Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Z hlediska státu je význam symbolu těžké přecenit. Zdaleka ne posledním důvodem je to, že symbol je univerzální. Univerzální v tom, že jeden a tentýž symbol můžete použít nejen pro vnitřní potřebu, ale i v propagandě zaměřené na venek. Přitom tyto dvě roviny, nebo-li dvě hypostáze téhož symbolu, se mohou nejenom shodovat, ale mohou dokonce jedna druhé protiřečit, symbol může být “černo-bílý”, bipolární, jeden konec se znaménkem plus, kdežto druhý se znaménkem minus, a díky rozdílu polarit vzniká něco jako energie a vy máte možnost tuto energii využívat. Důležité je pouze jedno – musí to být symbol váš, musí reflektovat nějaké události vašeho života a musí být rozšifrovatelný pomocí vašeho kulturního kódu. Symbol (jakýkoliv) musí být složen z atributů vaší, nikoliv cizí skutečnosti.
Právě v tom spočívá důležitost “národní” kultury. Existuje velmi silné pokušení využívat cizí symboliku a někdy je to pokušení nepřekonatelné díky ubohosti kultury daného konkrétního společenství, jež je jednoduše nuceno používat vypůjčené, “cizí” symboly, které se pomocí vlastního kulturního kódu nedají rozšifrovat. Jestli nazývat věci pravými jmény, tak se děje to, že začínáte do své skutečnosti zabudovávat kousky skutečnosti, jejímž pánem je někdo jiný, ne vy.
Pěkným a velmi srozumitelným příkladem toho může posloužit známý biblický příběh o tom, jak Lában uzavřel s Jákobem smlouvu. A chytrý Jákob, který si už stihl vysloužit nemilovanou ženu jako příslušenství k milované, požádal jako platbu za svoji službu o strakatý brav. Lakomý Lávan na to radostně kývnul, neboť na východě je brav převážně jednobarevný, ovce jsou většinou bílé, kdežto kozy – černé, strakáči se vyskytují jen velmi zřídka. Jenomže chytrý Jákob věděl, že drobný rohatý skot je velmi citlivý na vnější, “vizuální” podněty, vystlal dna napájecích žlabů větvičkami, ze kterých sloupal pruhy kůry a stádo, jež přišlo k napajedlu, třeštilo oči ne na nová vrata, ale na míhající se a mžitky v očích vyvolávající pestrost a v důsledku toho ovce a kozy vrhaly ne čistě bílá a ne jak uhel černá, nýbrž strakatá kůzlata a jehňata.
Zhruba stejný efekt má prokládání svých a cizích kulturních symbolů.
“Nepij to Ivánku, bude z tebe kozlík.”
Kozlík samozřejmě v přeneseném smyslu slova, ale daný příklad umožňuje pochopit, co se děje, když slabá kultura začíná používat vypůjčené symboly kultury podstatně “pokročilejší”. Rád bych obrátil vaši pozornost na to, že nějaké jednoznačné hodnocení tohoto jevu není možné z toho důvodu, že každá kultura potřebuje svůj “národní mýtus” ať chce nebo nechce, a při “tvorbě” tohoto mýtu je prostě nucena vypůjčovat si cizí obrazy. Řešení této situace existují dvě – buďto “ghetto”, nebo kulturní expanze a pokusit se potlačit i tu kulturu, kterou jsme i my kdysi, “na počátku růstu”, použili.
Z důvodů pochopitelných i dítěti je druhá varianta daleko vhodnější. Už proto, že dominujete-li kulturně, jste to vy, a ne někdo jiný, kdo určuje nejenom meze svých možností, ale i meze možností toho, kdo se pokouší schovat za zdmi “ghetta”.
Kdesi výše jsem se již zmiňoval o tom, že ten, kdo je “kulturnější“, tak ten i lépe bojuje. A děje se tak proto, že kulturní dominance vám umožňuje daleko lépe (daleko hlouběji) chápat skutečnost. A jinak tomu ani být nemůže, vždyť vy ji přece vytváříte. A to, co cizí pohled vnímá jako chaotický rozvrat, vám jako nějaký nepořádek vůbec nepřipadá, dokonce úplně naopak. Vy přece dobře víte, kde se skladují cihly, kde se nachází cement, kam zítra přemístí jeřáb, kdy vám přivezou potrubí a kam příští hodinu pošlete brigádu kopáčů, a kam omítkáře. A to nejdůležitější – znáte plán, víte, z čeho jste začali a čím to skončí, ve vaší hlavě již existuje vznosná stavba, které se jednoho dne bude tyčit tam, kde dnes nešťastný kolemjdoucí, nadávaje skrz zuby, poskakuje v bahně z kamínku na kamínek.
Ne náhodou jsme se rozhodli zkoumat Vietnam. Je to dostatečně jednoduchý příklad, umožňující pochopit velmi složité věci. A válka, to je věc velmi složitá. Velmi-velmi. Natolik složitá, že jen nemnozí dokážou pochopit, co to vlastně je. No a kultura nám dává možnost, když ne se v té složitosti vyznat, tak alespoň vědět, že existuje. A vědění – to je síla. Protože když se dovíte, zatoužíte (ne všichni, samozřejmě, ne všichni, ale někdo určitě zatouží) pochopit to, co se dověděl. A když to začnete analyzovat, zjistíte, že musíte “vyrůst”, musíte se stát “kulturnějším”.
Podívejte – když “Vietnam” (Vietnam jako Druhá Indočínská válka a vše s ní spojené) ještě nebyl “Vietnamem”, stát USA přemýšlel o “Vietnamu” dvě myšlenky současně, stát odhadoval, jak by měl ve Vietnamu bojovat. Myšlenkami byly dva plány, dvě války, které lze vizualizovat v podobě dvou lidí – státního sekretáře Deana Ruska a ministra obrany Roberta McNamary.
“The War According to Rusk” a “The War According to McNamara”.
Cíl války byl pochopen jednoznačně. Vietnam byl z hlediska zájmů USA ze strategického hlediska velice důležitým prvkem geopolitické konstrukce, kterou Američané vytvářeli v oblasti Tichého oceánu.
V existující realitě mohl být jednotný Vietnam vazalem buď USA, nebo Číny. (Doba se počátkem šedesátých let minulého století nějakou zvláštní politickou korektností nevyznačovala a termín “vazal” byl používán ve svém původním významu.) Vycházeje z toho měl Rusk (byl to velmi chytrý muž) za to, že Amerika svých cílů může dosáhnout horkou válkou, a to válkou co nejrychlejší a co “nejkrutější”. “Válka podle Ruska” měla být hlavně “leteckou” a základním kamenem, na kterém měla tato válka stát, měla být “přehnaná”, “ukázková” krutost bombardování.
Rusk navrhoval “do základů” rozbít celou vietnamskou infrastrukturu, zanechat Vietnam na spáleništi a přitom to udělat najednou, v jediném okamžiku. Podle jeho názoru měli být Vietnamci (jako národ) uvrženi do stavu šoku, měli být přinuceni pochopit, že jsou bezbranní a že je lze “vzít holýma rukama”, a že tyto čtverácké ručičky mohou být pouze a jedině sousedskými, a sousedem je Čína, a proto by Vietnam neměl jiné východisko, než vrhnout se do náruče Ameriky.
Vietnam jako úloha a Ruskův plán jako její jednoduché řešení.
Ruska okamžitě podpořil Spojený výbor náčelníků štábů. Generály lákala jasnost cíle a jednoduchost plánu. Povšimněte si prosím toho, že Dean Rusk, to je Státní department, kdežto generálové to je Pentagon a ministerstva, jsou vždy konkurenti a téměř nikdy spojenci. Kromě toho, generálové tím, že podpořili Ruska, fakticky vystoupili proti svému vlastnímu ministrovi, McNamarovi. Který již mezitím představil vlastní “konkurenční plán”. Robert McNamara (byl to velmi chytrý muž) se opíral ne o generály, ale o “vejcohlavé”. A ti se domnívali, že Rusk má, jak se zdá, pravdu, a že to klidně může dopadnout tak, jak předpokládá. Ale při tom objevili, že Ruskův plán má jeden nedostatek a tento nedostatek spočívá ve slově “možná”.
McNamara a jeho “chytré hlavy” přišli k závěru, že hlavní přednost Ruskova plánu se klidně může stát jeho hlavním nedostatkem z toho důvodu, že Vietnam bude uvržen do stavu “šoku”. A že národ nacházející se v tomto stavu může přijmout iracionální řešení a místo toho, aby se vrhl k Americe, vrhne se ke svému odvěkému nepříteli – Číně.
Jinými slovy, jednoduchost Ruskova plánu měla svoji cenu. Tou cenou bylo riziko.
A McNamara navrhl svůj plán, Vietnamská válka se měla stát válkou, která se nedá vyhrát a která se nedá ani prohrát.
Popřemýšlejte o tom a porovnejte si to s obrazem války (kterékoliv války) který existuje ve vaší hlavě. Válka ne jako válka, ale “válka, která se nedá vyhrát a která se nedá ani prohrát”.
Podle McNamary se Vietnamská válka měla stát válkou, která by nejen nebyla rychle ukončena, ale která ještě ani neměla být ukončena “jednoznačně”.
Podle McNamary nebylo třeba postavit Vietnamce před nutnost přijmout spontánní rozhodnutí, bylo třeba je k tomuto rozhodnutí postupně “vést”. Stejně jako Ruskův i ten McNamarův plán měl svoji cenu. Jenomže teď tou cenou nebylo riziko, ale čas a lidské oběti.
Amerika (“Amerika” jako “ti kteří přijímají rozhodnutí”) chvíli váhala a pak se rozhodla pro plán McNamary. Zafungoval ten plán? K tomu, abychom na tuto otázku odpověděli, stačí pohlédnout na dnešní mapu světa a na místo, které na ní zaujímá Vietnam.
A je tu ještě jedna zajímavost. Týká se role SSSR v tehdejších událostech. Kdysi mně položili otázku, že prý, jak to? Jak mohlo být USA jedno, kdo sjednotí Vietnam, jižané nebo komunisté, když vítězství komunistů (to slovo je klidně možné dát do uvozovek, protože v Asii žádní komunisté neexistují, ale z důvodu očividnosti to dělat nebudu) umožnilo SSSR získat námořní základny, a konkrétně Cam Ranh, která byla největší námořní základnou sovětského válečného námořnictva za hranicemi SSSR.
Začneme z toho, že Vietnamská válka byla pro SSSR mimořádně výhodná. Výhodná ne snad kvůli základnám nebo dodávkám zbraní, jednotný a dostatečně silný Vietnam (opět, nezávisle na tom kým sjednocený) se stával objektivním spojencem SSSR v jeho soupeření s Čínou.
To je taktika. Sovětská.
A toto je strategie. Americká.
Pokud trvala Studená válka, byl z hlediska USA hlavním cílem (dnešním) SSSR a druhotným (zítřejším) byla Čína. Ovládat Vietnam SSSR ze zjevných geopolitických důvodů nemohl, mohl pouze “být ve Vietnamu přítomen”, SSSR nemohl Vietnam “mít”, mohl pouze Vietnam nějakou dobu “používat”, a protože toto “používání” Vietnam posilovalo (jakou při tom byla ve Vietnamu vládnoucí ideologie, to opět nehrálo roli) byly USA vzniklou situací pouze potěšeny, neboť posilování Vietnamu neprobíhalo na jejich účet a silný Vietnam mohl ohrožovat pouze a jedině čínské zájmy.
Stejně jako v každé mistrovské hře i v tomto případě existovaly, takříkajíc, neviditelné náklady – to, že SSSR posiloval Vietnam, nutilo Čínu hledat způsoby odporu “sovětskému sociálimperialismu” a Číňané se začali chovat agresivněji v zónách sovětského vlivu, například v Africe. Nebo v Afghánistánu. Jinými slovy, v dlouhodobé perspektivě se Vietnam v žádném případě nemohl stát “sovětským” a za dlouhodobé využívání výše zmíněného Cam Ranh byl SSSR nucen platit zhoršením (i když těžko bylo kam zhoršovat) a dalším zostřením sovětsko-čínských vztahů, což nutilo Čínu koketovat s USA, které si rozšafně ponechaly roli “třetího, který se směje”.
Takový je obraz světa, díváme-li se na něj “okem Šivy”.
Převzato z ostrova Janiky
