Úvodem
Brzy tomu bude rovných 100 let, co známá polská aktivistka německé sociální demokracie Rosa(lia) Luxemburgová napsala – takřka „na jeden zátah“ – své hlavní teoretické dílo „Akumulace kapitálu“ (respektive její dnešní první díl – viz dále). Kniha potom vyšla hned na počátku roku 1913 v nakladatelství německé sociální demokracie Vorwarts (Rosa Luxemburgová byla redaktorkou stejnojmenných novin Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a také přednášela na stranické škole v Berlíně).
V této své knize podrobila Luxemburgová kritické analýze Marxova schémata rozšířené reprodukce z druhého dílu Kapitálu a vyslovila přitom pochybnost o možnostech realizace té části nadhodnoty, která slouží k další akumulaci kapitálu v rámci vlastních struktur kapitálového mechanismu.
Ze své koncepce potom odvodila závislost akumulace a rozšířené reprodukce kapitalismu na „nekapitalistickém okolí“. V této souvislosti zároveň zdůraznila systémovou, takřka „životní“ nutnost agresívně-imperialistické tendence kapitalismu navenek (tématem imperialismu se jinak tehdy zabývali zejména rakouský reformista Rudolf Hilferding ve svém „Finančním kapitálu“ z roku 1910 a později než Luxemburgová ruský bolševik píšící pod vědeckým pseudonymem Vladimír Iljin (později a zvlášť dnes mnohem známější pod svým skutečným jménem Uljanov nebo pod revolučním pseudonymem Lenin) ve své knize „Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu“ z roku 1916. Na Vladimíra Iljina (tehdy jenom jako na marxistického teoretika) se Rosa Luxemburgová ve své knize občas odvolává).
K velkému překvapení a zklamání autorky nebylo její životní dílo přijato v německojazyčném socialistickém prostředí (kterému zejména bylo určeno) s pochopením.
Naopak.
K ostré kritice se připojili ortodoxní marxisté, pravice i levice v německé a rakouské sociální demokracii (Gustav Eckstein, Otto Bauer, Anton Pannekoek a další). Převažující reakcí bylo neskrývané odmítnutí knihy s tím, že řeší problém, který neexistuje, protože Marxova reprodukční schémata ukazují na principiální možnost realizace. Příznivé recenze knihy sice také existovaly, ale byly spíše výjimkou (nejvýznamnější od Franze Mehringa a od Rosina krajana a bývalého spolupracovníka Marchlewského-Karského).
Přece jen poněkud odlišná reakce – i když také kritická jako u většiny – byla zaznamenána od rakouského austromarxisty Otto Bauera. V jeho případě je ale spíš zajímavý budoucí názorový vývoj tohoto politika a publicisty. Otto Bauer totiž mnohem později, krátce před svou smrtí (zemřel v červenci 1938 v pařížském exilu), zpracoval ekonomický model růstu, který vycházel z předpokladu nedostatečné poptávky na úseku „konečné spotřeby “, k čemuž Luxemburgová svou knihou v konečných důsledcích nasměrovala cestu a který byl Bauerovi dříve naprosto cizí. Nejvýznamnější americký ekonom marx-keynesovské syntézy Paul Marlor Sweezy tuto Bauerovu změnu připomíná ve své knize Teorie vývoje kapitalismu“ z roku 1942, kde tento model prezentuje: „je velmi zajímavé poznamenat, že Bauer v žádném ze svých předchozích děl neprojevil sklon k přijetí teorie nedostatečné spotřeby“ (Paul Marlor Sweezy, Teorie vývoje kapitalismu, Academia, Praha 1967, Dodatek ke kap. X na str. 185-188 a str. 186 pod čarou). Celý model je obsažen v Bauerově knize z roku 1936 s prorockým názvem „Zwischen zwei Weltkriegen?“. Uvedenou knihu Bauerovi vydalo v době jeho brněnského exilu (po Dolfussově fašistickém antinacistickém převratu italského typu v Rakousku r. 1934) německojazyčné nakladatelství Eugen Prager Verlag v Bratislavě (viz P. M. Sweezy, cit.dílo, str. 362 a 370).
Rosu Luxemburgovou, kdysi premiantku ve školách, které absolvovala, a doktorku z univerzity ve švýcarském Curychu, tento vesměs negativní ohlas jejího životního díla těžce zasáhl. V roce 1915 proto vydala v podobě polemiky se svými odpůrci další pokračování své knihy nazvané „Antikritika“. Toto pokračování je od roku 1923 řazeno jako součást celé knihy, jako její II. díl …
Vliv knihy Akumulace kapitálu na ekonomické myšlení
Na knize Rosy Luxemburgové není nejvýznamnější to, jestli postihuje problematiku, která je jejím předmětem, zcela správně. Podstatné na zmíněné knize Rosy Luxemburgové je dnes zejména skutečnost, že „Akumulace kapitálu“ se stala nakonec určitým mezníkem a křižovatkou, inspiračním pramenem, který v konečném důsledku vedl i marxistickou ekonomii stejným směrem (tedy k zapracování problematiky efektivní poptávky), jakým byl veden prostřednictvím tzv. Kroužku (Circus) v čele s Johnem Maynardem Keynesem na univerzitě v Cambridge a prostřednictvím švédských ekonomů i jinde ekonomický hlavní proud původně ovlivňovaný vesměs neoklasickou ekonomickou školou.
Mezi marxisty Rosa Luxemburgová především ovlivnila Michala Kaleckiho (jak dotyčný sám přiznal) – nestandardního marxistického ekonoma čerpajícího hlavně a výrazně z II. dílu Marxova Kapitálu a tam obsažených schémat celkové reprodukce kapitalistické ekonomiky. Kalecki byl (chronologicky vzato) skutečný zakladatel ekonomie efektivní poptávky (keynesovství). Svou teoretickou koncepci vyjádřil v článcích a esejích, které psal už od r. 1933, kdežto Keynesovo klíčové ucelené dílo „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ vychází až v roce 1936 a navíc má ještě nerozvinutý statický charakter. Naopak Michal Kalecki keynesovskou ekonomii už od samotného počátku (právě na rozdíl od Keynese) zdynamizoval jako teorii hospodářského cyklu a učinil jí také schopnou spojení s marxismem.
Zde bude nejspíš vhodné připomenout, že dosud asi nejvýznamnější ekonomka-žena v historii Joan Violet Robinsonová vycházela ve svém druhém, postkeynesovském tvůrčím období více z Michala Kaleckého než ze svého učitele Johna Maynarda Keynese. A hlavní životní dílo svého druhého období Robinsonová pojmenovala stejně jako Luxemburgová, tedy „Akumulace kapitálu“ (1956). Jednalo se přitom o významnou teoretickou práci, ve které můžeme nalézt komplexní vědecké a ideové zdůvodnění tzv. postkeynesovské (levicově keynesovské) ekonomické školy (poznámka: všeobecně (i pravicí) respektovaný český ekonom Milan Sojka, který zemřel v roce 2009, se vždy domníval, že postkeynesovská škola by měla být spolu s institucionálním směrem základem budoucího nového ekonomického „hlavního proudu“, charakteristického pro XXI. století. Profesor Milan Sojka se angažoval i v ústředních komisích ČSSD a jeho poslední článek „Stane se institucionální ekonomie novým paradigmatem XXI. století“ uveřejněný v časopise Politická ekonomie (č. 3/2009) právě době razantního nástupu ekonomické krize obsahuje určitou závěť ve shora uvedeném smyslu).
V čem se Luxemburgová mýlila?
