Leden 27, 2012
Dlouhodobá refinanční operace (Long-Term Refinancing Operation – LTRO) – nový úvěrový nástroj guvernéra Evropské centrální banky (ECB) Maria Draghiho – pomohl dostat finanční systém zpátky na pokraj další katastrofy typu Lehman Brothers, ale neřeší základní problémy, které vyvolaly tuto krizi. (Tedy deficity rozpočtů a odliv kapitálu). LTRO pouze umožňuje bankám vyměnit riskantní záruky za „neomezené“ tříleté půjčky na jednoprocentní úrok. Tyto zapůjčené peníze, takřka půl bilionu euro, vytvářejí iluzi, že banky jsou solventní, a to především proto, že ohromný objem ztrátových aktiv, který byl v jejich účetních knihách, byl převeveden do bilance ECB. (FED provedl obdobnou operaci (QE1), když v roce 2009 nakoupil od amerických bank hypotéční zástavní listy za 1,25 bilionu dolarů.) Teď se tedy bankovnictví EU topí v likviditě a úrokové sazby na mezibankovním trhu dramaticky poklesly. Takže všechno je v tom nejlepším pořádku, že ano?
Ale kdepak ty věci. I když mezibankovní sazby v pondělí klesly na desetiměsíční minimum, banky stále ještě drží peníze, které jim byly půjčeny, v ECB. V pátek stouply jednodenní vklady v ECB na rekordních 528 miliard euro, což je o 39 miliard více než 489 miliard, které si banky půjčily v rámci LTRO. Není to šílené. Znamená to, že peníze nejsou půjčovány spotřebitelům a výrobcům, jak předvídal Draghi, ale jsou sysleny bankami, takže ty mohou před sebou hrnout své dluhy a pokračovat ve snižování pákového pomětru tak, aby dosáhly nového požadavku na kapitálovou přiměřenost ve výši 9 %.
Je to ten nejhorší typ podvodné kouřové clony. Koneckonců jde o to, že Draghi za přemrštěnou cenu vykoupil aktiva, která ztratila svoji hodnotu. Co dobrého z toho asi tak může vzejít? Přemýšlejme o tom, jaká by nastala reakce, kdyby FED zahájil podobný program, aby čelil následkům realitní bubliny. Řekněme, že by šéf FEDu Bernanke použil nástroj, kterým by vyplatil rozdíl v hodnotě kapitálu každému vlastníkovi domu, který přišel o peníze ve své hypotéce v roce 2006 a letech následujících. Myslíte si, že by se tím snížil počet zabavených domů a exekucí?
Jistě, mohl by. Ale „obyčejní lidé“ takové výhody nedostanou. Ti mohou čekat spíše úder pěstí do obličeje. Všechny ty dárky jdou chlápkům s naditou kapsou. To je pravá podstata LTRO. ECB valí tuny levných peněz svým kamarádům za záruky, o nichž VĚDÍ, že nemají hodnotu peněz, které jim půjčuje. Je to ve skutečnosti dotace (no spíše zlodějna) a ECB se to snaží zakrýt tím, že říká, že mezibankovní trh nefunguje správně, neboli jak pan Draghi vyjádřil – (obavy o vládní dluhopisy na trzích) „vedly k vážným výchylkám v normálním fungování finančních trhů.“
Slyšeli jste už někdy takové idiotství?
Když banksteři nafouknou ohromnou úvěrovou bublinu, která vybuchne a vymaže osm bilionů dolarů hodnoty vlastníků domů, nikdo nešpitne ani slovo o tom, že „trh nefunguje dobře“, protože jsem to jenom já, nebo vy, kdo přijdou na buben. Ale kdykoli jsou v pytli bankéři, přijdou výmluvy.
„Ó ne, to se nemůže stát,“ sténají, „trh dobře nefunguje“, ale to je nesmysl. Trh je v naprostém pořádku, koneckonců mluvíme jenom o kupujících a prodávajících, ne o nějakém složitém mechanismus, který vyžaduje specialisty v bílých kombinézách a kufříkem s nářadím. Problém je v tom, že už nikdo nekupuje ty kecy, které banky prodávají, protože ten jejich odpad v loňském roce ztratil podstatnou část své hodnoty. Tak prosté je vysvětlení.
