Ta skvělá báječná budoucnost se před námi rýsovala v době kolem roku 1960, kdy jsme jako studenti vedli hovory o tom, kam ten svět půjde, když se všechno zmechanizuje a zautomatizuje a kdy lidská dřina bude nahrazena stroji. Vycházela i spousta brožur a časopiseckých článků o společnosti postindustriální, o společnosti volného času, optimistické prognózy čišely i z článků přeložených ze západního tisku. A to se tehdy ještě netušilo o nějaké robotizaci, to byla tehdy ještě fantasie vzdálené budoucnosti. Kolem roku šedesát jsme nejen snili o báječné budoucnosti, my jsme to viděli jako docela reálné a uskutečnitelné ještě během našeho života. Ten pokrok (tedy ona automatizace) probíhal před našima očima, to byla naprostá realita. Místo kosení kosou, sekačky, vyorávače brambor, samovazy, později kombajny, traktory, třeba takový pásový traktor zvaný Stalinec oral i pěti radlicemi, což bylo naprosto neuvěřitelné. Koňské a kravské povozy a potahy mizely před očima jako jarní sníh, stejně tak rychle mizeli žebráci a kočující cikáni. I do zapadlých vesnic a dokonce i samot byla zavedena elektřina. Poválečný lístkový přídělový systém skončil (v Anglii o tři roky později než u nás), pracující dostávali 1 400 gramů cukru, 1 400 gramů masa, 280 gramů slaniny, 560 gramů umělých tuků, 2,9 litru mléka a 4 vejce na měsíc. Lékaři už neošetřovali podvyživené děti (patřil jsem mezi ně), do zapadlých vesniček začaly zajíždět dvakrát denně autobusy, zajisté po štěrkové silnici, kdepak nějaká asfaltka. Postupně mizely z kolejí parní lokomotivy, toho dýmu a jisker z komína a těch požárů na polích u železničních tratí při žních. Úplně neuvěřitelným tempem pokračovala industrializace, a skutečně v každém okrese se nastavěly továrny na všelicos, aby to obyvatelé měli do práce blíž, nejzřetelněji to bylo vidět na území Slovenska. Takže ten neuvěřitelný technický pokrok se odehrával bezprostředně před našima očima, svět kolem nás se přímo závratně měnil.
Z Wikipedie: „1. května 1953 začíná první televizní pravidelné zkušební veřejné vysílání. Studia jsou v Praze, Brně, Ostravě a Bratislavě. V září 1961 má koncesi 1 mil. majitelů televizních přijímačů, v roce 1963 je to již 1,5 mil. majitelů (z 15 milionů obyvatel). Televize vysílá v roce 1953 tři dny v týdnu, 1954 čtyři dny, 1955 pět dní, 1958 sedm dní. V roce 1966 je zahájeno první televizní reklamní vysílání, 1970 začíná vysílat druhý program, 1973 je spuštěno barevné vysílání.“
Samozřejmě že i tehdejší politické vedení (tedy ÚV KSČ) si uvědomovalo problém se zaměstnaností. V začátcích, tedy v padesátých letech, to bylo jasné, jelikož v zemědělství nebude potřeba tolik lidí, tak půjdou do průmyslu, a bylo to vyřešené. Ale už tehdy se i průmysl automatizoval a i tam zanedlouho nebude potřeba tolik lidí, co budou ti lidé dělat, co s nimi? Zajisté to nenechali vyřešit volné ruce trhu, kdepak! Začal s tím už Nikita Sergejevič Chruščov, který nejenže v roce 1956 na XX. sjezdu KSSS pronesl projev Kult osobnosti a jeho důsledky, ale o rok či dva později pronesl další zásadní projev o tom, že v zemi sovětů bude během deseti let zavedena šestihodinová pracovní doba (kam se hrabou odbory!), tedy pracovat se bude 36 hodin týdně. Chruščova sice odstavili, ale jeho vize byla alespoň částečně uskutečněna – byly zavedeny volné soboty. Místo šesti pracovních dnů (tedy 48 hodin, dle Chruščova 36 hodin) bylo pět pracovních dnů (40 hodin), mzdy zůstaly na stejné výši, jednoduché řešení místo 10 korun na hodinu se mzda zvýšila na 12 korun na hodinu a bylo to. To by ovšem volná ruka trhu neunesla a nikdy nedovolila. Volné soboty, no to bylo cosi, byli jsme nadšeni, opíjeli jsme se už v pátek, což bylo dříve nemyslitelné, pili jsme víno z hořčičáků, tj. sklenic od hořčice, kdepak nějaké skleničky na víno, ostatně to by byl buržoasní přežitek.
