Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Případ Japonska, jež nám padlo do oka, je daleko demonstrativnější, než by se mohlo zdát. Umožňuje leccos pochopit v tehdejších událostech, ale tehdejší události jsou událostmi minulosti, ale díky Japonsku, Japoncům a Japonkám můžeme pochopit cosi daleko zajímavějšího, cosi co se týká ne minulosti, ale současnosti – můžeme se podívat jakými že tahy štětcem se maluje naše realita.
Všichni vidí v Japonsku “japonský zázrak” a chápou pod tím cosi “ekonomického”, i když, i v tomto čistě ekonomickém smyslu, žádný zázrak by se nekonal, kdyby nebylo americké “pomoci” (jejíž část Japonsko, poté co se zvedlo z kolen, vrátilo), Američany stanovenému, pro Japonsko maximálně výhodnému kursu dolaru k jenu, Američany poskytnutých nejmodernějších technologií a široce otevřených dveří kolosálního poválečného amerického trhu, skrze něž se bokem protáhli Japonci se svým levným spotřebním zbožím nízké kvality. Všichni asijští tygři prošli toutéž cestičkou, a prošli jí vůbec ne proto, že by byli tygry, pruhy na jejich srsti rozhodně nebyly namalovány asijskou rukou.
To je ovšem ekonomika s jejími malými zázraky, ale daleko zázračnější zázrak se udál s japonskou kulturou. Úsilím týchž Američanů byly “vyceněné zuby krvelačného japonského militarismu” jako mávnutím kouzelného proutku překryty dojemně přeslazeným obrázkem, “ikebanou”. Mimochodem, všechny ty “kamenné zahrady” a “ikebany” se staly světoznámými jen díky tomu, že to chtěli ne snad Japonci, kterým po válce vůbec nebylo do ikeban, ale proto, že tomu tak chtěli “okupanti”. Kdyby se někomu z nějakých důvodů nelíbilo slovo “okupanti”, můžeme ho klidně nahradit “osvoboditeli od militaristického jha”, žádnou podstatnou roli to nehraje, jak “okupanti” tak “osvoboditelé” jsou jen prázdnými slovními slupkami, do kterých můžete umístit jakýkoliv vám potřebný smysl a jen tento smysl je to důležité, a v daném konkrétním případě smysl byl v tom, že “okupanti-osvoboditelé” sledovali svůj prospěch a ten vůbec nespočíval v penězích.
A díky tomuto prospěchu, byl v očích světa obraz nevzhledného křivonohého samuraje s ven trčícími řídkými zuby s neobyčejnou obratností nahrazen obrazem cupitající Japonky v kimonu. Byla-li to gejša nebo poctivé děvče v ten okamžik nikoho nezajímalo, vždyť tak mile cosi nesrozumitelného štěbetala, neustále poklekala a vůbec – pěstovala obřady. Obraz poválečného Japonska byl prodán americkému světu stejně úspěšně jako pizza.
V čem spočíval jejich prospěch? No, to, že zvedajíce Japonsko z kolen získávali přímou geopolitickou výhodu, je jasné, jakož i to, že takovouto výhodu nelze vyjádřit pomocí oběživa, ale existuje ještě jedna výhoda, kterou nikdo nevidí a, což je podstatně horší, ani vidět nechce. “Prodávajíc” obraz nového Japonska navenek (poznamenám jen, že si k tomu od Japonců nevyžádala souhlas), Amerika nutila spotřebovávat tentýž produkt i samotné Japonsko. Ještě jednu lžičku a ještě jednu. “Za tatínka, za maminku a za kvetoucí sakuru.” A lžička po lžičce Japonsko rostlo, tloustlo a měnilo tvář. Ať děláš, co děláš, ať chceš či nechceš, ale musíš odpovídat. Odpovídat čemu? Sobě samotnému v očích světa, samozřejmě. Odpovídat své vlastní roli. A kdo napsal slova této role? Kdo napsal slova japonské Ústavy, to jsme si již vyjasnili, pojďme teď věnovat pozornost i jiným slovům.
Které slovo dnes svět považuje za nejjaponštější ze všech japonských slov?
Fakt těžká otázka! Jasně “anime”, samozřejmě. Jakmile řekneš hlasitě “anime”, okamžitě začnou všichni poskakovat a tleskat rukama. Jako malé děti. A když se jakýmkoliv jazykem zeptáte – “a co je to – anime?”, odpověď je hned hotová – “no přeci Japonsko!”. Japonsko, Japonsko!.. Málem uber alles. A při tom anime je pouze Japonci zkrácené animation. Jaké hezké a při tom opravdu japonské slovo, není-liž pravda? A přitom jen co nahlédneme do slovníku anglického jazyka, zjistíme, že animate, mající původ v latinském animatio, znamená “oživovat”. “Vdechnout život.” No, Angličané vdechli život Frankensteinovi, Američané vdechovali do všeho možného, ale do čeho vdechují život animirující Japonci? Určitě do něčeho japonského.
