Tak jsi konečně přečetl ten slavný Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice, který nám má zajistit dostatek čisté elektřiny. Čisté v tomto případě znamená především čisté od ruských a čínských firem, protože jediné jediné opatření, které ten zákon zná, jsou velké centrální jaderné zdroje, ten nic z ekologického hlediska dvakrát čistého. Je to stejně sranda, jak se názvem i textem ten zákon pořád snaží tvářit jako něco úplně jiného, než. Protože není nic jiného, než závazek České republiky zaplatit výstavbu nového (vlastně blíže neupřesněného počtu nových) „nízkouhlíkových výroben“ a v nich vyrobenou elektřinu pak 30 let nakupovat. Jenom tedy nechápu, proč když se takto Česká republika může stát de facto obchodníkem s elektřinou, nemůže se stát rovnou stavebníkem a postavit si tu „jaderku“ sama a bez marže? A jen tak mimochodem, o Rusku ani o Číně není v tom zákoně ani slovo. Kýženou politickou čistotu má zřejmě zajistit inkorporace Dohody Světové obchodní organizace o vládních zakázkách, což je ovšem přeci jenom něco poněkud jiného, než čím se naši politici chlubili, když tento zákonný paskvil schválili. Paskvil, protože místo vytváření prostoru pro nová řešení petrifikuje jediné konkrétní stále více zastaralé.
Převzato z blogu Tribun
Na řečnickou otázku „proč…Česká republika nemůže stát obchodníkem“, respektive suverénním státe, je snadná odpověď. ČR se tím nemůže stát, protože není stát, ale protektorát, který vyjma pár penzijním „extrémistům“ nijak nevadí. ČR je přece dávno obchodovatelnou obchodní komoditou.