Židé I (Stát Izrael)

Vyhlášení nezávislosti

Britská Bílá kniha předpokládá v období 1939–1945 do Palestiny 75 000 imigrantů, fakticky jich přijde jen asi 50 000, z toho ještě většina ilegálně za pomoci Hagany a Irgunu. S koncem války ovšem vyvstává problém čtvrt milionu přeživších Židů ve spojeneckých uprchlických táborech. V přijetí do USA vidí prezident Harry Truman sociální rizika i nebezpečí komunistické páté kolony a k sionistickému projektu má sympatie. Zároveň ale musí brát ohledy na arabské země kvůli možné konfrontaci velmocí. Stejně tak Británie, která se po válečném vyčerpání z Blízkého východu stahuje, avšak vztahy s arabskými zeměmi i kontrolu Suezu si chce udržet a další imigraci násilím brání.

To je ze sionistického pohledu zrada. Zatímco během války byla Hagana vůči Britům zdrženlivá, nyní společně s Irgunem i Lechi zahajují sérii teroristických útoků proti britské mandátní správě, vojákům, policistům, vojenským zařízením, železnici, mostům, autobusům, naftovým rafineriím, arabskému civilnímu obyvatelstvu a etnickou čistku obsazeného území. Pod vedením Žabotinského následovníka a pozdějšího premiéra Menachema Begina vyhodil Irgun v červenci 1946 do povětří Hotel krále Davida v Jeruzalémě, sídlo britského vojenského štábu, s výsledkem 91 mrtvých a 46 raněných Britů, Arabů, Židů a dalších.

Bezradná Británie se obrátila na Valné shromáždění OSN, které 29. listopadu 1947 rozhodlo rezolucí č. 181 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát s mezinárodní správou Jeruzaléma. Jásot na židovské straně provází na arabské al-Nakba – pocit zoufalství, zkázy, katastrofy. Hned následující den vyhlásil Vysoký arabský výbor generální stávku a skupina Palestinců zaútočila na židovské autobusy. Když v Haifě hodí členové Irgunu granáty do skupiny arabských dělníků a šest jich zabijí, rozzuřený dav pozabíjí 39 Židů a v odvetě Hagana zmasakruje vesnici Balad al-Šajk. S počátkem roku 1948 se ostřelování, miny, přepady, útoky, odvety a odvety za odvety stupňují do regulérní občanské války. V únoru vyhlásil al-Husajní blokádu židovské části Jeruzaléma, kterou ani rozsáhlá operace Nachšon Hagany s československou podporou nedokázala prolomit. Musela být evakuována řada židovských osídlení včetně jeruzalémského Starého města, kde spolu do té doby žili Arabové a Židé v míru. Odvety proti arabským vesnicím, vyhánění, masakry jako v Dejr Jásin vedou k útěku a evakuacím arabského civilního obyvatelstva. Koncem března je opuštěno třicet vesnic, kolem 100 000 Palestinců uprchlo do bezpečnějších částí Palestiny, než se situace uklidní.

Namísto toho eskaluje. 14. května vyhlásil Ben Gurion nezávislost státu Izrael. Odkaz na hranice podle rezoluce OSN č. 181 byl z deklarace vypuštěn a Izrael je tak dodnes jediným státem bez stanovených hranic. Druhý den následuje invaze spojených sil Egypta, Jordánska, Sýrie a Iráku a začíná desetiměsíční první izraelsko-arabská válka. V jejím průběhu se Hagana transformuje na Cahal – pravidelné Izraelské obranné síly (IDF) – a po řadě konfliktů nakonec inkorporuje i Irgun a Lechi. Mezinárodně podporuje izraelskou nezávislost SSSR, Francie poskytuje zpravodajskou podporu, budoucí premiérka Golda Meir opatří v USA finanční prostředky, Československo dodá zbraně a proud imigrantů čerstvé bojovníky. Na izraelské straně si válka vyžádá 6737 obětí, na arabské podle odhadů kolem 7000.

Izrael při ní obsadil 60% rozlohy původně určené palestinskému státu, nové území vymezuje demarkační Zelená linie. Více než 400 palestinských vesnic bylo srovnáno se zemí, z původních 1,2 milionu Palestinců se kolem třičtvrtě milionu uprchlíků a vyhnanců nalézá v palestinských uprchlických táborech v okolních zemích, 156 000 jich zůstává jako izraelští občané. Židovská populace se od května 1948 do konce roku 1951 příchodem 700 000 lidí zdvojnásobila, z toho 136 000 ze sběrných táborů v Německu, Rakousku a Itálii, 270 000 z východní Evropy, 300 000 Mizrachim vyháněných po vyhlášení Izraele z arabských a severoafrických zemí. Jen z Iráku emigrovala prakticky celá stotisícová komunita, která zde v míru žila bezmála tři tisíce let.

Část ortodoxních sekt sionistický projekt i existenci státu Izrael odmítá, některé ho považují přímo za nepřítele judaismu. Představitelé sekty Neturej karta se v roce 2004 modlili za Jásira Arafata před francouzskou nemocnicí, kde umíral, a v roce 2006 na iránské konferenci o holocaustu chválili Mahmúda Ahmadínežáda za výrok, že Izrael zmizí ze stránek času.