Takže otázka pořád zněla: Co s volným časem? Jaké řešení? To bude úkolem školství, to zařídí, že mladí budou studovat nejméně do 25 let plus samozřejmě celoživotní vzdělávání, kurzy všeho možného, a hlavně, budou se věnovat svým koníčkům, zájmům, případně umění. Cílem bude všestranný rozvoj člověka a jeho schopností a tvořivosti, bude potřebné rozvinout všechny vlohy člověka, těch talentů co se vyrojí… Nějaké výjimky se dají na alkohol, ale to se osvětově-výchovně bude urovnávat, problém drogy ještě nebyl, to bylo nepředstavitelné, akorát se psalo o LSD, o hippie, Timothy Learym apod. což nás sice zajímalo, ale jaksi žít tak, to nás vůbec nelákalo, tedy mne a mé známé.
Chruščov razil také heslo: Dohnat a předehnat Západ! (Ale to už Stalin pronesl o padesát let dříve, že Západ je o 50 až 100 let technologicky před námi, buď je do dvaceti let doženeme, nebo nás smetou.) No, proč by se to nepodařilo? Byli jsme si jisti, že to dokážeme, že se Západu vyrovnáme během pár desítek let. Dokonce v některých oborech jsme dokázali je nejen dohnat, ale i předehnat, například v kosmonautice (první sputnik, Gagarin) a také v některých zbraňových systémech, tam jsme Západ suverénně předehnali, to je bezesporné. Dokladem bylo například sestřelení amerického nesestřelitelného letadla U-2. Američani si lítali nad Sovětským svazem jako nad nějakým cvičištěm, na protestní nóty neodpovídali, ignorovali to – kdoví, čí jsou to letadla, Sověti jsou zaostalí, mají děla ještě z I. světové války, jak by mohli sestřelit naše nesestřelitelné letadlo? Jenže 1. května 1960 se U-2 zřítilo k zemi. 5. května na zasedání Nejvyššího Sovětu Chruščov oznámil sestřelení špionážního letounu, ale neřekl, že pilot Francis Gary Powers byl zajat. Američané zatloukali, zatloukali a zatloukali (a to přitom neznali dr. Plzáka). Eisenhower se odmítl za incident oficiálně omluvit. Jaképak omlouvání, to není důstojné Ameriky! Přece kulturně a civilizačně vyspělá Amerika, které pomáhá a kterou miluje samotný Bůh, se nebude omlouvat těm necivilizovaným barbarským Rusům, navíc ateistům! No nevadí, neomluvili se, ale jejich charakter a morálku to ukazuje v plné nahotě. Od té doby už Američané nad Sovětským územím nelétali, odvahu posílat špionážní letadla nad SSSR už nenalezli.
Samozřejmě jsme nebyli dobří pouze v kosmonautice, ve zbraních a ve sportu, nezanedbatelné bylo ovšem také zdravotnictví zdarma, školství zdarma a jistý důchodový systém – to byly přednosti, to na Západě neměli. Také naši inženýři a vůbec technická inteligence, byli na vysoké úrovni a lepší, a ne že jsme zaostávali a byli neschopní, těm západním jsme se nejenže vyrovnali, nýbrž v některých technologiích jsme byli řádově lepší, neboť státní moc podporovala inovace. Je fakt, že na spotřební zboží se moc nedbalo, což byla chyba, přece nasekat džíny jakéhokoliv množství a všelijakých podobných zbytečností by nebylo problémem. Ale co bylo důležité: Mělo obyvatelstvo hlad? Neměli oblečení a neměli střechu nad hlavou? Potulovali se po ulicích hladoví bezdomovci?
Samozřejmě jsme věděli, že v mnohém zaostáváme, vždyť průmyslová revoluce začala u nich o sto let dříve, dále měli obrovský profit z kolonií, navíc na obou světových válkách nehorázně vydělali, kdežto Sovětský svaz byl jak po první, tak po druhé válce dotlačen málem do doby kamenné, určitě k veliké radosti Západu (a ještě horší loupež a zničení po Gorbačevovi a Jelcinovi, prý až třikrát horší následky než II. válka).
Jako samozřejmost jsme brali, že po hrůzách a šílenostech II. světové války, se něco podobného nebude opakovat, a naivně jsme předpokládali, že vojenské akce bude možné provádět pouze a jedině pod velením OSN, národní armády nebudou, to je přežitek barbarské minulosti. Už nebudou muset presidenti a ministerští předsedové promlouvat k občanům tímto způsobem: zrušíme-li armádu, bude možné zvýšit životní úroveň nejméně třikrát, ovšem, pokud skutečně zrušíme armádu, vrhnou se k nám jiné státy a veškeré naše bohatství, nejen to nerostné, si přivlastní (ukradnou) a z nás udělají nevolníky a otroky, životní úroveň se sníží tak akorát na holé přežití, ba možná ani to ne. Zbrojit tedy musíme.
Samozřejmě jsme měli obavy z vypuknutí války, vždyť už de Gaulle navrhoval západním politikům, aby se teď hned vrhli se na Sovětský svaz, neboť po skončené válce je oslabený, vítězství máme jisté a mnoho politiků s tímto návrhem souhlasilo – konečně splníme sen Napoleona a Hitlera, dokážeme konečně to, co se jim nepodařilo. Ještěže ho západní státníci neposlechli a k realizaci nedošlo, i když mnoho z nich s de Gaullem souhlasilo, vždyť by se zapsali do historických análů jako hrdinové. Ovšem byla použita mírnější verze – byla spuštěna tzv. železná opona. Kdo ji ostatně spustil? Kdo měl zájem? To ale znamenalo také obchodní embargo snad na vše. Předpokládalo se, že Sovětský svaz se z té válečné katastrofy nevzpamatuje ani za padesát let.
Potom zajisté vyvstala nutnost chránit hranice – ostnatý drát, elektrické vedení, minová pole… to byla prostě životní nutnost, a ne nějaká libůstka komunistů. A ten tzv. Marshallův plán byl s naprostou samozřejmostí odmítnut, vždyť to bychom se dostali do vazalského postavení. Nepochybně, Američané by nám půjčili tolik dolarů, kolik bychom si jenom ráčili přát, a zaručeně také na přijatelný úrok. Dopadlo by to podobně jako v té Nigérii. Nigerijský prezident Obasano si na schůzce šéfů vlád G20 v roce 2008 postěžoval následovně: V roce 1985 jsme si půjčili 5 miliard dolarů. Dodnes jsme už zaplatili 16 miliard a dnes se dovídám, že dlužíme ještě 28 miliard. V současné době platí, že za každý 1 dolar rozvojové pomoci se platí 13 dolarů nazpátek. Takže kdybyste se mne zeptali, co je na zeměkouli největším zlem, řekl bych, že složený úrok. (Německa se nikdo neptal, zda půjčky chce či nechce, byl to poražený stát, kdežto my patřili mezi státy vítězné.)
No a co se dělo na hranicích se západním světem, o tom se dnes skoro nemluví, ale kdo tehdy sloužil na „vojně“, tak viděl třeba kolonu padesáti tanků řítících se směrem k našim hranicím, zastavily pár desítek metrů před hraniční čárou, zamávali hlavní doprava a doleva, otočily se a vrátily. Podobně také bombardéry těsně před hranicí otočily. No, nebyly to provokace nejhrubšího zrna? Co kdyby někomu na té či oné straně ruplo v bedně a vystřelil? Ono vidět hlaveň tanku namířenou přímo na moje stanoviště, stačí výstřel a moje stanoviště se vypaří i s lidmi, bylo docela nervující. Američtí vojáci z toho měli určitě srandu, ovšem z naší strany to žádné srandičky nebyly, kdo tehdy sloužil u vojska ví, že na útok imperialistických, tedy amerických, jednotek se připravovala i vojska dislokovaná ve vnitrozemní – a to ještě nebyla ta tzv. Karibská krize.
No a zde bych ještě přidal vsuvku o justičních vraždách z padesátých let. Z doby Protektorátu si všichni obyvatelé pamatovali na snad dennodenní zpravodajství v novinách a rádiu ve znění: dnes byli popraveni tito nepřátelé Říše, a následoval jmenný seznam zastřelených či oběšených. Hned po skončení války byly zase zveřejňovány seznamy popravených kolaborantů, a těch bylo také docela dost (dokonce popravy veřejné). Dalo by se říci, že popravy tehdy bývaly vlastně docela „běžnou“ záležitostí, bylo to v tom množství vlastně jakoby „normální“, i když to byly samozřejmě šílenosti. No a když po roce 48 se v tomto trendu pokračovalo, nepochybně v daleko menším měřítku, většinou to byli váleční zbohatlíci, kšeftsmani, továrníci, velkostatkáři…, tak se to bralo, jakože je to docela v normě. Myslíte, že je tehdy někdo litoval? To ani náhodou, vždyť oni námezdní dělníky a vesnickou chudinu také nikdy nelitovali. Ironií dějin bylo, že nejvíce popravených z politických důvodů byli právě komunisté – komunisté popravovali komunisty. Kdyby se dnes náhodou stal zázrak a byli by pozavíráni všichni ti tuneláři a velkozloději, litoval by je někdo a protestoval by někdo?
O těch padesátých letech neexistuje dodnes solidní objektivní historická práce. Dokonce neexistuje ani shoda na počtu popravených, uvádí se číslo 248, nebo také 262, ba i 227. Přece řádný slušný historik vezme každou jednotlivou popravu, prostuduje soudní spisy, vezme v potaz také politickou situaci ve státě v oné době – a teprve potom učiní závěry. A na takových závěrech se musí nutně shodnout s kterýmkoliv historikem jakéhokoliv světového názoru. Stejným způsobem je nutno postupovat i v případech občanů odsouzených do vězení. Ovšem když někteří „vynikající historikové“ (jako např. Mirek Topolánek a Petr Nečas) mají za hrdiny sprosté vrahy (třeba bratry Mašíny), tak to je potom domluva a shoda na nějakém objektivním soudu nemožná.
A ještě k roku 1968, k tomu tzv. socialismu s lidskou tváří. Protagonisté a prominenti Pražského jara ukázali po převratu tu svoji „lidskou tvář“ krásně obnaženou. Skutečně nebylo o co stát, nebo snad si někdo myslí, že mít u nás kapitalismus už od roku 68 by bylo pro obyvatele nějaké terno? Samozřejmě že i já jsem byl nadšený tím tzv. obrodným procesem, to snad byl tehdy každý. Ale, jelikož jsem měl příbuzné v tom tzv. západním světě, tak jsem věděl, že ono to tam není zase tak moc slavné, když jsem se dověděl, že třeba kupují chleba až k večeru, kdy je o polovinu lacinější než ráno a nebo že si nenapustí vodu do vany, kdepak, šetří vodou, sprcha stačí, tak nějaké iluze o bohatém Západě jsem neměl.
Drtivá většina osmašedesátníků ukázala svou lidskou tvář po převratu, kdy už nemuseli skrývat, jak to mysleli s tou lidskou tváří, ukázali se bez příkras a okecávání, ano, to byla ta jejich pravá lidská tvář, které se líbí žebráci, bezdomovci a nezaměstnaní, chudoba a na druhé straně přepych a bohatství, vůbec se jim nelíbilo, že každá druhá rodina vlastnila chatu a zahrádku, že byla jistota práce, zajištěné důchody, zdravotní péče a školství zdarma – kde jinde ve světě měli takové vymoženosti? Ale osmašedesátníci už tehdy měli v plánu vrátit velkostatky, továrny, šlechtická sídla, vystoupit z Varšavské smlouvy, vyhlásit neutralitu… V roce 68 to byla v podstatě jedna z prvních realizovaných „barevných revolucí“, která se Západu ale nezdařila, a jiné řešení, než zasáhnout vojensky v zásadě nebylo, jinak bychom tu měli dnešní kapitalismus o dvacet let dříve.