Celý systém funguje takhle – banky nevydělávají své peníze na Pepovi Vopičkovi a jeho almužně, kterou si každý týden po výplatě uloží. Všechno se změnilo. Banky vydělávají tak, že dostanou velké peníze z fondů, které potřebují zaparkovat svůj lup na tu krátkou dobu, než přijdou na to, jak je investovat. Banky tedy vydají krátkodobé půjčky na tyto peníze a zaúčtují proti nim zástavy, které mají ve svých účetních knihách. Repo trh – tedy to, o čem je řeč, je jednou obrovskou, nikým neregulovanou zastavárnou.
Nevyhnutelně tím vzniká problém, že lidé s velkými penězi (manažeři fondů) jsou při svých obchodech s bankami stále více utržení ze řetězu, zejména když vidí, že existuje jakási pochybnost o skutečné hodnotě bankovních zástav. Banky jsou tedy nuceny za stejnou částku peněz poskytnout větší zástavu. Podobá se to holení, což znamená, že banky přicházejí v každé transakci o peníze. Současně se pro banky stává stále obtížnější sehnat peníze prodejem akcií nebo dluhopisů. Proč? Protože teď už všichni vědí, že banky sedí na ohromné smradlavé kupě finančního odpadu, které by se nikdo nedotkl ani třímetrovou tyčí.
Znamená to tedy, že trh dobře nefunguje?
Nikoliv, ve skutečnosti trh funguje bezchybně. Investoři dělají jenom to, co vždycky. Oddělí zrno od plev, nic víc. Je to pan Draghi, který zkresluje trhy tím, že pumpuje stamiliardy eur do dluhopisové bubliny, která už dávno praskla. Všimli jste si v poslední době Řecka?
Možná by zde mohla pomoci analogie – řekněme, že potřebujete 500 dolarů na splátku auta. Rozhodnete se tedy najít ve sklepě něco, co lze prodat na Craig’s List (americký internetový bleší trh), abyste se dostali na potřebnou částku. Přitom vyhrabete starý stolní fotbal se třemi nohami, patřičně zaneřáděný následkem večírku ve stylu Oktoberfestu, který jste uspořádali před několika lety, a nabídnete je na tom internetovém blešáku k prodeji za 500 dolarů. A pak si sednete, dáte si studený drink a vyčkáte až se začnou hrnout telefonáty od kupců.
Jenže žádné telefonáty nepřicházejí, takže musíte zavolat prodejci do autosalónu, který vás obtěžuje kvůli vašim opožděných splátkám a řeknete mu: „Promiň, kámo, to vážně není moje chyba. To jen selhává trh!“
Co myslíte, kolik času vám dá autoprodejce k dispozici, než vás zařízne?
To, že nikdo nechce tvůj stolní fotbal, neznamená, že trh selhal. Totéž pravidlo se vztahuje na shnilé dluhopisy v držení bank. Nikdo je nechce, protože to není nic jiného než svinstvo. Kromě toho má každé finanční aktivum nějakou cenu, dokonce i to svinské, je jenom otázka, kolik jsou lidé za ně ochotni zaplatit. V tomto případě jsou nabídky za vládní dluhopisy tak nízké, že mnohé banky v EU by zkrachovaly, kdyby je prodaly a ohlásily ztráty. Právě proto se spoléhají na to, že je zachrání Draghi. A přesně to Draghi udělal. Místo toho však měly banky své dluhy restrukturalizovat, aby daňoví poplatníci v eurozóně nebyli nuceni pumpovat další biliony do tohoto nového systému zombie institucí, které pak budou zatraceně velké na to, aby se mohly nechat padnout.
Draghiho ohromná oživovací operace je však jen jedním z mnohá problémů s LTRO. Další problém je v tom, že bankami vytvořené zásoby zástav vytrvale mizí, takže pro ECB bude ještě těžší půjčit postiženým bankám odhadovaných 400 mld. euro v druhé únorové fázi tohoto programu.
