Dveře ve zdi 72: Válka s Číňany, pardon, s komunismem…

Reklama


Únor 19, 2013


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Ponechme historii historikům, ale tu historii, kterou si právě prohlížíme, jim nechávat nebudeme a ještě chvíli ji budeme pozorovat. Pokusíme se poněkud změnit úhel pohledu. Položíme si následující otázku – proč právě Vietnam? Čím byl pro Američany tak důležitým, že v průběhu zhruba třiceti let investovali do projektu s názvem Vietnam nejenom obrovské množství námahy a peněz, ale navíc ještě skrápěli staveniště potem, a jakoby toho bylo málo, přidávali do malty kvůli zvýšení pevnosti krev svých vlastních občanů. Proč? Co bylo příčinou? Stát USA, to je zosobnění racionality a pro existenci fenoménu Vietnam musely z hlediska Američanů existovat velmi vážné důvody.


A ony existovaly.


Zde je jeden z nich.


Asi jste již zapomněli, jak před válkou “generálové vysvětlili Rooseveltovi”, že jestliže USA vyhrají, pak hlavní z hlediska americké národní bezpečnosti bude oblast Tichého oceánu a pro zadržování v Eurasii dominantního státu (jak se při tom bude nazývat, jakým národem bude osídlen a jakou ideologii bude vyznávat, nehrálo a nehraje ani tu nejmenší roli) budou Američané nuceni ovládat jako klíčové opěrné body Austrálii, Indii a Japonsko a všechno co se nachází mezi “opěrnými body” stává se svého druhu komunikacemi které je spojují dohromady.


Když válka dospěla k závěru, ukázalo se, že ohrožovat celistvost této první linie obrany může pouze Čína. Přitom ohrožovat nikoli jak si myslíte ve smyslu vojenském, ale ohrožovat jinak.


Zde stará mapa ukazující osídlení Jihovýchodní Asie Číňany:


dvere72


V Barmě, Indočíně, Siamu, Malajsku, Singapuru, Indonézii, Britském Borneu a na Filipínách žilo zhruba 13 miliónů etnických Číňanů. Podle dnešních měřítek to není nijak moc, ovšem podle měřítek tehdejších to bylo ojojoj. A protože ať už žijí Číňané kdekoliv, stejně stále žijí v Číně, tak Čína by sebou jako kyselinou rozleptávala USA vytvářenou linii obrany a ještě by se jako hrozba tyčila nad Austrálií, pro kterou by takový vývoj situace byl prostě katastrofou, protože to by znamenalo, že Australané vyměnili japonské šídlo za čínské mýdlo.


A to není zdaleka všechno, kořeny problému se nacházely daleko hlouběji. V kterékoliv z výše uvedených zemí byli Číňané nejen převodovou pákou vlivu čínského státu, ale navíc k tomu ještě měli všechny možnosti, vzhledem k tomu, že Číňané tradičně tvoří nejsilnější, nejbohatší a dalo by se říci “nejmazanější” část místního establishmentu.


A ani to není ještě všechno. Na seznamu uvedených šťastných států disponujících tak cennou věcí jako je “čínská menšina” se ocitlo i Malajsko a Singapur, jenže tam Číňané nebyli menšinou, ale většinou.


Z tohoto místa počínaje nelze již hovořit pouze o hustém lesu problémů, ale spíše o tropické džungli. Šlo o to, že v průběhu války Malajci žijící v britské kolonii Malajsku nechtěli “klást odpor” Japoncům, možná proto, že doma v Malajsku byli národnostní menšinou, a komu by se něco takového líbilo, leč čínská většina, která si Malajsko předělávala k obrazu svému, měla co ztratit kromě svých okovů a Číňané jakž takž, ale přece jen, bojovali s Japonci na straně Angličanů a Angličané, kterým všechno padalo z rukou a kterým byla za války každá pomoc dobrá, začali malajské Číňany vyzbrojovat a cvičit. Až je dovyzbrojovali a dovycvičili. I mistr tesař se, jak se říká, někdy utne.


Jakmile válka skončila, pokusili se Angličané problém s přivandrovalými Číňany nějak řešit a začali z toho, že vytvořili federaci z devíti malajských sultanátů a zvlášť oddělili Singapur, kde čtyři pětiny obyvatelstva tvořili Číňané, coby samostatnou kolonii, načež odměnili zrádné Malajce malajským občanstvím, kdežto bývalým spojencům z války, Číňanům, toto privilegium odepřeli. To posílilo pozice Malajců v Malajsku, ale zato vytvořilo fakticky etnicky jednotný Singapur, který se okamžitě dostal do sféry vlivu Číny a tak Angličané sjednotili Malajsko, Singapur a tři anglické kolonie na Borneu – Saravak, Brunei a Severní Borneo do jedné federace kterou nazvali Malajsie. Malajsie nadělala Angličanům nové problémy, ale o těch si teď povídat nebudeme. Nás zajímá toto – koncem čtyřicátých let malajští Číňané, vycvičení a vyzbrojení Angličany, zahájili v Malajsku partyzánskou válku. A od konce čtyřicátých do počátku šedesátých let Angličané v Malajsku bojovali. Bojovali opravdově, bojovali “natvrdo”.


