Pro politiky a pro jejich organizovanou podobu, zosobněnou v politických stranách, je zcela zásadní společenský obraz, který by měl vyjadřovat hodnoty a ideje, jež politické uskupení vyznává a zastupuje. V poslední době se široce hovoří o „ideové vyprázděnosti“ politiky. Ať už právem, anebo z velké části účelově. Jak se jeví situace okolo ČSSD? V prvé řadě se mnohým může zdát, že sociální demokracie „slibuje všechno všem“. To je ovšem velmi podstatná nepřesnost. ČSSD má v souladu se svým historickým a programovým vymezením zastupovat majoritu populace, tedy demokraticky hájit zájmy většiny občanů. Což v reálné politice značí vydat se cestou kompromisů, jimiž je nutné sladit mnohdy mírně protichůdné zájmy jednotlivých skupin obyvatelstva. Má-li ČSSD, anebo kterákoliv jiná strana, působit jako faktor sjednocující společnost, kompromisům se nevyhne.
Jednoduchý postoj voliče, ale i velmi nevhodně zjednodušujícího komentátora, je, že politická strana, aby byla čitelná a „nepopulistická“, se musí ve svém programu úzce vymezit a v podstatě jít na ruku jasně definované skupině voličů. Zde velice záleží na tom, jak sami roli politických stran vnímáme. Zda jako „klubový team“, kterému je třeba vyjadřovat fanouškovskou přízeň, a proto je nutné, aby byla politická strana reprezentována jednoznačnými klubovými znaky, anebo jako zástupce organizované struktury s názvem stát, který by měl fungovat demokraticky, tedy v zájmu většiny a reprezentovat hodnoty, z nichž mnohé jsou univerzální. Tady velice záleží na schopnostech kritického myšlení a nepodléhání stereotypům a mediálním zkratkám.
Program ČSSD se může jevit „rozplizle“ zejména z toho důvodu, že ČSSD v souladu se svými ideály má ambice zastupovat v podstatě tři čtvtiny populace, což dokonce znamená napříč politickým spektrem. Tradiční dělení na „levici“ a „pravici“ je v určité míře stereotypní a zavádějící. Jasná pravidla, kvalitní legislativa, předstih legislativního rámce před reálnou situací (tedy opak „zhasnutí“), sociální smír a sociální stát, to jsou v zásadě zájmy naprosté většiny obyvatelstva. Jasná pravidla a kvalitní legislativu potřebujeme, aby vůbec mohlo být dosaženo základní spravedlnosti jak v osobním životě, tak v zaměstnání a podnikání. Sociální smír a sociální stát poskytují potřebnou stabilitu společenskému systému bez prudkých výkyvů, které jinak snadno ničí a chaoticky se ztrátami přetvářejí to, co bylo nedlouho předtím prosazeno v úzkých zájmech sociálních minorit.
Nestabilní jsou z tohoto pohledu zastoupení obou extrémů politického spektra, které je v současné době nalevo reprezentováno KSČM a napravo uskupením TOP 09, reflektujícím nejvyšší společenskou třídu a potenciálně dosahujícím neméně regulačních účinků čistě ekonomickými prostředky. ČSSD plně uznává legitimitu soukromých prostředků, práva podnikatelů a živnostníků, uznává zájmy zaměstnavatelů i zaměstnanců a vhodně je vyvažuje, je si vědoma potřeby soukromých investic včetně zahraničních, vyznává otevřené vztahy se zahraničím, tedy opak izolacionismu, který v minulosti nikdy nadlouho neuspěl. Jestliže má ČSSD za realizace nutných kompromisů zastupovat většinu voličů, je přirozené, že se s kompromisními návrhy na veřejnost obrací. Zde nastává iluzorní problém s „klubovými barvami“. Mediální obraz, zásadní zprostředkovatel hodnot a ideí politických stran, si libuje v jasných, konkrétních a jednoduchých sděleních. Proto se miláčky sdělovacích prostředků stávají uskupení oslovující úzce vyhraněnou skupinu voličů, kde není problémem priority snadno vyjádřit.
V tomto duchu se také od konceptu alternativy pro široké vrstvy odklonila ODS. Zatímco za časů Klause a Zemana, kdy se volební potenciál ODS a ČSSD v podstatné míře překrýval okolo politického středu, a obě strany byly pro středového voliče alternativou, ODS za Topolánka zaujala vyhraněnější pozici. Zaměřila se na konkrétní témata nízkých daní, podpory zaměstnavatelů a vlastníků majetku, a zformulovala svůj výrazný pohled na reformu zdravotnictví a penzí s podvědomým náznakem, že vše dosavadní a tradiční je zavrženíhodné.
V tomto smyslu se racionálně vzato, při opomenutí podvědomých sympatií, stala volbou pro nějakých dvacet procent populace, jejichž zájmy fakticky zastupuje. Ještě výrazněji je princip znát v případě TOP 09, která se svým programem pasovala do role pravicové „vlajkové lodi“ a oslovila nejvyšší vrstvu, pro kterou není problémem akceptovat radikální omezení sociálních jistot, protože má skutečně na to, aby si vytvořila svůj krásný paralelní svět s veškerou bídou vyobcovanou na periferii společnosti. TOP 09 přebrala ODS „high society“ a v blízké době přiměje ODS buď spokojit se s nižšími preferencemi, anebo lovit hlouběji ve středu, či dokonce mírně nalevo. Tedy chovat se přesně tak, jak s nelibostí konstatoval nick „DDD“ v diskuzi na Aktuálně.cz: „ODS, to je kapitola sama pro sebe, tam by si měl někdo uvědomit že nelze sedět jedním zadkem na třech židlích (konzervativní, liberální a středová)…“ Diskutér vyslovuje přesně tutéž touhu po zástupování úzkých zájmů, po kubových barvách a ignorování politiky sjednocení a konsensu.