V marxistickém prostředí – natož jinde – byla víceméně shoda, že se autorka zmýlila v některých podstatných předpokladech, ze kterých tehdy vycházela. O tomto tématu pojednává například česká ekonomická publikace z roku 1967 „Eseje o ekonomickém růstu“ – a to v článku Jindřicha Janiše „Akumulace kapitálu v pojetí Rosy Luxemburgové, Otto Bauera a Nikolaje Bucharina“. Jindřich Janiš připomíná, že „…bludný kruh Rosy Luxemburgové započal vyloučením spotřeby (jiné než reprodukční a výrobní – pozn. M. T.) z jejich úvah o perspektivách kapitalistické výroby. … Smyslem výroby ve všech ekonomických formacích nemůže být nic jiného než spotřeba. Ve všech formacích kromě kapitalismu je zvyšování spotřeby (necháme-li stranou neekonomické faktory, jako je třeba touha po moci a vlivu, nebo takový faktor, jako je preference volného času, který ale dosud působil ojediněle) také bezprostřední pohnutkou nejenom pro konečné výrobce, ale také pro ty, kdo o ekonomických procesech rozhodují. Je nesporné, že v tomto směru je kapitalismus určitou výjimkou: mezi výrobu a spotřebu se vkliňuje zisková pohnutka jako samostatný faktor (z této skutečnosti vychází také značná část nemarxistické ekonomie, kupř. keynesiánství). Zisková pohnutka obecné vztahy mezi výrobou a spotřebou modifikuje, ale to neznamená, že je ruší, že odsouvá spotřebu jako konečné vyústění a konečný smysl výroby, stejně tak jako různé historicky přechodné formy regulace a řízení ekonomických procesů nemohou zrušit obecné reprodukční zákonitosti mající svůj základ v technice výroby …“(kolektiv, sborník „Eseje o ekonomickém růstu“, Akademia Praha 1967, str. 53 – 68)
Rosa Luxemburgová vycházela ze zásady, že reálný příjem společenské většiny i rozvinutého kapitalismu je v podstatě totožný pouze s náklady na obnovu (reprodukci) pracovní síly a není schopen realizovat jakoukoli část vytvořené nadhodnoty. Takový statický snímek kapitalismu ale neodpovídá skutečnosti – kapitalismus je dynamický systém, kde by přírůstky variabilního kapitálu (objem zálohovaných mezd) měly být naopak schopny realizovat část předtím vytvořené nadhodnoty – zpočátku dokonce i kdyby se jednotlivé reálné mzdy nezvyšovaly a jenom rostl okruh pracovníků zapojovaných do kapitálového vztahu a mechanismu. Upozorňuje na to už citovaný Sweezy, který ve shora uváděné knize „Teorie vývoje kapitalismu“ zdůrazňuje: „Teorii Rosy Luxemburgové lze kritizovat z několika různých stran. Jeden z jejich omylů však zejména převažuji nad všemi ostatními: že se při pojednání o rozšířené reprodukci mlčky přidržuje předpokladů prosté reprodukce. Dogma, o němž nikdy ani na okamžik nepochybuje, že totiž spotřeba dělníků nemůže realizovat nadhodnotu, znamená, že celkové množství variabilního kapitálu, tedy i spotřeba dělníků, musí vždy zůstat stálé a konstantní jako v prosté reprodukci. Ve skutečnosti však akumulaci typicky doprovází přírůstek k variabilnímu kapitálu, a když dělníci tento variabilní kapitál vydávají, je tím realizována i část nadhodnoty, jež má fyzickou podobu spotřebních předmětů. Protože však Rosa Luxemburgová tuto skutečnost nepochopila, zdálo se jí, že spotřeba nemůže v kapitalismu růst …“ (Paul Marlor Sweezy, cit. dílo, str. 202)
Doba, kdy Rosa Luxemburgová mýlí čím dál méně
Mýlí se ale „rudá Rosa“ i dnes?
Pokud existuje – viz výše – shoda na tom, v čem ten její omyl spočíval?
Pokud čteme pozorně, co nám naší předchůdci z poloviny XX. století vzkazují o klíčovém díle Rosy Luxemburgové a v čem vidí její hlavní teoretické pochybení, můžeme se jen bolestně usmát. To proto, že musíme s lítostí konstatovat, že „TO“, co je Rose Luxemburgové vytýkáno jako její teoretické pochybení, „TO“, co ona prý nebrala dostatečně v úvahu, zase pomalu slábne, takže není vyloučeno, že od „TOHO“ možná za nějaký čas opět budeme moci odhlížet – stejně jako od toho odhlížela Rosa Luxemburgová …
… ale na rozdíl od ní budeme od TOHO (v blíže neurčené budoucnosti) moci odhlížet tentokrát oprávněně …
Protože v době „rudé Rosy“ bylo – z hlediska trendu – ledacos jinak …
-.-.-.-.-.-
