Život a smrt kapitalismu, část třetí: Kapitalismus, SSSR-1 a SSSR-2 díl 1/2

 

Ilustrace Vasilij Prochanov „Шкуродёр“ (Škurodjor – zde ve významu úzký, těsný průlez v jeskyni)

Kapitalismus, SSSR-1 a SSSR-2 díl 1/2

Kurs Reaganovy administrativy na „konečné řešení sovětské otázky“ cestou zničení nebo co největšího oslabení SSSR se časově shodoval s velmi důležitými změnami ve vývoji kapitalismu jako systému. Kapitalismus ve své běžné systémové výrobě (tj. průmyslové) potřebuje nekapitalistické zóny jako odbytiště a zdroj levných surovin (v 19. století to byla zóna předkapitalistických společností: přirozených, modifikovaných nebo umělých a ve dvacátém století – zóna systémového antikapitalismu), ale do konce dvacátého století byla tato možnost takového růstu téměř vyčerpána. A financialismu naopak nejenže nekapitalistická (antikapitalistická) zóna nebyla potřebná, ale začala jej aktivněji, mnohem aktivněji než dříve, ohrožovat; musela tak být zlikvidována nejméně ze dvou důvodů.

Za prvé: Za vzniklé situace tak bylo možné prodloužit život umírajícího kapitalismu a prodloužit přechod k postkapitalismu pod vedením severoatlantických elit, to bylo možno pouze vstřebáním a vydrancováním socialistického tábora; Doba rabování se stala časem ukradeným Osudu kapitalistickými elitami, který však nedá nic navěky a zpravidla zloděje trestá tak či onak.

Za druhé: Nejvyšší elity Západu, které plánovaly svůj vlastní postkapitalismus, nepotřebovaly žádného alternativního konkurenta a SSSR, který dokonce vědomě odmítl skok do postkapitalistické budoucnosti, přesto takovou alternativou zůstal. S jeho zachováním nebyla možná ani plnohodnotná globalizace, natož postkapitalismus na základě demontáže kapitalismu. Systémový antikapitalismus – SSSR – proto musel být zničen. Samotný Západ to však nemohl udělat svým úsilím zvenčí. Potřeboval komplice v rámci sociálního systému konkurenta, super-zrádce, který by zradil odkaz superkibalčišů. [1] A takový zrádce se našel a vznikl ne v důsledku nějaké náhody, ale v souladu s logikou rozvoje společnosti systémového antikapitalismu. Zformoval se na základě odmítnutí sovětské elity vybudovat „socialistický postkapitalismus“, na základě volby „horizontálního“ atraktora [2], konzervujícího antikapitalismus, a integrace do kapitalistického systému. V polovině 70. let v SSSR se začala aktivně formovat skupina, která měla zájem ve změně sociálně ekonomického zřízení, proměně moci v majetek – ale ne ve zničení SSSR.

Ani tito sovětští „kůrovci“, ani, jak je nazval A. A. Prochanov, larvy skrývající se v těle umírající velryby, ani západní antikomunističtí „kovbojové“ nepochopili, že likvidací SSSR otevírají „Pandořinu skříňku“, že řešením svých (tehdy) dnešních problémů sami vytvářejí ještě závažnější a v globálním měřítku urychlují degradační a destruktivní dynamiku, která nejen zničila SSSR na přelomu 80. let a 90. let, a v počátku 2000 let podervala Západ, proměnila jej v Postzápad, a nyní ničí pozůstatky zahníváním zevnitř. Ale víme o těchto vnitřních mechanismech všechno? Podělím se o některé své myšlenky a informace. V roce 1945 si Stalin dobře uvědomoval, že agenta porazil, ale ne jeho pány. „Hospodáři“ to udělali tak, že tlačili Hitlera na SSSR, byli však poté na stejné straně válečných historických barikád se socialistickým státem proti Třetí říši, a když bylo jasné, že SSSR je sám schopen nepřítele dorazit a sovětský voják se chystá opláchnout boty v Atlantiku v průlivu La Manche, otevřeli „Druhou frontu“ – přímo proti Třetí Říši – nepřímo proti SSSR. Mnohem důležitější byl pro ně druhý důvod.

Stalin si byl dobře vědom toho, že po porážce Hitlera je SSSR v situaci sám proti jednotnému Západu, v čele s mocným vojensko-ekonomickým hegemonem – Spojenými státy, a že je možné, že v této konfrontaci Sovětský svaz neobstojí. Podle informací, které se mnou sdílel velmi dobře informovaný člověk (dnes bohužel již není s námi), Stalin na samém konci čtyřicátých let diktoval některé poznámky o tom, jak v případě zničení SSSR Západem zařídit to tak, aby byl poté přesto stále Západ podkopáván zevnitř, jak založit pod něj sociálně politickou a ideologickou časovanou bombu. Nazval bych to „Stalinovou závětí“.

Poznámky nebyly uceleným programem, ale z „kousíčků“ rozptýlených informací vyplývá, že téma bylo vyvinuto Kominformem [3] a poté týmem A. N. Šeljepina, když byl tajemníkem Ústředního výboru KSSS pro bezpečnost. Na Západě, kam informace unikly, se to nazývalo „Šeljepinův plán“. Podstatou bylo automatické povyšování takových osobností na vysoké mocenské pozice na Západě, které by bez ohledu na jejich názory a cíle uvrhly Západ do smrtící krize. To mělo být zajištěno složitým systémem vztahů, důvěrníků, agentů vlivu, prostě jen agentů, „slepých“ agentů a „užitečných idiotů“. Před něčím podobným Američany varoval sovětský přeběhlík A. M. Golicyn (přeběhlík nebo…?). V roce 1984, právě v době pěrestrojky, vydal knihu Nová lež místo staré: (New Lies for Old: The Communist Strategy of Deception and Disinformation. New York, 1984), ale nikdo mu nevěřil. Nevíme, zda „Šeljepinův plán“ fungoval nebo ne, ale ničení Západu je již dobře viditelné. Nicméně, jak poznamenal L. V. Šebaršin, není nutné „zlým“ úmyslem vysvětlovat to, co je výsledkem „pouhé“ hlouposti. To je pravda, ale dodal bych, že nejlepší způsob, jak skrýt zlomyslný záměr, je „zabalit“ ho do hlouposti, ve stylu hlášení Švejka: „Poslušně hlásím, je to idiot.“ Stačí například posadit do křesla vůdců lidi, jako jsou Gorbačov, Ševardnadze, Jelcin, Gajdar a mnoho dalších podobných „es“, a „zákeřné“ úmysly budou realizovány pod rouškou hlouposti, neschopnosti atd. Kdo ví, zda Západ nepoužil „Šeljepinův plán“, pokud skutečně existoval, proti SSSR? Západu, který se proměnil v post-Západ, to však nepomohlo: Má své vlastní Gorbačovy a Gajdary jako jsou a byli Obama, Sarkozy, Blair, Johnson, Macron a další toxický odpad (včetně skvělých „ekonomů“).

Navracíme se k silám degradace a destrukce uvolněným společným úsilím sovětsko-západního hybridního subjektu a je třeba poznamenat: Ve zlé ironii zákeřné historie byli jejich první obětí sovětští „otvírači“ pandořiny truhly a „dřevorubci“ stromu, na kterém visela „truhla“ s Kostějovou jehlou smrti na dubu, zloduši, kteří udělali špatnou sázku. No, a pak, jak se buržoazní dub v tomto okamžiku zakymácel, vyvolal neuvěřitelný strach buržoustů, a téměř padl: Koronašílenství, klimatické šílenství a další možní démoni – to je strach ze smrti, strach vyvolaný pochopením blížícího se konce systému a nejistoty, že bude možné znovu nastartovat historii, tak jak by se jim chtělo, a vytvořit jejich svět „nové normality“.

Na počátku 80. let se na vstřícných drahách střetly dva subjekty, které řešily jeden a ten samý úkol – změnu sociálně ekonomického zřízení SSSR. Jejich cíle však byly různé: pokud to západní subjekt dělal, aby co nejvíce oslabil SSSR a pro jeho následnou ekonomickou absorpci (vysátí, pohlcení), sovětský „jen“ chtěl „vstoupit na Západ za rovných podmínek“. Západ to nemohl a neměl v úmyslu vůbec připustit – z tohoto důvodu se plánovalo změnit sociální systém SSSR tak, aby země a její ekonomika nemohly zesílit, ale aby se právě naopak oslabily. Strategicky se tedy tyto subjekty rozcházely, ale takticky se ukázaly být spojenci a měly jednoho společného nepřítele – sovětský systém, systémový antikapitalismus. Na zničení tohoto systému v SSSR, kromě „rekonstruktérů“, z nichž mnozí byli dlouhé roky – od práce pro Brežněva až po Gorbačova – „poradci vůdců“, pracovali agenti vlivu i přímo agenti. Když Ames začal vést sovětské oddělení CIA, byl zaražen vysokou úrovní (v postavení agentů v hierarchii), šířkou a hloubkou pronikání amerických agentů do všech sfér sovětské společnosti: strany, státu, ekonomiky, zpravodajských služeb a dalších. Sovětská společnost, jak sám poznamenal, mu připadala jako kus sýra, ve kterém jsou díry větší než samotný sýr. SSSR však „dírkovaly“ nejen CIA, ale také MI6, BND, zpravodajské služby zemí NATO, Mossad, Číňané, Japonci; ve Střední Asii a v Zakavkazsku byly turecké, íránské a pákistánské zpravodajské služby. Takovým způsobem obrázek osmdesátých let pak není jen dílem práce částí Andropova a postandropovského (z hlediska personálního – stále Andropovovy) KGB na změně systému, ale také neschopnosti této instituce jako celku chránit systém, plnit funkci odvetné vazby, jejíž role je v krizových situacích prudce posílena, růst chaotických oscilačních pohybů ve špatně vyváženém systému. Jeden z hrdinů románu O. Markejeva „Hrozba invaze“ („Угроза вторжения“) správně poznamenal: „Každý systém má defekty a jakkoliv je to podivné, jsou soustředěné v systému ochrany.“

V 70. letech 20. století se zformovaly dva Sovětské svazy. Prvním byl silný státní systém, který vštěpuje svým občanům důvěru v budoucnost (mnoho lidí si myslelo, že je to nuda, ale v 90. letech se zato naplno „pobavili“, to samé i u nás). SSSR-1 však měl svůj stín – SSSR-2, který postupně přestal znát své místo. Ti, kdo se skrývali v tomto stínu, byli cyničtí ohledně systému, kterému formálně sloužili a z něhož požívali maximální blaha, opovrhovali lidmi i zemí a chtěli žít jako na Západě. Jejich oblíbený vulgární vtip byl: „Kapitalismus hnije, ale jak to voní…“ Oni udělali vše, co bylo v jejich silách, aby SSSR co nejvíce zatlačili směrem na Západ, aby se do něj integrovali.

Významnou roli při formování této skupiny sehrál příliv velkého množství ropných peněz do SSSR v letech 1974-1975, asi 170-180 miliard rublů (v současných cenách – více než 1 bilion rublů). Arabsko-izraelská válka Soudného dne (Jomkipurská válka, známá též jako válka ze dne smíření, říjnová válka, v muslimském světě také ramadánová válka) způsobila embargo OPEC na dodávky ropy, a proto prudce vzrostly ceny ropy (vzrostly sice až na konci roku 1973, ale jestliže již v únoru Kissinger předpověděl zvýšení cen 4-6násobně; byl pak prorokem? Vůbec ne. Jen pouhým plánovačem. A – voilá – dolary proudily do amerických bank a SSSR. A samozřejmě tam byl petrodolar: místo zlata byl dolar již připojen k ropě. Rockefellerův plán fungoval. SSSR jim v tom pomohl, získal sice taktické vítězství, ale pro zemi a systém, jak se později ukázalo, toto vítězství nebude jen „pouhým“ Pyrrhovým vítězstvím, ale smrtelným zraněním.

Miliardy, které takto přišly do země neplánovaně, byly investovány jen částečně do „legitimní ekonomiky“ SSSR, něco šlo do „nadregionální“ (aktiva spravovaná stranou v zahraničí, registrovaná na „partnery“ nebo jednoduše do falešné struktury a „bílým koním“), velká část – do „podzákonné“ – stínové části ekonomiky, pod dohledem KGB a v menší míře – ministerstva vnitra (odtud jedna z linií konfliktu mezi těmito odděleními). „Nadzákonná“ ekonomika byla jedním z prostředků pronikání SSSR na Západ a zařazování SSSR do jeho (kapitalistické) ekonomiky. Dalším prostředkem takového začleňování, a to nejen do ekonomiky, ale i do politiky Západu, byla tzv. „Firma“ pod vedením J. Pitovranova. „Firmu“ ne zcela přesně nazývají osobní rozvědkou J. Andropova – ne přesně, protože ji za prvé, zřejmě vedl jen formálně; za druhé, „Firma“ byla něco většího a důležitějšího než pouhá rozvědka.

Spolu s výsledky takzvaných Kosyginových reforem (na Západě byly nazývány „liebermanizací“ – podle jména charkovského ekonoma E. Liebermana, který tuto myšlenku navrhl a později emigroval do Spojených států), příchozí miliardy, přesněji řečeno, proces jejich „rozbalování“, „balení“ a umístění zformoval vnitřní subjekty a prostředí, které bylo zainteresováno v „přestavbě“ socialistického systému na západní (jak si to představovali). Byl to „sovětský Tříhlavý drak“:

  • Část nomenklatury (primárně spojená s mezinárodními záležitostmi a zahraničním obchodem, zejména mezinárodního oddělení Ústředního výboru KSSS – sám o sobě zpravodajec a distributorské fondy, Vneštorg (Vnější obchodní organizace) atd.);
  • část KGB;
  • stínový „kapitál“.

A to jsou ty vnitřní „tři zdroje, tři složky“ zničení systému a SSSR.

Každá z „částí“ měla svou vlastní finanční základnu: prostředky „linie nomenklatury“ umístěné v bankách, peníze „stínových pracovníků“. Zdá se, že nějaké problémy v tomto ohledu měla KGB, která byla formálně nástrojem KSSS a nebyla schopna konkurovat za stejných podmínek se strukturami, například se stejným Mezinárodním oddělením ústředního výboru. Není to touha vytvořit před demontáží systému vlastní finanční základnu, jakýsi „superměšec“ formálně iniciovaný Andropovem (ve skutečnosti generály KGB, kteří za ním byli a s největší pravděpodobností manipulovali svým šéfem, nedostatečně se orientujícím v záležitostech rozvědky, čekistickou „brigádou“ vytvořenou ve 40. a 50. letech), zavedením sovětských vojsk do Afghánistánu? Tato země je jako bohatá spíž: rubíny, smaragdy, beryly, kunzity, hyddenity, kovy vzácných kovů berylium a thorium, lapis lazuli a mnoho dalšího, co ani nelze spočítat v „kamenných jeskyních“. A to vše je jen tak bokem, „zdá se, že je vše po ruce a zdá se, že všeho je na staletí.“ Jen doba afghánské kampaně se ukázala krátká: skončila za rok faktickou kapitulací Gorbačovova SSSR a socialistického tábora ve Vatikánu a na Maltě.

Afghánistán však nebyl jediným potenciálním zdrojem super společného fondu pro určité vedoucí klanové skupiny. Na přelomu 70. a 80. let se SSSR náhle stal rázně aktivním v Africe (především bývalé portugalské kolonie), Střední Americe (především v Nikaragui). Nebyla to však až tak hra SSSR jako monolitního státu, ale víceméně koordinované akce konkurenčních skupin, které s různou mírou intenzity bojovaly mezi sebou: KGB, GRU (jejíž léno spolu se Stasi a dědictvím, které obdržela, byla Latinská Amerika) a samozřejmě Mezinárodní oddělení Ústředního výboru KSSS.