Co ČSSD rozhodně nezvládla, a ačkoliv jsem byl příznivcem Jiřího Paroubka, nezvládala v podání svého předsedy a místopředsedů, je objasnění postoje ČSSD v politice. Česká sociální demokracie, byť s nevolí, se zcela nechala vmanipulovat do politiky „klubových barev“ s pozicí v mantinelech čistě levicového spektra a tím byla přinucena rezignovat na průnik se středem, který dle historického programu právem do její sféry náleží, a kde může být přinejmenším kvalitní alternativou pro malé čistě středové strany. Toto platí tím spíše, že „sociálnědemokratický intelektuál“, který má být tím, kdo vnáší sociálnědemokratické myšlenky do společnosti, pokládá za velmi důležité zaujímat cosi jako nezávislý korektní postoj. Je pro něj záležitostí cti vymezovat se v jednotlivých otázkách izolovaně bez ohledu na celek, otevřeně bez ohledu na „klubové barvy“ podrobuje kritice cokoliv, co mu nekonvenuje, má jednoznačně problém korektnost podřídit něčemu, co bychom mohli bez ohledu na politickou příslušnost a orientaci nazývat „vyšším zájmem“.
Tím, že se ČSSD nechala vmanévrovat do výrazné levicové polohy, v podání některých médií stylem agresivnějším než KSČM, která je ale na konci levicového spektra fakticky, ČSSD ztratila podporu své inteligence. I kdyby to samo o sobě neznamenalo zásadní ztrátu hlasů, skepse a rozčarování se přirozeně přenesly z intelektuálních elit na „obyčejného člověka“, za kterého Jiří Paroubek až příliš bojoval. Jestliže hlasy lidí zčásti nepřešly k politicky zcela neprůhledným Věcem veřejným, anebo zcela iracionálně k TOP 09 (která otevřeně zastupuje příjmové elity), pak ve volbách prostě nezazněly vůbec a v důsledku chyběly.
Zeman středovou sféru vlivu ČSSD důsledně hájil, Špidla poopravil kurz doleva, Gross přidal notnou dávku populismu, Paroubkovi se pak po jinak brilantním nástupu v roce 2004 nepodařilo přízeň středu udržet. Zejména kvůli zcela nepříznivému, a v takové intenzitě až nezaslouženému, mediálnímu obrazu. Paroubek byl velmi schopný, až na tu mediální prezentaci. Jeho slabinu opozice neomylně vyhmátla a média, rozohněná honitbou na Jiřího Čunka, aniž by rozlišovala podstatu, se pustila po nové stopě.
Podpora nejmladší voličské generace je posléze především přímo úměrná image toho, s kým by se měla identifikovat. Mladým nejprve vždy záleží víc na formě než na obsahu, protože obsahem se teprve plní, přičemž platnost východisek nejprve musí být ověřena závěry na základě zkušenosti. To platilo před lety, a bude to platit i do budoucna. Dnešní mladá generace není v ničem jiná, natož horší, než generace předchozí, pouze se realizuje v odlišných podmínkách.
Jestliže byl ČSSD médii přisouzen nemoderní a zpátečnický outfit, nemůže svojí image zaujmout naši mladou generaci, žijící v relativním dostatku dosavadního sociálního státu, bažící po změnách (jimiž sama prochází), ve spojení s neformální a do jisté míry pokřivenou definicí elit, celebrit a vzorů. V přístupu k politické realitě se bohužel mnozí žurnalisté, ba celá média, chovali spíše jako političtí agitátoři než jako objektivní zprostředkovatelé okolního dění, čímž etice, kultuře i praxi rozhodně ničím dobrým nepřispěli.
Příklon mladé generace k extrémně pravicové TOP 09, v mediálním vystupování stejně extrémně koncentrované kolem image předsedy Karla Schwarzenberga, orientaci mladých na formu bez obsahu dobře dokládá. Ačkoliv se TOP 09 v podstatě prezentovala osobností svého předsedy, pomineme-li nesmírně vágně pojatá programová témata, povrchním stylem nepřekračující hranice čistého populismu, a při zohlednění skutečnosti, že racionálně vzato program TOP 09 směřuje proti existenciálním potřebám studentů, měla vzdor tomu TOP 09 v mladé populaci značnou podporu. Iracionální.
Co dál se Sociální demokracií?
ČSSD si zejména musí zachovat přízeň své intelektuální vrstvy, která se nachází více ve středu politického spektra. Jedině ta je schopna dát ČSSD praktický obsah, demonstrovat perspektivy a prakticky předvést mladé generaci, že sociální politika má smysl a význam, a to dříve, než se o tom příští ročníky prvovoličů přesvědčí na vlastní kůži. ČSSD se nesmí bát vyjevit, že nejen dává, ale i bere, že jejím smyslem a cílem je stabilizovat společnost se zachováním stratifikace a rozdílů, avšak bez neopodstatněných extrémů. Je dokonce možné, že než se snažit „převychovat“, bude vhodnější na levici uvolnit prostor pro vznik další levicové strany, která by lépe vyhověla požadavku elektorátu na jednoznačné a konkrétní ideové vymezení při zachování koaliční potenciálu se sociální demokracií.
