17. listopad, lidově se zabydlující pod názvem VLSR (Velká listopadová sametová revoluce) je památečným dnem tzv. české státnosti. Pomalu uplyne 21 let od doby, kdy tribun lidu vedl své národy vstříc časům, ve kterých "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Tribun lidu se posléze několikrát (přes svůj slib, že to bude pouze jedinkrát) stal prezidentem scvrkávajícího se státu. Jednou to bylo jenom o pověstný fous, když byl poslanec Sládek přechodně zavřen v čase volby do vazby, aby nemohl narušit důstojný průběh demokratické volby pana prezidenta.
Uběhlo 21 let a opět přichází čas bilancovat. První otázka, která mě v této souvislosti napadá, je: "Co je to vlastně český stát?" Je vlastně ještě svojí podstatou český, resp. jak se upevnila jeho autorita, význam, vliv? Je to stát prioritně hájící zájmy českých občanů?
Zde, abych se přiznal jsem mírně na vážkách. Stát se stal objektem cílené destrukce vládních ministrů, privatizace a outsourcingu svých funkcí převážně bankovními a finančními subjekty. Státní příjem se v podstatě stále víc stává příjmem soukromého bankovního sektoru – stává se stále víc součástí splátek státního dluhu. Laicky (nejsem ekonom) bych řekl, že státní kasa se stává stále víc vlastnictvím soukromých bankovních institucí. (viz vpravo dolů na stránce soustavně rostoucí čísla veřejného dluhu). Když se podíváme na strukturu bankovnictví v ČR, zjistíme, že tzv. české banky jsou součástí ohromných nadnárodních bankovních konglomerátů, že vlastně nejsou české, ale cizí. V zemích mimo ČR se určuje finanční strategie, rozhoduje o přelévání investic mezi dcerami a matkou, o převádění a investování zisků. Podle této logiky by se zdálo, že český stát se stále víc stává svojí ekonomickou podstatou (a je známo, že i láska prochází žaludkem = peněženkou) majetkem cizích bank.
Druhou otázkou, která mě v této souvislosti napadá je: "Jaká je další perspektiva tohoto "českého" státu?" Podle plánů nejlepšího a nejodpovědnějšího ministra financí všech dob Kalouska by se dalo říct, že velice optimistická. Ale jak pro koho?
Důchody obyvatelstva budou perspektivně podle bankovních rádců z NERV-u (poradní komise vlády) postupně povinně vyváděny do hájemství cizích bank a finančních oligarchů, mládež aspirující teoreticky v budoucnu na lepší životní uplatnění se bude zadlužovat u bankovního sektoru (v programu je zaváděcí – podobně jako před časem v Británii – vysokoškolský poplatek), zdravotní penězovody a veškerý majetek doposud státního zdravotnictví bude vyveden do správy, resp. vlastnictví bankovních a finančních institucí. Kromě toho jsou po úspěšném fotovoltaickém projektu připravené projekty: ekozakázky snů, tzv. "vyrovnání" s církvemi a četné PPP projekty, na které si bude vláda muset opět půjčit. U koho? Jestlipak to nebude u starých osvědčených a vždy flexibilně připravených bankovních subjektů? Jistě to nebude zadarmo a lze tedy očekávat další podstatné osekávání vlivu "českého" státu na úkor posilování bankovního a finančního sektoru s jeho léčivou dluhovou paží.
A šťastné rozuzlení dramatu? Nakonec to někdo nové "státní" moci – bankám a finančním oligarchům bude muset i s úroky, resp. úroky z úroků zaplatit. Bude to ten, co ve finále musí všechno vždycky zaplatit, ten který je neustále nabádán k odpovědnosti a šetrnosti, k utahování pásků. Otázkou jest, bude li na to mít, bude li to ještě v jeho, byť hypotetických, možnostech. Vzhledem k výše uvedenému bych navrhoval přejmenovat 17. listopad – svátkem nikoliv české státnosti ale svátkem bankovnictví, dnem kdy bankovní a finananční sektor navěky zvítězil nade vším ostatním.
Uběhlo 21 let a opět přichází čas bilancovat. První otázka, která mě v této souvislosti napadá, je: "Co je to vlastně český stát?" Je vlastně ještě svojí podstatou český, resp. jak se upevnila jeho autorita, význam, vliv? Je to stát prioritně hájící zájmy českých občanů?
Zde, abych se přiznal jsem mírně na vážkách. Stát se stal objektem cílené destrukce vládních ministrů, privatizace a outsourcingu svých funkcí převážně bankovními a finančními subjekty. Státní příjem se v podstatě stále víc stává příjmem soukromého bankovního sektoru – stává se stále víc součástí splátek státního dluhu. Laicky (nejsem ekonom) bych řekl, že státní kasa se stává stále víc vlastnictvím soukromých bankovních institucí. (viz vpravo dolů na stránce soustavně rostoucí čísla veřejného dluhu). Když se podíváme na strukturu bankovnictví v ČR, zjistíme, že tzv. české banky jsou součástí ohromných nadnárodních bankovních konglomerátů, že vlastně nejsou české, ale cizí. V zemích mimo ČR se určuje finanční strategie, rozhoduje o přelévání investic mezi dcerami a matkou, o převádění a investování zisků. Podle této logiky by se zdálo, že český stát se stále víc stává svojí ekonomickou podstatou (a je známo, že i láska prochází žaludkem = peněženkou) majetkem cizích bank.
Druhou otázkou, která mě v této souvislosti napadá je: "Jaká je další perspektiva tohoto "českého" státu?" Podle plánů nejlepšího a nejodpovědnějšího ministra financí všech dob Kalouska by se dalo říct, že velice optimistická. Ale jak pro koho?
Důchody obyvatelstva budou perspektivně podle bankovních rádců z NERV-u (poradní komise vlády) postupně povinně vyváděny do hájemství cizích bank a finančních oligarchů, mládež aspirující teoreticky v budoucnu na lepší životní uplatnění se bude zadlužovat u bankovního sektoru (v programu je zaváděcí – podobně jako před časem v Británii – vysokoškolský poplatek), zdravotní penězovody a veškerý majetek doposud státního zdravotnictví bude vyveden do správy, resp. vlastnictví bankovních a finančních institucí. Kromě toho jsou po úspěšném fotovoltaickém projektu připravené projekty: ekozakázky snů, tzv. "vyrovnání" s církvemi a četné PPP projekty, na které si bude vláda muset opět půjčit. U koho? Jestlipak to nebude u starých osvědčených a vždy flexibilně připravených bankovních subjektů? Jistě to nebude zadarmo a lze tedy očekávat další podstatné osekávání vlivu "českého" státu na úkor posilování bankovního a finančního sektoru s jeho léčivou dluhovou paží.
A šťastné rozuzlení dramatu? Nakonec to někdo nové "státní" moci – bankám a finančním oligarchům bude muset i s úroky, resp. úroky z úroků zaplatit. Bude to ten, co ve finále musí všechno vždycky zaplatit, ten který je neustále nabádán k odpovědnosti a šetrnosti, k utahování pásků. Otázkou jest, bude li na to mít, bude li to ještě v jeho, byť hypotetických, možnostech. Vzhledem k výše uvedenému bych navrhoval přejmenovat 17. listopad – svátkem nikoliv české státnosti ale svátkem bankovnictví, dnem kdy bankovní a finananční sektor navěky zvítězil nade vším ostatním.
