Máme děti „svoje“ a můžeme mít i děti srdce, tedy pokrevně nepříbuzné, ale stejně důležité, drahé, naše. Tuto jistotu vnímám odjakživa, vyzkoušela jsem si ji a ověřovala. Teď se ke všem dětem, výchově a náhradní péči vracím v úvahách a rozjímání skoro každý den, protože kolem dál bzučí otázky a nutnost řešit či hledat nové přístupy. Měli jsme tu kauzu manželů Rosnerových, na Neviditelném psu předkládá svoje stanoviska pěstoun pan M. Pich, kolem každého článku je přepestrá diskuze.
Pokud člověk překousne nějakou tu vulgaritu a povrchnost, najde i rozedřené rány, které ještě mokvají. Nebo odhodlání zvládnout cosi skoro nemožného, rozdat se a zvládnout neočekávání vděku. Zlatým hřebíčkem byl rozhovor v magazínu LN Pátek s paní Terezou Boučkovou a potom esej paní Aleny Wagnerové, polemizující s jejími knihami, hned v sobotu 20.9. v LN.
Ať se na to všechno koukám z jakékoliv strany, vyplývá mi potvrzení mého stálého dojmu. Ne proto, že bych mocí mermo chtěla, ale taky mám za sebou nekončící vlastní pozorování ze života a nějakou tu zkušenost z pomoci zanedbaným dětem.
Je samozřejmé, že velice tvrdošíjně přetrvávají určité špatné zkušenosti, které se postupem let přelily do klišé a předsudků. Jenže, vážení, doba se lehounce mění a dá-li Pánbůh, ještě se měnit bude. Takže už i paní Tereza díky svému rozhledu dbala na kořeny původu svých dětí, ačkoliv kluky to nezajímalo. Dala jim mnohem víc šancí, než se za „totáče“ nosilo.
Víc šancí? Jak to? Protože jim nelhala. Ony totiž všechny špatné zvěsti o marné výchově romských dětí mají kořínky v době socialistické, kdy ještě adoptivní rodiče svoje děťátko obemkli hradbou ochrany a tutlali, že není jejich pokrevní, protože pro ně byla všechna minulost a všechno špatné smazáno. Tedy chtěli, aby tomu tak bylo. Jenže u dětí vzhledově jiných přece jenom tutlání moc nepomohlo. Už jste si představili mamku a taťku, jak se těší z každého pokroku svého broučka a přitom jedním očkem sledují okolí, aby jim štěstí někdo neuřknul?
Takže vám jistě došlo i to, že znervózněli, pokud se v okolí objevilo nebezpečí kamarádění s cikáňaty. Nebo stačilo, aby o této populaci nemluvili s žádnou chválou. Cokoliv, děti jsou velice bystré. Bohužel k tomu patří i značná empatie Romů. Máte pocit, že vnímavé dítě nevycítilo tabuizovaná témata? Potom je ten pocit špatný. Leckdo zajisté vyslechl i drby sousedek. Okolí spokojeně čekalo, až potvrdí své „geny“. Není to příjemný tlak a je samozřejmé, že při temperamentu, který je opravdu vrozenou vlastností, mohlo dojít k lecjakému trucu a páchání blbostí.
Z povídání paní Terezy vysvitlo, že její chlapci přišli do rodiny sice jako malí, ale až v roce věku. Jejich pozdější chování mne docela zaráželo, ale ona sama ke konci interview hodnotila syny jako pravděpodobně poškozené mizivým množstvím podnětů v kojeneckém ústavu. Možná také něco zavinilo chování matky v těhotenství – popisované reaktivní chování způsobuje i silné kouření. Při inteligenci chlapců je naopak možné, že se biologická matka příliš neopíjela.
Jak potom paní Wagnerová v eseji popisuje, ona sama měla veliké štěstí, protože pro své dítě (nebo děti) měla po ruce odbornou pomoc. Je totiž spousta fíglů, které nám s dětmi pomohou. Kdybych já sama nestrávila čtyři pracovní roky u děcek, nad kterými jsme si povídali s doktory a rozebírali příčiny a následky, nevím, jak by dopadly moje vlastní děti, natož jak bych dovedla napovídat jiným maminám. A v tom vidím velký – ne „háček“, ale přímo hák jako od stavebního jeřábu!
Ačkoliv uplynulo už tolik let, například ani manželé Rosnerovi žádné kloudné zázemí odborníků neměli. A to těch děcek měli dost mohutnou koncentraci a problémů, že by z nich zešedivěla půlka SOS vesničky!
V tom je opravdu veliké a nenapravitelné ukřivdění těm, kdo si jakýmkoliv způsobem k sobě vzali dítě s upřímnou snahou pomoci mu – a zůstali sami s problémy, o kterých jaktěživo pořádně neslyšeli. K tomu dodám, že ani dítko počůrávací není jedno jako druhé – a přitom zrovna enurézy jsou už docela známějším problémem.
Ono totiž může mít, jde-li o holčičku, problémy vaginální, protože se třeba v původní rodině nikdo o hygienu nestaral. Například měla jedny plenkové kalhotky den-dva a zbytek každému dojde. I miminko může mít výtok z pochvy, který se tím pádem zanedbá… O týden nepřevlečených kaťatech později ani nemluvě. Nebo klasicky psychické problémy kvůli nesouladu v rodině kolem sebe. Anebo taky problémy dětiček, které místo počůrávání řeší jiný, pro ně drsnější problém. Třeba ADHD. Případně se jenom dítko tak zabírá do každé aktivity s vámi, že prostě nechce ztratit ani minutku té báječné chvíle. Zažila jsem právě tak vyhladovělé dítě a přiznám, že bych z toho i brečela – kdyby mne nechalo momentíček být.
