Kdyby se tenhle text zabýval Maďary nebo buddhisty, nikoho by to nevzrušilo, ale co má gój co psát o Židech? Židé jsou něco jiného. Bohem vyvolený lid, míní mnozí. To ale neznamená žádné výhody, ubezpečují, to je naopak břímě odpovědnosti. Další to chápou tak, že jim ostatní mají sloužit. Překvapí, kolik z těch, kdo se jako Židé identifikují, včetně lidí vzdělaných, racionálních, liberálních, sekulárních, je o vlastní exkluzívnosti přesvědčeno. Překvapí ještě víc, kolik gójim, těch, kdo se jako Židé neidentifikují, tomu věří také. O Maďarech nebo buddhistech to nikoho ani nenapadne.

Odkazy: většinou se odkazuji na Wikipedii v jazykové verzi s nejobsáhlejší informací – zpravidla angličtina, občas němčina, zřídka čeština. U většiny hesel se lze přepnout i do stručnější, někdy až zavádějící české verze. Ostatní odkazy jsou prakticky výhradně na zdroje v angličtině. Textové si lze nahrubo přeložit pomocí translate.google.com (vložit odkaz na cílovou stránku), pro videa řešení nemám.

Židé I

Kořeny

Isrir (Izrael) jako jeden z kanaánských (fénických, palestinských, levantských) regionů je poprvé zaznamenán na egyptské stéle kolem 1200 př. n. l. Království Izraelské zmiňuje mešská stéla kolem roku 800 př. n. l., kolem r. 720 bylo dobyto Novoasyrskou říší. Judeu jako samostatnou správní oblast zmiňuje hliněná tabulka kolem roku 733 př. n. l. Po předchozím spojeném království Izraele a Judeje, králích Saulovi, Davidovi a Šalamounovi ani po Šalamounově chrámu, zevrubně popisovaných ve Starém zákoně, se stopy nenalezly a jsou považováni za literární fikci. Mezi lety 597 až 582 př. n. l. se Judea stala babylonskou provincií a část obyvatel byla deportována do říše. Po dobytí Babylónie nařídil perský král Artaxerxes I. v roce 458 př. n. l. jejich návrat do Judeji s Tórou jako závazným zákonem. Tak vzniká etnikum, které označujeme jako Židé.

Tóra, pět knih Mojžíšových, tvoří jádro Tanachu, sbírky dvaceti čtyř základních textů judaistického náboženství, převzatých jako Starý zákon do křesťanské Bible a v mnoha částech do islámského Koránu. Sepsány byly v babylonském exilu na základě starších zdrojů. Pověst o potopě například pochází ze sumerského eposu o Gilgamešovi ze 3. tisíciletí př. n. l. Učení perského proroka Zarathuštry, kterým je celá Tóra prodchnuta – bůh Stvořitel, mesianismus, dualita dobra a zla, posmrtný soud, nebe a peklo, svobodná vůle atd. – pochází snad z 2. tisíciletí př. n. l. Šabat sedmého dne je starý babylónský svátek.

Vedle stvoření světa, Adama a Evy, Kaina a Ábela, potopy, zaznamenává Tóra genealogii rodu Abrahámova, jehož potomstvo se bůh Jehova (Jahve, Hospodin v Bibli Kralické) rozhodl učinit velikým národem (Gen 12, 2) a zaslíbil mu zemi od řeky Egyptské až do řeky Eufrat (Gen 15, 18). Jako identifikační znak nařídil Abrahámovu rodu mužskou obřízku (Gen 17, 10) a to včetně otroků (Gen 17, 12-13). Abrahám si Jehovu definitivně získal, když byl ochoten obětovat mu syna Izáka (Gen 22, 10). Od prvorozeného syna Izmaela odvozují svůj původ Arabové, od druhorozeného Izáka Židé, k osudům dalších šesti synů (Gen 25, 2) se Tóra nevyjadřuje. Věnuje se pouze jediné větvi – Izákovu druhorozenému synovi Jákobovi, který podvodem získal otcovo požehnání (Gen 27, 18-29) a kterému Jehova celou Zemi zaslíbenou Abrahámovu potomstvu přepsal (Gen 35, 12).

Jákobova syna Josefa prodají starší bratři do Egypta. Tam však udělá kariéru, celý rod za ním emigruje a utěšeně se rozrůstá. Po Josefově smrti se nálada obrátí proti migrantům, takže Mojžíš s Jehovovou pomocí rod vyvede z Egypta zpět do Kanaánu. Čtyřicet let se toulají Sinajskou pouští a Jehova s nimi uzavře smlouvu, podle níž Jákobovu rodu přislibuje bohatství, moc (Dt 28, 3-13) a dědičné vládnutí národy většími i silnějšími nežli jste vy (Dt 11, 22). Podmínkou je přísné dodržování Jehovových předpisů a rituálů včetně desatera, jejichž zevrubné popisy zaplňují nejrozsáhlejší část Tóry.