No ale vraťme se k tématu postindustriální společnosti a společnosti volného času.
A začnu Indií, ač se to bude zdát docela vzdálené a nelogické. Nějaký indický ministr nedávno pronesl, že u nich je 200 milionů zemědělců, ale že by bohatě dostačoval pouhý milión zemědělců a že by ten milión snadno uživil onu skoro miliardu a půl indických obyvatel. Samozřejmě jsem mu dal za pravdu, skutečně takový milión pořádných farmářů s výměrou od deseti a více tisíc hektarů a za pomoci a využití nejmodernější zemědělské techniky, je to docela reálné, s nejmodernější zemědělskou technikou se to snadno dokáže. (Copak takovému farmáři může konkurovat zemědělec s pěti hektary a volským potahem?) Jenomže chlapec ministerská si neuvědomil problém (nebo i uvědomil, ale záměrně to vynechal) – co bude s těmi dvěma sty milióny zemědělců, za co si ti nezaměstnaní obyvatelé Indie (a nejen Indie) koupí ty potraviny? Asi to vyřeší volná ruka trhu, v Indii mají také demokracii a tržní hospodářství, což znamená, že málem třetina Indů pomře hladem, a to přitom potravin bude dostatek a po snížení počtu obyvatel v důsledku hladomoru jich bude přímo nadbytek. Asi se ty nadbytečné potraviny vyvezou, jenomže kam a komu? Vždyť dnes už kdekoliv na zemi lze vyrábět potraviny v podstatě průmyslovým způsobem, a zemědělci by bezproblémově uživili nejen sedm miliard, nýbrž i dvojnásobek a to už dnes – nebýt ovšem spekulantů na burzách a ničení úrody a záměrné zákazy pěstování obilovin na úkor řepky olejné, biomasy na výrobu plynu a podobných zhovadilostí.
No a jsme zase u kořene věci – ale co s těmi přebytečnými lidmi? Průmysl je také nepotřebuje, neboť i v průmyslu dochází k razantnímu snižování pracovníků, vždyť výroba je mnohem efektivnější, pár asijských továrem obléká a obouvá celý svět, chrlí výrobky v neuvěřitelných kvantech. Produkce stále narůstá, aniž by bylo třeba zvyšovat podíl práce ve výrobě. Není to divné? Všeho je nadbytek a spousta lidí hladoví a žije v nedostatku.
Líbí se mi články Karla Dolejšího v Britských listech, no to jsou věci, člověk jenom nevěřícně kroutí hlavou a žasne. Třeba když rozvíjí úvahu, že práce není zdrojem bohatství. Hned jsem pochopil, o co mu jde. Našel hroudu zlata velikosti koňské hlavy, zavolal zlatníka, prodal, ten zaslal finance na jeho účet, tak milý Dolejší zbohatl, aniž by kdykoliv sebeméně pracoval, aniž by se někdy obtěžoval prací – příroda (ten nalezený kus zlata) je přece zdrojem bohatství, nikoliv práce. No a potom se logicky v dalším článku podivuje nad tím, že ten šílený „demagog“ a strašný „populista“ Chávez (a dělal to i Kaddáfí) rozdává obyvatelům zisky z ropy, rozdává finance z nerostného bohatství chudým vesničanům a dokonce i indiánům a nezaměstnaným, zařídil pro ně zdarma školství a zdarma zdravotnictví, to se přece nedělá s přírodním bohatstvím státu, takové nesmyslné plýtvání, vesničané, indiáni a vůbec chudoba nikdy nic nedostávali zadarmo, a přežili, nač si je hýčkat a podplácet, vždyť zisky z prodeje nerostného bohatství a ropy patří přece majitelům Exxonu a místním oligarchům, ti přesně vědí, jak a kde mají investovat – soukromé tryskáče, přepychové jachty, zámky a paláce, zlaté předměty, sbírky umění…. tak je to správné, Exxon a oligarchové si to zaslouží, ale indiáni a chudí vesničané? Co si to ten Chávez vůbec dovolil, neuznával konzervativní hodnoty křesťanské tradice, neuznával, ba rušil feudální pořádky. To se přece v civilizované demokratické zemi nedělá. Odkdy obyvatelům patří nerostné bohatství země, přece vždycky patřilo pouze a jedině velmožům a feudálním pánům. Měnit to může pouze blázen, demagog a populista. Tož tak Dolejší.
Ale té práce fakt nebude potřeba, takže řeči politiků o tom, že zařídí spoustu pracovních míst, jsou imbecilní tlachy. Nezařídí, neboť pracovní místa prostě nebudou potřeba! Jsou to pouhé iluze o zvyšování zaměstnanosti či iluze o snižování nezaměstnanosti. Že to ty politiky takhle baví, pořád plkat o práci, místo aby hledali či navrhovali nějaké řešení problému. Jistě, bylo by vhodné vrátit se k Chruščevovu návrhu – dnes by stačilo udělat volné pátky a pracovní dobu snížit na 4 až 6 hodin – byla by potom nezaměstnanost? Naše demokratické vlády ovšem mají mnohem geniálnější řešení, tak se ho pokusím popsat, mám to z vlastní zkušenosti, žádné vymyšlenosti.
Snižujeme nezaměstnanost a podporujeme vznik nových pracovních míst, hlásají socani. Podnikatelům musíme pomoci, vždyť pouze oni vytvářejí pracovní místa a hodnoty (hlavně když jsou to podnikatelé z ciziny). A to, že někteří vykuci svým zaměstnancům nezaplatili mzdu za půl roku, to je nezajímá, to není přece trestný čin, prostě nemá finance, sklady má plné, nikdo jeho zboží nekupuje, a dle všeho chce podnik zabalit, to ovšem nemůžeme dovolit, musíme mu pomoci vyhrabat se z toho, vždyť by zanikla pracovní místa, a že nezaplatil mzdy? No to je přece jeho věc, do toho se stát nemůže plést.
Nevím přesně, kdo je autorem projektu pomoci podnikatelům, je to pouze bývalý ministr Škromach, a Špidla dal pouze svolení k realizaci? Tomu bych dal i přednost. Nebo to vymyslel Špidla a realizoval Škromach? No a potom to samozřejmě přejali i odeesáci a dovedli projekt k dokonalosti, i když o tom příliš nemluvili jako o pomoci nezaměstnaným.
Takže jak vypadá onen projekt a jakým způsobem se provádí.
Hovořil jsem s mým známým, je podnikatel a zaměstnává takových 20 lidí, už pět propustil s tím, že je za pár měsíců znovu přijme. Proč to nevyužít, když se to nabízí, říká. Podnikatelům, kteří přijmou nezaměstnaného v evidenci na úřadu práce, dá stát 20 tisíc měsíčně, za rok je to 240 tisíc, za tři roky skoro tři čvrtě miliónu. Jsem si jistý, že postupně propustí a znovu přijme i ty zbývající zaměstnance. Vlastně stát podnikatelům uhradí mzdu jejich pracovníků (byznysmen přitom dá dělníkovi mzdu 8 či 10 tisíc), to je přece nehorázná podpora podnikatelů. Makanti pro podnikatele vlastně pracují zdarma, vždyť mzdu jim platí stát z peněz daňových poplatníků, podnikatelé jásají nadšením, bodejť by nejásali, no to je kouzelné podnikání, takhle podnikat by dokázal i absolvent zvláštní pomocné školy. Propustím, zruším ono místo, provedu nějaké miniaturní změny a znovuotevřu pod jinou hlavičkou a mám na dva, tři roky o mzdy postaráno, no uznejte, kdo by to nebral?