Dítě nemusí být z pochybné rodiny nebo etnika, a přece může „zklamat“ nové rodiče. Během let jsem se několikrát setkala s dívenkou, která už od těch tří let byla „počuránkem“ a rodiče ji dávali do nemocnice jako do opravny. Byli to obyčejní lidé a vadilo jim, že za péči a výchovu (mysleli, samozřejmě, že i za velkou lásku) se jim nedostává zcela zdravého a normálního dítěte, jak by zasloužili. Znala jsem i je, nebyli špatní. Jen poněkud zůstali poplatní době. Sklapli podpatky, když bylo řečeno, že to a to se musí. Že dítě není normální, když se ve školce počůrá, že potřebuje „něco s tím udělat“. Holčina přitom potřebovala ne pracující vzornou dojičku, která dělá od nevidím do nevidím, ale přímo a jen „svou“ maminku, žádné instituce. Strašně ráda se mazlila, byla vděčná za každou projevenou pozornost, která byla určená jenom jí.
Nyní se objevila zpráva o tom, kolik našich dětí je adoptováno do ciziny, ba i spekulace o bohatých rodinách, kterým agentury mohou vyřídit adopci rychleji, než to zvládnou naši žadatelé. Zase se rozdmýchává žabomyší tahanice o nepodstatné věci.
Já vám tedy řeknu, co je skutečně důležité: Aby každé děcko mělo od narození mámu a tátu, které je přijmou takové, jaké je. Aby se nemuselo plácat po ústavech, aby je někdo hladil a povídal mu a hřál je. A je naprosto fuk, jestli to dítě bude puntíkaté nebo pruhované, protože s tím, jak se nám všechno mísí a také kdo všechno se propadá na společenské dno, kolik je mezi námi divných poruch a nemocí, stejně nemůžete tušit, co během výchovy přijde.
A má vůbec smysl pouštět se do tak divného, nevyzpytatelného podniku, jakým je cizí děcko na hrbu? Když jsme se my hlásili do pěstounství (bohužel nemoc v rodině nás časem přiměla to odvolat), čelila jsem i otevřenému ťukání si na čelo. Mám svoje děti, proč další… Prozradila jsem tehdy svou fintu fň a povím ji i vám: Právě proto, že jsem vždycky chtěla mít dětí víc. A ověřila jsem si, že se můžu třeba postavit na hlavu, abych těhotněla správně po všech stránkách, ale potom děsně otravuju v porodnici. Například ruším vyprávění o dovolené a najednou mě div neseřvou, že přišly komplikace. Kdepak, tady dostanu dítě s popsanými problémy a pomůžeme si navzájem: ono mi dá radost, já jemu šanci. A nikdo nebude pátrat, po kom tohle dítě je, že je tak či onak střelené, že musí mít rehabilitaci, že cokoliv. Jakkoliv postižené dítě „srdce“ by mi nevadilo, protože by mne nebolela žádná otázka „viny“. Můžete být vůči tomu jakkoliv odolní, jenže on se někdo najde, kdo vyškrábne drásavý detail a ve vhodnou chvíli přesně střelí.
A jestli bych dělala rozdíly? No samozřejmě! Proto jsem taky chtěla děti o dost mladší a pokud možno holčičkovaté. Jsem totiž alibista a nehodlala jsem se pořád kontrolovat, zda nekřivdím tomu nebo onomu a kdo by to tak mohl vidět. Moje babička si takové peklo prožila, až vlastní potomstvo odstrkovala, jen aby nebyla pořád macechou. Takže jsem si všechno promyslela a uznejte: Za některé rozdíly v přístupu přece nemůžete, ani kdyby já nevím co.
Nesmím zapomenout na důvod (nikoliv) poslední: velká rodina je báječné dobrodružství a bohatství pro starší sourozence. Pokud z nich ovšem nenaděláte věčné chůvičky. Osud byl ke mně laskavý a umožnil mi časem alespoň na pár měsíců zažít puberťáky, jak s chutí pod pláštíkem péče o mrně řádí na koupališti, kolotočích a poutích. Blbli jak malí a zároveň byli nesmírně důležití. Samozřejmě, taky se ta banda umí poškorpit. Zde přichází, řekla bych, další efekt, mírně antikoncepční. S malými děcky je legrace, holky je rády tahají v kočárku, kluci s přehledem učí lumpárny, ale přitom si každý uvědomuje, jak je dobré to malé potom nechat mámě na krku a jít chatovat.
Doznávám, je tu přece jenom jeden rozdíl mezi dětmi krve a srdce. Když vyroste a odlétá z hnízda dítě pokrevní, zabolí prázdný pokoj, přikrádá se opuštěnost, chybí jeho hlas a dupání na schodech. Na to stačí pouhý odjezd na internát nebo kolej. Když odroste a vylétá dítě přijaté, stejně bolavou prázdnotu vám přece jen zmírní pohled z okna za odcházející postavou. To my jsme ho naučili vykročit do světa, to my mu rozevřeli dveře dokořán!