Po Mojžíšově smrti smějí Židé překročit řeku Jordán (Dt 34, 3) a dle Jehovových instrukcí dobýt Zemi zaslíbenou. Z měst pak lidu toho, který Hospodin Bůh tvůj dává tobě v dědictví, žádné duše živiti nebudeš. Ale dokonce vyhladíš je: Hetea, Amorea, Kananea, Ferenzea, Hevea a Jebuzea, jakož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj (Dt 20, 16-17), sedm národů větších a silnějších, nežli jsi ty. A dá je tobě Hospodin Bůh tvůj, abys je pobil. (Dt 7, 1-2). Smrtí Mojžíšovou končí pět knih Tóry. Dobývání Kanaánu popisují Kniha Jozue a Kniha soudců. Knihy Králů popisují kralování Saula, Davida a Šalamouna, další jsou kroniky, sbírky moudrostí, kniha nářků, šestnáct ze třiceti devíti knih Starého zákona tvoří proroctví.

Judaismus bývá označován za monoteistické náboženství. Tanach však obsahuje množství odkazů na dobový pantheon, na Azazela, Belzebuba, syny bohů včetně Satana, anděly i plynulý přechod mezi bohy a člověkem (Že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, braly sobě ženy ze všech, které oblibovali – Gen 6, 2). Jehova sám se v Tóře nikde neprezentuje jako jediný bůh, ale vždy jako první bůh Abrahámova resp. Jákobova pokolení – Nebudeš míti bohů jiných přede mnou (Ex 20, 3). Je to tak i logické – Jehova chce být bohem Hebrejců, ostatní národy mají své vlastní.

Konfúzi způsobuje splynutí Stvořitele (El, Elohim, Alláh v Koránu, Bůh ve Starém zákoně) s kmenovým bohem Hebrejců Jehovou (Jahve, Hospodin). Podle Tóry stvořil Zemi Bůh, vzápětí ale dochází ke spojení Hospodin Bůh (od Gen 2, 4), aby nadále zbyl jen Hospodin (od Gen 4, 1) či ještě později Hospodin Bůh váš/tvůj (od Lev 11, 44). Radikál prorok Izaiáš jde v babylónském exilu o krok dál: Takto praví Hospodin, král Izraelův a vykupitel jeho, Hospodin zástupů: Já jsem první, a já poslední, a kromě mne není žádného Boha (Iz 44, 6). Ale teprve Pavlovo otevření křesťanské sekty pro gójim předpokládá definitivní vyhlášení boha židů za boha universálního.

Jehova je bůh silný, veliký, mocný a hrozný (Dt 10, 17), milosrdný k bezmezně oddaným, žárlivý, krutě trestající každou nevěru, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení (Ex 20, 5), rozhodnutý šířit svou moc prostřednictvím vyvoleného kmene. Sesílá-li na něj pohromy, je to nepochybně zkouška oddanosti (spravedlivosti, nazývá ji Bible Kralická) anebo trest. Dává Židům na vybranou: budou-li poslušní, budou vyvýšeni nad všechny národy země, budou prosperovat, množit se, vítězit, ostatní se jich budou bát (Dt 28, 1-13). V opačném případě je Jehova postihne bídou, neúrodou, nemocemi, porážkami, porobením, rozehnáním, vyhlazením (Dt 28, 15-68). Erich Fromm v tom spatřuje svobodu volby. Ani dobývání Kanaánu není zdůvodňováno ctnostmi či prospěchem pokolení Jákobova, ale primárně ziskem teritoriální kontroly a až sekundárně splněním slibu (Dt 9, 5).

Tak jako islám, nemá ani judaismus konečnou autoritu typu papeže nebo patriarchy. Výklad židovského práva, halachy, je záležitostí rabínů, obdobně jako islámské právo, šaríu, vykládají muftí. Podobně jako islám je i judaistické náboženství směsicí různorodých názorů, interpretací a škol. Talmud, sbírka rabínských interpretací, komentářů a diskusí, je vlastní autoritou judaistické víry.

Ústřední institucí býval jediný Jehovův chrám na Chrámové hoře v Jeruzalémě, spravovaný pokolením kněží počínaje Mojžíšovým bratrem Áronem (Ex 28, 1). Podle Tanachu byl první chrám, vybudovaný králem Šalamounem, zničen při dobytí Judeje Babylonií roku 586 př. n. l. Druhý chrám dokončený v roce 516 př. n. l. byl zničen roku 70 n. l. při potlačení prvního protiřímského povstání. Třetí chrám bude podle ortodoxních Židů vybudován s příchodem Mesiáše, jiní ale nevidí jeho potřebu, neboť byl nahrazen modlitbami kdekoliv, zatímco extremisté jako Benjamin Netanjahu usilují o jeho obnovení ihned. Chrámová hora ovšem zahrnuje také nejvyšší svátosti křesťanské, Chrám Božího hrobu, i muslimské, Skalní dóm a mešitu al-Axá, takže obnova chrámu se rovná vyhlášení náboženské války.

Ze tří povstání proti Římské říši v letech 66-73, 115-117 a 132-135 n. l. skončilo zejména poslední vedené Bar Kochbou katastrofou. Židé byli z Jeruzaléma vyhnáni, podle římského historika Cassia Dia jich bylo přes půl milionu pobito, padesát měst a tisíc vesnic srovnáno se zemí. Tóra i obřízka byly zakázány, intelektuální elita vyhlazena, Jeruzalém byl přestavěn na římské město Aelia Capitolina a Judea přejmenována na Sýrii Palestinu. Část přeživších emigrovala či byla prodána do otroctví do Říma a dalších zemí a posílila již existující či vytvořila nové diaspory.