Mnohé z toho, co Angličané v Malajsku vyzkoušeli, bylo později použito Američany v průběhu Druhé indočínské války a toto mnohé, kromě jiného, obsahovalo kazetové bomby, defolianty a “strategické vesnice”, do kterých naháněli rolníky, aby partyzánům znemožnili zásobování a doplňování stavů. Mimochodem, i ten napalm začali v Indočíně jako první používat Francouzi, takže Američané co se toho týče nemuseli nic vymýšlet, změnili pouze měřítko “zlepšováků” a tvůrčím způsobem rozpracovali zkušenosti předchůdců.


Tohle všechno tady vyprávím proto, že do počátku padesátých let se o válce v Malajsku hovořilo jako o válce v Malajsku, a to trvalo až do roku 1951, kdy se premiérem Velké Británie stal podruhé Churchill. Od té doby začali válku v Malajsku líčit jako válku s “komunismem”. Byl to chytrý tah a míče se pohotově chopili i na druhé straně Železné opony, protože jim to umožňovalo zabudovat “válku s komunismem” do černobílého scéematu sovětské propagandy.


Ve skutečnosti bylo Malajsko bojištěm, na kterém proti sobě stály dva státy, stát Velká Británie bojoval se státem Čínou. “Komunismus” byl pouhou dekorací umožňující skrývat “úmysly jednotlivých stran”. Zhruba stejným způsobem v roce 1965 minulého století generál Suharto v Indonésii potlačoval “komunistické spiknutí” a mýtil “komunistickou nákazu”, ale také to tak nějak samo sebou vyšlo, že drtivá většina z půlmiliónu zmasakrovaných “komunistů” byli etničtí Číňané. A zabíjeli je v první řadě proto, protože byli Číňany, ovšem jestliže některý z nich byl ještě i komunistou, nu což… “Tím hůř pro Číňana.”


A Američané střízlivě zhodnotili rozsah “čínské dominance” v Jihovýchodní Asii a oprávněně v něm uviděli hlavní nebezpečí pro ten “bezpečnostní systém”, který začali vytvářet na perimetru Tichého oceánu. A z toho také vyplývá cennost Vietnamu v jejich očích, jednotný a silný Vietnam umožňoval roztrhnout čínské “prostranství”, zničit celistvost “pole”, na kterém by se mohla upevnit Čína. Kromě všeho ostatního, Vietnamci ze všech výše uvedených národů ukázali se býti nejméně vnímaví k čínskému vlivu a také nejnesmiřitelnějšími historickými protivníky Číny na jih od jejích hranic. A navíc, strategicky je Vietnam umístěn tak, že lépe to snad ani nejde.


Výsledkem První indočínské války byl vznik dvou vietnamských států. Mezinárodně uznaných, s mezinárodně uznanými hranicemi. A Severní Vietnam navíc získal i armádu. Přitom armádu vytvořenou v boji s jednou z nejlepších evropských armád. Armádu mající neocenitelné bojové zkušenosti. Jestliže v roce 1945 sama sebe slavnostně vyhlásivší Vietnamská demokratická republika disponovala nepočetnou nevycvičenou domobranou, pak v roce 1954 generál Giap velel plukům, divizím a dokonce frontům, v nichž počty vojáků dosahovaly stotisícových hodnot. A vietnamská armáda “vykovaná v bojích” měla nejen zkušenost z bojů s armádou evropského typu, ale i zkušenosti z použití vlastního dělostřelectva a vlastních tanků, tedy něco, o čem ještě před několika lety Vietnamci nemohli ani snít.


A nyní následovala další fáze, Vietnam musel být sjednocen. A právě tak, jak bylo Američanům v podstatě jedno, jaká ideologie se stane tou vládnoucí v Číně, tak jim bylo také jedno, kdo konkrétně dokáže sjednotit Vietnam. Čína musela být dostatečně silná, aby s ní musel počítat SSSR a Vietnam musel být dostatečně silným, aby s ním musela počítat Čína. Jestli tuto sílu Číně a Vietnamu dají komunisté, nu což… Tím lépe pro komunisty.


Jenom ne pro všechny najednou.


Praxe nás učí, že lépe pro čínské komunisty znamená hůře pro komunisty sovětské, a lépe pro komunisty vietnamské znamená hůře pro komunisty čínské. A nic se s tím nedá dělat, “c’est la vie” jak říkají Francouzi a ti vědí, o čem mluví, jsou to lidé zkušení, měli co do činění s komunisty sovětskými, s komunisty čínskými i s komunisty vietnamskými, ba co více, měli co do činění dokonce se svými vlastními komunisty. A ještě měli co do činění s Američany.


Francouzi z Indočíny odešli a Američané tam přišli.


A začali tím, že ze Severního Vietnamu přemístili do Vietnamu Jižního milión lidí. Jo, tihle Američané.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku