Premiér Petr Nečas (ODS) konečně pochopil, že jeho hrátky se státním rozpočtem si koledovaly o pád vlády a začíná zařazovat zpátečku. V rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl, že se možná rozpočet předělávat nebude, i kdyby očekávaná lednová prognóza ukázala, že rozdíl v předpokládaném a skutečném hospodářském růstu může činit 2,5 procenta, nebo dokonce o procento víc. Přednost dostává „stabilita“, o které mluvil ve svém novoročním projevu prezident Václav Klaus. Rozpočet by se předělával jen v případě, kdyby se hospodářství opravdu začalo sypat – a pak už by to vlastně bylo jedno.
Ekonomové opakovaně upozorňují na to, že vláda systematicky neodpovědně riskuje, neboť obrátila dřívější princip, kdy se rozpočet stavíval na konzervativnějších předpokladech a vytvářel tak manévrovací prostor v podobě rozpočtových rezerv. Nyní se staly praxí rozpočtové pohádky, které uměle nafukují očekávané příjmy a umožňují tak uklidnit koaliční partnery v tahanici o omezené zdroje. Návrhy státních rozpočtů, kterým vláda protlačuje sněmovnou bez ohledu na realitu, se prostě tváří, že peněz bude víc, a tak se ve finále snáze přihazují miliardy jednotlivým vládním stranám, aby mohly na veřejnosti vykazovat svá dílčí vítězství. Během roku to pak milosrdný čas překryje zapomněním.
Letos to však vláda přehnala a už při schvalování rozpočtu byla nucena otevřeně přiznat, že předpovědi hospodářského růstu, na kterém byl postaven, nelze brát vážně. Ministr financí Miroslav Kalousek dokonce v úvodním slově připomněl svoji situaci z roku 2008, kdy „to těch 4,8 procenta nakonec bylo, nicméně nikoli v plusu, ale v minusu“ a prohlásil: „Nechci strašit, ale není úplně vyloučeno, že to půjde stejným trendem.“
„Ovšem představa, že ministr financí opakovaně řekne, že neví, co ho čeká, není ideální kvalifikací pro vykonávání úřadu, který je pro hospodaření státu klíčový.“
Strašit nechtěl, ale strašil. Ovšem představa, že ministr financí opakovaně řekne, že neví, co ho čeká, není ideální kvalifikací pro vykonávání úřadu, který je pro hospodaření státu klíčový. Nečas se k strašení nejprve přidal. Viděl to jako dobrý trik, jak zneužít situace v okolních zemích a prosadit sjednocení DPH na 19 procentech a další asociální opatření. Ale ohlas obojího – jak falešného rozpočtu, tak dalšího drastického zvyšování cen potravin, léků a mnoha služeb – byl zničující. Ukazuje to vývoj volebních preferencí ODS, které se mohou ponořit i pod úroveň preferencí KSČM. A pokud by se premiér pokoušel vinu přenést jen na konkurenční TOP 09 a zatřásl křeslem ministra Kalouska, je konec s celou vládou.
Nakonec si premiér uvědomil, že odpovědnost padá na jeho hlavu, a přispěchal s hasicím přístrojem v ruce. V čerstvém rozhovoru pro HN zaujal zejména „hovězí“ argument, kterým Nečas hájí rozdíl mezi rozpočtovými verši a pochmurnou realitou. Že to uletí o 2,5 procenta? „To je větší přesnost měření, než když vám v masně zváží dvě a půl kila hovězího na váze,“ prohlásil bezelstně. Přejme mu jeho biftek, který je o něco větší, než je běžné v průměrné domácnosti. Onen kousek chybějícího loje, nad kterým však mávl rukou, bude v přepočtu na státní rozpočet znamenat díru zvící 30 až 50 miliard korun.
Premiér šel ještě dál a řekl, že teď už nesdílí katastrofické scénáře. „I poslední údaje například z Německa ukazují, že to nemusí být tak komplikované.“ V tom má pravdu. Svalování viny na problémy u sousedů může být na vodě. Podle posledních průzkumů podnikatelské důvěry v Německu převládají optimisté nad pesimisty, byť i optimisté jsou opatrní. Podobný pohled nabízejí také jejich investiční záměry. Pokud němečtí podnikatelé během roku nezmění názor, celkový objem investic neklesne. Neodpadla ani ta část podnikatelů – zhruba stejně velká jako v létě loňského roku, – která chce investice dokonce zvýšit.
„Banky eurozóny jsou Achillovou patou evropského systému společné měny, protože se staly náhradním kanálem, přes který se řeší zadluženost vlád členských zemí. Státní bankrot by sebou strhl i banky, které nesplacené státní dluhopisy kupovaly.“
Ani evropská bankovní krize by na nás neměla dolehnout, protože kapitálová přiměřenost českých bank byla ještě nedávno o polovinu silnější, než je požadavek EU. Jinou věcí jsou problémy jejich zahraničních matek. Banky eurozóny jsou Achillovou patou evropského systému společné měny, protože se staly náhradním kanálem, přes který se řeší zadluženost vlád členských zemí. Státní bankrot by sebou strhl i banky, které nesplacené státní dluhopisy kupovaly. Naštěstí ČNB slíbila, že nedovolí, aby zahraniční matky odčerpávaly kapitál od českých dcer. Pokud to ČNB dokáže – bude to velkým testem důvěryhodnosti naší centrální banky – může se v Česku půjčovat jako o závod.
Pro Česko, které je až přehnaně závislé na automobilovém průmyslu, je rovněž podstatný fakt, že loňskáprodukce aut byla rekordní, z pásu sjelo skoro 1,2 milionu kusů. To nevypadalo jako rozběh ke krizi. Jenže české ekonomiky jsou ve skutečnosti dvě. Jedna exportní, kterou tvoří převážně společnosti vlastněné zahraničním kapitálem, se kterým přišly i zakázky a účast na dlouhodobých strategií příslušných podnikatelských celků, a pak ta domácí, která byla zdecimována praktikami Divokého východu v 90. letech a moc se z toho nesebrala. Tu teď doráží naprosto scestná hospodářská politika vlády, která předstírá úspory a dusí domácí poptávku.
Český domácí průmysl – zejména síť malých a středních firem v regionech – potřebuje vizi, strategie, cílevědomé politiky a rejstřík rozvojových nástrojů, aby se znovu postavil na nohy. Potřebuje pomoc, aby dokázal lépe využívat místních zdrojů, lépe oslovovat místní poptávku a také místních úspor ke zhodnocení v něčem reálném. Rozpracování těchto vizí, strategií a politik bude nejdůležitějším úkolem opozice před krajskými volbami, aby mohla veřejnosti nabídnout víc než vládní rozpočtové tanečky, jejichž smyslem není tvořit, ale okrást ty, kdo se nedokážou bránit.
Napsáno pro Hospodářské noviny, 5.1.2012
Převzato z blogu autora na Aktuálně