Stát Izrael

Struktury nového státu určují polští a ruští Aškenázové podle evropského vzoru parlamentních demokracií se všeobecným volebním právem, stodvacetičlenným parlamentem – Knesetem, prezidentemvládou v čele s premiérem, avšak žádnou ústavu, jen základní zákony.

Izrael se v kvadratuře kruhu deklaruje zároveň jako demokratický i jako židovský. K demokracii ovšem chybí základní předpoklad rovnosti občanů, apartheid je jejím popřením. Řada právních úprav rozlišuje podle etnických kritérií. Izraelští Palestinci nemusí sloužit v IDF. Do Knesetu jsou oprávněni volit i židovští obyvatelé izraelských osad na okupovaných územích, ale ne už jejich palestinští sousedé. Státní náboženství nominálně neexistuje, avšak jiná než judaismus podléhají výrazným omezením. Civilní sňatky neexistují a smíšená manželství mezi židy, muslimy, křesťany a Drúzy jsou zakázaná. V roce 1950 je přijat Zákon o návratu, podle kterého každý Žid má právo přijít do této země jako přistěhovalec. Již názvem se odkazuje na Tóru a mýtus Země zaslíbené. Vzhledem ke spornosti židovství se v praxi používá biologické kritérium rabínské halachy podle principu, že matka je jistá vždy, otec nikdy: Žid je ten, jehož matka i její matka jsou Židovky. Ne národ, ne náboženství, ale rasa.

Nový stát vyčerpaný válkou i vysokými náklady integrace statisíců imigrantů je v prvních letech odkázán na dary Židů z celého světa, reparační platby Německa, vysoké daně a v neposlední řadě na kolektivistické nadšení a organizační schopnosti a talent svých obyvatel. Všeobecná vojenská povinnost – i pro ženy – napomáhá jazykové i kulturní integraci Židů nejrůznějších národností a původů. Přes často jen základní vzdělání či částečný analfabetismus příchozích Mizrachim a ethiopských Židů se Izrael od sedmdesátých let řadí k zemím s vysokou vzdělaností.

Dnes je vyspělou zemí se špičkovou vědou, technologiemi, atomovými zbraněmi, rozvědkou Mosad osvobozenou od všech zákonných norem a operující po celém světě, s HDP na hlavu nejvyšším na Středním východě, vyšším než ČR, a s jednou z nejvyšších očekávaných délek života. Přesto zůstává hluboce rozpolcený podél řady tektonických linií: Židé versus Arabové, Aškenázové versus Sefardové a Mizrachim, sekularismus versus bigotnost, demokracie versus šovinismus, kolektivismus versus individualismus, levice versus pravice, kooperativnost versus konfrontativnost, mír versus dobyvačnost.

V průběhu 50. let podnikají palestinští fedajínové ze Sýrie, Egypta, Jordánska, Gazy řadu útoků proti izraelským vojenským i civilním cílům s asi 200 obětmi, následovaných řadou odvet s odhadovanými 2700-5000 obětmi na arabské straně. Když v roce 1956 egyptský revoluční vůdce a prezident Gamál Násir vyzbrojený Československem znárodní Suezský kanál, Izrael Egypt přepadne a Velká Británie s Francií se podle dohodnutého scénáře přidají. Koloniální invazi zarazí až spojený tlak USA, SSSR a OSN. Při operaci padlo na izraelské straně 172 a na anglo-francouzské straně 26 vojáků. Ztráty Egypta se odhadují na více než 3000 obětí, z toho třetina civilních.

V květnu 1960 unesl Mosad z Argentiny do Izraele Adolfa Eichmanna, jednoho z hlavních organizátorů nacistické genocidy. V devítiměsíčním soudním procesu ho Izraelský nejvyšší soud 15. prosince 1961 odsoudil k smrti a 31. května 1962 byl jako jediný v izraelských dějinách popraven. Proces přispěl k utváření židovské identity jako identity oběti. Mnoho obětí nezanechalo dědice a Izrael se prohlásil za kolektivního dědice židovského národa. BRD se v Lucemburských reparačních dohodách v roce 1952 zavázala k reparačním platbám Izraeli a americké Konferenci židovských materiálních nároků vůči Německu (JCC) ve výši 3,5 miliard DM v průběhu 14 let pro odškodnění, podporu, integraci a usazení židovských obětí.

V padesátých letech začal Izrael s francouzskou pomocí vyvíjet atomovou bombu, zprvu z uranu ukradeného v USA. Do roku 1960 se mu vývoj podařilo před USA utajit. Prezident John F. Kennedy chtěl atomovému vyzbrojení Izraele rozhodně zabránit, avšak v listopadu 1963 byl zavražděn a jeho nástupce Lyndon B. Johnson byl rozhodným přívržencem sionistického projektu. Řada analytiků soudí, že atentát zorganizoval Izrael, což nevylučuje ani disentní izraelský atomový vědec Mordechai Vanunu. Výroba vlastních atomových zbraní se rozběhla asi od roku 1966. Když Francie v roce 1967 podporu Izraele zastavila, Mosad opatřil yellowcake, surovinu obsahující uran, podvodnými transakcemi porušujícími mezinárodní právo.

V následujících letech se napětí mezi Izraelem, podporovaným a vyzbrojovaným Francií, Británií a USA, a arabskými zeměmi, podporovanými a vyzbrojovanými sovětským blokem, průběžně zvyšuje. V roce 1964 je v Jeruzalému založena Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) v čele s Palestinskou národní radou a několikrát novelizovanou Palestinskou národní chartou. Cílem je obnovení palestinské domoviny, v první verzi v hranicích, které měla v době britského mandátu prostředky ozbrojeného boje.

Šestidenní a Jomkipurská válka

5. června 1967 napadne Izrael Egypt pod nepravdivou záminkou, že zaútočil první. Později útok zdůvodňuje jako preventivní se sporným ospravedlněním, že naopak Egypt, Sýrie a Jordánsko chystaly napadení Izraele. Pod vedením generála Moše Dajana a se zpravodajskými informacemi z USA zničí hned první den celé arabské letectvo na zemi, odrazí jordánský protiútok a izraelské tanky proniknou do Egypta.

8. června IDF letecky napadnou a neúspěšně se pokusí potopit americkou výzvědnou loď Liberty, zřejmě se záměrem obvinit z útoku Egypt a přimět tak USA k intervenci. Prezident Johnson se spokojí s vysvětlením, že k útoku došlo omylem. Přítomnost americké flotily je však výzvou pro SSSR, který hrozí intervencí na pomoc arabským spojencům. Svět je až do příměří 10. června na pokraji třetí světové války.

V průběhu Šestidenní války Izrael obsadil a zčásti dodnes okupuje pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, západní břeh Jordánu a syrské Golanské výšiny s celkem milionem palestinských obyvatel, z nichž více než čtvrtina uprchne. Nabídku země za mír Arabská liga Khartoumskou rezolucí odmítne. Izraelské ztráty jsou mezi 776 až 983 oběťmi, egyptské mezi 9800 až 15 000, syrské 1000 až 2000, Jordánské 700.

V důsledku války přerušila řada zemí včetně Československa s Izraelem diplomatické styky. Prezident Charles de Gaulle označil Židy za mocichtivé, Izrael za expanzionistický a vyhlásil na francouzské dodávky zbraní na Blízký východ embargo. Roli spojence, hlavního zbrojního dodavatele, obchodního partnera a diplomatické záštity Izraele po Francii převzaly USA. SSSR naopak vyzbrojí moderními zbraněmi Egypt a Sýrii. Až do roku 1970 probíhá mezi Izraelem na jedné a Egyptem, Jordánskem a PLO na druhé straně opotřebovací válka a různé frakce PLO podnikají řadu teroristických akcí včetně masakru na Mnichovských olympijských hrách 1972.

6. října 1973 – v době největšího židovského svátku Jom Kipur i muslimského Ramadánu – je Izrael nečekaně napaden koalicí arabských zemí pod vedením Egypta a Sýrie. V prvních dnech Jomkipurské války obsadila egyptská armáda Sinajský poloostrov a syrská Golanské výšiny. Po třech dnech zahájily IDF protiútok, egyptská vojska na Sinaji obklíčily, překročily Suezský průplav a pronikly až k městu Suez v Egyptě a k Damašku v Sýrii. 25. října je uzavřeno příměří. Izraelské ztráty se pohybují mezi 2500 až 2800 mrtvých, syrské mezi 3000 až 3500, podle amerických odhadů jsou egyptské ztráty 13 000, irácké 278 a jordánské 23 mrtvých.

Jomkipurská válka měla řadu důsledků. V jejím průběhu hrozil SSSR intervencí, USA reagovaly posílením své flotily a pohotovostí atomových zbraní a opět hrozila přímá konfrontace velmocí. Ministr zahraničí USA Henry Kissinger, který příměří zprostředkoval, zahájil po válce politiku mírového soužití Détante. Po neúspěchu Ženevské konference Egypta, Jordánska a Izraele, uspořádané spolu se SSSR, zprostředkoval plán stažení jednotek mezi Egyptem a Izraelem a mezi Sýrií a Izraelem.

Izrael obdržel od USA pomoc ve výši 2,6 miliardy dolarů a stáhl se ze Suezského průplavu na západě a na Purpurovou linii na Golanských výšinách. Šok prvních dnů vedl k demisi vlády Goldy Meir a vládě Jicchaka Rabina. Arabský svět se přesvědčil, že Izrael vojensky neporazí, avšak i Izrael si přes vítěznou euforii uvědomil svou zranitelnost. Arabské naftařské země vyhlásily embargo na vývoz nafty do USA a zemí, které Izrael podporovaly a vyvolaly tak mezinárodní naftovou krizi. Diplomatické styky s Izraelem přerušily i země třetího světa, které s ním do té doby měly přátelské vztahy. Rezoluce OSN č. 3379 z roku 1975 označila sionismus za formu rasismu a rasové diskriminace.

