Zánik eura: Součást dlouhodobého plánu pro společnou globální „superměnu“ kontrolovanou bankstery

Prosinec 09, 2011

Úsilí evropských lídrů o nasazení chomoutu několika různým zemím a jejich uvěznění do pevné finanční klece je odsouzeno k nezdaru. Je však součástí dlouhodobého plánu na globální superměnu, která může přinést pouze více strádání pracujícím.

Otázkou, kterou si v dnešní době klade stále více lidí, je: „Co si proboha Evropané mysleli, když se dohodli, že budou mít jednu společnou měnu pro celou Evropu?“

V řecké mytologii byl Prokrustos synem Poseidona, boha hlubokého modrého moře, který postavil železnou postel, jež měla pro něj příhodnou velikost, a poté nutil každého, kdo šel kolem jeho domova, aby si do ní lehl. Pokud byl kolemjdoucí kratší než železná postel, potom ho Prokrustos natahoval, lámal mu kosti a trhal šlachy tak dlouho, dokud jeho oběť „nepasovala“; pokud byl delší, potom Prokrustos řezal jeho nohy, dokud oběť neměla tu „správnou“ velikost. Vypadá to, že tato starověká pověst o tom, jak „jedna velikost sedí všem“, slaví svůj návrat do 21. století, kdy byli Evropané přemluveni, aby na sebe uvalili tento oxymoron – očividný a systémový protimluv jménem „euro“.

Této společné nadnárodní měně, kterou vynalezli Francouzi a Němci, nesdílejí Britové, ignorují Švýcaři, spravují Němci a akceptují ostatní Evropané v blažené nevědomosti, konečně spadla maska skrývající její ošklivou tvář – bezvýchodný mechanismus, který slouží pouze elitním bankéřům, a nikoli pracujícím. Tato maska ukrývala rozpory tak velké, dalekosáhlé a rozmanité, jako je rozdílná velikost, síla, složení společnosti, historie, ekonomické ukazatele, pracovní zákonodárství, důchodové systémy, odvětví národního hospodářství a přírodní zdroje sedmnácti států eurozóny, počínaje Německem a Francií, a konče Řeckem, Portugalském a Irskem.

Jak jsme uvedli v nedávném článku, euro má jistou dobu expirace; možná že eurokraté, kteří byli jeho porodními bábami, očekávali, že by mohlo žít o trochu déle, možná dokonce až do jeho dospělosti, ale rozhodně věděli, že dříve či později zemře. Euro bylo odsouzeno k zániku.

Euro totiž není cílem samo o sobě, ale spíše přechodným stadiem, mostem, experimentem s nadnárodní měnou, která byla předurčena k nahrazení mnohem ambicióznější a silnější globální měnou, kterou vydá globální centrální banka, kontrolovaná tajným spolkem globálních soukromých bankéřů, který dodržuje plán na NWO, jenž sálá ze soukromých globalistických mocenských elit. Problém je dnes v tom, že dopad dominového finančního efektu roku 2008 na Evropu se dnes rozrostl do opravdového finančního tsunami, které hrozí tím, že zaplaví celý systém eura. A další velké problémy leží před námi!

Dnešní potíže eura nejsou ničím jiným, než další z mnoha variant problémů státní suverenity. Když totiž představitelé země nezodpovědně postupují část či dokonce celou svoji suverenitu – ať už měnovou, politickou, finanční, hospodářskou, soudní či obrannou – měli by si opravdu velmi dobře ujasnit, jaké to bude mít důsledky ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Předání státní suverenity znamená, že někdo jiný a někde jinde bude dělat rozhodnutí založené na zájmech jiných lidí. Dokud se zájmy všech shodují, pak je vše v nejlepším pořádku. Jakmile se však zájmy různých stran začnou lišit, začneme se potýkat s mocenským bojem. A mocenské boje mají jednu přirozenou věc společnou: silnější vyhrává a slabší prohrává. Teď máme velký mocenský boj uvnitř eurozóny. Kdo si myslíte, že vyhraje? Kdo bude zavádět novou strategii – Německo nebo Řecko? Francie nebo Portugalsko? Británie nebo Španělsko? Německo nebo Itálie?

A to je jen to, co se děje na veřejné scéně. Měli bychom se také podívat na delikátnější, médii méně ozářené soukromé jeviště, na němž se vytvářejí skutečná globální mocenská rozhodnutí. Bude nový italský předseda vlády Mario Monti sloužit potřebám italského lidu nebo megabankéřům, kteří zasedají v mocné lóži Trilaterální komise, v níž on sám je evropským předsedou? Stejná otázka platí pro řeckého prezidenta Lucase Papademose, který je také členem této komise. Stejná otázka platí pro všechny vlády členských států EU, kde jsou skutečnými mocipány největší bankéři, průmyslníci a mediální magnáti, kteří sedí v think-tancích a soukromých lobby Trilaterální komise, Bilderbergského klubu, Světového ekonomického fóra a Chatham House.

Globální elity udělají všechno pro to, aby udržely euro na jeho dočasné cestě k postupnému dosažení globální měny, která posléze nahradí jak euro, tak americký dolar. Vyžaduje to jemně načasované zhroucení obou měn, zatímco se chystá zlatými cihlami dlážděná cesta ke „globálnímu dolaru“ nebo nějakému novému oxymoronu. Likvidace amerického dolaru bude snadná – jediné, co je k tomu zapotřebí, aby mainstreamová média začala ječet, že „dolar je příliš nafouknutý!“ a dolarový nahý císař rychle padne. Euro se jednoduše rozpadne, jakmile se jednotlivé státy vrátí ke starým časům peset, lir, franků, escudos a drachem. Dozrál už k tomu čas? Možná ještě ne. Takže bezpochyby budeme moci vidět stále více „záchranných opatření“, více „finanční chemoterapie“ na „záchranu eura“, stejně jako jsme viděli „záchranu bank“ i když většina bank a oxymoron jménem euro nemohou být zachráněni, ale pouze uměle udržováni při životě, a to ještě spíše jako „zombie“.

Takže je tu jedna otázka pro Řeky, Italy, Španěly, Portugalce, Iry, ba dokonce i pro Francouze a Němce – přijmete pozvání od prokrustovských bruselských lídrů, abyste si lehli do jejich postele?

Převzato z Global Research

Překlad: Clair

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments