Železná pata a Vnitřní prediktor SSSR

Před časem v jedné z diskusí došlo na téma možnosti existence či neexistence vrcholu pyramidy a zda se vývoj ubírá po spirále. Já tvrdím, že vršek pyramidy vždy existoval a vývoj se neubírá po spirále. Technický vývoj se rozvíjí po přímce, někdy rychleji někdy pomaleji, ale po přímce, a společenský vývoj stagnuje a jeho formy se jen přizpůsobují dobové výši technického vývoje. Spodní část pyramidy je vždy udržována na hraně přežívání (které samozřejmě má určitý rozptyl, neboť i ten spodek pyramidy je rozdělen na určité společenské vrstvy – účelově, rozděl a panuj, jejichž blahobyt se odvíjí od toho, v jakém státě se ty vrstvy nacházejí, jaký úkol daný stát z rozhodnutí vršku pyramidy právě plní – viz Švýcarsko – finance, Německo – výrobní základna atd. a v jaké fázi plnění různých dalších úkolů se daný stát nachází, např. příprava k válce: Výmarská republika (napřed ekonomický sešup a následně „rozkvět“), finanční upřednostňování jako výkladní skříň kapitalismu ke zničení socialismu atd.). A jenom Lenin, Stalin a bolševici jim v tomto ohledu udělali čáru přes rozpočet, a to hodně silnou, protože lidem předvedli, že to jde jinak, přestože s nástupem Chruščova se vršek pyramidy opět ujal řízení a postupně jejich výdobytky svedl k minimu, aby následně mohl být SSSR zlikvidován. To se po dlouhých letech kvůli setrvačnosti procesů nastartovaných bolševiky nakonec podařilo, ale ty vědomosti možného společenského uspořádání v lidech stále přežívají… A jenom podotýkám, že popírání faktu manipulace vršku pyramidy ovčím stádem, mu v tom jen nahrává, ať už ho nazýváme jakkoliv: globální prediktor, plutokracie atd…

A teď dva příklady, jak život na začátku 20. století viděl Jack London a úryvek z práce vnitřního prediktoru SSSR, Základy sociologie díl druhý z roku 2010, tj. začátek 21. století.

Úryvky z knihy Jacka Londona Železná pata (Jsou tam uvedeny poznámky moje i původní poznámky pod čarou, které jsou součástí knihy, tučné zvýraznění je moje.)

Železná pata

Arnošt útočil dál. Prohlásil, že půl druhého miliónu revolucionářů ve Spojených státech je důkazem toho, že kapitalistická třída špatně řídila společnost. Načrtl hospodářské podmínky jeskynního člověka a dnešních divošských národů a zdůraznil, že nemají ani nástroje, ani stroje a že mají k výrobě pouze vlastní přirozenou sílu. Pak načrtl, jak se vyvíjely stroje a sociální organizace až do dneška, kdy výrobní síla civilizovaného člověka je tisíckrát větší než výrobní síla divocha.

„Pět lidí,“ řekl, „může vyrobit chléb pro tisíc. Jeden člověk může vyrobit bavlněné látky pro dvě stě padesát lidí, vlněné pro tři sta, bot pro tisíc. Dalo by se z toho soudit, že za správného řízení společnosti by moderní civilizovaný člověk na tom musel být mnohem lépe než jeskynní člověk. Avšak je tomu tak? Přihlédněme blíže. Ve Spojených státech žije dnes patnáct miliónů lidí v bídě. (Pozn. pod čarou. Robert Hunter ve své knize Chudoba napsal v roce 1906, že v této době žilo v USA deset miliónů lidí v bídě.) Bídou se rozumí takové životní podmínky, v nichž se pro nedostatek potravy a vhodného bydlení nedá udržet průměrná pracovní schopnost. Přes všechno vaše tzv. sociální zákonodárství pracuje ve Spojených státech přes tři milióny dětí. (Pozn. pod čarou. Při sčítání lidu USA v roce 1900, což bylo poslední sčítání, jehož výsledky byly uveřejněny (!!!), činil počet pracujících dětí 1 752 187.) Za posledních dvanáct let se jejich počet zdvojnásobil. Ptám se mimochodem vás, vládců společnosti, proč jste neuveřejnili výsledky sčítání z roku 1910? A odpovím za vás: ze strachu… Číslice bídy by urychlily revoluci, která beztak dozrává.

Ale abych se vrátil ke své obžalobě. Jestliže produktivita moderního člověka je tisíckrát větší než člověka jeskynního, proč je ve Spojených státech patnáct miliónů lidí, kteří nemají slušné přístřeší a nemají co jíst? Proč jsou dnes ve Spojených státech tři milióny dětí, které pracují v továrnách? Má obžaloba je oprávněná. Kapitalistická třída vládla špatně. Ze skutečnosti, že moderní člověk žije bídněji než člověk jeskynní, přestože jeho produktivita je tisíckrát větší, je možno vyvodit jen jediný závěr: že kapitalistická třída vládla špatně (Moje pozn. Nebo že je to jejím konstantním cílem), že jste vy, milí pánové, vládli zločinně a sobecky. Na tuto obžalobu mi dnes večer tváří v tvář nemůžete dát žádnou odpověď, právě tak jako celá vaše třída nemůže dát odpověď půl druhému miliónu revolucionářů ve Spojených státech. Nemůžete odpovědět. Vyzývám vás, abyste odpověděli. A co více, odvažuji se tvrdit, že mi neodpovíte, až skončím. O této věci budete mlčet jako hrob, ačkoli o jiných věcech dovedete mluvit dost a dost.