Mnohem masivnější dotaci od státu dostal zaměstnavatel dvou stovek dělníků, to byl skutečný byznysmen. Stalo se ještě za ministrování pana Škromacha za vlády ČSSD. K poslednímu listopadu propustil všech dvě stě dělníků s tím, že když se přihlásí na úřadu práce, v lednu je zase přijme. Všem bylo divné, že šéf úřadu práce najednou zázračně zbohatl, ono tady se skoro všichni navzájem dobře známe, takže utajit to nějak nešlo. Byl vznesen dotaz na ministra, zda je takové jednání v pořádku. Ministr přijel, poseděl s vedoucím úřadu práce v exkluzivní vinárničce a konstatoval, že všechno je v naprostém pořádku, že všechno proběhlo dle zákona a vyhlášek. Lze snadno spočítat, kolik podnikatel dostal dotací na dvě stovky dělníků na tři roky. Přímo neuvěřitelná suma z peněz daňových poplatníků, no a nějakou odměnu musel dát i šéfovi úřadu práce, to dá rozum. A takové věci se dějí nejen v malém okresním městě, nýbrž v celé republice.
Myslím si, že na webových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí by měl být vyvěšen seznam čísel, komu a kolik bylo vydáno miliard ze státního rozpočtu na podporu zaměstnanosti, tedy jinak po lopatě řečeno – kolik miliard ministerstvo darovalo podnikatelům. Dokonce to musí být vedeno i na úřadech práce, takže není problém zjistit přesná čísla. Že je to krádež veřejných prostředků, to jim ještě nikdo neřekl, nebo při jejich inteligenci jim to nějak nedochází? Je to docela úsměvný fakt, že tohle mají naše vlády jako řešení nezaměstnanosti.
Pro podnikatele není země zaslíbená Bangladéš, kde musí přece jen platit i tu nejmizernější mzdu, nýbrž je to naše republika, kde podnikatel neplatí ani tu nejmizernější mzdu. Na světě snad není země (nebo přece jen někde je?), kde by zaměstnavatelé nemuseli dělníkům platit mzdy a ještě na tom vydělali, neb to platí stát.
Co závěrem? Báječná budoucnost se stala skutečností, realitou, ovšem pouze pro to jedno procento obyvatel. Nic nového pod sluncem, takový báječný svět už měli feudálové ve středověku, takže žádný pokrok za ta staletí – nýbrž restaurace feudalismu, středověku. Srovnejme některé skutečnosti tehdy a dnes, vždyť je to úplně totožné. Stejná nesouměřitelnost (jak říká prof. Keller) byla už i tehdy – přece mezi feudály a nevolníky byla nesouměřitelnost úplně stejná jako je ta dnešní. V době feudalismu šlechta daně neplatila, nýbrž vybírala, a není to dnes naprosto stejné? Bohatí daně neplatí, přece nejsou blbí, aby platili daně, ale už je nevybírají od poddaných, nýbrž si pouze přivlastňují už ty vybrané, nač by se namáhali, když to za ně vyberou sluhové. Mohl se ve středověku nevolník domoci práva? A má šanci domoci se práva dnes? Nyní už sice nepraktikují upalování, nýbrž používají modernější verze téhož, jakéhokoliv nepohodlného človíčka lze letadýlkem Predátor a Reaper kdykoliv kdekoliv, třeba na korze na Václaváku, odstřelit jako prašivého psa. Takových analogií bychom mohli najít neúrekom. Takže náš báječný nový svět skončil v kapitalismu poloviny devatenáctého století s rysy feudalismu, tedy regres o více než sto let.
Předpokládám, že sny podobné našim z šedesátých let probírají a diskutují studenti v zemích mimo Evropu a doufám, že se jim to podaří zrealizovat Vždyť je to docela prosté – zbývá pouze jednoduchá záležitost, pouhá maličkost – uskutečnit to i pro těch 99 %!
Stanův komentář: Nesouhlasím s autorovým hodnocením minulého režimu, především jeho obhajobou teroru 50. let a sovětské okupace. Myslím si, že nebylo nutné ani jedno, ani druhé. Takzvaná studená válka také nebyla jednostranná záležitost, byl to ostrý souboj dvou supervelmocí vedený v zastoupení prostřednictvím lokálních konfliktů.