Jak se to mohlo stát? Znamená to, že banky nemají ani ani peníze, ani příslušný kolaterál, z čehož plyne, že moderní bankovnictví je jenom velká hra se skořápkami. A skutečně to jsou staré známé skořápky. Banky si totiž, jak známo, nezřízeně půjčovaly stále rostoucí objemy peněz na stejné záruky pořád dokola. Říká se tomu „rehypothecation“ a je to ve většině případů naprosto legální. Problém se však vyskyne během „odpákování“, kdy se množství finančních aktiv v trezorech bank neshoduje s čísly v účetních knihách. A co pak? Jak uvádí blog FT.Alphaville na Financial Times: „…banky by pak celkem snadno mohly vyčerpat všechny zástavy a poté padnout (případ společnosti Dexia!)." (FT Alphaville: „Death sanitised through credit“)
To vrhá pochybnost na účinnost nadcházející druhé fáze LTRO. V konečném důsledku existují meze i pro druh odpadu, který ECB může akceptovat jako zástavu proti půjčkám.
Existují však také další problémy s LTRO, například skutečnost, že systém je postavený na hlavu v tom, že nahrazuje stát bankami. Jak to dělá?
Dělá to tak, že poskytuje bankám implicitní záruky na jejich dluhy, zatímco vládní dluhopisy ztratily paušální podporu ECB tím, že vládní dluhy byly přehodnoceny směrem dolů na úroveň rizikových cenných papírů. Stalo se to tak, že Draghi trhu naznačil, že ECB BUDE JEDNAT jako věřitel poslední záchrany pro banky, ale ne pro členské státy. A tak úročení vládních dluhopisů prudce stouplo, zatímco u těch bankovních prudce pokleslo. To přirozeně vytváří tlak na státní rozpočty, přičemž jejich deficity nastoupily cestu ke kolapsu.
Položme si otázku: v jakém potrhlém světě to žijeme, v němž si soukromě vlastněné, ziskové firmy (například banky) mohou půjčit peníze levněji než stát? Stát dává práci tisícům zaměstnanců, poskytuje sociální programy, zajišťuje bezpečnost, vzdělávání, služby pro nezaměstnané, nemocné a další potřebné, atd., a pracuje v mnohem větším veřejném zájmu, a přitom – v Draghiho systému – mohou bezohlední a bezskrupulózní bankéři čerpat neomezené zdroje centrální banky za nižší úrok. Má pro to někdo vysvětlení?
Samozřejmě, přesně to se stane, když se státy vzdají práva tisknout svoji vlastní měnu. Tím ztratí schopnost mít ve vlastních rukou svůj osud. Pro finanční elity to vytváří příležitost, aby se připlížily a uchopily páky politicko-ekonomické nadvlády, a přesně to také udělaly. Velké finanční skupiny převzaly Evropu a dělají přesně to, co dělají všude, tedy provádějí systematickou demontáž institucí, jež poskytují zdravotní péči, důchody a jistotu práce milionům obyčejných lidí, čímž uvaluje na obyvatelstvo tisíciletí potupy a té nejhorší chudoby.
A není to celé plánované? Nemá právě toto ten uhlazený italský Maestro opravdu na mysli?
A ještě jedna poslední věc: LTRO nemá žádný systém přenosu. Jinými slovy neexistuje žádný způsob, jak v reálné ekonomice vyjádřit likviditu, která se buduje v bankovní soustavě. Prostě to tam uvázlo, úplně stejně jako rezervy v americkém bankovním systému v hodnotě více než bilion dolarů.
Také Draghiho martnotratný dárek ve výši 600 miliard dolarů nebude investován do výstavby bytů, nových továren, vývoje nových léků či energeticky méně náročných vozidel. Ve skutečnosti vůbec nebude použit na žádný druh produktivní a společensky prospěšné činnosti. Místo toho s ním bude naloženo úplně stejně, jako se sedmisetmiliardovou pomocí TARP a prvním kolem „kvantitativního uvolňování“ (QE1) v hodnotě 1,25 mld. dolarů – na turbo pohon rizikových investic a raketové zvýšení cen na burzách asi tak na jeden rok. Draghiho kámoši spekulanti se z toho budou tetelit štěstím, protože jim to přinese rekordní zisky z cenných papírů, zatímco zbytek Evropy už teď chřadne v chronické depresi.
Převzato z CounterPunch
Překlad: Clair
Foto: zdroj