Nedokázali jste vést. Udělali jste z civilizace jatky. Byli jste slepí a hrabiví. Vystoupili jste bez studu (jako vystupujete dodnes) v našich zákonodárných sborech a prohlásili jste, že bez práce dětí nejsou zisky možné. Nemusíte mi věřit, nechcete-li. Avšak je to vše písemně zaprotokolováno a svědčí proti vám. Ukonejšili jste své svědomí prázdným tlacháním o ideálech a mravních zásadách. Jste přesyceni mocí a majetkem, jste opilí úspěchem, a proto nemůžete od nás očekávat nic jiného než to, co trubci rojící se kolem plástů, když se včely dělnice na ně vrhnou, aby zakončily jejich nicotný život. Ukázali jste, že nejste schopni vládnout společnosti, a proto vám bude vláda odňata. Půl druhého miliónu dělníků vám praví, že získají ostatní část dělnické třídy na svou stranu a že vám odejmou vládu. To je revoluce, milí pánové. Zastavte ji, můžete-li. (Moje pozn.  A jediná revoluce, jejíž zaměření se nepovedlo zmanipulovat k ustanovení „konstantních pořádků“ byla ta Velká říjnová socialistická, i když to hodně lidí stálo život. Ale co je nám dnes do toho, že?)

(…)

Rozbíječi strojů

Krátce předtím, než Arnošt kandidoval na poslance socialistické strany, uspořádal otec večeři, které mezi námi říkal „má dáti – dal“. Arnošt ji zase nazýval schůzkou rozbíječů strojů. Ve skutečnosti se tu měli sejít jen obchodníci a podnikatelé – ovšem drobní obchodníci a podnikatelé. Pochybuji, že někdo z nich byl společníkem podniku, jehož celkový kapitál přesahoval několik set tisíc dolarů. Byli to opravdu představitelé střední podnikatelské třídy.

Přišel Owen, společník velké koloniální firmy Silverberg, Owen a spol. která měla několik filiálek. Kupovali jsme od nich koloniální zboží. Pak oba společníci velké drogerie Kowalt & Washburn, dále pan Asmunsen, majitel velikého žulového lomu v Contra Costa, a mnoho podobných lidí, majitelů nebo podílníků menších podniků, obchodů a malých továren – zkrátka menší kapitalisté.

Byli to zajímaví lidé s chytrými tvářemi, kteří mluvili prostě a jasně. Jednomyslně si stěžovali na kartely a trusty. Jejich heslem bylo: Pryč s trusty! Všechen útlak pocházel podle nich od trustů a všichni jako jeden muž si na ně naříkali. Přimlouvali se za to, aby takové trusty jako železniční a telegrafní společnosti byly převedeny do vlastnictví vlády a aby bylo zabráněno akumulaci velkých bohatství zavedením příkře stoupající vysoké důchodové daně. Stejně tak se přimlouvali, aby vlastnictví takových veřejně užitečných zařízení jako vodáren, plynáren, telefonu a pouličních drah přešlo do rukou obce a z jejich výnosu pak bylo financováno odstranění hlavních nedostatků v obci.

Zvláště zajímavě vyprávěl pan Asmunsen o svých potížích s vlastním lomem. Svěřil se nám, že jeho lom mu nikdy nevynášel, a to ani v době prudké konjunktury, která přišla po zničení San Franciska zemětřesením. Nová výstavba San Franciska trvala šest let a jeho podnik čtyřikrát až osmkrát vzrostl, a přesto na tom pan Asmunsen nic nevydělal.

„Železnice mi vidí do podniku líp než já,“ pravil. „Vědí na cent, jaké jsou výrobní náklady, znají podmínky mých smluv. Jak si to všechno dokáží zjistit, to se jen dohaduji. Určitě mají přímo v podniku špióny a musí mít přístup ke všem firmám, s kterými uzavírám objednávky. Tak se například podívejte: Jestliže uzavřu smlouvu na velkou objednávku, která slibuje pěkný zisk, ihned mi železnice zvýší poplatek za dopravu z lomu na trh. Bez odůvodnění. Železnice prostě shrábnou, co jsem měl vydělat já. Za těchto okolností se mi dosud nikdy nepodařilo přimět železnici, aby snížila tarif. Na druhé straně dojde-li k nějaké nehodě, stoupnou provozní náklady anebo nejsou objednávky tak výhodné, vždycky mi něco sleví. Jaký je výsledek? Ať je zisk velký či malý, shrábne ho železnice.“

„Co vám po všem tom zůstane,“ přerušil ho Arnošt otázkou, „rovná se zhruba platu, který byste dostával jako ředitel, kdyby lom patřil železnici ?“

„To říkáte správně,“ odpověděl pan Asmunsen. „Před nedávném jsem prolistoval své účetní knihy za posledních deset let. Přišel jsem na to, že za těchto deset let se můj čistý zisk rovnal právě příjmu podnikového ředitele. Nic by se nezměnilo, kdyby železnice vlastnila lom a přijala mě do svých služeb, abych podnik řídil.“

„Jenom s tím rozdílem,“ zasmál se Arnošt, „že by v takovém případě železnice nesla všechno riziko, které musíte nyní nést vy.“

„To je pravda,“ odpověděl smutně pan Asmunsen.

Když všichni pověděli, co měli na srdci, začal se Arnošt jednoho po druhém vyptávat. První přišel na řadu pan Owen.

„Otevřel jste si zde v Berkeley asi před šesti měsíci filiální obchod?“

„Ano,“ odpověděl pan Owen.

„Všiml jsem si, že od té doby zavřely tři drobné nárožní obchody s koloniálním zbožím. Způsobila to vaše filiálka?“

Pan Owen se spokojeně usmál. „Nemohly nám konkurovat.“

„Proč ne?“

„Máme větší kapitál. Podniká-li se ve velkém, je to úspornější a výkonnější.“

„A vaše filiálka spolkla zisky těch tří krámků. To je mi jasné. Ale řekněte, co se stalo s jejich majiteli?“

„Jeden z nich jezdí s naším dodávkovým vozem. Co se stalo s těmi druhými, to nevím.“

Arnošt se náhle obrátil na pana Kowalta.

