Dveře ve zdi – 62: Cihla do pece, železo do výhně

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.


Režisérská verze, ať už filmu nebo dějin, liší se od té všeobecně přijaté z celkem jednoduchého důvodu, vždyť i ta obyčejná, “zjednodušená” varianta, ta co se ukazuje v kinech nebo píše v textech, není všem “pochopitelná”, většina lidí je zkostnatělá, postrádá zvědavost a strašně nerada myslí. Obyčejnému člověku, maloměšťákovi, je třeba dávat to, co je dostupné jeho omezenému chápání, a ještě navíc ta dostupnost musí být ochucena “kořením”, takovým, které umožní spolknout nabízenou krmi chvatně, bez žvýkání. “Mňam, to je ale bašta!”


Jenže přemýšlení nechutná a nechutná, a navíc velký kus neleze do malé hlavy, což u těch s malou hlavou přispívá ke vzniku sice neuvědomovaného, leč o nic méně nepříjemného pocitu méněcennosti, což v neposlední řadě vede k agresivnímu odmítání verze skutečnosti, jež je pro chápání složitější, než zhltnutá a dávno již strávená strava.


Poznamenám, že režisérská verze není samotnou realitou, nýbrž pouze další interpretací reality, složitější, realitě se více blížící, ale při tom stále pouze “verze”. Budeme-li pokračovat v námi započatých kinematografických metaforách, pak obecně přijímaná verze těch či oněch událostí je něco jako v 50. letech studiem Dovženko natočený černobílý film, komedie, kterou “pouští” promítač v okresním Domě kultury a sál se směje a chechtá, kdežto redux, to už je barva, to je plátno po kterém můžeš očima jezdit od kraje do kraje, to už je zvuk, to už je 3D a pohodlné křeslo jako bonus, ale při tom, i když v tom druhém případě zjišťujeme, že promítají spíše tragedii než komedii, nesmíme zapomínat, že obojí je – film.


A my sedíme v sále a sledujeme moving pictures a pictures are moving na plátně a plátno visí na stěně a za stěnou… A co tam vlastně máme za stěnou? Zdá se, že Vietnam, ne? Ano vypadá to, že Vietnam, tak pojďte, vrátíme se k němu, dokoukáme komedii, ještě nám zbyl nějaký popcorn.


Amerika, vycházejíc ze svých vlastních zájmů (z hlediska USA byly tyto zájmy nejen správně definovány, ale i velmi správně pochopeny a promyšleny), chtěla ustavit v jihovýchodní Asii “nový řád”, a v tom všelijakém-různém, co se začínalo po válce v Asii rýsovat, se objevilo i to, co před tím v přírodě neexistovalo – objevil se stát Vietnamská demokratická republika.


V čím zájmu bylo to, co se dělo, strýček Ho chápal velmi dobře, o čemž svědčí to, že v roce 1945 rozpustil Ho Či Min Komunistickou stranu Vietnamu (obnovena byla až v roce 1951 na Druhém sjezdu pod názvem Strana vietnamských pracujících). Komunista, který rozpouští vlastní stranu! To snad ani není Ho Či Min, ale nějaký Gorbačov. Ale strýček Gorbačovovi moc podobný nebyl, a ne snad proto, že žil v jeskyních, chodil v sandálech na boso a nechal si narůst daoskou bradku, ale proto, že jestliže Gorbačov boural, pak Ho Či Min stavěl.


Správně chápal nejenom “historický okamžik”, ale i to, že jeho stavba jde na ruku Američanům a protože předvídal, že vítězové Druhé světové války se brzy střetnou, spěchal rozpustit stranu, jejíž název, byvše pronesen nahlas, mohl by poranit jemné ucho amerického měšťáka. Ho, jehož přímým, bezprostředním a prvořadým nepřítelem byli Francouzi, spoléhal na podporu USA. Když uchopil moc, nejednou psal presidentu Trumanovi oficiální nóty s jasným záměrem obdržet odpověď, k čemuž ho zřejmě vedla nejenom viditelná a hmatatelná podpora, kterou Američané poskytovali Viet Minhu, ale i to, že Američané “umyli” Francii kvůli poválečné změně hranic mezi Francii a Itálií, a taktéž na veřejnost uniknuvší Trumanova poznámka na adresu de Gaulla – “I don’t like that son of a bitch.” (Vzhledem k tomu, že strýček užitečně a k vzájemné spokojenosti spolupracoval s OSS, nemohl nevědět jaký vztah k Francii a k de Gaullovi má hlava táto organizace Bill Donovan. Ten měl za to, že “de Gaulle se liší od Hitlera jen tím, že mluví francouzsky”. Svědectvím toho, že Donovan “vyhmátl podstatu” byla demarše učiněná SSSR později v 60. letech po velmi populárním prohlášení de Gaulla o jednotné Evropě sahající “od Atlantiku po Ural”.)


Takže z hlediska zájmů mladého státu VDR dělal strýček všechno správně. Zdravý rozum a logika se mu určitě nedají upřít. Problém ale byl v tom, že vietnamská stavba, která se Vietnamcům zdála velmi velkou, ve skutečnosti byla pouze malinkatou, byla pouze fragmentem stavby globální, a vítězové, pomáhajíce Vietnamcům se osvobodit, vycházeli ze svých vlastních zájmů, stavební plány této globální stavby byly připraveny ještě před válkou a místo Vietnamu na těchto plánech bylo vítězi jednoznačně určeno.


Lidičkové sledující televizi a čtoucí noviny mají za to, že když se rozhodnete někomu pomáhat, tak to budete dělat tak, jak to dělal SSSR – dáváte půjčky, stavíte továrny, budujete armádu, posíláte poradce, učíte studenty atd. Tak se to také dělá. Tak nepostupoval jenom SSSR, USA postupují v některých případech úplně stejně, jako například v případě Tchajwanu, šáhova Iránu nebo dnešní Indie. To je ale pouze jeden ze způsobů “pomoci”, a ten, kdo se chystá “držet” svět, musí mít způsobů hodně, jinak ho neudrží. Může například použít tento způsob – je možné netěšit právě vytvořený stát tím, že ho budeme krmit rybou, ale darovat mu udici a pak ho naučit tu rybu lovit. Je možné pomoci právě se na světě objevivšímu státu vytvořit a vyzbrojit armádu a je možné hodit ho do vody, aby se sám naučil plavat, a ta voda, ve které se bude frkaje plácat, se jmenuje válka.


Kruté? No ano, kruté. Ale když vy položíte na kovadlinu kus rozžhaveného železa a začnete do něj bušit kladivem, nepřemýšlíte o tom, jestli to to železo bolí, a když kladete do zdi cihlu, nepřemýšlíte o tom, zda je pro hlínu pohodlný tvar cihly. Máte cíl a sledujíce tento cíl, kovete v kovárně zbraně, máte cíl a stavíte dům, kladete cihlu na cihlu, a z vašeho hlediska by vám cihla ještě měla být vděčná, vždyť kdyby nebylo vás, nebyla by žádná cihla, ale byla by – hlína.


Leč udělali z hlíny cihlu. A pak bylo potřeba jí vypálit. Tak začala První indočínská válka.

 

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku