Americká moc v jednadvacátém století

Reklama


Joseph S. Nye

CAMBRIDGE – Národní zpravodajská rada, která je součástí vlády Spojených států, předpovídá, že americká nadvláda se do roku 2025 „výrazně sníží“ a že klíčová oblast přetrvávající americké nadřazenosti – totiž vojenská síla – bude ve stále konkurenčnějším budoucím světě méně významná. Ruský prezident Dmitrij Medveděv označil finanční krizi z roku 2008 za znamení, že se vedoucí role Ameriky ve světě chýlí ke konci. Také vůdce kanadské opoziční Liberální strany Michael Ignatieff naznačuje, že se americká moc ocitla za zenitem. Jak poznáme, zda jsou tyto předpovědi správné?


Měli bychom se mít na pozoru před zavádějícími metaforami organického zániku. Státy nejsou lidé, kteří mají předvídatelnou délku života. Když například Velká Británie ztratila na konci osmnáctého století americké kolonie, naříkal Horace Walpole, že se jeho země stala „stejně nevýznamnou jako Dánsko nebo Sardinie“. Nedokázal předpovědět, že díky průmyslové revoluci zažije Británie druhé století charakterizované ještě větším vzestupem.


Také Řím zůstal dominantní silou ještě tři století poté, co jeho moc dosáhla vrcholu. A ani pak nepodlehl jinému státu, ale skonal na následky tisíce ran, které mu zasadily nejrůznější barbarské kmeny. Navzdory všem módním předpovědím, že Čína, Indie nebo Brazílie předstihnou v nadcházejících desetiletích USA, nemusí být klasický přesun moci mezi velkými státy takovým problémem jako vzestup moderních barbarů – nestátních aktérů. Ve světě kybernetické nejistoty založeném na informacích může být rozředění moci větší hrozbou než její přesun.


Co tedy bude třímání moci v globální informační éře jednadvacátého století obnášet? Jaké zdroje budou vytvářet moc? V šestnáctém století dávaly Španělsku výhodu nadvláda nad koloniemi a zlaté pruty; Holandsko v sedmnáctém století profitovalo z obchodu a financí; Francie v osmnáctém století těžila z většího počtu obyvatel a velké armády a moc Velké Británie se v devatenáctém století opírala o průmyslovou nadvládu a námořnictvo.


Konvenční názory vždy tvrdily, že vítězí stát s největší armádou, avšak v informační éře může vítězit stát (nebo i nestátní organizace) s nejlepším příběhem. Dnes totiž zdaleka není jasné, jak se vůbec měří rovnováha moci, natož jak rozvinout úspěšné strategie přežití.


Americký prezident Barack Obama ve svém inauguračním projevu v roce 2009 prohlásil, že „naše síla roste tím, že ji používáme uvážlivě; naše bezpečnost vyvěrá ze spravedlivosti naší věci, ze síly našeho příkladu, z umírňujících kvalit pokory a zdrženlivosti“. Krátce poté ministryně zahraničí Hillary Clintonová deklarovala: „Amerika nemůže vyřešit nejpalčivější problémy sama a svět je nemůže vyřešit bez Ameriky. Musíme využívat to, co se označuje za ‚chytrou sílu‘, celou paletu nástrojů, které máme k dispozici.“ Chytrá síla znamená kombinaci tvrdé síly v podobě rozkazu a měkké síly v podobě přitažlivosti.


Moc vždy závisí na kontextu. Dítě, které na hřišti dominuje, se ve změněném kontextu učebny s přísnou kázní může proměnit v loudala. V polovině dvacátého století se Josif Stalin posměšně zeptal, kolik divizí má papež, avšak o čtyři desítky let později zůstal papežský stolec nedotčený, zatímco Stalinovo impérium se zhroutilo.


V dnešním světě se distribuce moci mění podle kontextu. Je distribuována podle schématu připomínajícího trojrozměrné šachy. Na horní šachovnici je vojenská síla do značné míry unipolární a USA zde pravděpodobně ještě nějakou dobu zůstanou jedinou supervelmocí. Na prostřední šachovnici je už však ekonomická síla více než deset let multipolární, přičemž hlavními hráči jsou USA, Evropa, Japonsko a Čína a několik dalších zemí získává na významu.


Spodní šachovnice je hájemstvím přeshraničních transakcí, které probíhají mimo kontrolu vlád. Figurují zde nejrůznější nestátní aktéři jako například bankéři, kteří elektronicky převádějí částky přesahující státní rozpočty většiny zemí, nebo na opačném pólu teroristé převádějící zbraně a hackeři ohrožující bezpečnost kybernetického prostoru. A patří sem i nové problémy, jako jsou pandemie nebo klimatické změny.


Na této spodní šachovnici je moc široce rozptýlená a nemá smysl zde hovořit o unipolaritě, multipolaritě, hegemonii nebo jakémkoliv jiném klišé. I po odeznění finanční krize bude závratné tempo technologických změn pravděpodobně dál táhnout globalizaci a nadnárodní výzvy.


Problémem americké moci v jednadvacátém století je skutečnost, že se stále více událostí vymyká kontrole i toho nejmocnějšího státu. Ve vojenských záležitostech si sice USA vedou dobře, ale ve světě se děje mnoho věcí, na které vojenská opatření neplatí.


V důsledku informační revoluce a globalizace se světová politika mění způsobem, který brání Americe dosahovat všech svých mezinárodních cílů osamoceně. Pro prosperitu Američanů je například životně důležitá mezinárodní finanční stabilita, avšak USA potřebují spolupráci ostatních, aby ji dokázaly zajistit. Rovněž globální klimatické změny budou mít dopad na kvalitu života Američanů, avšak USA nemohou zvládnout tento problém samy.


Ve světě, kde jsou hranice prostupnější než kdykoliv jindy pro všechno možné od drog přes infekční choroby až po terorismus, musí Amerika pomáhat budovat mezinárodní koalice a instituce, aby dokázala řešit společné hrozby a výzvy. V tomto ohledu se moc stává společným statkem, z něhož musí mít prospěch všichni.


O moci nestačí přemýšlet ve smyslu moci nad ostatními. Je nutné přemýšlet o ní i jako o moci dosahování cílů. V mnoha nadnárodních otázkách lze vlastních cílů dosahovat tím, že poskytneme určitou moc ostatním. V dnešním světě se důležitým zdrojem relevantní moci staly sítě a vzájemná propojenost. Problémem americké moci v jednadvacátém století není její úpadek, nýbrž pochopení, že ani nejmocnější země na světě nemůže dosahovat svých cílů bez pomoci ostatních.

Joseph S. Nye, Jr. je profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy The Powers to Lead (Síla vést).

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku