Březen 01, 2012
A to z prostého důvodu: při sčítání lidu a ve všech průzkumech chybí kolonka pro náboženství u nás nejrozšířenější: antikomunismus.
Antikomunismus je náboženstvím se vším všudy, neboť je zcela iracionální – odporuje zdravému rozumu … a navíc dokonce odporuje i osobní zkušenosti svých vyznavačů. Je založen čistě na víře. Žádné racionální nebo empirické vysvětlení pro něj prostě neexistuje. Je založen na mýtech ještě absurdnějších než je neposkvrněné početí, a svou nenávistností se hravě vyrovná katolictví a nejfundamentalističtějším formám islámu.
Podobně jako v případě náboženství se k němu lidé hlásí v tom horším případě z důvodů osobního prospěchu, v tom lepším z důvodu svých dřívějších hříchů. U nás máme takové české „špecifikum“ – téměř u všech, kteří nadávají na komunismus a jsou odpovídajícího věku, se dříve nebo později dozvíme jejich krycí jméno. Důvod, proč jsou právě tito lidé nejfundamentalističtějšími antikomunisty, může být jejich pocit viny a snaha o vykoupení, nebo může být ryze pragmatickým maskováním. Mladší se k antikomunismu hlásí, protože k němu byli vychováni, ať v rodině nebo náboženskou výchovou ve škole. Nebo jen proto, že se k této víře hlásí všichni v jejich okolí.
K pravicovým kandidátům antikomunista přistupuje s podobnou devotností jako katolící ke svému kléru, s devotností, která téměř nepřipouští žádnou kritiku. Pravicoví politici se mohou, podobně jako klérus, chovat jakkoli, a vše je jim odpuštěno, veškerá jejich vina popírána, je na ně pohlíženo téměř jako na svaté. A podobně jako katolíci mají své svaté, mají i antikomunisté pár politiků či ekonomů, o jejichž životě a skutcích stejně tak nic nevědí, a jsou to pro ně jen jména, při jejichž vyslovení se smeká nebo poklekne.
S náboženstvím antikomunismus spojuje i víra v posmrtnou odplatu a zázraky. Těžko si lze představit, že by si někdo mohl myslet, že jej ono 1 % vezme ještě za jeho života mezi sebe. Volby jsou pro antikomunistu něčím jako svatým přijímáním, spojeným s proměnou papíru v boží tělo. A představa, že by ti, které volí, nekradli a nechali jej alespoň trochu slušně žít, je vzýváním zázraku ještě méně pravděpodobného.
Co s tím? Asi nic. Alespoň ne do té doby, než začnou lidé opět používat svůj rozum a vycházet ze svých zkušeností, dokud nepomine tato doba temna, kdy se lidé bojí toho, co vědí a co cítí, a je pro ně důležitější mít tu „pravou“ víru. Dokud si budou myslet, že je tato víra spasí nebo, nebo, že dokud se budou této víry držet, budou mít v životě méně problémů.