Pravicový posun

V květnu 1977 dochází k vnitropolitickému i zahraničněpolitickému obratu od levicově kolektivistických hodnot k pravicově kořistnickým. Dělnickou stranu vládnoucí průběžně od vyhlášení nezávislosti ve volbách porazil pravicově extrémistický Likud Menachema Begina s programem anexe Golanských výšin a rozšiřování Izraele výstavbou izraelských osad na okupovaných územích. V listopadu egyptský prezident Anvar as-Sádát proti odporu arabských zemí oficiálně navštívil Izrael, kde ho nadšeně vítaly špalíry lidí podél ulic. V září následujícího roku pak s Menachemem Beginem v americkém Camp Davidu podepsali mírové dohody a vysloužili si tak Nobelovu cenu míru. Izrael se stáhl ze Sinaje – nikoli z Gazy – a Egypt přeběhl ze sovětské sféry vlivu do americké. Zrada arabských zájmů a placené partnerství s USA stály as-Sádáta v roce 1981 život.

Počátkem 80. let připravuje Židovský underground vyhození mešity al-Axá do povětří, v červnu 1981 Izrael bombarduje a zničí rozestavěný irácký jaderný reaktor, v únoru 1982 publikuje Oded Yinon strategický plán Velkého Izraele rozbitím okolních arabských států a v červnu po sérii útoků PLO z Libanonu Izrael napadne Libanon. Útok za podpory maronitských falangistů a Svobodného libanonského státu mířil proti PLO a syrským, levicovým a muslimským milicím. Cílem bylo pacifikovat PLO a syrský vliv, svrhnout vládu Éliase Sarkise, dosadit křesťanského prezidenta Bašíra Džamáíliho a podepsat s ním mírovou dohodu, která, jak sliboval Begin, Izraeli zajistí čtyřicet let míru. Vedení PLO v čele s Jásirem Arafatem bylo za mezinárodní podporyobleženého a bombardovaného Bejrútu evakuováno do Tunisu. V reakci na izraelský útok vzniká v Libanonu ší’itská militantní politická organizace Hizballáh.

Džamáíli se v září stal obětí atentátu na centrum strany Katáib (Falanga). IDF pod velením budoucího izraelského premiéra Ariela Šarona nepravdivě označily za pachatele PLO a vybídly falangisty k vyčištění palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatila od jejích bojovníků. Gang Mladých mužů, nejspíše pod vedením Elie Hobeiky, falangistického vůdce a styčného důstojníka k Mosadu a americké CIA, mezi 16. a 18. zářím pod ochranou a za asistence IDF v obou táborech zmasakroval mezi 1200 až 3500 palestinských mužů, žen a dětí. Valné shromáždění OSN masakr označilo za genocidu, v Tel Avivu 400 000 lidí demonstrovalo za Mír Teď. Nikdo nebyl potrestán. V roce 1983 žaloval Ariel Šaron americký časopis Time o 50 milionů dolarů pro pomluvu, že odplatu s falangisty předem prohovořil. Po zvolení premiérem v roce 2001 ho naopak pozůstalí neúspěšně žalovali u belgického soudu pro zločiny proti lidskosti.

Libanonská občanská válka probíhala s menší intenzitou do roku 1990, než kontrolu nad Libanonem převzala Sýrie. IDF se stáhly do jižního Libanonu a okupovaly ho až do roku 2000. Do roku 1985 ztratily 657 vojáků a do roku 2000 dalších 559. Podle libanonských úřadů tvořily jen v roce 1982 libanonské, palestinské a syrské ztráty 19 085 osob, z toho 57% civilistů, k tomu oběti v táborech Sabra a Šatila.

V roce 1983 se premiérem stal jeden z vůdců teroristické Lechi Jicchak Šamir, ministrem obrany jeden z velitelů elitní jednotky Palmach Jicchak Rabin a programem militantní kurs výstavby sídlišť na okupovaných územích a tvrdých odvet. V roce 1987 vypukla spontánně první intifáda, palestinské povstání civilní neposlušnosti, desetitisícových demonstrací za účasti žen a dětí, generální stávky, bojkotu izraelských institucí, graffiti, barikád, hořících pneumatik, kamení a molotovových koktejlů. Izraelská odpověď ocelové pěsti intifádu jen dál rozdmýchala: obušky, slzný plyn, vodní děla, gumové projektily i ostrá munice, masové zatýkání, deportace, uzavřené školy, zákazy vycházení, odpojování elektřiny, plynu a vody, konfiskace, demolice domů, kácení stromů palestinských zemědělců, vraždy palestinských vůdců. V průběhu šestiletého povstání zemřelo kolem 200 Izraelců a 1200 Palestinců, z toho asi čtvrtina dětí. 120 000 Palestinců bylo zraněno, 1882 domů zbořeno.

Intenzitou protestu byl zaskočen nejen Izrael, ale i vedení PLO v Tunisu. Spontánní hnutí si i bez vůdců a podpory arabských států vytvořilo vlastní Spojené národní vedení koordinující protesty a organizující zdravotní péči, potravinovou pomoc, podzemní školy. V pásu Gazy vznikly Hamás, odnož egyptského Muslimského bratrstva, s cílem osvobození Palestiny a Palestinský islámský džihád, odnož Egyptského islámského džihádu, s cílem zničení Izraele. Nepřiměřenost a surovost represe vyvolala rozhořčení na celém světě i v Izraeli samém. 100 000 lidí demonstrovalo za Mír Teď a vzniklo informační centrum pro kontrolu lidských práv Be-celem. Rada bezpečnosti OSN požadovala ukončení deportací a Valné shromáždění represe opakovaně odsoudilo. Izrael odmítl respektovat rezoluci Rady bezpečnosti 672 i mezinárodní vyšetření incidentů.

Palestinský národní kongres na svém zasedání v listopadu 1988 v Alžíru naopak přijal Deklaraci palestinské nezávislosti. Jásir Arafát získal podporu k uznání Izraele v hranicích před šestidenní válkou 1967 a dvoustátnímu řešení. Samostatný stát Palestinu dosud uznalo 136 členských zemí OSN včetně ČR.

Intifáda skončila až s Madridskou konferencí v roce 1991 za účasti USA, SSSR, Izraele a arabských zemí včetně Jordánska, Libanonu a Sýrie. Podmínkou izraelské účasti bylo odvolání Rezoluce OSN č. 3379 označující sionismus za formu rasismu. Pod tlakem prezidenta George H.W. Bushe Valné shromáždění tomuto kurióznímu požadavku promptně – ještě v prosinci – vyhovělo. Zda tím sionismus přestal být formou rasismu není zcela jasné.

Přímé tajné izraelsko-palestinské rozhovory otevřely cestu k Mírové dohodě z Osla, podepsané v září 1993 ve Washingtonu USA, Ruskem, Izraelem a PLO. Dohoda předpokládá stažení Izraele z části pásma Gazy a západního břehu Jordánu a utvoření dočasné Palestinské autonomní správy (PAS), se kterou v následujících čtyřech letech mají být vyjednány čtyři hlavní sporné body izraelsko-palestinského konfliktu: hranice Izraele, status Jeruzaléma, palestinští uprchlíci a izraelské osady na okupovaných územích. Premiér Jicchak Rabin, ministr zahraničí Šimon Peres a předseda PLO Jásir Arafát za dohodu obdrželi v roce 1994 další Nobelovu cenu míru.

Americké století

Pro extrémní izraelskou i americkou pravici je ovšem stanovení hranic, stažení z okupovaných území a uznání palestinské autonomie zradou. Jicchak Rabin za ní v následujícím roce zaplatí; ve jménu Tóry a izraelského lidu ho zabije Jigal Amir. Pro Benjamina Netanjahu, kandidujícího na post izraelského premiéra, vypracovala washingtonská Studijní skupina pro izraelskou strategii pod vedením Richarda Perle v roce 1996 strategii Čistý řez, plán vyvléknutí se z oselské dohody a rozvrácení okolních arabských zemí, navazující na Yinonův plán z roku 1982. Netanjahu plán odmítl, nicméně o rok později je Perle jedním ze signatářů neokonzervativního Projektu pro nové americké století (PNAC), který pod hesly globálního vůdcovství USA v unipolárním světě předpokládá i útok na Irák. Zatím však chybí nějaká katastrofická katalytická událost jako Pearl Harbor, která by občany přesvědčila.

V červenci 2000 pozval prezident Bill Clinton Jásira Arafáta a premiéra Ehuda Barakajednání do Camp Davidu. Ztroskotalo nakonec na otázkách hranic, Jeruzaléma, uprchlíků a jejich návratu a na izraelských bezpečnostních nárocích, nicméně ještě v následujícím roce jednání pokračovala v sinajském městečku Taba. Obě strany prohlásily, že byly blíže konečné dohodě než kdykoliv předtím. Další jednání přerušily izraelské volby a nový premiér Ariel Šaron se již s Arafátem odmítl setkat.

V září 2000 Šaron v rámci volební kampaně navštívil s delegací Likudu a v doprovodu stovek policistů Skalní dóm na Chrámové hoře. Provokace spustila druhou intifádu. Hned v prvních dnech vystřílely IDF proti demonstrantům a chlapcům házejícím kamení 1,3 milionu nábojů. Smrt Arabům, volal 8. října dav napadající kamením Palestince v Tel Avivu i jinde. Na zabití dvou rezervistů v říjnu odpovídá Izrael sérií náletů na objekty PAS na Západním pobřeží a v Gaze. Po ukončení jednání v Tabě následuje série atentátů, sebevražedných atentátů, ozbrojených srážek, ostřelování Izraele nově vyvinutými raketami Kassám, vrcholící Černým březnem 2002. Reakcí na Pesachový masakr, při kterém zemřelo 28 Izraelců, je operace Obranný štít s obklíčením a zničením Arafátova sídla v Rámaláhu a obsazením všech klíčových palestinských měst. Obětmi bylo 30 vojáků IDF a až 500 Palestinců. Arafát je označen za naprostou překážku v procesu smíření, kterou Izrael odstraní způsobem a v okamžiku, o kterých bude rozhodnuto.