Středověk

V následujících stoletích získává v Římě postupně půdu křesťanství, roku 313 císařem Konstantinem I. legalizované a roku 391 císařem Theodosiem I. ustavené za státní náboženství. Naopak si kolem roku 740 vybral judaismus za státní náboženství Bulan, král Chasarského kaganátu, rozkládajícího se mezi Byzantskou říší, Kyjevskou Rusí a Čínou, obývaného desítkami turkických národů.

V průběhu středověku vznikají další etnicky diferencované židovské diaspory. Na iberském poloostrově se od 7. století objevují Sefardové hovořící arabsky, hebrejsky a vlastním dialektem španělštiny ladino. Podle odhadů zde ve 12. století žilo na 90% veškeré židovské populace, původem nejspíše hlavně Arabů a Berberů, kteří dali přednost judaismu před islamizací. Po rekonquistě roku 1492 jsou nuceni přijmout křesťanství anebo spolu s Maury emigrovat do severní Afriky, Osmánské říše, jižní Evropy, jihovýchodní Asie, Ameriky.

Aškenázové, hovořící vlastním německým dialektem jidiš, se objevují náhle a ve značném počtu ve Svaté říši římské počátkem 9. století. I zde nejspíše dala část obyvatel přednost konverzi k judaismu před násilnou christianizací. V 11. a 12. století jsou ve Francii, Porýní a Německu křižáky vyvražďováni a vyháněni na východ Evropy, kde spolu s chasarskými židy utvoří souvislý pás židovského osídlení od Baltu až k Černému moři.

Velká část Mizrachim ze severní Afriky, Kavkazského pásma a zemí blízkého a středního východu, hovořících arabsky, aramejsky, persky, žije ve svých zemích po staletí a tisíciletí až do vyhlášení státu Izrael v roce 1948, kdy jsou nuceni k vystěhování a tvoří dnes asi polovinu izraelského židovského obyvatelstva. Vedle těchto největších židovských etnik se menší diaspory objevují v Africe, v Indii a jinde.

V arabských zemích, od 7. stol. islamizovaných, ve 14. století sjednocených v turecké Osmánské říši, nachází židovská diaspora zpravidla bezpečné útočiště a prožívá svůj největší rozkvět. Islámská věda a filosofie rozvíjí řecké, indické, asyrské, perské duchovní dědictví, arabské zemědělství prožívá revoluční rozvoj, obchod zahrnuje celý starý svět od Atlantiku přes Afriku až po Čínské moře. Židé a křesťané nejsou rovnoprávní s muslimy a jsou zatíženi zvláštní daní, ale požívají ochranu a náboženskou svobodu a úspěšně se uplatňují ve všech oborech.

V rozkladu a úpadku středověké Evropy se začínají konsolidovat struktury nové Svaté říše římské až s násilnou christianizací od konce 8. stol. Židé jsou na rozdíl od pohanů a kacířů šetřeni, jsou partnery teologických disputací a díky svým mezinárodním konexím zůstávají jedinými obchodníky i ceněnými prostředníky. Tóra zakazuje úrok (lichvu, Ex 22, 25; Lev 25, 35-37), ovšem výslovně u půjček lidu mému resp. bratru svému. Když křesťanská církev úrok zakáže, zbudou křesťanům jako jediný zdroj úvěrů židovští obchodníci – na třicetiprocentní i vyšší úrok.

S křížovými výpravami proti muslimům se křesťanský fundamentalismus obrací i proti vnitřnímu nepříteli. V roce 1096 vybije francouzský křižácký houf v Porýní množství židů coby Kristovy vrahy. Papežové, císaři i panovníci opakovaně nařizují jejich ochranu, zdůrazňují jejich právo žít mezi křesťany, zakazují šíření protižidovské nenávisti. Nicméně s konsolidací moci, vznikem radikálních křesťanských řádů a čistkami od čarodějnic a kacířů se v následných stoletích životní prostor židovské diaspory rapidně zužuje. Bývají obviňováni z čarodějnictví a kacířství, násilím nuceni ke křtu, z obchodu jsou vytlačeni, zbývá jen lichva jako sice nezbytné, nicméně opovrhované řemeslo. K zabití Ježíše a znesvěcování hostií se přidávají zkazky o rituálních vraždách křesťanských dětí. Na mnoha místech dochází spontánně k protižidovským pogromům, které přerostou v rozsáhlé masakry, když jsou ve 14. stol. obviňováni z trávení studní a vyvolání morové epidemie.

Novověk

Bez ohledu na papežskou stolici jsou židé mezi lety 1290 až 1541 z většiny evropských zemí počínaje Anglií vypovídáni a odcházejí na východ Evropy. I Martin Luther po zklamaných nadějích na jejich hromadný nábor obrátí a protestantské země se stávají ještě protižidovštější než katolické. Větší komunity přežívají pouze v Praze, Vídni, Frankfurtu, Wormsu. Poprvé v roce 1516 v Benátkách a po roce 1555 po celé Evropě jsou v oboustranné shodě zřizována židovská ghetta, části měst obehnané zdí, na noc zamykané, která udržují exkluzivní izolaci židovských obcí a chrání je před vnějšími hrozbami. Novým centrem židovského života a kultury se v 16. stol. stává liberální Polsko, které přistěhovalcům – včetně křesťanských – nabízí rovnoprávnost, náboženskou autonomii, hospodářské příležitosti, jistoty i privilegia. V polovině století zde žijí tři čtvrtiny milionové židovské populace.

S koncem třicetileté války, Vestfálským mírem 1648 a náboženskou tolerancí začíná postupný návrat Židů – zprvu pouze zámožných – do střední a západní Evropy. Aškenázové z východu se stávají dvorními finančními poradci, bankéři, majiteli manufaktur, diplomaty. Sefardové z Itálie a Španělska se usazují v přístavních městech a budují obchodní sítě od Středomoří až po Nový svět.

Dosavadní striktní izolace židovských komunit mizí. Židé se emancipují a integrují do evropských společností, zpočátku ještě s řadou omezení, s osvícenstvím a zejména po Francouzské revoluci se však stávají rovnoprávnými občany. K velké nelibosti žárlivých židovských obcí, které příliš emancipované jedince, jako holandského filosofa Barucha Spinozu, zakázaného ostatně i katolickou církví, exkomunikují. Nicméně i samotný judaismus prochází liberální reformací a z osvícenského hnutí haskala kolem Berlínského Sokrata Mosese Mendelssohna se rodí nová sekulárně národnostní identita. Opačným směrem návratu k náboženské mystice a izolaci se ubírá chasidismus kolem rabína Ba’al Šem Tova v polské diaspoře.

Devatenácté století provází ve střední a západní Evropě vzestup především židovských obchodníků, bankéřů, průmyslníků, nezřídka povyšovaných do šlechtického stavu. V roce 1870 se osmdesát procent německých Židů řadí ke střední vrstvě, šedesát procent v pásmu vysokých příjmů, Rotschildova rodina se propracuje k největšímu majetku na světě. Roste počet židovských akademiků, zejména právníků a lékařů, ale i univerzitně vzdělaných rabínů, politiků a kritických myslitelů až po Karla Marxe. Rozvíjí se židovská kultura, malířství, hudba, literatura a zejména významná a vlivná liberální publicistika. Když je skupina damašských židů v roce 1840 obviněna z rituální vraždy, rozpoutá tisk rozsáhlou mezinárodní kampaň a donutí Osmánskou říši k jejich propuštění.

Po Rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 následuje masová migrace chasidů z Haliče do Předlitavska – v průběhu jednoho desetiletí do roku 1870 se počet vídeňských Židů více než ztrojnásobí na 150 000. K nelibosti nové židovské honorace – černé kaftany, pejzy, extravagantní pokrývky hlavy, chudoba a okázalá zbožnost narušují obrázek kultivovaných, liberálních, dobře situovaných a integrovaných Židů.

Úspěchy zaznamenává také židovská komunita v USA, čtvrtmilionová sefardská v koloniálních dobách, v průběhu 19. stol. rychle rostoucí o aškenázské přistěhovalce zpočátku především z Bavorska, Čech a Moravy. Z chudých podomních obchodníků se ve svobodném světě stávají majitelé obchodů, velkoobchodníci, průmyslníci, bankéři – kariéry jako Marcus Goldman nebo Meyer Guggenheim jsou předlohou amerického snu. Tomu odpovídajíc se reformuje i americká židovská identita – ne národ, ale náboženství jako každé jiné. Další vlna dvou milionů prchajících před pogromy z Polska, Ruska, jižní Evropy je ovšem přijímána podobně nevraživě jako ve střední Evropě. Značná část nachází uplatnění jako proletariát v newyorských textilkách židovských továrníků a aktivně se podílí na zakládání odborů, svépomocných organizací, progresivních periodik.

Po ovládnutí Polsko-litavské unie Ruskem se počátkem 19. století situace největší židovské populace mění. Konkurence židovských podnikatelů, rozšířené dědičné zadlužení u židovských lichvářů, odeznívání liberalismu a návrat ke konzervativním hodnotám spolu s protižidovskými postoji státní správy, vedou po zavraždění cara Alexandra II v roce 1881, připisovaného zahraničním agentům, rozuměj židům, k vlně pogromů vrcholících v letech 1903-1906.

Moderna

Vzestup židovské komunity v Evropě ovšem oživuje letité averze a mýty. Židé, asociovaní s průmyslem a bankami, jsou vnímáni jako příčina sociální bídy, jako synonymum vykořisťování, kapitalismu a liberálního trhu. Pokrevní identita pokolení Abrahámova odpovídá dobovým vzorcům: cizí méněcenná semitská rasa oproti naší nadřazené indo-iránské rase árijské. Židovské plány na světovládu mají dokumentovat Protokoly sionských mudrců, text obecně považovaný za podvrh, původně publikovaný a asi i vzniklý v letech 1902-1903 v Rusku. K bojům druhů o přežití, tříd o výrobní prostředky a národů o životní prostor tak přibývá i boj nadřazené rasy s vyvolenou o nadvládu.