„Vy prodáváte hodně za snížené ceny. Co se stane s vlastníky malých obchodů, které tak přitisknete ke zdi?“

„Jeden z nich, pan Haasfurther, vede teď naše lékárnické oddělení,“ zněla odpověď.

„A všechen zisk jde teď do vaší kapsy?“

„Ovšem, od toho jsme obchodníci.“

„A vy?“ obrátil se Arnošt na pana Asmunsena. „Vás přece zlobí, že dráhy si přivlastňují váš zisk?“

Pan Asmunsen přikývl.

„Vy byste chtěl, aby vám zůstaly?“

Pan Asmunsen znovu přikývl.

„I zisky druhých?“

Ticho.

„I zisky druhých?“ naléhal Arnošt.

„Jedině tak může člověk něco vydělat,“ odpověděl stroze pan Asmunsen.

„Takže celý vtip této hry, které se říká obchod, spočívá v tom, že se člověk snaží shrábnout zisky druhých a zabránit, aby druzí neshrábli jeho výdělek. Je to tak?“

Arnošt musel otázku opakovat, než pan Asmunsen odpověděl. Potom řekl: „Ano, máte pravdu, až na to, že nemáme nic proti tomu, když si někdo jiný taky přijde na své, pokud zrovna nevydírá.“

„Pokud nevydírá přes míru, ale když váš vlastní zisk nadměrně stoupne, to vám nevadí… že ne?“  Pan Asmunsen se s roztomilou upřímností přiznal k této slabosti. A ještě jednoho z přítomných si Arnošt vzal při této příležitosti na mušku, jakéhosi pana Calvina, kdysi majitele velkých mlékáren.

„Před časem jste bojoval proti mlékárenskému trustu,“ řekl Arnošt. „A teď zastáváte agrárnickou politiku. (Pozn. pod čarou. V této době bylo učiněno mnoho pokusů organizovat upadající farmářskou vrstvu do politické strany, jejímž cílem bylo zlomit moc trustů a kartelů drastickým zákonodárstvím. Všechny tyto pokusy však ztroskotaly.) Jak se to srovnává?“

„Já jsem se dosud nevzdal boje,“ odpověděl pan Calvin a vypadal skutečně bojovně. „Bojuji proti trustům na poli, kde jedině je možno proti nim vést boj – na politickém poli. Vysvětlím vám to. Před několika málo lety jsme měli my, mlékaři, ve všem úplně volnou ruku.“

„Ale vzájemně jste si konkurovali?“ přerušil ho Arnošt.

„Ano, to právě stlačovalo zisky. Snažili jsme se organizovat, jenže nezávislé mlékárny postupovaly vždycky na vlastní pěst. Pak přišel mlékárenský trust.“

„Financovaný z kapitálových rezerv petrolejářské společnosti Standard Oil, “ řekl Arnošt.

„Ano,“ uznal pan Calvin. „Ale to jsme tehdy ještě nevěděli. Agenti trustu šli na nás s klackem. ,Půjdete s námi a budete se mít dobře,‘ zněl jejich návrh, ,anebo zůstanete mimo a budete živořit.‘ Většina z nás vstoupila do trustu. To byli ti, kteří neživořili. Ó ano, vyplácelo se to… zpočátku. Cena mléka stoupla o jeden cent na litru. Čtvrtinu tohoto centu jsme dostali my. Tři třetiny dostal trust. Cena mléka stoupla pak o další cent, jenomže z tohoto centu jsme už my nedostali nic. Naše stížnosti nebyly nic platné. Trust nás měl v rukou. Přišli jsme na to, že musíme tancovat, jak on píská. Nakonec nám sebrali i ten čtvrtcent. A pak nás začal trust ždímat. Co jsme mohli dělat? Nechali jsme se ždímat. Pak už nebyly mlékárny, byl jen mlékárenský trust.“

„Ale dokud bylo mléko jen o dva centy dražší, mohli jste přece podle mého konkurovat,“ nadhodil Arnošt lstivě.

„To jsme si také mysleli. Zkusili jsme to.“ Pan Calvin se na chvíli odmlčel. „To nám zlomilo vaz. Trust si mohl dovolit dodávat lacinější mléko, než bylo naše. Mohl prodávat stále ještě s nepatrným ziskem, když my jsme již prodávali fakticky se ztrátou. Nechal jsem v tom padesát tisíc dolarů. Většina z nás se položila, udělala bankrot. Mlékárny přestaly existovat.“

„Tak vás trust připravil o vaše zisky,“ řekl Arnošt, „a vy jste se pustili do politiky, abyste zákonodárnou cestou zničili trusty a dostali své zisky zpět?“

Obličej pana Calvina se vyjasnil. „To je přesně to, co říkávám ve svých projevech k farmářům. To je stručné vyjádření celé naší ideje.“

„Trust ovšem vyrábí mléko levněji než samostatná mlékárna?“ zeptal se Arnošt.

„Proč by ne, když má tak skvělou organizaci, nové stroje a ohromný kapitál, který mu to umožňuje?“

„O tom není sporu,“ odpověděl Arnošt. „Může vyrábět levněji, a skutečně také vyrábí.“

Na to se pan Calvin pustil do politického proslovu, ve kterém objasnil své názory. Ostatní ho se zájmem sledovali a všichni se shodli na tom, že trusty je třeba zničit. (Moje pozn.: Tady mi pan Calvin tak trochu připomíná rolníky, kteří nechtěli vstoupit do družstev, kde se kolektivně vydělávalo více a snadněji…)

„Ubozí pošetilci,“ řekl mi polohlasně Arnošt. „Až kam dohlédnou, vidí jasně, ale naneštěstí si vidí jen na špičku nosu.“

Brzy nato se opět sám ujal slova, a jak se ani nedalo jinak očekávat, celý zbytek večera patřil jemu.

