Vzhledem k tomu, že se v izraelských přístavech ve zrychleném tempu ještě dále vylepšují modernizované německé ponorky, schopné nést jaderné rakety, letadla atp., a Izrael má pocit (nevím objektivně, jestli zcela správný), že si nemůže dovolit žít na jedné planetě s Íránem vlastnícím jaderné zbraně, i vzhledem k tomu, že Írán si zase nemůže dovolit vzdát se svého jaderného programu (a tady opět nevím, jestli nemůže doopravdy), logicky musí být konec historky jasný a očekávaně dramatický – rána do íránských jaderných zařízení. S velmi vysokou pravděpodobností se to stane právě v roce 2012 – zřejmě na jaře až v létě, přičemž je to spojeno s USA a Obamou.
Současné izraelské vedení nemůže Obamu vystát – nevěří mu a celou dobu čeká na podraz. Úder na Írán by způsobil nebývalý nárůst cen ropy, opravdu hroznou krizi světové ekonomiky, a ta by asi zničila všechny šance Obamy na znovuzvolení v listopadu. Ale americká podpora pro útok na Írán je nutná, bez ní se to neobejde. Znovuzvolený Obama by mohl zabránit válce s Íránem (konečně všichni odborníci před ní varují), a dokonce odsoudit „jednostranné akce ze strany Izraele“. Ve volebním roce je však situace opačná. Obama prostě nemůže hodit Izrael přes palubu – republikáni by si na něm smlsli. Tedy nejenom republikáni. Obama to dostane ze všech stran, protože USA budou nuceni tak, či onak vystoupit na podporu Izraele, včetně vojenských prostředků, i kdyby nechtěli (ale nechtějí opravdu? Politika USA nerovná se jeden Obama).
A konečně Íránci, (i když ani tam to není tak stabilní, jak to vypadá a jak se u nás píše, a v roce 2013 tam mají být volby prezidenta), si jsou moc dobře vědomi, že válka proti Izraeli a USA by znamenala strašné ztráty, ale možná i změnu tamního režimu. Z tohoto důvodu se snaží co nejpůsobivěji „natřásat paví pera“ aby Izrael nezaútočil. Blokádou Hormuzského průplavu vyhrožují už plus minus dvacet let. Oni by hodně ztratili všichni – a jak by skončil Izrael? Ostatní státy perského zálivu jsou asi těžko ze situace radostí bez sebe a postoj Číny a Ruska je negativní. Rusko si to mimo jiné nemůže dovolit zcela pustit alespoň bez spousty komentářů na diplomatické úrovni, protože Rusové vyčítají Medvěděvovi a Putinovi, že se vykašlali na Kaddáfího.
Hodně zajímavý bude v tomto roce u nás tiskem neprávem opomíjený Pákistán. Tam si to totiž teď rozdávají vojenské a politické elity. A dá se s úspěchem pochybovat, že to některá ze stran vzdá. Na straně armády je podpora velké části obyvatelstva, za politiky je ale státní aparát a byznys. Síly jsou zhruba vyrovnané. Obě křídla pákistánské elity se v roce 2011 rozhádala s Američany, což vede k postupnému odchodu Islamabádu a pakistánského jaderného arsenálu z dosahu amerického vlivu a kontroly. Takže spolupráce s USA nyní vypadá tak, že zvláštní služby obou zemí ve skutečnosti začaly celkem intenzivně pracovat proti sobě.
Navíc na stromě pákistánské politiky dozrává poněkud bizarně vyhlížející ovoce. Bývalý kapitán reprezentace Pákistánu v kriketu, v minulosti známý playboy a bývalý účastník velmi světských a divokých večírků Imran Chán (Khan) „prozřel“, vnořil se do politiky, k čemuž využil všechnu svou popularitu z kriketu (což je v Pákistánu velmi populární hra, asi jako u nás fotbal). Ideologie jeho Strany spravedlnosti je směs náboženské dogmatičnosti, religiozity, rigidity, taky antiamerikanismu, populismu, extrémního nacionalismu a militarismu. U nás by byl patrně označen jako evidentní fašista s některými nápady hodnými sociálního inženýra, v Pákistánu mu ale nyní pšenka jenom kvete. U intelektuálů v zemi budí vyložený odpor, což jim ale není moc platné. Obecně je označován jako člověk, který nemá zábrany, nezodpovědný dobrodruh s velikášskými až mesianistickými tendencemi. Pravděpodobně největší potencionální nebezpečí budoucí pákistánské politiky pro všechny.
Proti němu bude na 99% stát Parvíz Mušaraf, což je generál ve výslužbě, který už jednou svrhl civilní vládu a potom vládl jako diktátor. Pak ho vyhnali, snažili se ho kriminalizovat (ale to je tam běžné, a pak se ti lidi zase vrátí – viz manžel Bhuttové i Bhuttová sama). Má hodně příznivců toužících po silné ruce a starých zlatých časech. Tihle dva mají dost zdrojů a schopnost rychle mobilizovat své příznivce. Podle mě bohužel vyhraje Khan, protože je větší magor a macho. Armáda hodlá vládu a prezidenta sundat a dala to už najevo, ale ještě se nerozhodla, kdo z těch výše uvedených bude užitečnější partner. Abych řekla pravdu, nevyvážená velikášská osobnost hráče kriketu Khany by při uchopení moci možná mohla znamenat vznik druhého Íránu, na rozdíl od něj však Pákistán jaderné bomby a nosiče už dávno má. To by pak spíše všichni vzpomínali, jak byl Ahmadínežád příjemný a milý člověk, a jak dobře se s ním dalo vyjít.
Někdy přemýšlím, jestli je to neinformovanost nebo záměr – o Hormuzském průplavu v íránských a pákistánských novinách psali v neděli, a v pondělí sdělil nějaký íránský generál, že tedy blokovat nebudou, ale vymyslí něco lepšího a mazanějšího, (no prostě, že na to mají) – vždyť by zavřeli obchody i sobě. Je to jednoduché – dokud jim nezatrhnou obchody s ropou, tak jim stojí za to průplav nechat otevřený.
Z toho všeho plyne, že na embargo íránské ropy (po němž budou následovat události bezpochyby krvavé), tlačí hlavně finančníci – jsou totiž jediní, kteří mohou něco získat – v tomto případě opět obrovsky vydělat.
Foto: zdroj
Oskar Krejčí o Íránu: http://www.diplomaticaffairs.eu/?p=529
