Únor 19, 2012
Zřejmě nejskandálnější a nejdiskutabilnější milost, která byla českými presidenty kdy udělena, obdržela v minulých dnech Anna Benešová, managerka Metropolitní university Praha (MUP). Zásluhou Lidových novin máme k disposici rozsudek Městského soudu v Praze, jenž nám celkem plasticky představuje poměry na této soukromé vysoké škole: jako všude v české společnosti, korupce tam byla normou, ničím, nad čím by bylo třeba se zvlášť pozastavit.
Prominentní studenty nedobrovolně dotoval studentský plebs a sponsoři, při jednání s partnery z veřejné správy byla běžná obálková methoda motivace, členové statutárních orgánů university dostávali úplatky ve formě fiktivních cestovních náhrad, a sama paní ředitelka si tu a tam vypomohla malou domů, když si nechala na účet zaměstnavatele provést doma stavební práce nebo opravit nábytek. Prostě – normální poměry v České republice 22 let po Listopadu.
Samozřejmě, že Benešová nebyla jediným viníkem toho, jaké poměry na MUP panovaly, ale už z pouhého výčtu prominentních studentů je jasné, že takové politické krytí, aby mohli být před soud postaveni všichni pachatelé, orgány činné v trestním řízení neměly: není pochyb o tom, že korupce byla provozována minimálně s tichým vědomím, ještě spíš ale se souhlasem špiček pražské ODS: ono se může hodit takové studium zdarma pro nepříliš bystrého synka nebo dcerku, kteří by na veřejné vysoké škole neuspěli nebo se studiem museli příliš namáhat; MUP jim mohla poskytnout úplný vzdělávací servis plzeňského typu, a patrně i za plzeňských podmínek. Stačí se podívat na seznam vyučujících, včetně externistů, a musí nám být jasné, jaký personální substrát na universitě působí.
Klausova milost posunula affairu na MUP na novou úroveň. Skandální je zejména jeho arogantní vyjádření, které – vzhledem k okolnostem milosti – upomíná staré české pořekadlo o drzém čele a poplužním dvoru. Nedomnívám se, že je oprávněné spojovat milost s kontakty mezi Benešovou a Klausovou ženou – ty mohly být nahodilé – ale abych uvěřil, že důvodem pro agraciaci korupčního trestného činu bylo zcela mimořádné množství dopisů, které se za udělení milosti přimlouvaly, jak president patheticky píše, musel bych být stižen trvalou ztrátou příčetnosti.
Věřím, že přímluvy byly, a dokážu si představit, že z míst, jimž je Klaus uvyklý pozorně naslouchat. Přesto je udělení milosti projevem nevídané ztráty soudnosti a způsob, jakým se Klaus nyní hájí, dovolávaje se toho, že president nemusí milost nijak odůvodňovat, je v demokratické zemi nepřijatelný a v mnoha zemích by byl důvodem k impeachmentu; ten je ovšem v českém právním řádu vymezen značně úzce a je diskutabilní, zda skutkovou podstatu velezrady president zneužitím pravomoci udělit milost naplnil (zamýšlená Bártova ústavní obžaloba týkající se paralysace Ústavního soudu nenavrhováním soudců do fase projednání nedospěla, takže nemáme k disposici ani relevantní judikaturu).
Nejpřekvapivější na milosti pro Benešovou je, že agraciace se týká trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen. Tím odsouzená dostala svého druhu milost na druhou. Podobně nepřiměřené je i omilostnění trestu zákazu činnosti. Taková milost je otevřeným výsměchem ostatním odsouzeným: jaké asi mohly být ty humanitární důvody, jimiž byla podkládána? Možnost krást, podvádět a uplácet ve své funkci dál?
Osobně se nedomnívám, že Václav Klaus za tuto milost inkasoval úplatek, jak převládající veřejné mínění usoudilo, to však nemění nic na tom, že vznikl silný precedens, proč by měl být institut milosti novelisován buď tak, jak je tomu např. v Německu, tzn. zavedením povinné kontrasignace, anebo aby byla milost zrušena a nahrazena rozšířením možností soudního uvážení např. v případě podmíněného propuštění před uplynutím poloviny, resp. dvou třetin, uloženého trestu.
Samotná myšlenka, že by bylo dobře, aby trestní rozsudek mohl přezkoumat i někdo, kdo není profesionálním soudcem a kdo bude citlivější k otázce zjevné nespravedlnosti nebo přílišné tvrdosti formálně správně stanoveného trestu, je jistě rozumná, a milost může mít své místo i v době, kdy pozbyla původního smyslu; bohužel, ukazuje se, že v této zemi demokratické instituty nefungují a společnost zůstává ve své podstatě a vnitřním fungování primitivní semiorientální despocií, na kterou byla jen narychlo přimontována pseudo-demokratická fasáda.
Škoda: Česká republika, zdá se, prohrála další důležitou bitvu.
Převzato z blogu Paragraphos
Foto: zdroj