Tento „rozšířený“ typ expanze se lišil od tajného a explicitního státního stylu 60. a počátku 70. let. Dalšími dvěma rozdíly byly čas (nebo spíše nevhodná doba) a prostor (zóna expanze). Správný čas vyvinout tlak na kapitalistický systém a jeho hegemona byl přelom 60. až 70. let, kdy ještě SSSR pokračoval v inerčním (setrvačném) růstu a kdy Spojené státy byly v hluboké krizi, a nakolik bylo možné je „uchopit“ „nízko a hluboce“ – to je už jiná otázka. Na přelomu 70. a 80. let SSSR nejen zeslábl, ale také ztratil svou historickou iniciativu a Západ nejen zesílil, ale také se upevnil. Zároveň, pokud byla ideologie v SSSR již zkostnatělá a neměla žádný praktický význam nejen pro nižší třídy, ale ani pro „nejvyšší“, pak v anglosaském jádru nabírá na síle nová ideová mutace – neokonzervatismus, který motivuje aktivní část elity. A konečně, pokud by na přelomu 60. a 70. let mohly být údery v té či oné podobě způsobeny přímo „centrům“ buržoazie, pak na přelomu 70. a 80. let to byly lokální „kousance“ na periferii – nepřinesly žádnou zvláštní strategickou výhodu a hlavního nepřítele jen dráždily, tj. v konečném výsledku byly kontraproduktivními. Nemluvím už ani o plýtvání zdroji země a o přihřívání meziresortní konfrontace, která oslabuje Centrum.

Pokud jde o stínovou ekonomiku, hlavní peníze – na nápovědu gruzínských „zločinců v zákoně“ (воров в законе, „laureátů“) – byly investovány do Gruzie a Arménie, úzce spjatých s pobaltskými republikami a jejich prostřednictvím se Západem. Arménie měla zvláštní význam, ale ne až tak kvůli vysoké míře korupce a rozvinuté stínové ekonomice, ale kvůli přítomnosti vlivných arménských diaspor ve Francii a Spojených státech. Komunikace s nimi byla navázána již dávno – prostřednictvím linky kontrolované od samého počátku, téměř osobní rozvědkou A. Mikojana „Spjurk“ (Спюрк, arménsky – Arméni žijící v zahraničí); to byl jeden z důvodů jeho politické dlouhověkosti: „Od Iljiče k Iljičovi bez infarktu a paralýzy.“ (od Lenina k Brežněvovi) Orientační a symbolická je pak skutečnost velkého počtu arménských příjmení kolem Gorbačova – hotový komunikační kanál.

(pokračování následuje)

[1] Superkibalčiš – Ten, kdo dal pevné slovo, narážka na hrdinu pohádky (a následného filmu) A. Gajdara (Сказка о Мальчише-Кибальчише – Příběh o chlapečkovi Kibalčišovi)
[2] Atraktor (anglicky attractor, z původně latinského attrahere přitahovat) je konečný stav systému. Je to stav, do kterého dynamický systém v čase směřuje (je do něho „přitahován“). Zde ve smyslu „pohyblivé přitažlivé“ pasti.
[3] Kominforma či Informbyro – oficiálně Informační byro komunistických a dělnických stran

Přeložil Bedřich Vinopalník

4.6 12 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Lena
Lena
30. 7. 2021 7:43

Kam na sobce se socialismem? Násilím ani žvaněním z nich nesobce neuděláte. A tak mají kapitalismus, jaký si zaslouží a na jejich prostoduché stěžování, že je sužuje, trápí a likviduje, nelze nijak dát. Máme přesně to, co si jako společnost zasloužíme, to co podprahově chceme a s čím jsme „jedna ruka“. Velcí lumpové bez malých závistivých lupů existovat nemohou. Vyznáváme s nimi stejné hodnoty, jen se zlobíme, že těch pozitiv mají ti velcí lumpové mnohem více. Však jsou také aktivnější aktivnější, než my ve své pohodlnosti, tuposti, lenosti a zatemnělosti. Všimněme si jak nadšeně jásáme a reagujeme na mantru, kterou… Číst vice »

idiotronic
idiotronic
Reply to  Lena
30. 7. 2021 10:34

Já bych to zkrátil:

Existuje vůbec v této zemi čin, jehož zveřejnění by pro aktéra byla ostuda?