Deset z pětadvaceti signatářů PNAC zaujme v lednu 2001 klíčové pozice v administrativě a zahraniční politice prezidenta George W. Bushe a hned 11. září se postrádaná katastrofická katalytická událost dostaví. Oficiální konspirační teorie připisuje útok teroristické organizaci Al-Káida, vytvořené v osmdesátých letech CIA v Afghánistánu, nevěří tomu však ani polovina lidí. V USA vzniklo k odhalení pravdy celé občanské hnutí. Jisté je, že Mosad o místě, čase a způsobu útoku předem přinejmenším věděl, americkou stranu nevaroval a že Benjamin Netanjahu útok označil jako prospěšný pro Izrael. Řada pozorovatelů spatřuje skutečného iniciátora útoku 11. září v Izraeli.

V reakci spustila Bushova administrativa válku proti teroru. Ještě v říjnu napadly USA Afghánistán. To byl začátek, záměrem bylo napadnout v příštích pěti letech sedm zemí: Irák, Sýrii, Libanon, Libyi, Somálsko, Súdán a nakonec Irán. Irák napadly USA pod lživou záminkou o dva roky později. Americký projekt překreslení Středního východu, navazující na plán Čistý řez, představila ministryně zahraničních věcí USA Condoleezza Rice v Tel Avivu v červnu 2006.

Na naléhání George W. Bushe jmenoval Jásir Arafát v březnu 2003 palestinským premiérem Mahmúda Abbáse a následně byl publikován Bushův Cestovní plán k míru: ukončení násilí, zastavení výstavby osad, reforma PAS, akceptování izraelského práva na existenci a ustavení životaschopného palestinského státu. Abbás s plánem souhlasil, Hamás ho odmítl, Šaron zastavení výstavby okamžitě vyloučil a kladl řadu podmínek. Nicméně 29. června vyhlásily palestinské milice dočasné příměří, 1. července se Šaron s Abbasem setkali v Jeruzalémě. IDF se 2. července stáhly z Betlému, ale hned následující den zabily další dva civilisty a spirála násilí se opět roztočila.

V dubnu 2004 oznámil Ariel Šaron jednostranné stažení z pásma Gazy včetně likvidace izraelských sídlišť, nikoliv ovšem ukončení blokády. Gaza se stala palestinským ghettem. Obratem označil George W. Bush dosavadní oficiální postoj USA, vymezující hranice Izraele Zelenou linií z roku 1949, za nerealistický, neboť dohoda musí brát ohled na nové skutečnosti. Palestinští uprchlíci mají být usazeni ve vytvořeném palestinském státu a ne v Izraeli. Nicméně v květnu na tiskové konferenci s Abbásem prohlásil, že ke změně hranic je nutná vzájemná dohoda a že západní břeh musí tvořit souvislé nerozrušené území se smysluplným spojením s Gazou.

12. října Jásir Arafát nečekaně onemocněl a 29. října byl převezen do francouzské vojenské nemocnice, kde 11. listopadu zemřel. Příčina smrti nebyla dodnes zjištěna, průběh ani nálezy neodpovídají žádnému známému onemocnění ani jedu. V roce 2012 přinesla Al Jazeera reportáž, podle které byl otráven poloniem. Arafátovo tělo bylo exhumováno a zkoumáno francouzskými, švýcarskými a ruskými experty. Podle další reportáže Al Jazeery z roku 2013 švýcarský tým v ostatcích zvýšené množství polonia nalezl a je z 83% přesvědčen, že jím byl otráven. Oba ostatní týmy výsledky na žádost PAS nezveřejnily, nicméně polonium jako příčinu smrti zpochybňují. Řada pozorovatelů je ovšem na základě všech indicií o izraelském pachatelství přesvědčená – izraelská vláda měla příležitost i prostředky, Arafátovo odstranění předem avizovala a již vícekrát se ho pokoušela zavraždit.

V lednu 2005 byl Mahmúd Abbás ve volbách potvrzen jako palestinský prezident. V únoru se sešel s Arielem Šaronem, egyptským prezidentem Husní Mubárakem a jordánským králem Abdalláhem II. k dohodě o příměří mezi Izraelem a PAS. Vzhledem k pokračující izraelské blokádě ghetta Gazy však Hamás a Islámský džihád nepovažovaly dohodu pro sebe za závaznou a útoky, ostřelování raketami, ale i boje mezi palestinskými frakcemi navzájem pokračovaly sporadicky dál. Izraelské ztráty v průběhu intifády jsou přes 1000 obětí, více než v šestidenní i opotřebovávací válce. Palestinské ztráty se odhadují na 4800 mrtvých, z toho téměř 1000 dětí a mladistvých do 17 let.

Definitivně končí druhá intifáda teprve v následujícím roce dokončením Izraelské zdi, podle stanoviska Mezinárodního soudního dvora porušující mezinárodní právo. Postupně se etabluje a šíří mezinárodní Hnutí BDS za bojkot, stažení investic a sankce proti Izraeli po vzoru někdejšího bojkotu jihoafrického apartheidu.

Na přeshraniční útoky v červenci 2006 vláda Ehuda Olmerta odpověděla invazí do jižního Libanonu s cílem zlikvidovat odsud působící Hizballáh. Ten se však překvapivě ukázal být rovnocenným protivníkem. Na masivní izraelské bombardování odpovídal masivním ostřelováním severoizraelských měst raketami Kaťuša, kterému IDF nedokázaly zabránit, a způsobil IDF citelné ztráty i v pozemních bojích. V srpnu se IDF z Libanonu stáhly. Na libanonské straně zahynulo téměř 1200 lidí, z toho ale jen asi 250 bojovníků Hizballáh, zbytek civilisté. Izraelské ztráty byly 121 vojáků a 44 civilních obětí raketového ostřelování. Hizballáh považuje výsledek za své vítězství, neboť se při relativně malých ztrátách dokázal ubránit izraelské přesile a udržet si až do konce bojeschopnost. Vlna nevole v Izraeli vedla k vyšetřování selhání IDF Winogradovou komisí. Nezávislé organizace i zástupci OSN obvinili obě strany, především však Izrael, z válečných zločinů.

Ve volbách do Palestinské legislativní rady v lednu 2006 překvapivě zvítězil Hamás a vytvořil novou vládu, na což Izrael reagoval prohlášením Gazy za nepřátelské území. V červnu IDF při ostřelování odpalovacích ramp na pobřeží Gazy zabily sedmičlennou palestinskou rodinu. Hamás vypověděl příměří z roku 2005 a rozběhla se nová spirála bojů v pásmu Gazy, vrcholící v prosinci 2008 leteckou, námořní a pozemní operací Lité olovo, známou jako Masakr v Gaze. Cílem byly nejen palestinské milice, ale i policie, sdělovací prostředky a civilní cíle. Pozemní, letecká i námořní blokáda Gazy způsobila rozsáhlou humanitární krizi, zničení zdrojů obživy, zásobovací infrastruktury, hlad, nedostatek vody. Na palestinské straně zahynulo až 1400 lidí, z toho asi 240 bojovníků, 250 policistů a přes 900 civilistů včetně stovky žen a téměř tří set dětí. Izrael ztratil deset vojáků – z toho čtyři v přátelské palbě – a tři civilní oběti raketových útoků.

Zjevná nepřiměřenost a brutalita izraelské odvety, zločiny v jejich průběhu i blokáda Gazy porušující mezinárodní právo vedly k ustavení vyšetřovací mise OSN. Závěrečná Goldstonova zpráva obviňuje z válečných zločinů obě strany. Palestinské ostřelování nerozlišuje mezi vojenskými a civilními cíli. Na izraelské straně mise zaznamenává řadu cílených útoků proti civilním objektům včetně nemocnice, vodáren a potravinářských zařízení, používání fosforových bomb, lidských štítů a mučení.

Humanitární krize v ghettu Gazy vyvolala vlnu odporu a vlnu mezinárodní solidarity nejen mimo Izrael, ale i v izraelské armádě a tajných službách. V květnu 2010 se mezinárodní Mírová flotila pokusila blokádu prorazit, avšak jednotky IDF lodě v mezinárodních vodách přepadly a deset mírových aktivistů pozabíjely. Pod tlakem mezinárodního rozhořčení Izrael blokádu Gazy poněkud zmírnil. Také etnická čistka Jeruzaléma již probíhá subtilnějšími metodami než otevřeným násilím.

V průběhu dalších let přistoupil Izrael k Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, podepsal dohody o volném obchodu s EU a Evropským sdružením volného obchodu, USA a řadou blízkovýchodních i amerických zemí, urovnal vztahy se sunitskými členskými státy Arabské ligy a soustředil se na zbývající Irán a jeho zbraně hromadného ničení. Arabsko-izraelský konflikt postupně vystřídaly zástupné iránsko-izraelské konflikty.

V roce 2009 se nový prezident USA Barack Obama pokusil zprostředkovat nový začátek izraelsko-palestinských vztahů. Na své cestě muslimskými zeměmi se opakovaně vyjádřil proti budování izraelských sídlišť a za zřízení palestinského státu. Rovněž odolal izraelskému nátlaku a uzavřel s Iránem smlouvu o zřeknutí se atomových zbraní (JCPOA). Napjaté vztahy mezi USA a Izraelem vyvrcholily, když Netanjahu v roce 2015 proti Obamově vůli tlačil Kongres USA do války proti Iránu a USA v roce 2016 umožnily přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN, odsuzující výstavbu izraelských sídlišť jako zjevné porušení mezinárodního práva. Nicméně v září přislíbily USA Izraeli pomoc ve výši 38 miliard dolarů v následujících deseti letech. V posledních hodinách úřadu Obama ještě podpořil PAS částkou 221 milionu dolarů, avšak Trumpova nastupující administrativa proplacení zmrazila.

S volbami v USA 2016 se situace obrací. V mezinárodní politice desorientovaný Donald Trump se ohledně Středního východu spoléhá na křesťanské sionisty viceprezidenta Mike Pence a poradce Steve Bannona, dceru Ivanku Trump, která konvertovala k ortodoxnímu judaismu, jejího manžela Jareda Kushnera, který má k Izraeli velmi osobní vztah, na poradce pro Izrael Jasona Greenblatta, velvyslance v Izraeli Davida M. Friedmana a samozřejmě na vlastní obchodní zájmy. Ke zděšení mezinárodního společenství hned v únoru 2017 zamítl dvoustátní řešení, v prosinci uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele a v květnu 2018 sem z Tel Avivu přesídlilo velvyslanectví USA. Ve stejné době Trump odstoupil od smlouvy JCPOA s Iránem, v lednu 2019 ukončil pomoc USA palestinským uprchlíkům s následkem hrozící humanitární katastrofy, v březnu uznal izraelskou anexi Golanských výšin. Dalším očekávatelným euforickým krokem může být uznání anexe západního břehu.

V roce 2017 Trumpem avizovaná Dohoda století, upevňující izraelskou dominanci včetně výstavby sídlišť výměnou za finanční podporu a uvolnění blokády Gazy, nemá na arabské straně mnoho šancí. Trump a USA nejsou akceptovatelným partnerem, Palestina není na prodej a plán ani neříká kdo, kdy a jak by měl slibovaných 50 miliard USD pomoci zaplatit.

30. března 2018 zahájili Palestinci v Gaze Velký pochod návratu, sérii v zásadě pokojných desetitisícových pátečních demonstrací proti nesnesitelným životním podmínkám v ghettu a za právo návratu. Demonstrace poblíž zdi uzavírající Gazu po otevřením velvyslanectví USA v Jeruzalémě dále eskalovaly a pokračovaly až do března 2019. Skupinky radikálních mladíků vytvářely zapálenými pneumatikami kouřovou clonu proti izraelským ostřelovačům, pouštěly na izraelskou stranu papírové draky s hořlavinami a způsobily řadu požárů. Izraelská strana reagovala opět brutální silou, slzným plynem a ostrou střelbou.

Do konce roku 2018 zahynul na izraelské straně jeden voják a další byl zraněn. Na palestinské straně IDF postřílely 189 lidí, z toho třicet pět dětí, jednu ženu, dva žurnalisty, tři označené zdravotníky a tři tělesně postižené. Zraněno bylo přes 6 000 osob včetně 1850 dětí, 424 žen, 115 zdravotníků a 39 novinářů. Střelba ostřelovačů byla cílená, vedená vojenskou trhavou municí způsobující doživotní tělesné postižení u zhruba poloviny zraněných, převážně mladých mužů. Převoz do lépe vybavených nemocnic na západním břehu byl zakázán, takže u řady raněných zbývaly jen amputace končetin. Vyšetřovací komise Rady pro lidská práva OSN konstatuje rozsáhlá porušení lidských práv a pravděpodobné válečné zločiny, vyzývá izraelskou vládu k vyšetření, požaduje embargo na dodávky zbraní a vydání válečných zločinců Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC). Mezitím však USA zakázaly vstup pracovníkům ICC vyšetřujícím válečné zločiny v Afghánistánu a Izraeli.

19. června 2018 se Izrael zákonem vyhlásil za národní stát židovského lidu s hlavním městem Jeruzalémem a státním jazykem hebrejštinou. Zákon přiznává Židům výhradní právo na sebeurčení, výstavbu sídlišť na okupovaných územích vyhlašuje za národní hodnotu a pověřuje vládu jejich podporou, prováděním a konsolidací. Netanjahu dál pracuje na válce proti Iránu, ačkoliv naprostá většina amerických Židů je proti ní. To je ovšem momentální stav.

Převzato z  webu Přemysla Janýra

Předchozí díl

Další díl

4
Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Autoři komentářů
Gattaorinoko Autoři posledních komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Gatta
Člen
Gatta

Velmi obsáhlé – velmi podrobné – velmi poučné. I pro pamětníky.

Existence Izraele je jen otázkou mocnosti a míry ochoty (či zájmu) se ve věci Izraele politicky a zvláště vojensky angažovat.
Nepřátel si židé nedělali jako obvykle a ani atomovka jim k přežití nemusí být platnou zárukou.

orinoko
Člen
orinoko

Článek opet vynikajici. Nejsem na Izrazida expert, ale čistota rasy údajně schází na ubyte, militaristicka státní existence dělá z občanů permanentně ohroženy druh, což valná část izraoblude řeší mohutnou aplikaci drog, izrasportovce je těžké nějak světové uplacirovat, a tak se tlačí do Evropy, což je ovšem z hlediska zápolení nonsens… Umíte si představit , že by například syrsky fotbalový mancaft dal Izrazidum kanara, pokud by fungoval Stredovychodni fotbalový pohar? Saúdské uterky by se propletaly s pejzatymi kolem malého a velkého vapna, rozhodčího by vedl jahve popř ten druhy hospodin, a celý svět by tleskal správnému sportovnímu zapoleni. Všude kolem jedna… Číst vice »

orinoko
Člen
orinoko

Jedna info, která mě fakt pobavila.
Možná to vite: Írán má velmi dobrý fotbalový mancaft….složený ovšem ze zenskych. Ony to hrajou jak chlapi, jsou opravdu dobry. Ale nesměly se chodit dívat na mužský fotbal. Celá věc se tamním náboZENSKYM vudcum nějak vymkla, a bylo učiněno přelomove rozhodnuti: Ženské můžou chodit na chlapsky fotbal a fandit.
Jj, život si sám razí cestu světem na pohlaví nehlede.

Gatta
Člen
Gatta

v příspěvku mi vypadlo slovo „… mocnosti patrona…“ – tedy dnes v podstatě USA.