„Poslouchal jsem vás všechny pozorně,“ začal, „a jasně vidím, že hrajete v obchodě podle starých pravidel. Život – to jsou pro vás zisky. Máte pevnou a neochvějnou víru, že jste tu proto, abyste vydělávali. Jenomže to má háček. Pachtíte se, pachtíte, a najednou se mezi vámi objeví trust a zisk vám sebere. (Moje pozn. No, on to může být trust, nebo státní daně, nebo jiné nepřímé poplatky např. přes nutnost platit si systém ISO atd.) To se poněkud příčí účelu, ke kterému jste byli stvořeni, a vy vidíte jediné východisko v tom, že by mělo být zničeno, co vás o zisky připravuje.

Poslouchal jsem vás pozorně a je jen jeden výraz, který vás charakterizuje. Řeknu vám ten výraz. Jste rozbíječi strojů. Víte, co to znamená rozbíječi strojů? Vysvětlím vám to. V osmnáctém století tkali muži a ženy látky na ručních stavech ve svých vlastních chatrčích. Tento systém domácí rukodělné výroby byl pomalý, těžkopádný a nákladný způsob tkaní látek. Pak přišel parní stroj a nahradil práci mnoha dělníků. Tisíc stavů, postavených ve velké továrně a poháněných jedním ústředním strojem, tkalo látku nesrovnatelně levněji, než byli s to ji vyrobit tkalci podomácku na svých ručních stavech. (Moje pozn. Tomu se říká technický pokrok a fakticky jde o proces globalizace, který je objektivní – zabránit mu nejde – ale jeho řízení je subjektivní viz dále) V továrně byla výroba organizována, a tím vyřadila konkurenci. Muži a ženy, kteří pracovali na ručních stavech pro sebe, šli do továren a pracovali na strojních stavech ne už pro sebe, ale pro vlastníky továren. Mimoto šly do továren pracovat na mechanických stavech i malé děti, a to za nižší mzdy, a vytlačovaly tak z práce muže. Na lid dolehly těžké časy. Životní úroveň klesala. Nastal hlad. A tu si řekli, že vším jsou vinny stroje. Proto se pustili do rozbíjení strojů. Ničeho tím nedosáhli a bylo to od nich velmi hloupé.

Vy jste se tím nepoučili. Vy se pokoušíte dnes, o půl druhého století později, o něco podobného. Jak jste se sami přiznali, trust pracuje mnohem produktivněji a levněji, než můžete vy. Proto také s ním nemůžete konkurovat. A přece chcete rozbít tento stroj. Jste ještě hloupější, než byli ti prostí angličtí dělníci. A zatímco vykládáte o obnovení svobodné konkurence, trusty vás ničí dál.

Všichni shodně vypravujete stejnou historii – doba svobodné konkurence je pryč a přichází doba výrobní organizace. Vy, pane Owene, jste zničil konkurenci zde v Berkeley, když jste svou filiálkou vyřadil tři menší obchody z provozu. Organizace vašeho obchodu byla výkonnější. Avšak cítíte tlak jiné organizace, organizace trustu, a proto křičíte. Jenom proto, že sám k němu nepatříte. Kdybyste vy měl trust s koloniálním zbožím pro celé Spojené státy, zpíval byste jinou písničku. A ta písnička by zněla: ,Požehnány buďtež trusty.‘ A navíc, nejenže váš malý podnik není trust, vy si také uvědomujete, že není dost silný. Začínáte tušit vlastní konec. Cítíte, že z vás a vašich filiálek se stávají loutky ve hře. Vidíte, jak se zvedají a rostou den ze dne stále mohutnější síly. Cítíte, jak se na vaše zisky vrhají a kus po kuse je ukrádají železné pěsti všech těch železničních, petrolejářských, ocelářských a uhelných trustů, a vy víte, že nakonec vás zničí, vyrvou vám i poslední procento bídného výdělku.

Ano, pane, jste ubozí hráči. Když zničíte tři malá kupectví tady v Berkeley tím, že váš podnik je lépe organizován, nadmete se pýchou, mluvíte o výkonnosti a podnikavosti a za zisky, které jste vyždímal ze tří malých obchodů, pošlete ženu do Evropy. Je to stará věc, že velké ryby žerou malé ryby. Ale na druhé straně zase vy se stanete soustem pro ještě větší ryby, a pak začnete skučet. A to, co říkám vám, platí pro všechny kolem tohoto stolu. Všichni skučíte. Hrajete ztracenou hru a všichni naříkáte.

Ale když naříkáte, nemůžete vidět situaci tak, jak je. Neříkáte, že rádi ždímáte zisky z druhých, že tropíte takový povyk jedině proto, že jiní vám šlapou na paty. Ne, na to jste příliš mazaní. Říkáte něco jiného. Pronášíte politické proslovy drobných kapitalistů, jako to dělá pan Calvin. Co říkal? Zapamatoval jsem si několik jeho frází: ,Naše základní zásady jsou neochvějné.‘ ,Co země potřebuje, je návrat k americkým zásadám – svobodná příležitost pro všechny.‘ ,Duch svobody, z něhož se tento národ zrodil.‘ ,Je třeba, abychom se vrátili k zásadám svých předků‘.