Rasismus, antisemitismus, autoritářské zřízení, imperialismus, protiliberální a protimoderní postoje tvoří společně osnovu nové populistické politiky nastupujícího dvacátého století.

Jako východisko z nezdaru emancipace, ještě posíleného aférou kolem francouzského židovského důstojníka Alfreda Dreyfusse, navrhuje v roce 1896 uherský publicista Theodor Herzl zřízení židovského státu v Argentině či Palestině. V následujícím roce svolává do Basileje První sionistický kongres. Ne náboženství, ale národ jako každý jiný. Heinrich Graetz mu podle Tóry sepsal romantické národní dějiny. Na rozdíl od ostatních národů však Židé nemají svůj stát, kam by se mohli uchýlit před nenávistí a útlakem.

V roce 1897 se tak rodí hned tři politické směry, které v rozhodující míře ovlivní následující století. V Basileji je založena Světová sionistická organizace (WZO) pro vytvoření židovského státu v Palestině. Ve Vilniusu vzniká Bund, strana ruského židovského proletariátu, v následujícím roce spoluzakladatel marxistické Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Spojením národní a sociální identity vzniká i Česká strana národně sociální v Praze. Ta je v roce 1903 v Ústí nad Labem výzvou a předlohou pro Deutsche Arbeiterpartei (DAP), Německou dělnickou stranu. Po válce vzniká v roce 1919 DAP v Mnichově a v následujícím roce se přejmenovává na Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP) Národně socialistickou německou dělnickou stranu.

Pro pravověrné židy je ovšem Palestina Svatou zemí. Její ztrátu je třeba oplakávat, ale rekolonizace před příchodem Mesiáše by byla nepřípustnou blasfemií a porušením vůle Boží. Nicméně již od 15. století zde k původnímu židovskému obyvatelstvu přibývají Sefardové a s 18. stoletím začíná imigrace Aškenázů, z velké části ortodoxních, zabývajících se výhradně studiem Tóry a žijících v chudobě ze zahraničních podpor. Filantropické projekty moderního školství, zemědělství, řemesel, hospodářství, technické univerzity, iniciované a financované evropskými a americkými židovskými organizacemi, rozhodně odmítají. Na přelomu století však již probíhá první Alija z Rumunska a Ruska, imigrační vlna, která počet Židů v Palestině zdvojnásobí na padesát tisíc. Mezi uprchlíky před ruskými pogromy po roce 1905 jsou ve druhé aliji i tisíce socialistických revolucionářů jako dvacetiletí David Ben Gurion a Jicchak Ben Cvi, budoucí zakladatelé a první prezidenti státu Izrael.

S palestinskými Araby si nikdo hlavu neláme – pro zaostalý národ bude židovské školství a technologie jedině požehnáním. Obavy vyvolává pouze konkurence laciné arabské pracovní síly, takže se nacionální socialismus jeví jako vhodnější pořádek než liberální demokracie. Z nadšeného kolektivismu a odmítání soukromého vlastnictví vznikají kibucim, zemědělské, později i průmyslové komuny, zajišťující svým – výhradně židovským – členům práci a všechny základní potřeby včetně obrany a kolektivní výchovy dětí. Ruští imigranti vydávají arabský odpor proti židovské kolonizaci za projev stejného antisemitismu jako při ruských pogromech, požadují striktní oddělení arabského a židovského etnika a zakládají v roce 1907 tajnou paramilitární jednotku Bar-Giora a o dva roky později Ha-Šomer.

Mezi válkami

V první světové válce bojovali a umírali Židé ve všech armádách bok po boku s ostatními, silný argument pro rovnoprávnost. Na místě monarchistických říší vznikají demokratické republiky, odstraňují poslední zbytky diskriminace a Pařížská mírová konference v roce 1919 kodifikuje práva národnostních menšin. K jejich ochraně se zavazují i Polsko, Československo, Rumunsko, Jugoslávie.

Celá plejáda Židů patří k iniciátorům a vůdcům revoluce v Rusku, Alexandr Parvus, Julius Martov, Lev Davidovič Trockij, Grigorij Zinovjev, Jakov Sverdlov, i v dalších zemích jako Rosa Luxemburg v Německu či Béla Kun v Maďarsku, takže ideolog NSDAP Alfred Rosenberg hovoří rovnou o židobolševismu. Dvacátá léta dvacátého století jsou zlatým věkem ruské židovské kultury, reprezentované jmény jako Isaak Babel, Boris Pasternak, Sergej Ejzenštejn. V předvečer příští války je Moskva se čtyřmi sty tisíci Židů největším evropským židovským městem. Nicméně po upevnění moci Josifa Visarionoviče Stalina v roce 1928 jsou v průběhu deseti let víceméně všichni bolševičtí revolucionáři popraveni a židovské instituce coby projevy buržoazního nacionalismu rozpuštěny.