Před první světovou válkou, v době, kdy Rosa Luxemburgová své životní dílo psala, probíhalo znatelné zapojování dalších a dalších vrstev obyvatel do kapitálového koloběhu. Celkový objem zaměstnanosti rostl a rostoucí variabilní kapitál (objem mezd dělníků-spotřebitelů) rostl kvůli tomu, že pracovníků v kapitálovém námezdním vztahu prostě přibývalo – a mohl proto realizovat část nadhodnoty – i kdyby jednotlivé reálné mzdy nestoupaly – jenže příjmy pracujících tehdy před první světovou válkou navíc ke všemu ještě i rostly. A ještě později, v době „zlatého věku“ sociálního státu se navíc už reálný příjem společenské většiny skutečně znatelněji vzdálil od nezbytných reprodukčních nákladů pracovních sil a jejich rodin směrem nahoru a zahrnoval i znatelnější podíl společenské většiny na společenském nadproduktu (nadhodnotě). Vycházela z toho i levice (Sraffa) a jen ti nejortodoxnější marxisté byli schopni považovat nabobtnalou spotřebu amerického pracujícího té doby za pouhou obnovu jeho pracovní síly…
Rostoucí podíl práce na nadproduktu mohl poněkud vyrovnávat případnou situaci, pokud by „druhý faktor“ – tedy zapojování dalších a dalších pracovních sil jako budoucích nositelů kupní síly – začínal přece jen slábnout …
Jenže v současné době se tento přebytek společenské většiny (práce) nad reprodukcí v rámci tzv. „závodů ke dnu“ bohužel neúprosně opět propadá zase zpátky – i kdyby ještě nikoli na úroveň prosté reprodukce pracovní síly. Opět se propadá přinejmenším aspoň směrem dolů k nutné reprodukci pracovních a životních sil a k (snad) nezbytným nákladům na udržování osobních lidských kvalifikací (lidského kapitálu) „na úrovni doby“.
To, co tento propad přebytku společenských většin nad jejich reprodukcí může ve své funkci nahradit, tedy zapojování dalších a dalších pracovních sil do ekonomického koloběhu, se také nekoná – Světová organizace práce bije na poplach, když vyčísluje, kolik každý rok zmizelo v naší části světa pracovních míst. A investiční a vůbec výrobní výdaje, které by mohly doplňovat agregát poptávky, současná saturace produktivního kapitálu ve Starém vyspělém světě motivuje nedostatečně.
-.-.-.-.-.-
Zkrátka a dobře, Rosa Luxemburgová tehdy vycházela z nesprávných předpokladů, protože kapitalismus expandoval a kromě startovní fáze se ke všemu navíc postavení společenské většiny – někdy zvolna, někdy rychleji – navíc ještě zlepšovalo. A na počátku XX. století, tedy v době, kdy autorka psala svou Akumulaci kapitálu, už skutečně znatelně – i díky rostoucí roli odborů (která dnes klesá) a politických stran práce. A tehdy ještě (na rozdíl od současnosti) bez výrazněji zvyšovaného zdaňování společenské většiny, což je proces, který ubírá právě z těch peněz, jejichž výrazný podíl by byl robustně a vcelku rychle vynakládán v nákupech …
Kapitalismus tehdy jednak expandoval a dlouhodobě rostl celkový objem mezd … a jednak rostly i tyto reálné mzdy samotné – tedy přebytky společenských většin nad jejich reprodukcí.
Dnes je tomu – z hlediska trendů – v obou ohledech naopak.
A nic na tom nemůže změnit skutečnost, že společenská většina vyspělých zemí je – absolutně vzato – zámožnější než byla tenkrát. Protože zde není podstatné srovnávání tehdejší a dnešní absolutní výše příjmů. Důležité a podstatné je srovnání dnešního a tehdejšího trendu. A ten tehdejší trend spočíval v zlepšování (jakkoli tehdy skromné) příjmové situace společenských většin a v jejich rostoucím zapojování do kapitálového koloběhu …
Dnes je pracovníků zapojováno čím dál méně a reálné příjmy typických pracovníků přešly (počínaje USA před 30 lety) v lepším případě do fáze stagnace – ne-li do poklesu. Za této situace musel proto nouzově nastoupit i růst výraznějšího soukromého zadlužování – v USA s významnou rolí tzv. americké hypotéky, kdy si majitelé typického rodinného domku hromadně (statisticky významně) až donedávna půjčovali (museli půjčovat?) nové, další peníze na vrub dříve probíhajícího růstu tržního ocenění svého domku.
Takže, jak se zdá, nebožka Rosa Luxemburgová se 100 let od vzniku své koncepce bohužel mýlí rok od roku méně …
V Chrudimi dne 8. 5. 2012
Foto: zdroj
