Filipika proti Scio testům

V první části své úvahy o úloze vzdělávání jsem tepala do PISA testů. Dnes si vezmu na řadu dalšího „oblíbence“, totiž dle mého názoru zhoubné "scio testy". Učiním tak i přes to, že jejich autor, provozovatel a majitel firmy www.Scio.cz je také blogerem na aktuálně. Spřízněnost duší se v tomto případě nekoná.

Národní srovnávací testy

Ti, kdo se hlásí na vysokou školu, mají před sebou stále častěji povinnost projít dvěma druhy testů: testy obecných studijních předpokladů a všeobecného přehledu.

Zdálo by se, že tyto testy mohou být objektivní a skutečně zaručit, že se na vysokou školu dostanou ti nejlepší. Opak je pravdou. |je to zhoubná metoda fungující na základě lotynky a křížovkářských znalostí. Ve svém důsledku likviduje to, co je na každé vysoké škole to nejvzácnější: osobitý přístup k řešení té které problematiky.

Scio – testy jsou stejného kadlubu jako testy PISA. Zkoumají existenci určitého způsobu myšlení (zejména matematického) a zkoumají znalost určitých jednotlivých informačních jednotek. Bohužel o způsobilosti adeptů ke studiu na vysoké škole pro vědeckou práci, o tom, jak si tito uchazeči osvojili kreativní a zejména kritické myšlení, které by mělo být podstatou způsobu myšlení vysokoškolsky vzdělaného člověka, se z nich nedozvíme nic.

Testují znalosti, které se NEUČÍ na školách. Zároveň se ale dají na učit. Stačí si zakoupit sady firemních testů a cvičných materiálů, a to za nemalé peníze. Kromě toho společnost pořádá po celé zemi stovky přípravných kurzů, na kterých studenti dostávají oproti několikatisícovému poplatku další verze testů. Zaměstnanci společnosti, kteří, jak uvádí webové stránky společnosti, jsou „…. přímými tvůrci testů….“, předávají frekventantům kurzů informace o tom, jakým způsobem jsou testy tvořeny, jaké jsou jejich nástrahy, jaký je jejich logický konstrukt, jak se má postupovat při jejich řešení. To všechno jsou vědomosti, které jsou v rámci výuky na jakékoliv střední škole nedostupné a jsou to vědomosti, kterými vládne výhradně tvůrcovská společnost testů. Za kurzy a materiály lze běžně utratit 5 – 15.000,- Kč. A čím více testů nakoupíte, tím větší pravděpodobnost, že se na školu dostanete: Přijímací test coby soubor konkrétních otázek není předem znám: počet jednotlivých otázek a jejich kombinací však je nade vší pochybnosti počtem konečným. Jednotlivé otázky z „cvičných“ textů se prokazatelně vyskytují i v otázkách přijímacího řízení. Při absolvování dostatečného množství „cvičných“ testů je tedy uchazeč schopen se vybavit a procvičit si prakticky všechny testové otázky, které dostane. Výsledek testu tedy záleží nikoliv na schopnostech uchazeče, ale jednak na míře času, který je ochoten přípravě na zkoušky obětovat, jednak na uchazečových finančních možnostech. Tomu říkám rovnost příležitostí ke studiu!!!

Kdo ty prachy nemá, má smůlu. Prostě nemá nacvičeno a na školu se nedostane….

Tímto způsobem společnost www.Scio.cz s.r.o. zároveň vyřazuje jakoukoliv konkurenci z trhu, totiž případné další společnosti, které by se zabývaly sestavováním podobných testů, avšak které nejsou pověřeny tou kterou fakultou k organizování a hodnocení zkoušek. S jejich otázkami se u přijímacího testu setkat nelze, proto jsou svým způsobem pro uchazeče o studium bezcenné.

Pozoruhodné je, že tento stav vůbec nikomu nevadí – dokonce ani ombudsmanovi, který se divil, proč se starám, když přece já osobně diskriminovaná nejsem a hold že studium je drahé, to přece vědí všichni….

Ačkoliv tendence poskytnout vysokoškolské vzdělání co nejširší vrstvě uchazečů stále sílí, je zřejmé, že vysokoškolského vzdělání dosáhne vždy jen určitá minoritní část populace. Měla by to být ta část populace, která je k vysokoškolskému vzdělání nejzpůsobilejší. Právě do ní jsou totiž vkládány veřejné prostředky. Činnost těchto osob po dosažení vzdělání by měla zajistit nejenom jim osobně vyšší společenský status a lepší finanční ohodnocení, ale absolventi vysokých škol by se měli podílet vyšší měrou na tvorbě HDP. Výběr co nejlepších uchazečů je tedy bytostným ekonomickým zájmem státu. Je proto nutno zkoumat, zda jsou skutečně vybíráni ti nejlepší a zda je tak s veřejnými prostředky nakládáno skutečně co nejefektivněji.

Výběr uchazečů o studium pomocí scio testů však naprosto nezaručuje, že se opravdu dostanou na školy ti nejlepší. Ukazuje to už zavádějící pojem „národní srovnávací zkoušky“. Tyto zkoušky a výsledky testů se totiž nevztahují k žádnému národnímu průměru, eventuálně k národnímu vrcholu. Výsledky testu jsou srovnávány mezi jednotlivými uchazeči o ten který studijní obor v daném školním roce na té které fakultě, katedře.

Otázka míry úspěšnosti a požadavků, respektive dosažené úrovně výsledků testů, je předmětem bedlivého zkoumání každého uchazeče a zásadně ovlivňuje, kam se který uchazeč přihlásí. Přihlásí se pochopitelně tam, kde je skóre nejpříznivější, kde jsou požadavky nejmenší, kde je možno vyniknout s co nejmenším úsilím. Každý matematik zabývající se teorií her dovede jednoduše vypočítat, jak se při takovéto strategii budou chovat jednotlivé systémy: budou to systémy budou velmi nevyrovnané, nestabilní. Převedeno do problematiky výběru studentů přijímaných na jednotlivé obory to znamená, že pro tu kterou katedru prakticky nelze nastolit nějakou linii, politiku či koncepci, prostě vybrat si studenty, kteří svým založením, badatelskými zájmy, osobnostními předpoklady a představami o svém dalším profesním uplatnění naplňují nějakou koncepci té které fakulty, té které katedry. Tom, co činí vysokoškolská učiliště zejména humanitního typu tak cennými, totiž zakládání různých názorových škol, jde ve psí. Jednotlivá vědecká pracoviště na místo toho, aby si vlastní kádry vychovávala již od dob studií si absolventy navzájem prostě kradou. Způsob výběru studentstva prostřednictvím scio-testů se jeví pro koncepční vědu jako kontraproduktivní.

Tato kontraproduktivnost vnikne ještě více, pokud se zaměříme na přijímací zkoušky, které je nutno složit pro přijetí na některý z humanitních oborů. Zde se na řadě fakult zkoušky skládají z dvou druhů „scio – testů“, totiž testu „Obecných studijních předpokladů“ a testu „Základů společenských věd“.

Ale do nesmyslnosti obou těchto „zkoušek“ se pustím až příště.

Převzato z blogu autorky na Aktuálně

Přejít do diskuze k článku