Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Bombardment Haiphong 1946
Proč to tak dopadlo? Jak se stalo, že podle všech měřítek moderní evropská mocnost byla poražena ve válce s nevelkým asijským státem, přitom porážka byla absolutní, bezpodmínečná, ve všech významech, mezi nimiž se význam vojenský ztrácí jako ten méně podstatný, neboť když prohrála, ztratila Francie to, čemu se v diplomatickém jazyku říká “vliv”. A poté co přišla o “vliv”, přišla Francie o možnost hrát v této části světa.
A Hra, kterou hrají státy je mnohohranná, mnohoúrovňová, je to stejné jako s balíčkem karet, ve kterém nejsou pouze trojky, ale i sedmičky a jsou tam dokonce čtyři esa. No a piková dáma, pochopitelně. A když si sedáte hrát se svým balíčkem, tak pro vás není problém vytáhnout napíchnutou kartu. Tak například Japonci potopili v prosinci 1941 v Singapuru bitevní loď “Prince of Wales” a bitevní křižník “Repulse”, z čehož se Britskému Impériu udělalo nevolno, ovšem málokdo ví, že letadla účastnící se náletu sice byla japonská a pilotovali je japonští piloti, ale základnu měla tato letadla v tehdy francouzském Saigonu a k letu je připravovali francouzští mechanici. A kdyby bývala Francie neměla Francouzskou Indočínu, co by asi tak mohla udělat pro milého, rodného anglického člověka?
Ovšem Francie Indočínu měla a proto mohla “mít vliv” na válečné události odehrávající se na druhé polokouli. Lusk! – a z rukávu se místo esa objevila piková dáma, přimhouřila oči, ušklíbla se, a francouzský “vítěz” ve Druhé světové válce dal anglickému “vítězi” sežrat tak hořkou pilulku, že ten se chudák celý pokřivil, rozkašlal se a nemohouce popadnout dech, chytil se za hruď v tom místě, kde státy mají srdce.
Ovšem jestli Francii odebrat Indočínu, odebrat “vliv”, a navíc jí ještě i prošacovat rukávy, aby si ani šestku neschovala, pak již ona sama si ke stolu nebude chtít sednout, tam má přeci každý svůj balíček karet a své vlastní rukávy, a bude muset své štěstí vsadit na cizí kartu. Svléknou chudáka Marianu, oj svléknou. Donaha.
Jenže v roce 1946 se Francie domnívala, že jakýs takýs “vliv” v Indočíně stále ještě má, a to, co chybí, že se jí podaří rychle vrátit. A nebyla sama, kdo si to myslel, pokud by někoho tehdy napadlo přijímat sázky, na Vietnam by si nevsadilo ani jedno ministerstvo zahraničí na světě, ani to nejpokleslejší.
I když… jedno se našlo, jedno si vsadilo. Vsadil si State Departament Spojených států. A vyrazilo ze světové sázkové kanceláře takový balík, že se tomu dodnes nechce věřit.
Když se řekne Vietnamská válka, tak si všichni představí Druhou Indočínskou válku, tu co byla “americkou agresí proti svobodymilovnému Vietnamu” a při tom nechápou, že obecně přijaté chápání je určeno k tomu, aby jím byla skryta podstatně, nesouměřitelně zajímavější První Indočínská válka, válka “zapomenutá”, forgotten war.
Jestli hovořit o zájmu (nejen o tom, který je “státním zájmem”, ale i o tom zájmu, který je zvědavostí), pak je druhá “americká” válka zajímavá ani ne tak Vietnamem coby Vietnamem, jako tím, jak se “Vietnamem” řešily vnitřní americké problémy, ale vzhledem k tomu, že americké vnitřnosti daleko přesahují rámec našeho vyprávění, a také z toho důvodu, že tato anatomie nikoho nezajímá, protože pro 99 % čtenářů televize je vietnamská válka zajímavá počty sestřelených letadel a jejich “takticko-technickými parametry”, budeme se druhé válce věnovat pouze zlehka, ovšem válce první bude nutné věnovat pozornosti více, prostě proto, protože sledujeme proces výstavby.
Jsou stavby, kde se staví stát. V daném případě – Vietnam. No a První Indočínská válka vyčistila staveniště, položila základy a vytvořila všechny potřebné konstrukční prvky. A válka Druhá, ta, ve které sestřelili senátora McCaina, pouze složila všechny prvky dohromady a celé to vyleštila. Mimo jiné i napalmem.