Pohlédněme na vzoreček japonského uměleckého díla, vytvářeného Japonci pro potřebu týchž Japonců:
Pohlédneme, odvrátíme se, pohlédneme ještě jednou. Popřemýšlíme. Tak co, jak? No tak… No, prostinké, no s určitým, možná dokonce i vkusem, jak ho chápou osmáci, ale co je na tom japonského? Not much řeknou Američané, jejichž ideje byly převzaty praotcem “anime” Osamou Tezukou, jehož jméno, kdyby byl dožil do našich časů, by mohlo u pokrokového lidstva vyvolat určité negativní asociace (pozn. překl. Usama se v ruštině píše Osama), avšak v padesátých letech minulého století to bylo jméno jako každé jiné a navíc se náš Osama ukázal býti skutečným východním lišákem. Sám, svou vlastní hlavou, se dobral toho, že dvacet let před ním kreslení hrdinové disneyových filmů neměli tak velké oči jen tak náhodou a ani ne proto, že Američané jsou hlupáci, ale proto, že neproporcionálně velké oči na primitivně kresleném obrázku ulehčovaly podání různorodých emocí vyjadřovaných pouhými několika liniemi tváře a uchopiv tuto ideu, dovedl, jako skutečný syn japonského národa, uviděné k dokonalosti. Jestliže se tedy domluvíme považovat anime za dokonalost.
My jsme my, a zda se na tom domluvíme je ještě otázka, ovšem Japonci se v té době, jak se zdá, na tom dohodli. A toto je vzorek ženské přitažlivosti, jak ho vidí na svébytné kultuře anime vychovaní Japonci:
To je obraz vymyšlený, vzlet, takříkajíc, fantazie. Toto je příklad zlehka přízemnější:
Bezpochyby anime, leč zachycující naprosto konkrétní osobnost. Skutečnou ženu z masa a krve. Jmenuje se Ajumi Hamasaki:
Říci, že to děvče je populární, znamená neříci nic. Již celých deset let je masovým vědomím Japonska považována za the Nation’s Sweatheart, za pop idol. Ajumi zpívá, tancuje, skládá, produkuje, píše, natáčí, nastydává se, uzdravuje se, hluchne, potom začíná opět slyšet, slibuje se za kohosi provdat, pak se neprovdává a tak a tomu podobně, obyčejný život obyčejné japonské dívky. Její popularita přesahuje všechny myslitelné hranice a to nejenom v samotném Japonsku, ale i v sousedních zemích, ve kterých sice mají rádi japonské automobily, ale Japonce nijak zvlášť nemusí. Jako je například Čína, kde Ajumi koncertuje.
Pojďte, popřejeme jí moc, moc, moc všeho a pak se vrátíme k našim umíněným beranům, otázka je stále stejná jako s anime – co je na obraze paní Hamasaki specificky japonského? Ten obraz, který prezentuje “lidu” se obrazům Utamaro ničím nepodobá:
Japonského je na ní to, že žije v Japonsku a že zpívá převážně japonsky a to bude asi tak všechno. Hudba, na kterou ta dáma zpívá, nemá k Japonsku naprosto žádný vztah. Je to tak zvaný J-Pop, sahající svými kořeny k poválečnému napodobování “hudby okupantů” (nebo “hudby osvoboditelů, to je totéž), označovaná libozvučným termínem poppusu. S hudbou je to v Japonsku stejné jako s malířstvím. Ani tam, ani tam není ani kapka tradice.
Problém (nechytejte mě za slovo, ochotně připouštím, že Japonci to za problém nepovažují) ovšem leží podstatně hlouběji. Jde o to, že cesta od skutečné dívenky Ajumi k pop idolu si vyžádala nejenom úsilí, ale i fyzickou transformaci. V přímém smyslu těchto slov. Přiživuje se na ní spousta webových stránek, které jako supi sledují její proměny jednu za druhou. “Ayumi Hamasaki transformation.”
To děvče si nechává dělat plastické operace.
V dnešní době tím nikoho neohromíš. Nos si vylepšila, no a co? No a Japonci se také vylepšují. Tu tam, tu onde. Japonsko se nachází v první desítce (možná dokonce v první pětici) zemí s největším počtem plastických operací na hlavu. Japonci, stejně jako ostatní, také chtějí být krásní. Nikdo nemá právo je kvůli tomu kamenovat. “Chceš-li býti krásným, buď!” Háček je v tom, že jestliže například pomyslný ošklivý Ital se chce stát byť krásným, ale stále ještě Italem, pak v japonském případě Japonci a Japonky, považující se za ošklivé, se chtějí stát nejenom krásnými, ale také Evropany.
Anime se stalo životem. A stavše se životem začalo diktovat své zákony. Zde je mustr na kreslení očí v anime:
Je zřejmé, že právě takovéto oči jsou považovány za hezké. A když vám to dojde, zbývá udělat jen malý krůček. Začínáte střádat peníze na operaci.
Nejčastější plastickou operací je v Japonsku operace rozšíření očí. Při ní nejenom že zvedají víčko, ale dělají na víčku ještě vrásku, tak zvaný double eyelid:
V dnešním Japonsku běžné kánony krásy nejsou japonskými kánony krásy. A ve stejné míře se to týká jak žen, tak mužů. A jestliže si ženy vlasy odbarvují, tak muži si je ještě navíc ondulují. Chtějí být kučeraví. No a i ti, i ti druzí si zvětšují oči. Japonci se sami sobě nelíbí jako Japonci, chtějí být mohutnými kučeravými blondýny s odvážně do široka otevřenýma očima barvy ocele.
A na realizaci tohoto chtění jim není líto žádných peněz. A žádného úsilí. A žádných bomb.
Převzato z ostrova Janiky