Mluví-li o ,svobodné příležitosti pro všechny‘, myslí tím svobodnou příležitost ždímat zisky, a tuto svobodu mu nyní berou velké trusty. A nejlepší na celé věci je, že jste tyto fráze opakovali tak často, že jim sami věříte. Chcete mít možnost odírat své bližní vlastním, malopodnikatelským způsobem, ale namlouváte si přitom, že chcete svobodu. Jste nenasytní a hrabiví, ale kouzlo vašich frází je tak silné, že nakonec sami sebe přesvědčíte, že jste vlastenci. Vydáváte svou ziskuchtivost, která je ryzím sobectvím, za altruistickou péči o trpící lidstvo. Poslyšte, jste tu sami mezi sebou, buďte jednou upřímní. Pohleďte věci přímo v tvář a pojmenujte ji pravým jménem!“

Všichni u stolu zrudli hanbou, hněvem, a možná i strachy. Ten holobrádek jim trochu naháněl hrůzu, hlavně prudkost a pádnost jeho slov a ošklivá záliba nazývat věci pravým jménem. Pan Calvin pohotově odpověděl:

„A proč by ne?“ zeptal se. „Proč bychom se nemohli vrátit k tomu, jak žili naši otcové, když byla tato republika založena? Řekl jste mnoho pravdy, pane Everharde, i když nebyla právě příjemná. Ale zde mezi sebou si to můžeme říci otevřeně. Odložme přetvářku a vezměme pravdu tak, jak přímo ji pan Everhard podal. Je pravda, že my, malí kapitalisté, se honíme za zisky a že nám je trusty berou. Je pravda, že chceme zničit trusty, aby nám naše zisky zůstaly. Proč bychom to neměli dělat? Co je na tom ? Ptám se, co je na tom ?“

„A teď se dostáváme k jádru věci,“ řekl Arnošt se spokojeným výrazem ve tváři. „Řeknu vám, co je na tom, ačkoli to bude pro vás dost tvrdé. Vy jste se totiž zabývali živnostničením, ale vůbec jste si nevšímali sociálního vývoje. Dnes jste v přechodném stádiu hospodářského vývoje, ale vy mu nerozumíte a odtud všechen váš zmatek. Proč se nemůžete vrátit zpět? Prostě proto, že to není možné. Nemůžete přimět příliv sociálního vývoje, aby odtekl stejnou cestou, kudy přitekl, stejně jako nemůžete dosáhnout, aby voda tekla nahoru. Jošua zastavil slunce nad Gibeonem, ale vy nemůžete Jošuu předstihnout. Vy byste totiž chtěli, aby slunce na obloze couvalo. Vy byste chtěli, aby se čas vrátil, aby po poledni bylo ráno.

Tváří v tvář strojům, jež nahrazují pracovní sílu, tváří v tvář organizované výrobě, větší produktivitě, chtěli byste ekonomické slunce vrátit zpět o celou generaci do doby, kdy nebylo velkých kapitalistů, velkých strojů, kdy nebylo železnic – do doby, kdy houf malých kapitalistů mezi sebou zápasil v hospodářské anarchii, kdy výroba byla ještě primitivní, nehospodárná, neorganizovaná a nákladná. Jošuova úloha byla snazší, to mi věřte, a ještě k tomu mu pomohl Jehova. Ale na vás, drobné kapitalisty, bůh zapomněl. Slunce malých kapitalistů zapadá. Nikdy již nevyjde. Není ve vašich silách ani to, abyste je zastavili. Jste odsouzeni k zániku, zmizíte zcela z povrchu společnosti.

To je nutný zákon vývoje. To je slovo boží. Organizace je silnější než konkurence. Pračlověk byl bázlivý tvor, který se skrýval v rozsedlinách skal. Sdružoval se a bojoval proti svým krvelačným nepřátelům. Byl to konkurenční boj mezi zvířaty. Pračlověk byl zvířetem s organizačním smyslem, a proto získal moc nad všemi ostatními zvířaty. Člověk pak dosahoval stále větší a větší organizační dokonalosti. Je to organizace proti konkurenci, tisíciletý boj, ve kterém konkurence vždy podlehla. Všichni, kdož se přidali na stranu konkurence, zahynuli.“

„Ale trusty samy vznikly z konkurence,“ přerušil ho pan Calvin.

„Zcela správně,“ odpověděl Arnošt. „A trusty zase zničily konkurenci. Právě proto, jak sám říkáte, nejste už majitelem mlékárny.“

Poprvé za večer se u stolu ozval smích a připojil se dokonce i pan Calvin, ačkoli hosté se smáli jemu.

„A teď, když už jsme u trustů,“ pokračoval Arnošt, „vyjasněme si několik věcí. Uvedu několik tvrzení, a nebudete-li s nimi souhlasit, řekněte to. Mlčení bude značit souhlas. Není pravda, že mechanický stav utká více látky a levněji než ruční stav?“ Odmlčel se, ale nikdo nic nenamítal. „Není tedy krajně nerozumné rozbíjet mechanické stavy a vracet se k těžkopádnému a nákladnému tkaní na ručních stavech?“ Přítomní přikývli na souhlas. „Není pravda, že organizace, známé pod jménem trust, vyrábějí více a levněji než tisíc vzájemně si konkurujících malých podniků?“ Stále nikdo nic nenamítal. „Není tedy nerozumné ničit tuto levněji vyrábějící a produktivnější kombinaci?“

Dlouhou dobu nikdo neodpovídal. Pak se ozval pan Kowalt:

„Co tedy máme dělat?“ zeptal se. „Zničení trustů je podle nás jediný způsob, jak uniknout jejich nadvládě.“

V tu chvíli Arnošt oživl a rozehřál se.

„Ukáži vám jinou cestu!“ zvolal. „Neničme tyto skvělé stroje, které vyrábějí více a levněji. Zmocněme se kontroly nad nimi. Využijme jejich produktivity a láce. Ať slouží nám. Vyhoďme jejich nynější vlastníky a zmocněme se sami těchto skvělých strojů. To je, pánové, socialismus, vyšší organizace, než jsou trusty, lepší hospodářská a sociální kombinace, než jaká se kdy na této planetě vyskytla. K ní spěje vývoj. Přemůžeme organizaci lepší organizací. To je strana, která vyhrává. Připojte se k nám, socialistům, a hrajte na straně, která vyhrává.“ (Má pozn. To je to, co se na krátkou dobu skutečně podařilo, ale vnější tlak konkurence byl vyšší a díky boji na vyšších prioritách řízení se jim podařilo socialistický blok rozložit zevnitř. Vlastně donutili lidi, aby to udělali vlastníma rukama a vrátili se do doby, kdy budou obrazně řečeno bezmocně pracovat v trustech, místo aby je řídili, neboť především podcenili organizovanost vršku pyramidy.)

Tu se zdvihl odpor. Hosté vrtěli hlavami a reptali.

„Dobrá tedy, dáváte přednost anachronismu,“ zasmál se Arnošt. „Chcete raději hrát atavistickou úlohu. Jste odsouzeni k zániku stejně jako všechen atavismus. Položili jste si někdy otázku, co se s vámi stane, až se objeví vyšší výrobní organizace, než jsou dnešní trusty? Uvážili jste někdy, kam se dostanete, až se velké trusty spojí v kombinaci všech kombinací – v sociální, hospodářský a politický trust?“

Arnošt se náhle a jaksi mimochodem obrátil na pana Calvina:

„Řekněte mi,“ pravil, „jestli to není pravda. Jste nuceni vytvořit novou politickou stranu, protože staré strany jsou v rukou trustů. Hlavní překážkou vaší agrární propagandy jsou trusty. Za každou překážkou, která se vám staví v cestu, za každou ranou, kterou utržíte, v každé porážce, kterou utrpíte, mají prsty ony. Není tomu tak? Řekněte.“

Pan Calvin seděl a trapně mlčel.

„No, povězte,“ povzbuzoval Arnošt.

„Je to pravda,“ doznal pan Calvin. „Zmocnili jsme se zákonodárného aparátu státu Oregon a prosadili jsme skvělé ochranné zákony. Ale znemožnil nám je svým vetem guvernér, který je loutkou v rukou trustů. Zvolili jsme guvernéra státu Colorado, ale zákonodárný aparát odmítl svolit, aby se ujal úřadu. Dvakrát jsme prosadili uzákonění celonárodní daně z důchodu, a pokaždé Nejvyšší soud zákony zvrátil jako neústavní. Soudy jsou v rukou trustů. My, lid, neplatíme dostatečně svým soudcům. Ale přijde čas -“

„Kdy výrobní kombinace nazvané trusty budou kontrolovat veškeré zákonodárství, kdy trusty samy budou vládou,“ přerušil ho Arnošt.

„Nikdy! Nikdy!“ ozvaly se výkřiky. Všichni byli rozčileni a pobouřeni.

„Řekněte mi,“ zeptal se Arnošt, „co budete dělat, až přijde taková doba?“

„Vší silou se postavíme na odpor!“ zvolal pan Asmunsen a všichni halasně přitakali.

„To ale znamená občanskou válku,“ varoval je Arnošt.

„Ať to tedy znamená občanskou válku,“ odpověděl pan Asmunsen a všichni kolem stolu se k němu připojili. „Nezapomněli jsme na hrdinské činy svých předků. Jsme připraveni bojovat a umírat za své svobody.“

Arnošt se usmál.

„Nezapomínejte,“ pravil, „že jsme skrytě připustili, že svoboda ve vašem případě, pánové, znamená svobodu ždímat zisky z druhých.“ (Moje pozn. Ať žije revoluce 1989!!!, že?)

Kolem stolu se zvedl hněv, útočný hněv. Ale Arnošt zvládl hluk a prohlásil:

„Ještě jednu otázku. Až se vzepřete, uvědomte si, že příčinou vaší vzpoury bude vláda v rukou trustů. Čili, že proti vaší síle postaví vláda pravidelnou armádu, námořnictvo, milici, policii – zkrátka celou organizovanou válečnou mašinérii Spojených států. Kde pak budete vy se svou silou?“

V tvářích se jim objevilo zděšení, ale než se mohli vzpamatovat, Arnošt zaútočil znovu: „Vzpomínáte si, že to není tak dlouho, co měla naše pravidelná armáda jen padesát tisíc mužů? Rok od roku rostla a dnes má celých tři sta tisíc.“

A následoval další úder: „To ještě není všechno. Zatímco se usilovně ženete za svým zbožňovaným fantómem, který se jmenuje zisk, a moralizujete o svém oblíbeném fetiši, který se jmenuje konkurence, výrobní organizace dosáhla ještě větších a pro vás osudnějších výsledků. Je tu milice.“

„To je naše síla!“ zvolal pan Kowalt. „S její pomocí odrazíme nápor pravidelné armády.“

„Vy sami nastoupíte k milici,“ namítl Arnošt, „pošlou vás do Mainu nebo na Floridu nebo na Filipíny nebo někam jinam, abyste pomáhali utopit v krvi vlastních kamarádů jejich občanský boj za svobodu. A naproti tomu vaši vlastní kamarádi z Kansasu, Wisconsinu nebo z některého jiného státu budou povoláni k milici a přijdou sem, do Kalifornie, aby utopili v krvi váš občanský boj.“

Nyní byli skutečně zdrceni a seděli tu beze slov, až pan Owen zamručel:

„Nepůjdeme k milici a hotovo. Takoví blázni nebudeme.“

Arnošt se hlasitě zasmál.

„Nechápete, jak daleko už dospěla kombinace, které se říká trust. Nebudete mít na vybranou. Odvedou vás násilím.“

(…)

Ani dnešní vaše jmění není spolehlivým měřítkem vaší moci. Síla vašeho jmění je dnes pouze prázdnou skořápkou. Proto jste zvedli svůj slabý válečný pokřik: ,Zpět k metodám našich dědečků!‘ Uvědomujete si svou bezmocnost. Víte, že vaše síla je prázdnou skořápkou. Ukáži vám její prázdnotu.

Jakou moc má farmář? Přes padesát procent farmářů jsou nevolníci, protože jsou pouze správci půdy anebo jsou až po krk zadluženi. Všichni jsou nevolníky proto, že trusty již vlastní nebo kontrolují (což je totéž, jenomže lepší) – všechny prostředky, nutné k obchodu s obilím, jak sýpky, železnice, elevátory a paroplavbu. Mimoto trusty kontrolují trhy. Vůči tomu všemu je farmář bezmocný. Co se týče politické a vládní moci, zmíním se o tom později, současně s politickou mocí celé střední třídy.

Den ze dne trusty vysávají farmáře, jako vysály pana Calvina a ostatní mlékaře. Stejným způsobem jsou den ze dne vysáváni obchodníci. Vzpomínáte si, jak tabákový trust pohltil za půl roku jen přímo v New Yorku víc než čtyři sta tabákových prodejen? Kde jsou bývali vlastníci uhelných dolů? Víte sami a nemusím vám říkat, že železniční trust vlastní nebo kontroluje všechny kamenouhelné a hnědouhelné doly. Nepatří trustu Standard Oil celá řada zaoceánských linek? Nemá také kontrolu nad veškerou mědi, nemluvě o hutnickém trustu jako malém pobočním podniku? Ve Spojených státech jsou desetitisíce měst, jež osvětlují společnosti, které patří nebo jsou kontrolovány společností Standard Oil, a v dalších městech veškerá elektrická doprava – pouliční, podzemní i meziměstská – je v rukou Standard Oil. Ti drobní kapitalisté, kteří byli dříve v tisících těchto podniků, jsou pryč. To znáte. Je to táž cesta, kterou jdete vy.

Malý továrník je na tom stejně jako farmář, drobný podnikatel a farmář jsou dnes ve všem všudy znovu vazaly. (Moje pozn. To je k té stagnaci společenského rozvoje) Ze stejného důvodu jsou příslušníci svobodných povolání a umělci svobodní jen podle jména, zatímco politikové jsou žoldáci. Proč se vy, pane Calvine, snažíte dnem i nocí zorganizovat farmáře a ostatní příslušníky středních tříd v novou politickou stranu? Protože politikové starých stran nechtějí mít nic společného s vašimi atavistickými myšlenkami. A s vašimi myšlenkami nechtějí mít nic společného proto, že jsou, jak jsem řekl, placenými žoldáky plutokracie.

Mluvil jsem o příslušnících svobodných povolání a umělcích jako o vazalech. Co jsou jiného? Každý z nich, ať profesor, kazatel či redaktor, udržuje si své místo tím, že slouží plutokracii, a jejich služba spočívá v tom, že propagují jen takové ideje, které bud neškodí, anebo prospívají plutokracii. Jakmile začnou propagovat ideje, které plutokracii ohrožují, ztrácejí svá místa, a pokud nepamatovali na zadní kolečka, klesají na úroveň proletariátu a buď hynou, nebo se z nich stávají agitátoři dělnického hnutí. A nezapomeňte, že právě tisk, kazatelna a universita formují veřejné mínění a určují myšlení národa. Pokud jde o umělce, ti pouze lichotí více méně nevybíravému vkusu plutokracie.

Avšak bohatství samo není nakonec skutečnou mocí, je jen prostředkem k nabytí moci. Moc sama znamená vládu. Kdo dnes kontroluje vládu? Proletariát s dvacetimiliónovou armádou pracujících? Dokonce i vám je tato myšlenka k smíchu. Je to snad střední třída se svými osmi milióny pracujících? O nic víc než proletariát. Kdo tedy kontroluje vládu? Plutokracie se svým bídným čtvrtmilionem zaměstnaných příslušníků. Avšak tento čtvrtmilion vládu nekontroluje, i když jí oddaně slouží. Vládu kontroluje mozek plutokracie a tento mozek se skládá ze sedmi* malých, ale mocných skupin. A nezapomeňte, že tyto skupiny dnes spolupracují prakticky v naprosté shodě. (Pozn. pod čarou Ještě v roce 1907 se všeobecně soudilo, že zemi vládne jedenáct skupin, avšak tento počet klesl tím, že 5 železničních skupin splynulo v jednu nejvyšší kombinaci všech železničních společností. Těchto 5 skupin, které splynuly včetně svých finančních a politických spojenců, tvořili: 1 James J. Hill, který kontroloval severozápadní dráhu; 2. Pennsylvánská železniční skupina pod finančním vedením Achiffa a velkých bankovních domů ve Filadelfii a New Yorku; 3. Harriman s Frickem jako rádcem a Odellem jako politickým pobočníkem, kteří kontrolovali centrální kontinentální, jihozápadní a severní pacifickou dráhu; 4. železniční účasti rodiny Gouldovy a 5. Moore, Reid & Leeds, známí jako Rockislandská banda“. Tyto mocné skupiny vyšly vítězně z konkurenčního boje a dospěly nakonec nutně k tomu, že splynuly.)

Vezměme jednu z těchto skupin, skupinu železničních společností, a všimněme si její moci. Zaměstnává čtyřicet tisíc advokátů, jejichž úkolem je překrucovat zákony před soudy. Rozdá ročně tisíce a tisíce volných jízdenek soudcům, bankéřům, redaktorům, ministrům, universitním profesorům, členům zákonodárných sborů jednotlivých států a kongresu.