Jestliže v XIX. století bylo ke stavbě zapotřebí pouze krev a železo, ve století XX. byly dodány takové ingredience jako TNT a napalm, a ve století XXI. bude dozajista použita energie atomového jádra, komu by se také chtělo pracovat rukama, když už byla objevena řetězová reakce? Lidská mysl pracuje a pracuje. Pokrok nestojí na místě. Ani ve stavebnictví ne. A na políry, co se pokoušejí ani ne tak stavět, jako přestavovat jsou tu takoví stavitelé, že se z nich opotíte, a tihle stavitelé vodku nepijí a s dřevěnými lžičkami si nehrají, zato přemýšlí. “Projektují”.
Takže Francouzi si po válce také zkusili zaprojektovat a domluvili se se strýčkem Ho, že budou ctít právo “severní části Vietnamu” na sebeurčení a dokonce mu dovolí mít vlastní vládu, vlastní armádu a vlastní finance. Ty finance, které po celém světě pějí romance. A ve Vietnamu to byla romance ze všech romancí ta nejsmutnější.
Za to se musela VDR stát členem Francouzského Svazu a dovolit Francouzům rozmístit v Severním Vietnamu jednotky francouzské armády. Tak říkajíc “pro pořádek”. A ještě Francouzi také slíbili, že osud Vietnamu bude za několik let rozhodnut celovietnamským referendem. “Jak rozhodne vietnamský lid, tak se i stane. Jestliže se svobodymilovní Vietnamci rozhodnou, že chtějí žít pod Viet-Minhem, budou žít pod Viet-Minhem. A my si sebereme své saky-paky a půjdeme s Bohem. Třeba do Paříže a třeba ještě jinam…”
“Přísahám! Na smrt své matky!”
Ho Či Min asi Francouzům moc nevěřil, ale neměl na výběr a tak souhlasil, hlavně proto, že chtěl získat čas. Jenomže právě s tím časem to moc nevyšlo.
Francouzi jsou národem kulturním a zkušenosti s koloniální správou měli kolosální a k těm zkušenostem se přidával ten celému světu známý fakt, že Francouzi kromě žen, vína a sýra brie milují ještě také peníze. A když něco miluješ, tak se v té věci také vyznáš. A nejenom v té věci samé ale i v tom, co s ní souvisí. A milovník žen, který se v nich dokonale vyzná, se časem stejně dokonale vyzná i v dámském prádle. Stejné to bylo i zde, když dovolili Vietnamcům mít vládu, armádu a finance, vychytralí Francouzi nijak nedomluvili s Asiaty, v projekci a stavbě nezkušenými, otázku celnic.
Ovšem několik válečných lodí k hlavnímu přístavu Severního Vietnamu Haifongu urychleně přemístili.
A uběhlo jen velmi málo času, když v celé své kráse vyvstala otázka – kdo že bude na celnici dávat “souhlas”?
Vietnamci začali hlasitě vietnamsky křičet, že vybírat clo chtějí oni, na což jim Francouzi s vytříbenou duchaplností stejně hlasitě odpovídali něco jako “podívej se, prosím tě, na sebe, jaký by z tebe asi byl Vereščagin?” (*)
A protože Vietnamci nemilují peníze o nic méně než Francouzi, přestřelka slovní se velmi rychle změnila v přestřelku skutečnou.
“Aha!“ – řekli Francouzi a pevně sevřeli své suché dlaně – „a máme vás!” A k Haifongu předvídavě přemístěné lodě francouzského válečného námořnictva zahájily chaotickou palbu z děl všech kalibrů.
Zahynulo několik tisíc lidí, převážně těch, co o celnici v životě nikdy nic neslyšeli. Viet-Minh si sbalil svých pět ubohých švestek a odkráčel s Buddhou, ne do Paříže, ale zpět do džungle, a Francouzi, kteří se tu cítili jako doma, se vysadili na břeh a začali zavádět staré pořádky.
Všichni měli plné ruce práce.
(*) Narážka na film “Bílé slunce pouště” ve kterém vystupuje postava celníka Vereščagina. (pozn. překl.)
Převzato z ostrova Janiky
