Dvě občanské společnosti u nás – je to ještě demokracie?

Reklama


Zdánlivě zvolna a také víceméně skrytě a neokázale, avšak z historického hlediska závratně rychle i otevřeně, se u nás vytvářejí dvě ostře ohraničené společnosti – společnost občanů bohatých a společnost občanů chudých.


Vedle většinového zdravotnictví pro chudé jsme tak už zaznamenali autonomní zdravotnictví pro bohaté: s pokročilejší lékařskou technikou, oddělenými nemocničními pokoji hotelového typu (poplatek za noc zde činí 1000 až 1500 kč), odlišným přístupem lékařů k nemocným (to podle slavného výroku profesora Pafka, že jinak se v nemocnicích bude jednat s pacientem, kterého tam přivezou v bouráku a jinak s tím, který přijede v tramvaji) atd. Touha vyjít bohatým vstříc vede k oddělování čili apartheidu i v dalších oborech. Máme např. cestovní kanceláře jen pro bohaté, poskytující zájezdy ne už za desetitice, ale za statisíce, o kterých se běžně ani nedovídáme (nejspíš abychom zlotřile nezáviděli).


On se vůbec celý tenhle projekt výstavby nového a bájného světa jen pro bohaté odehrává jaksi za kulisami a mimo oči i uši světa, aby co nejméně poutal pozornost a nezúčastněné chudé tolik neprovokoval. Stejný proces probíhá samozřejmě i ve školství. Klaus mladší např. na svých školách v Praze a Ostravě vybírá od jednoho žáka až 90 000 kč na rok, obdobné poměry panují i na dalších stále početnějších soukromých školách, z nichž všechny staví před světlo svého vzdělání tak vysoké finanční hradby, které by např. nadaný, ale nemajetný budoucí Tomáš Masaryk nikdy nepřešplhal. Namísto budoucích Masaryků tak z předražených škol vycházejí pluky elitářsky a nedemokraticky smýšlejících mladých lidí, jejichž děti již budou mít namyšlenost a přezíravost ke svým chudším vrstevníkům zakódovany v hlavách nejen naučeně, ale snad už i geneticky.


V situaci, kdy navzdory právě Masarykovým představám a přáním štěpíme stát a národ do dvou sociálně nesourodých táborů, nelze z hlavy vypudit otázku, je-li možno takovéto uspořádání stále ještě nazývat demokracií. Ta je, jak známo, vládou lidu, ale násilné dělení národa do dvou společenstev, z nichž jen to bohatší si díky svým vyšším finančním možnostem uzurpuje pro sebe ty nejexkluzivnější příležitostí k dosahování vzdělání či patřičné lékařské péči, je – to všichni cítíme – s ideálem demokratickým v jistém rozporu.


Bohužel, nesmýšlíme tak všichni. Ministr Kalousek naopak bolně hořekuje, že jsme nejrovnostářštějším státem v Evropě a že bychom tudíž měli jít s příkopy mezi našimi bohatými a chudými ještě o hodně níž. Většině se to ale jaksi nezdá a některým připadá takovýto vývoj dokonce jako hořká pouť zpátky do feudalismu. Jakoby se tento spor měl stát jedním z nejpodstatnějších, který budeme v budoucích týdnech a měsících sledovat a řešit.

Přejít do diskuze k článku