval George Sorose, ale ve skutečnosti to vyšlo přesně naopak. Jak ukázali autoři článku, měl „Facebook“ kontrakt s pravicovou organizací „Defenders“, složenou z bývalých manažerů G. Bushe, kteří používali Facebook ke shromažďování negativních informací o G. Sorosovi. Údajně to mělo souviset s tím, že Soros se měl negativně vyjádřit o Facebooku, a Sorose pozezírali, že to dělá v zájmu sražení kurzu akcíí Facebooku, aby ho mohl levněji koupit.
Hlavním hrdinou tohoto článku ale je osoba, která je skutečnou autorkou úspěchu Facebooku. Není to Zuckeberg, ale Sheryl Sandbergová, žena, která byla v minulosti náměstkyní šéfa federálního ministerstva financí USA. Jako člověk z finančních kruhů přišla k Zuckerbergovi právě včas, když jeho firma byla na pokraji bankrotu. Stala se výkonnou ředitelkou, vytáhla Facebook přes svoje známosti do popředí a dokázala všem zainteresovaným hráčům, že Facebook je velmi dobrý prostředek, který lze použít pro kampaň „Arabského jara“, atd. Právě této ženě Facebook vděčí za své komerční a politické úspěchy. Za rok Arabského jara vydělala Sandbergová dvakrát víc než sám Zuckerberg. Za Sheryll Sandbergovou se postavila nevládní židovská lidskoprávní „Antidifamační liga“(ADL), a ta se zase postavila na Trumpovu stranu . Tak se stalo, že se autoři z NYT srazili čelně se Sorosovou ADL…
I tak ale nevypadají Sorosovy věci vůbec špatně. Loni se mu podařilo dosáhnout určitých úspěchů v Evropě. Pomyslná „Sorosova partaj“ zvítězila na konferenci Evropské lidové strany (EPP),bloku, sdružujícího řadu politických stran různých evropských zemí. Na této konferenci vystoupil jako Sorosův advokát Manfred Weber, což je člověk, kterého Angela Merkel prosadila do čela EPP. Na základě projevu člena Evropské strany zelených konference rozhořčeně odsoudila Viktora Orbána kolektivním dopisem s použitím článku 7, což znamená, že mohou Maďarsko nepřipustit k hlasování v Radě Evropy za porušení bodů o potlačování menšin (pod menšinou se zřejmě rozumí Soros) a porušení akademických svobod na univerzitách…
Maďaři na to odpověděli, že s menšinami u nich je vše v pořádku, na rozdíl od jakési komerční skupiny, jejíž zájmy – bůhvíproč, brání celá Evropa. A vůbec, k čemu je Angele Merkel právě Soros nebo EPP? Odpověď je prostá – už si zvykli. Mezi různými organizacemi financovanými Sorosem je i struktura s názvem European Stability Initiative, jejímž sponzorem je kromě Sorose, i rakouská Erste Bank, mající řadu filiálek ve Východní Evropě. Odsud je zřejmé, proč se rakouský premiér Sebastian Kurz ocitl na stejné straně jako Manfred Weber.
A pokud lze za trend označit pozici zaujatou EPP proti Orbánovi, pak je nejlépe uvést citát z vystoupení Manfreda Webera: „Na tomto kontinentu jsme vynalezli lidská práva, a ne práva křesťanská“. Plyne z toho, že lidská práva jsou cosi protikladného právům křesťanským…?
A jak se všechny tyto procesy lámou na Ukrajině?
Soros byl aktivní na Ukrajině od samého počátku. Málo se připomíná to, že koncepce Ukrajiny jako centra, které zamění Moskvu, se objevila na stranách časopisu vydávaného ve Lvově za Sorosovy peníze. Tam také psali, že v Babím Jaru**) nebyli oběťmi židé, ale ukrajinští vlastenci. A v Charkově se například Sorosův fond zabýval převýchovou a pracovním umístěním propuštěných vojáků.
Ale to, co se dělo na Ukrajině v roce 2018, spíš než na Sorosovi, záviselo na Potomacské deklaraci, kterou byl loni v červenci představen plán akcí k prosazení náboženské svobody. V rámci tohoto plánu zvláštní vyslanec USA pro otázky náboženské svobody Sam Brownback přijel do Kyjeva, přestože tzv.Ukrajinská pravoslavná církev vůbec nepatří do kategorie utiskovaných náboženských menšin. Ale Deklarace umožňuje uplatňovat nároky k nejrůznějším zemím, protože nemá žádná omezení v otázce, co lze považovat za církev. Mezi církve, jak je napsáno v Deklaraci, mohou patřit jakékoli sekty, a to včetně sekt vyzývajících adepty ke kolektivní sebevraždě. Kandidaturu Brownbacka prolobbovali jménem křesťanské misionářské organizace Fellowship, přitom ale zůstalo zamlčeno, že Brownback byl členem další organizace, v jejímž čele stál James Woolsley, v letech 1993-1995 ředitel CIA, a který stál za mnohými útoky na Trumpa.
Co minulý rok znamenal pro Čínu?
My máme velmi těsné a důležité vztahy s Čínou. Ale s čínskou sférou vlivu, s jejich projektem se děje něco ne úplně jasného. Například v prosinci byly zapsány opravy do plánu „Vyrobeno v Číně“, které snižují roli státních organizací. Takže to vypadá, že se Čína přizpůsobuje vnějšímu tlaku – je to ústup.
Předností Číny je formální těsná afilace soukromých podniků se státem, což Číně poskytovalo určité výhody. No, a teď Číně předkládají výhrady s obviněními státu z vlivu na tvorbu cen, na tvorbu mezd a vůbec netržnost země. Přitom Čína sama se staví do pozice rozvojové země. A tak vychází skutečně podivná situace, kdy je země v řadě ukazatelů ekonomicky nejsilnější, a na druhé straně se nazývá rozvojovou zemí a tím spadá do kategorie zemí, kterým je třeba poskytovat privilegia.
Další problém souvisí s pojmem „čínský model“. Kdysi tento pojem byl velmi populární v afrických a asijských zemích. Jednalo se o reorganizaci ekonomiky těchto zemí, a přiblížení k jakémusi socialistickému řádu, ale nikoli podle sovětského modelu. Teď už samo sousloví „čínský model“ přestalo zaznívat.
Je zřejmé, že se v mnoha zemích vztahy k partnerství s Čínou mění. Píše se například, že Malajsie odvolala společné projekty s Čínou, protože si spočítala, že ji tyto projekty zahánějí do nepříznivé dluhové situace. Malajsie je přitom pro Čínu velmi důležitá, nicméně čínskému vedení cosi uniklo.
Další příklad: V roce 2006 Čína málem dostala „svého“ generálního tajemníka OSN v osobě thajského vicepremiéra Surakiata Sathirathaiho. Měl dostatek hlasů, skoro všechny země Afriky a ASEAN byly „pro“, takže Američané museli v Thajsku zinscenovat převrat, aby tento člověk přišel o funkci ve vládě a nemohl se tak stát gen.tajemníkem OSN.
A z Číňana, který byl šéfem Interpolu, je najednou zrádce. Ale tento člověk byl přece mnohokrát prověřen! To je obrovská rána a velmi vážný ukazatel neúspěchu. Navíc se v poslední době dostala na program otázka Konfuciových institutů v různých zemích, m.j. v USA. Tyto instituce byly důležitým prostředkem čínské „měkké síly“, a zdálo se, že tomu nikdo nebude bránit.
Z úst čínských úředníků je velmi často slyšet ekologistická teorie trvalého rozvoje. V tom ale lze spatřit jistý moment neupřímnosti. Probíhá, například, hlasování k otázce vytvoření rezervací divoké přírody v Antarktidě. Čína hlasuje „proti“, stejně jako naše země, protože je tam co těžit. Zato doslova před měsícem bylo oznámeno, že na největší čínské náhorní plošině, odkud stéká mnoho řek, bylo zjištěno odtávání ledovců, což má obrovský všelidský význam, atd., stejným progresivistickým jazykem, jakým hovoří „Greenpeace“.<
S čím souvisí čínský ekologismus?
Představy mohou být různé, ale na počátku, kdy se průmysl alternativní energetiky začal rozvíjet za státní podpory v různých zemích Západu, potřeboval velmi mnoho minerálů, vyskytujících se jen v Číně, což určilo čínskou zainteresovanost v „ekologicky čisté“ energetice. Dnes ale, kdy už různým zemím dochází, že „ekologismus“ není jen ideologií protiindustriální, ale i protilidskou, je otázkou, jak se bude hodnotit pokus o export této ideologie? Dříve to exportovala britská elita, hned po ní francouzská, a nyní Čína vyváží totéž? Jaká na to bude reakce?
A jestliže, jak jsem hovořil, měla v roce 2006 Čína mezinárodní podporu, tak teď nedokázala shromáždit potřebný počet hlasů pod rezoluci k Jihočínskému moři. To je důsledek velmi vážných vnitročínských problémů.
*) Konstantin Čeremnych – politolog, analytik Ústavu dynamického konzervatismu
**) Babij Jar – místo masových poprav civilistů v roce 1941 blízko Kyjeva, především židů, cikánů a sovětských válečných zajatců, vykonaných německými okupanty za aktivní pomoci ukrajinských kolaborantů. Celkem tam bylo popravenom 100 až 150 tisíc lidí, z nich cca 50 tisíc židů – zachránilo se odsud pouhých 29 lidí.
Zdroj: Zavtra.ru
Překlad: st. hroch 190104