Liberální Německo platilo za vzor úspěšné integrace. My Židé jsme hrdí, že jsme Němci, píše filosof Hermann Cohen v roce 1915. S válečnou porážkou, Versailleskou smlouvou, ztrátou území, reparačními platbami, hyperinflací a politickým chaosem Výmarské republiky se ovšem německá hrdost rychle rozplývá. S programem jejího obnovení se v roce 1933 dostává k moci Adolf Hitler.

V roce 1916 organizují Britové proti Osmánské říši Arabskou revoltu a jejímu vůdci Husajnu ibn Alí al-Hášimí přislibují království budoucí sjednocené Arábie. Zároveň však uzavírají s Francií tajnou dohodu o poválečném rozparcelování Arábie a Chajim Weizmann, běloruský chemik a předseda WZO, je přesvědčí, že Jišuv, židovské osídlení Palestiny, nejlépe odpovídá britským zájmům kolem Suezského průplavu. Balfourova deklarace z roku 1917 vyjadřuje britskou podporu ke zřízení židovské národní domoviny v Palestině při respektování práv nežidovských společenství. Palestinského tažení britské armády v roce 1918 se účastní i Židovská legie.

Po vypovězení ruských občanů Osmánskou říší na počátku války poklesl počet židovských obyvatel Palestiny na 45 000, ve třetí aliji 1919-1923 jich však z východní Evropy dalších 35 000 přibylo. Iluze židovsko-arabské spolupráce se rychle rozplynou a Britové lavírují mezi podporou aliji a potřebou udržení stability a vlivu v arabském světě. Arabové – palestinská identita se vymezuje až později – organizovaní v tradičních rodových klanech se oprávněně cítí existenčně ohroženi a Balfourovu deklaraci, židovskou kolonizaci i britskou nabídku autonomní správy rozhodně odmítají.

Pro evropské Aškenázy inspirované bolševickou revolucí a organizované v nově vznikajících politických stranách je to naopak vítaná příležitost k vytvoření struktur budoucího státu. V roce 1920 je založena Židovská národní rada. Hlavní politickou silou jsou sionistické dělnické strany. Ve stejném roce založí odborovou ústřednu Histadrut, která vedle zaměstnanců sdružuje i zaměstnavatele, střední třídu a dělnickou banku a o deset let později kontroluje celý hospodářský život. Ideálem je povznesení ducha tvrdou fyzickou prací a podřízení se kolektivu. Z Židovské legie vzniká ve stejném roce Hagana, pravidelná gerilová armáda. V roce 1925 je založena Hebrejská univerzita v Jeruzalému.

Po omezení přistěhovalectví do USA v roce 1924 přibude v následujících čtyřech letech ve čtvrté aliji dalších 80 000 Židů, převážně polských ekonomických migrantů. V páté 1930-1939 jich přijde čtvrt milionu zejména z Německa po uzavření Haavarské smlouvy v roce 1933 mezi nacistickým režimem a německými sionisty o vycestování Židů do Palestiny. Židé nyní tvoří již třetinu palestinského obyvatelstva. Tel Aviv, založený roku 1909 jako satelit starobylého přístavního města Jaffy, v roce 1920 dvoutisícový, se do roku 1937 rozroste na 150 000 obyvatel a stane se sídlem židovských správních i kulturních institucí.

Příliv Židů s podporou britské okupační správy, bezohledné vytlačování, vykupování a vyvlastňování půdy, vyhánění Arabů, kteří z ní žili, strach z budoucnosti, ze ztráty svobody, autonomie, zdrojů obživy, ze židovského uchvácení země vedou spolu s rodícími se palestinskými a muslimskými politickými strukturami k sérii arabských povstání. Rvačka mezi židovskými komunistickými a socialistickými prvomájovými demonstranty v roce 1921 v Jaffě přeroste v bitku mezi Araby a Židy s padesátkou mrtvých na každé straně. Vzájemné provokace kolem Zdi nářků v roce 1928 eskalují v následujícím roce spontánně po celé zemi arabskými útoky proti Židům, ale i opačně, s více než stovkou mrtvých na obou stranách. Nejrozsáhlejší revolta pod vedením jeruzalémského muftího Amína al-Husajního začíná generální stávkou v dubnu 1936, rozroste se do celoplošného povstání a je potlačena teprve o tři roky později při nasazení padesátitisícové britské armády a patnáctitisícové Hagany. Oběťmi jsou přes 5000 Arabů, přes 300 Židů a 262 Britů.

Na arabské straně se s revoltami rodí identita moderního palestinského národa s vůdcem, politickými strukturami a stranami, po potlačeném povstání ovšem oslabeného lidskými, materiálními a ekonomickými ztrátami, decimováním národních elit, nerovnými šancemi proti efektivnější židovské mašinérii s britskou podporou a v neposlední řadě špatným vedením. Al-Husajní je prototyp arabského diktátora bezohledně likvidujícího každý odpor. Řada movitějších Palestinců před ním uprchne a po sérii vražd opozičních vůdců začne část opozice naopak spolupracovat se sionistickými službami. Al-Husajnímu imponuje antisemitismus německých vůdců a chce je přesvědčit, aby přestali Židy do Palestiny posílat. V roce 1941 ujišťuje Hitlera a Ribbentroppa, že Arabové jsou jejich přirozenými spojenci, neboť mají společné nepřátele.

Pro Jišuv jsou palestinské revolty naopak příležitostí a záminkou k rozšíření struktur, upevnění hegemonie, zatvrzení, radikalizaci. Po poslední revoltě vzniká Židovská agentura jako neoficiální vláda, arabské pracovní síly jsou propouštěny a nahrazovány židovskými, v Tel-Avivu je vybudován nový přístav nezávislý na arabské Jaffě, vzniká autochtonní zbrojní průmysl, britská správa poskytuje příslušníkům Hagany vojenský výcvik. Dosavadní masová imigrace je ovšem neúnosná a s hrozící novou válkou je Británie odkázána na arabské spojence, takže Bílou knihou v roce 1939 vyhlásí budoucí stát Palestinu spravovanou společně Araby i Židy a omezí imigraci na 75 000 osob v průběhu pěti let i prodej arabské půdy Židům.

Na protest proti zdrženlivosti Hagany vůči Arabům se od ní v roce 1931 oddělí paramilitární teroristická jednotka Irgun a připojí se k pravicově extrémistickému – revizionistickému v sebeprezentaci, fašistickému podle jiných – hnutí Bejtar lotyšského vůdce Vladimíra Žabotinského, plánujícího evakuaci polských, maďarských a rumunských Židů do Izraele. Cílem je Eretz Yisrael, Velký – přesněji: Celý – Izrael neboli Země zaslíbená, celé území pod britským mandátem včetně Jordánska, respektive celé území od Nilu až po Eufrat vymezené Jehovou. Žabotinský sám ho ještě vidí jako životní prostor dvou rovnoprávných národů, jeho následovníci už jen jediného. Vedle aktivní obrany – rozuměj: teroru proti Arabům – se Irgun soustředí na organizování ilegální imigrace a spolu s v roce 1940 odštěpenou fašistickou bojůvkou Lechi, považující Británii za většího nepřítele než nacistické Německo, na sabotáže a teroristické útoky proti britské správě.

V evropských konkurenčních paradigmatech první poloviny 20. století je kulturní odlišnost a hospodářská úspěšnost židovských komunit, úhledně zarámované módními rasovými teoriemi i historickými reminiscencemi, vděčným tématem populistické politiky. K tomu zpochybnila Velká hospodářská krize třicátých let liberální demokracii jako takovou s důsledkem uzavírání se do národních autoritativních režimů. Kosmopolitismus židovských obcí se jeví jako cizí, protinárodní, ohrožující element. S krizí lze zaznamenat vzestup protižidovských nálad v celé Evropě i v USA. Jeden charismatický populistický vůdce je nenávistí vůči Židům osobně posedlý nad jakoukoli racionální míru.

Nacionální socialismus

V poválečné reflexi splynuly výrazy nacionální socialismus a fašismus s časově a geograficky ohraničeným obdobím německého nacismu – ke škodě porozumění událostem, souvislostem a vzorcům. Fašismus reprezentuje autoritativní řád, který – samozřejmě v zájmu národa – deleguje konečná rozhodnutí na osobu vůdce a odvozené hierarchické struktury. Je moderní obdobou římské diktatury a zpravidla bývá zdůvodňován jako jediné východisko z chaotických poměrů. Vedle fašismu Benita Mussoliniho se v meziválečném období etablovaly například Maďarsko Miklóse Horthyho, frankistické Španělsko, rakouský austrofašismus a další více či méně autoritativní režimy.

Nacionální socialismus vyjadřuje spojení etnické a sociální identity vymezením se proti jinému etniku odlišného sociálního postavení žijícímu ve stejném geografickém prostoru. Ve střední Evropě je prvním – alespoň mně známým – politickým reprezentantem Česká strana národně sociální – později národně socialistická – vymezující se proti vykořisťování českého dělnictva německým panstvem. Recipročně vzniká sudetoněmecká Deutsche Arbeiterpartei, vymezující se proti ohrožení německého dělnictva vzestupujícím českým živlem. Mnichovská Deutsche Arbeiterpartei vzniká v roce 1919 jako vymezení se proti vysávání německého dělnictva židovskou plutokracií. O rok později se v ní prosadí Adolf Hitler jako neomezený fašistický vůdce a strana se přejmenuje na Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP). Akronym nacismus vyjadřuje toto časově a geograficky vymezené militantní spojení fašismu a nacionálního socialismu v Německu 1920-1945.

Obecný narativ vidí nacismus a židovství jako dva nesmiřitelné protiklady. Zavilá nenávist však mívá ambivalentnější kořeny. Ve výjimečnosti nejvyšší germánské rasy lze rozpoznat darwinistickou konkurenci k boží vyvolenosti rasy židovské. Mystika krve coby nositele rasové determinanty – geny jsou ještě neznámé – je výchozím principem rasových teorií i judaismu. Úzkostlivá obrana před znečištěním méněcennou krví je analogií ortodoxně židovského zákazu smíšených manželství. Blut und Boden, jednota krve a půdy, evokuje exkluzívnost judaistického nároku na Svatou zemi. Východní tažení za účelem získání Lebensraumu – životního prostoru pro germánskou rasu – eliminací původního obyvatelstva navazuje na starozákonní dobývání Země zaslíbené či nověji na americké dobývání západu z titulu zjeveného poslání a konečně i na sionistické dobývání Palestiny.

Historici bývají v rozpacích nad Hitlerovým nekompromisním vítězství anebo smrt i ve vojensky naprosto beznadějných situacích. V perspektivě Boha silného, velikého, mocného a hrozného, vyžadujícího od svého lidu absolutní poslušnost a oběti nejvyšší, nepochopitelné není. Závist, žárlivost a nenávist vůči Jehovovi spolu s mystikou vlastní vyvolenosti vysvětlují Hitlerův totalitní nárok, strohou neúprosnost, protižidovskou obsesi i iracionálnost nejspíše.

Oni o mě tvrdí, že jsem Žid, stěžoval si Joseph Goebbels. Tak jim dokaž, že nejsi, poradil mu Heinrich Himmler.

Dnes již nezjistíme, jak silné skutečně byly protižidovské nálady Němců v meziválečném období, avšak jejich nárůst uvnitř i vně NSDAP je nespornou Hitlerovou osobní zásluhou. K eskalaci dochází postupně. Po uchopení moci v roce 1933 jsou Židé propouštěni z armády, úřadů, některých zaměstnání, jsou bojkotovány židovské obchody, je arizován židovský majetek. Cílem je vyčistit Německo od Židů a za tím účelem je uzavřena Haavarská smlouva o jejich vycestování do Palestiny. V roce 1935 jsou přijaty Norimberské zákony o Ochraně německé krve a německé cti a o Říšském občanství. První definuje Židy podílem židovské krve, zakazuje nová a anuluje existující smíšená manželství a zakazuje sexuální styk mezi Židy a Němci. Podle druhého jsou občany Říše pouze osoby německé či příbuzné krve. Následné nařízení rozšiřuje platnost i na Cikány, negry a jejich míšence.

V Říšské křišťálové noci 9./10. listopadu 1938 demolují jednotky SA v německých, rakouských a sudetských městech židovské obchody, byty, synagogy, hřbitovy a pozabíjejí několik set osob. Následně je kolem 30 000 osob deportováno do koncentračních táborů. Do roku 1939 emigruje polovina německých a dvě třetiny rakouských Židů. Koncem roku ve Vídni neexistuje jediný dětský lékař.

Po přepadení a rozdělení Polska v září 1939 vytváří nacistická správa ve větších městech Generálního gouvernementu – okupované části Polska – ghetta k oddělení polského a židovského obyvatelstva. Frontové jednotky Wehrmachtu jsou následovány týlovými speciálními jednotkami Einsatzgruppen. Jejich prvním úkolem je fyzická likvidace polských vůdců, inteligence, knězů. Po přepadení SSSR o dva roky později k nim přibývá likvidace komunistických funkcionářů, lidových komisařů, Židů ve vyšších pozicích, partizánů. Kategorie komunistických partizánů se postupně rozšiřuje na židovské muže ve věku 15-45 let obecně, později na celé židovské obyvatelstvo. Jen v Babím Jaru je v září 1941 pod hlavičkou protipartizánských opatření postříleno na 34 000 Židů, v říjnu v Oděse kolem 30 000. Dobytý Lebensraum je třeba vyčistit od komunistů a východních podlidí – nejen Židů, ale i Romů, Slovanů, mentálně postižených, takže útěk 70-90% ukrajinských Židů je vítaný, neboť šetří síly, náklady a střelivo.

Řešení židovské otázky ovšem naráží na problém, že svět se dělí na země, kde Židé nesmějí žít a na země, kam nesmějí vstoupit, jak konstatuje Chaim Weizmann na Évianské konferenci o židovských uprchlících v červenci 1938. Západní státy je vesměs odmítají přijímat, v nejlepším případě nejvýše židovské děti. Podle protokolu objeveného v roce 1947 Robertem Kempnerem dospěla konference ve Wannsee v lednu 1942 ke konečnému řešení, spočívajícímu ve fyzické likvidaci Židů z evropských zemí v koncentračních táborech v Generálním gouvernementu.

Pod pojmem holocaust – či šoa – se uvádí šest milionů Židů zavražděných především v plynových komorách koncentračních táborů Osvětim-Březinka, Treblinka, Belzec a dalších. Řada kritiků má však pochybnosti nejen o počtu mrtvých, ale i o samotné existenci plynových komor, přičemž sympatie k nacismu nebo předpojatost mnohým rozhodně nelze podsouvat. Otevřená diskuse není možná, neboť kritici jsou apriorně difamováni jako popírači holocaustu, jsou zastrašováni, perzekuováni i trestně stíháni. Pro ilustraci lze porovnat diskuse o počtech židovských a romských obětí nacismu či sudetoněmeckých obětech vyhnání. Totalitní praktiky ovšem věrohodnost oficiálního toposu vážně zpochybňují. Nicméně větší nebo menší počty obětí nedělají nacistické genocidy lepšími nebo horšími.

Převzato z webu Přemysla Janýra

Pokračování