Čekání na kapitalistického Godota oživení?

Reklama



V článku „Evropa uzavřela dohodu, že spáchá sebevraždu“, který byl dne 1. 11. 2012 uveřejněn v Britských listech, je zmiňován postoj britského ekonoma Jonathana Portese, který působí v britském Národním institutu pro ekonomický a sociální výzkum.    

Článek je zde zakončen větou:

Rozumné by bývalo se škrty počkat, až dojde k výraznějšímu hospodářskému oživení.“

-.-.-.-.-.-

Tento závěr ukazuje, že kritika současného postupu vlád a jiných klíčových institucí při jejich boji s krizí, je jaksi implicitně založená na skálopevném přesvědčení, že k hospodářskému oživení, které by nakonec umožnilo škrty provádět, nakonec jednou prostě musí dojít, škrty jsou v pořádku a je pouze nevhodné načasování.  

Zkusme se zastavit u jednotlivých pasáží z uvedeného článku. Nejdřív si připomeneme celý jeden blok:

„ … Koordinované škrty v době hospodářské krize jsou kontraproduktivní. Taková strategie situaci jen zhoršuje. Proč? 

Existuje několik důvodů, proč lze očekávat, že dopad škrtů na růst bude od nynějška větší než dosud. Normálně totiž liberalizace měnové politiky neutralizuje dopad škrtů. Jenže úrokové míry jsou už na výjimečně minimální úrovni a vůbec není jisté, zda mimořádná opatření, jako je tištění peněz, mají na ekonomiku vůbec nějaký pozitivní vliv. Zadruhé, během hospodářské krize, když je vysoká nezaměstnanost a nízká jistota trvalého zaměstnání je většímu procentu rodin a domácností odpírán úvěr. A zatřetí, když všechny země začnou najednou provádět škrty, ekonomický výkon v každé z nich se snižuje nejen v důsledku škrtů její vlády, ale prostřednictvím obchodních styků i v důsledku škrtů vlád v jiných zemích. V Evropské unii budou takovéto přeshraniční dopady velké….“

V článku se tedy projevuje jakési cyklické uvažování. Například formulace: 

„… během hospodářské krize, když je vysoká nezaměstnanost a nízká jistota trvalého zaměstnání, je většímu procentu rodin a domácností odpírán úvěr.“ 

To jistě – v době krize je to nejhorší.

Ale ona snad nezaměstnanost není chronická a rostoucí – i nezávisle na „cyklických“ výkyvech? 

Neklesá snad jistota trvalého zaměstnání jako jednoznačný negativní trvalý vývojový trend, který existuje nezávisle na tom, čemu se eufemicky říká ze setrvačnosti stále ještě cyklus, ale ve skutečnosti jde o „boom-dynamiku“, o umělý proces umělých bublin – tu nafukovaných, tu praskajících …?

V dobách mnohem příznivějších, kdy bylo cyklické kolísání výrazně utlumeno, to dokonce vypadalo, že jedno je daň za druhé. Výstižně se v této souvislosti vyjádřil postkeynesovec Sylos-Labini, když ještě v dobách, kdy věci nebyly tak vyostřeny jako dnes, říká o moderním kapitalismu: „Cyklus zaměstnanosti, který byl tak výrazný v době před r. 1914, lze stěží rozeznat, ale chronická nezaměstnanost nabývá mnohem většího rozsahu než v minulosti, zdá se, jakoby cyklus zmizel, aby postoupil místo dlouhodobé tendenci – tendenci ke stagnaci (tučná kurzíva – text zvýraznil Sylos Labini).“ (Paolo Sylos Labini, Oligopol a technický pokrok, Svoboda, Praha 1967, str. 167).

Rozsáhlejší poznání ekonomických nástrojů na úseku řízení ekonomiky a využití různých finančních nástrojů přivedlo lidstvo k tomu, že se ve střední, ještě robustní fázi kapitalistického vývoje nadlouho podařilo stlačit výkyvy hospodářského cyklu. Ale protože „nic není zadarmo“, a kapitalismus nemůže utéci před tím, co tvoří jeho podstatu, výsledek byl něčím zaplacen. Poeticky řečeno dvojici „den a noc“ nahradil „soumrak bílých nocí“ – ale takových bílých nocí, kde světla pomalu ale jistě ubývá …

Nebo jinde:

A zatřetí, když všechny země začnou najednou provádět škrty, ekonomický výkon v každé z nich se snižuje nejen v důsledku škrtů její vlády, ale prostřednictvím obchodních styků i v důsledku škrtů vlád v jiných zemích. V Evropské unii budou takovéto přeshraniční dopady velké….“

To jistě pravda. Není určitě vůbec žádný důvod autorovi nevěřit.   

Takže kdy tedy do těch škrtů jít?

Konkrétní stát by to měl zřejmě logicky udělat, až on sám je na dráze robustního hospodářského růstu. Pokud ale ti ostatní na této dráze nebudou, bude JEHO škrtání podlamovat oživení OSTATNÍCH.

Takže počkat až budou všichni na tom synchronně „dobře“ a všichni budou na dráze robustního hospodářského růstu?

To by jistě bylo skvělé. Do škrtů se pak všichni pustí v nejbezpečnější době, kdy pro všechny lze škrtat s nejmenšími následky. Právě v takové době je přece asi namístě, aby je prováděli všichni najednou. Jenže právě proto pak bude objem škrtů v krátké době největší možný – velký objem škrtů nahuštěný v čase, který by jinak mohl být více rozložen … 

A nevrátí takový kumulovaný objem škrtů příslušný poměrně provázaný hospodářský prostor opět do recese? 

Neukazují nyní nové – a snad reálnější – poznatky o výši fiskálního multiplikátoru, že role veřejných výdajů je příliš silná a že asi už dnes nebude existovat jakási „ne-boomová“, ryze soukromozhodnocovací konjunktura, jejímž výsledkem by pak mohlo být i řádné proplácení veřejného dluhu z doby deprese?

-.-.-.-.-.-

Zhruba se dá říci, že kritičtí ekonomové působící v umírněném (mainstreamovém) názorovém prostoru obvykle říkají – „teď to nedělejte, počkejte na „normální doby“ a pak se pusťte do těch nepopulárních škrtů, které jsou přece v podstatě správné“.

Ale podobné úvahy, založené na přístupu, „teď ještě ne, až když …“ čteme už v médiích dobré tři roky. 

Jak ale máme po r. 2008 definovat „normální doby“?

A kdy se jich dočkáme?

Tehdy jako Vladimír s Estragonem …?




V Chrudimi dne 14. 11. 2012











Přejít do diskuze k článku