Vydržuje si nákladné ,lobby‘ v každém hlavním státu i v hlavním městě Unie. A v každém městě i obci země zaměstnává ohromnou armádu pokoutních advokátů a drobných politiků, jejichž úkolem je chodit na voličské schůze, svolávat valné hromady, zasedat v porotách, podplácet a v každém směru podporovat zájmy skupiny. (Pozn. pod čarou Deset let před touto Everhardovou řečí vydala newyorská obchodní komora zprávu, za které uvádíme toto: „Železnice kontrolují zákonodárství ve většině států Unie. Rozhodují o tom, kdo bude jmenován či odvolán jako senátor, poslanec a guvernér, jsou skutečnými diktátory a určují vládní politiku Spojených států.“)

Pánové, načrtl jsem pouze moc jedné ze sedmi skupin, z nichž se skládá mozek plutokracie. Vaše bohatství v hodnotě dvaceti čtyř miliard nedává vám ani za dvacet pět centů vládní moci. Je to prázdná skořápka a brzy vám vezmou i ji. Plutokracie má dnes ve svých rukou všechnu moc. Dělá dnes zákony, protože jí patří senát, kongres, soudy a státní zákonodárství. A nejen to. Za zákony musí stát síla k provádění těchto zákonů. Plutokracie dnes dělá zákony a k vynucení těchto zákonů má k ruce policii, armádu, námořnictvo a konečně i milici, což jste vy, já a my všichni.“

Základy sociologie díl druhý, autor vnitřní prediktor SSSR

Na začátku 21. století si projekt stále udržuje svou vládu nad Euro-americkým konglomerátem států. Podíváme se na článek – Jak jsou ve Francii nastaveny daně:

«Hezky sladěně tady funguje dvouruční pila sloužící k zotročení pitomečků, kteří si usmyslí, že budou podnikat: Daně jsou velmi pečlivě a důkladně nastaveny tak, aby vám sebraly všechno, co překračuje příjem, řekněme, nad 10 tisíc euro měsíčně. Daně jsou progresivní a vyhnout se jim je možné pouze prostřednictvím korupčních schémat ve vládě.

Takovým způsobem, ať už si vyděláte třeba milión nebo i deset miliónů, se vám nahromadit vlastní provozní kapitál nepodaří. Není to matematicky možné. Musíte se vždy nevyhnutelně s podlézavým úsměvem obrátit na banku a žádoucí je, abyste se přitom posledních 200 metrů nejlépe plazili po kolenou.

Dvouruční pila „daně – banka“ funguje bezchybně a výjimky ve Francii neexistují. Když tedy, řekněme, podnikáte a přitom nemáte v bance úvěr, tak to samo o sobě vypadá nepravděpodobně. To jednoduše francouzský mozek nemůže pobrat a zcela jistě vás začnou prověřovat, zda neobchodujete s drogami nebo neprodáváte Albánce Rumunům či naopak.

Takto o vás především banky, a vůbec ne finanční úřad, vědí úplně všechno. Bankám sami všechno ochotně vyložíte, až budete žebrat o další almužnu. Úředníci finančního úřadu si tak zbytečně nemusí s ničím dělat hlavu. Stačí jim zvednout telefon a zavolat si do banky. Tam také zavolají všichni, kteří se o vás zajímají. Dozor nad shromažďováním informací a jejich legálním poskytování má mít takzvaná Commission nationale de l’informatique et des libertés. Tak prý „republika“ šlape na paty těm, kteří zneužívají sběr informací.

(…)

Má se za to, že daně jsou potřebné, aby z nich byla udržována zdravotní péče, silnice, armáda, vzdělání, nemajetní, nezaměstnaní apod. To je samozřejmě částečně pravda. Ale pouze z té malé části. Daně jsou potřebné především k obsluze státního dluhu a jiných existujících dluhů, které byly nadělány se státní zárukou. Zde jsou přibližné údaje: Státní dluh Francie 1 500 000 000 000 euro. Plus další dluhy a deficity financované státem — 700 000 000 000. Celkem je to okolo 2 200 000 000 000. Na obsluhu, tj. na každoroční výplatu úroků za tyto dluhy, je potřebných 110 000 000 000 euro, tedy přibližně 100 miliard euro ročně. To je více než 5 000 euro na každého pracujícího Francouze. Každá rodina máma + táta + dcerka + syn platí 10 000 euro ročně za dluhy, které nenadělali. Ty výpočty jsou pouze přibližné, vždyť zajímavé jsou pouze řády těch čísel. Průměrná mzda je dnes ve Francii 1500 euro měsíčně.

Ještě jeden mýtus, kterým se utěšují pokrokoví Francouzi, kteří říkají: „My máme velké úspory. A ty peníze, které si u nás půjčuje stát, to jsou naše peníze. A úroky z našich vkladů za to dostáváme.“ Abyste tvrdili něco podobného, musíte opravdu být Francouzem: To znamená vědět kulové, ale být si jistý, že víte všechno.

Francouzi mají opravdu velké úspory: 75 000 000 000 euro. Cha, cha. A ten dluh je 2 200 000 000 000. Vyjádříme-li to ještě zjednodušeněji, tak mají úspory 75 euro a dluží 2200. Cítíte ten rozdíl? Pouze na úrocích jsou dlužni ročně 110 euro při svých „úsporách“ 75 euro!

Zkrátka, obsluha dluhu je financována z daní a dalších „půjček“. Peníze na „půjčky“ centrální banka jednoduše „tiskne“, ale s rozmyslem, aby si toho ty tupé ovce nevšimly a stále věřily v „peníze“.

(…)

Všechny francouzské daně jsou pečlivě promyšleny. To jenom na první pohled vypadají jako dokonalý kontraproduktivní marasmus. Tedy s upřesněním, že z pozice normálního člověka, který si přeje pracovat a vydělávat, vítězit nad zahraničními konkurenty, to tak opravdu je. Ale daně se ve Francii vybírají pro zcela jiný účel. Cílem daňové politiky tohoto státu je připravit podnikatele o vlastní kapitál. Podnikatel se musí plně podřídit bance, pracovat pro banku a být závislý na bance. Banka mu bude milostivě poskytovat úvěry (procenta z úvěrů vyplácená bance nejsou součástí zdaňované základny), usměrňovat ho a poučovat. To znamená, že podnikatel má následují volbu: pokusit se pracovat bez bank, do roka zbankrotovat a být dlužníkem celý svůj život, nebo se podřídit bance, všechno jí odhalit, ukázat a pravidelně jí skládat účty, žít z drobků a celý svůj podíl odevzdávat bankéřům. Banky tak mají hlavu podnikatele na svém popravčím špalku a vždy mohou zatáhnout za provázek gilotiny.